Vítězem 96. ročníku Cen Akademie se stalo historické životopisné drama Oppenheimer o vývoji atomové bomby, které si odneslo hned sedm sošek, a to včetně té nejvýznamnější za nejlepší film. Cillian Murphy získal za roli teoretického fyzika Roberta Oppenheimera Oscara za nejlepšího herce v hlavní roli, Robert Downey Jr. za ztvárnění člena komise pro atomovou energii ocenění za výkon ve vedlejší roli a režisér Christopher Nolan si odnesl cenu za režii. 

Naopak Barbie uspěla pouze v jedné kategorii. Z Oscara za nejlepší píseň What Was I Made For se mohou radovat zpěvačka Billie Eilish a její bratr Finneas O’Connell.

Nejlepší herečkou v hlavní roli se stala Emma Stone za svůj výkon v surrealistické komedii Chudáčci režiséra Yorgose Lanthimose. Ocenění za nejlepší herečku ve vedlejší roli převzala Da'Vine Joy Randolph, která ve filmu Zimní prázdniny zahrála školní kuchařku, jejíž syn padl v americké válce ve Vietnamu, proto nemá náladu slavit Vánoce. 

Oscara za nejlepší cizojazyčný film získala Zóna zájmu anglického režiséra Jonathana Glazera. Snímek sleduje rodinu hlavního velitele koncentračního tábora Auschwitz Rudolfa Hösse, která žije v krásné vile s bazénem hned u táborových zdí. Český zástupce, snímek Bratři, se mezi nominované snímky nedostal. 

Nejlepším dokumentem pak Akademie vyhlásila snímek 20 dnů v Mariupolu, který natočil ukrajinský reportér agentury Associated Press Mstyslav Černov. Předkládá v něm důkazy k obžalobě Ruska za válečné zločiny a barbarství páchané na Ukrajincích. Nejlepším animovaným filmem se stal Chlapec a volavka japonského režiséra Hajaa Mijazakiho. 

Kompletní seznam oceněných najdete TADY. 

Hned patnáctkrát se v nich objevilo londýnské National Theatre, a to v různých kategoriích za inscenace původních her Dear England, The Motive And The Cue, Till The Stars Come Down a The Effect. První tři jmenované texty National Theatre v sezoně 2023/2024 uvedlo ve světové premiéře. Plných devět nominací získalo drama Jamese Grahama z fotbalového prostředí Dear England, mezi nimi i za herecký výkon Josepha Fiennese, režii Ruperta Goolda a za nejlepší hru. V této kategorii jsou nominovány také texty The Motive And The Cue autora Jacka Thorna o bouřlivém procesu zkoušení inscenace Shakespearova Hamleta na Broadwayi a rodinné drama Till The Stars Come Down rezidenční autorky National Theatre Beth Steel. Oba tituly máme v DILIA k dispozici.

Nejlepší hrou se může stát také rodinná sága Jeze Butterworthe s vynikajícími hereckými příležitostmi pro dámskou šatnu The Hills of California uváděná v Harold Pinter Theatre. Tento text rovněž zastupujeme.

Nejvíce nominací, a to jedenáct, obdržela inscenace muzikálu A. L. Webbera Sunset Boulevard v Savoy Theatre s Nicole Scherzinger v hlavní roli, jíž patří nominace za nejlepší ženský herecký výkon v muzikálu. Cenu za režii si může odnést Jamie Lloyd.

V letošních nominacích na Olivier Awards je nevídaná koncentrace hvězdných jmen. Ikona seriálu Sex ve městě Sarah Jessica Parker je na tuto cenu nominovaná vůbec poprvé, a to za herecký výkon v inscenaci komedie Neila Simona Apartmá v hotelu Plaza, kde hraje se svým manželem Matthewem Broderickem. Představitel Moriartyho ze seriálu Sherlock Andrew Scott si může odnést cenu za monodrama Vanya a někdejší Doctor Who David Tennant za roli Macbetha.

Slavnostní předávání Olivier Awards se uskuteční 14. dubna 2024 v Royal Albert Hall, sestřih nejzajímavějších okamžiků večera bude vysílat stanice ITV.

Všem nominovaným gratulujeme!

Výběr z nominací v nejvýraznějších kategoriích:

Nejlepší hra

• James Graham: Dear England (National Theatre – Olivier & Prince Edward Theatre) 
• Jez Butterworth: The Hills Of California ( Harold Pinter Theatre) 
• Jack Thorne: The Motive And The Cue (National Theatre – Lyttelton & Noël Coward Theatre)
• Beth Steel: Till The Stars Come Down (National Theatre – Dorfman)

 Nejlepší herečka

• Laura Donnelly (The Hills Of California, Harold Pinter Theatre) 
• Sophie Okonedo (Medea, @sohoplace)
• Sarah Jessica Parker (Apartmá v hotelu Plaza, Savoy Theatre) 
• Sheridan Smith (Shirley Valentine, Duke Of York’s Theatre)
• Sarah Snook (Obraz Doriana Graye, Theatre Royal Haymarket)

Nejlepší herec

• Joseph Fiennes (Dear England, National Theatre – Olivier & Prince Edward Theatre)
• Mark Gatiss (The Motive And The Cue, National Theatre – Lyttelton & Noël Coward Theatre)
• James Norton (Malý život, Harold Pinter Theatre & Savoy Theatre)
• Andrew Scott (Vanya, Duke Of York’s Theatre)
• David Tennant (Macbeth, Donmar Warehouse)

Nejlepší herečka ve vedlejší roli

• Lorraine Ashbourne (Till The Stars Come Down, National Theatre – Dorfman)
• Priyanga Burford (Nepřítel lidu, Duke Of York’s Theatre)
• Haydn Gwynne (When Winston Went To War With The Wireless, Donmar Warehouse)
• Gina McKee (Dear England, National Theatre – Olivier)
• Tanya Reynolds (A Mirror, Almeida Theatre & Trafalgar Theatre)

Nejlepší herec ve vedlejší roli

• Will Close (Dear England, National Theatre – Olivier & Prince Edward Theatre)
• Paul Hilton (Nepřítel lidu, Duke Of York’s Theatre)
• Giles Terera (Clyde’s, Donmar Warehouse) 
• Luke Thompson (Malý život, Harold Pinter Theatre & Savoy Theatre)
• Zubin Varla (Malý život, Harold Pinter Theatre & Savoy Theatre) 

Nejlepší nový muzikál:

• Nick Butcher, Tom Ling, Joe White: The Little Big Things (@sohoplace)
• Tom Kitt, Brian Yorkey: Next To Normal (Donmar Warehouse)
• David Cumming, Felix Hagan, Natasha Hodgson, Zoë Roberts: Operation Mincemeat (Fortune Theatre)
• Michael R. Jackson: A Strange Loop (Barbican Theatre)

Nejlepší režie

• Stephen Daldry & Justin Martin (Stranger Things: The First Shadow, Phoenix Theatre)
• Rupert Goold (Dear England, National Theatre – Olivier & Prince Edward Theatre)
• Jamie Lloyd (Sunset Boulevard, Savoy Theatre)
• Sam Mendes (The Motive And The Cue, National Theatre – Lyttelton & Noël Coward Theatre)

Knižní ceny Magnesia Litera znají své nominované. 23. ročník prestižních literárních ocenění ani letos neopomene vyhlásit nejlepší debut roku. Cenu DILIA Litera, kterou podporujeme již od roku 2013, mohou získat Eli Beneš za román Nepatrná ztráta osamělosti, Klára Krásenská za sbírku Mýtinami a Tomáš Peřina za dětskou knihu Tam uvnitř něco je! 

V kategorii Litera za prózu jsou nominováni Alena Machoninová se svou literární prvotinou Hella, Petr Šesták s románovým pamfletem Vyhoření a Marek Torčík s románem Rozložíš paměť. Mezi poezií porotu nejvíce zaujali Zofia Bałdyga se svými Posledními cestopisy, Tereza Bínová s Červeným obrem a Kamil Bouška s Dokumenty. 

Kompletní nominace najdete TADY. 

Vyhlášení vítězů proběhne 18. dubna ve 20.15 na Nové scéně Národního divadla v Praze. V přímém přenosu jej mohou sledovat diváci ČT Art. Slavnostním předáváním provedou moderátoři Daniela Brzobohatá a Saša Michailidis.

Nově budou tento rok během jednoho večera předány i žánrové ceny za detektivku, fantastiku a humoristickou knihu. Loni byli jejich vítězové oznámeni v předvečer slavnostního ceremoniálu. 

Ani tento rok pak nebudou chybět tradiční autorská čtení nominovaných autorů, která proběhnou v Knihovně Václava Havla 27. března a 3., 10. a 17. dubna. 

Všem nominovaným gratulujeme! 

Tématem již 12. ročníku Noci divadel je Proměna. Odkazuje tak k tvorbě Franze Kafky, od jehož smrti letos uplyne 100 let. I letos je však téma otevřeno širokému spektru interpretací. Díky tomu vzniká rozmanitý program v divadlech napříč republikou, v rámci kterého si přijdou na své diváci všech generací. 

Například Národní divadlo připravuje čtyřiadvacetihodinový maraton studentů uměleckých škol, kteří budou tvořit ze zbytkového materiálu z divadelních dílen a skladů. V odpoledních hodinách chystá pro zájemce besedu o proměně repertoáru v posledních 40 letech, interaktivní divadelní trasu “Dům proměny” na Nové scéně a další program pro děti i rodiče. 

DIvadlo Na zábradlí naváže na dvě odpolední představení inscenace Franz a Kafka večerem v duchu hospodského kvízu na divadelní téma. Divadelní kvíz si pro své návštěvníky připravilo také Vršovické divadlo MANA, které láká také na noční prohlídku startující ve 22.30. Do svého zákulisí zvou také Divadlo DISK, Divadlo na Vinohradech, Divadlo pod Palmovkou a mnoho dalších. 

Bohatý program připravují také divadla v regionech. Třeba Městské divadlo v Mostě chystá v rámci tématu na své Malé scéně interaktivní večer, při kterém se diváci promění v různé divadelní profese a mohou si tak na jeden večer vyzkoušet, jak vzniká divadelní inscenace od čtené zkoušky až po premiéru před diváky. Členové uměleckého souboru si vymění role s diváky, kteří se na malou chvíli stanou herci, rekvizitáři, režiséry, osvětlovači a mnoha dalšími profesemi, jež jsou nedílnou součástí vzniku nové divadelní inscenace. 

Noc divadel je oslavou Světového dne divadla, který se každoročně slaví 27. března. Předchází mu 20. března Světový den divadla pro děti a mládež a 21. března Světový den loutkářství. Poselství ke světovým dnům divadla formulují každý rok významné osobnosti divadelní komunity. V letošním roce se jím stal norský spisovatel a dramatik Jon Fosse. 

„Rozhodl jsem se mluvit o umění obecně, nikoli výhradně o divadelním umění, a to proto, že všechno dobré umění v hloubi duše pojednává o tomtéž, pojednává o přetváření toho, co je zcela jedinečné, zcela specifické v něco univerzálního. Spojuje jedinečné a univerzální do uměleckého výrazu. Ne odstraněním specifických rysů, ale jejich zvýrazněním, tím, že dovolí cizímu, aby zřetelně vyniklo. Je to tak prosté jako to, že válka a umění jsou protiklady, tak jako jsou protiklady válka a mír. Umění je mír,“ řekl. 

Národní střediska Mezinárodního divadelního ústavu (ITI), Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež (ASSITEJ) a Mezinárodní loutkářské unie (UNIMA) či jejich členské organizace po celém světě koordinují při příležitosti těchto mezinárodních dnů řadu aktivit. Nejinak je tomu v České republice, kde se koná právě 12. ročník Noci divadel.

Vítěz 49. ročníku festivalu získá vedle jednoho z nejprestižnější divadelních ocenění v Německu také výhru ve výši 15 000 EUR. Mezi nominovanými je sedm nových děl německého současného dramatu. 

Mezi nominovanými se umístila izraelská dramatička a režisérka žijící v Berlíně Sivan Ben Yishai se svou hrou Nora oder Wie man das Herrenhaus kompostiert (Nora or How to Digest the Master’s House). 

Šanci na výhru má také rodák z Hamburku Falk Richter se svou auto/fiktivní hrou The Silence v podání Schaubühne Berlin i dramatička a mediální experimentátorka v oblasti nových médií Felicia Zeller se svým dílem Antrag auf größtmögliche Entfernung von Gewalt, kterou uvedlo Theater Oberhausen. 

Nominaci získal také německý spisovatel a dramatik Rainald Goetz se svou hrou Baracke v inscenaci Deutsches Theater Berlin a rakouský dramatik Thomas Köck se svou hrou forecast: ödipus v podání Schauspiel Stuttgart. 

Dalším dílem, které se na festivalu představí, bude inscenace hry ANTHROPOLIS II: Laios od Rolanda Schimmelpfenniga. DILIA disponuje všemi pěti částmi Schimmelpfennigova dramatického opusu ANTHROPOLIS, mezi které patří vedle hry Laios také Dionysos, Ödipus, Iokaste a Antigone.

Sestavu doplňuje Ewe Benbenek se svou hrou Juices uvedenou souborem Nationaltheater Mannheim v režii české režisérky Kamily Polívkové. 

Všem nominovaným držíme palce! 

Všechny zmiňované texty zastupujeme a rádi vám je zašleme k přečtení. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat. 

Anna Kareninová se narodila do rodiny operních pěvců. Sama ale dala přednost překladatelství. Dlouhodobě a intenzivně se věnuje překladu děl Louise Ferdinanda Célina a Ezry Pounda. Mnoho knižních překladů také doprovodila vlastními doslovy a komentáři. Je ale rovněž překladatelkou a autorkou dialogů a titulků k několika stům filmů, včetně těch od nejvýznamnějších světových filmových režisérů.

Vaši rodiče byli oba operní pěvci. Kudy vedla Vaše cesta od hudebního prostředí k literatuře? A nese se s Vámi něco z jejich povolání? 

Když jsem vyrůstala, tatínek už nebyl aktivní operní tenor, ale profesor zpěvu. A protože byl pohodlný, jeho žáci z konzervatoře docházeli k nám domů. Od rána se u nás rozléhala hlasová cvičení a klavír. Poslouchala jsem, jak tatínek s maminkou (také svou žačkou) nebo se studenty rozebíral role, vysvětloval, jakým způsobem zpívat určitou árii, aby měla výraz. Nemám sourozence, a tak jsem byla svědkem tohoto života a paralelně jsem pořád vedle v pokoji četla. 

Doma byly v knihovně spíš klavírní výtahy oper, ale knihy mi půjčovala babička, měla nesmírný rozhled. V dospívání jsem pak chtěla některé velké básníky poznat v originále, učila jsem se proto jazyky a pak už byl jen krok k touze zprostředkovat zážitek do vlastní řeči. Můj typ překládání ovšem s hudbou, bez níž si neumím představit život, hodně souvisí. Vnímám jazyk, větu nebo verš jako hudební frázi. Když skřípe styl nebo drhne slovosled, opravdu mě to bolí.

Překladům se věnujete již mnoho let a patříte mezi nejvýznamnější překladatelky současnosti, což dokládá i letos udělená Státní cena za překladatelské dílo. Váš úspěch je tedy nepochybně výsledkem talentu a také mnoha let zkušeností. Přesto – lze se překladatelství naučit a dá se svým způsobem považovat za řemeslo?

Překlad literárních a uměleckých děl je umění interpretační. Je to umění, ale zároveň, jako každé interpretační umění, vyžaduje zvládnutí řemesla. Jen na tom lze stavět a z toho čerpat. Když hudebník nezvládne řemeslo, nedá se to poslouchat. Když překladatel nezvládne řemeslo, nedá se to číst. Ale pak je zapotřebí talent a tvůrčí ochota člověka, to lze vycvičit jen do určité míry.

Ostatně, není překlad jako překlad, rozdíl mezi překládáním prózy a filmových dialogů je jistě značný. Vy sama máte bohaté zkušenosti nejen s těmito dvěma, ale také s poezií či s tvorbou filmových titulků. Který z těchto překladatelských „žánrů“ je pro Vás největší výzvou?  A existuje pro Vás naopak i něco jako odpočinkový překlad?

Začnu odzadu: odpočinkové překlady mě nejvíc unaví, jsem trochu jako horolezec, který hledá obtížnou stěnu, aby byl šťastný. To je pak rozhled! Ale jen tak chodit do mírného kopce mi nejde, neodpočinu si u toho.

Pokud jde o ty hory, nebo „výzvy“, jak říkáte: filmové překlady, ať už dabingové nebo titulky, jsou překlady služebné, na filmu se podílí mnoho oborů a kvalitní překlad musí jen „nevadit“. U filmu většinou není obtížný jazyk (pokud s ním umíte zacházet), ale přizpůsobení se filmu v jazykové rovině. Vytváříte v podstatě doprovod.

U literatury, ať prózy nebo poesie, je jazyk jedinou matérií. Nevytváříte už doprovod, ale sdělujete obrazy, situace, rytmus, hudbu, všechno, celý prožitek, jen a jen jazykem.

Ve Vašem repertoáru se například nenacházejí divadelní hry. Je pro to nějaký důvod? Nelákají Vás nebo spíš nebyla příležitost?

Přeložila jsem asi dvě divadelní hry, připomínalo mi to dabingové překlady: zachovat hlavně mluvnost, styl, vtip, podmanivost... Kdybych měla čas a příležitost, nevyhýbala bych se tomu. Jenže dabing překládáte jako hotové dílo, kdežto hru, pokud nejde o výsostné autory, kteří vycházejí i knižně, překládáte v podstatě jako písek, jako surovinu pro další zpracování. Hrajete si s větou a ta spadne pod stůl. Váš překlad se neotiskne většinou ani v programu. Tak jsem se do toho moc nehrnula. 

Jde-li člověk v dnešní době do kina, ať již na nový velkofilm nebo archivní projekci, může si být poměrně jistý, že na konci filmu si přečte větičku „Dramaturgie titulků Anna Kareninová“ nebo „České titulky Anna Kareninová“. Filmové titulky jsou Vaší doménou a vývoj tohoto prostředí sledujete již mnoho let. Jak byste posoudila současný stav filmových překladů? Je zde velký tlak na rychlost i na úkor kvality?

Je to jako v každém uměleckém oboru, a filmový překlad je také umění. Vývoj filmových překladů má celou skupinu úžasných lidí, kteří drží laťku hodně vysoko, většinou spjatých s dobrými filmovými festivaly, dobrými studii a kinodistributory, a pak je sféra skutečně spotřebních překladů u nadnárodních společností chrlících filmy jako zábavu. Tady je tlak na rychlost a dodržení technických parametrů, které někdy dobrému titulku brání. Kvalita tu hodně kolísá.

Jiný cit pro jazyk pak vyžaduje překlad filmových dialogů, které slouží jako podklady k dabingu. Český dabing byl mnoho let označován za světovou špičku, přesto je v posledních letech hodnocen čím dál kritičtěji. Souvisí podle Vás tento propad i se změnou v kvalitě překladů?

Bohužel ano. Ale ono to souvisí i s kvalitou filmů. Není divu, že ten, kdo zadává dabing, nechce vynakládat zbytečně velké prostředky na pořízení dabingu, když je film nějaká céčková patlanina. Pak si objedná překladatele (a další profese po nich) levně. Někdy člověk ty zásadní chyby v překladu pozná i z češtiny – idiomy přeložené doslova, neznalost výchozího i českého jazyka... poznáte, co tam asi v originále bylo, jak je to nemotorné. Většinou film vypnu. 

Na druhé straně jsou skvělí překladatelé, a distributoři jsou už dnes ochotni je na dobré filmy i adekvátně zaplatit. Špatné filmové překlady snižují jazykovou laťku obecně, a to je mi líto. Jistá cesta by byla nabídnout ty „levné“ překlady studentům překladatelství, oni by se na tom mohli něco naučit, než budou lépe placeni, a my bychom byli ušetřeni amatérismu, který z dabingů občas trčí.

Vaše jméno je v poslední době nejčastěji spojováno s vydáním nového překladu Louise Ferdinanda Célina Cesta na konec noci. Célina coby autora znáte velmi důkladně, přeložila jste i dalších sedm jeho děl, sepsala jste také jeho monografii pod názvem Céline v Čechách. Objevila jste v tomto ikonickém autorovi 20. století ještě něco nového, nečekaného?

Kromě jeho velikosti i jeho propadů jsem skrze něho objevila některé metody manipulace s dějinami, když jsem se chtěla dobrat skutečnosti ohledně nehezkých činů, které jsou mu připisovány. Ta manipulace byla očividná, a to i v dílech některých renomovaných „historiků“, jak jsem následně zjistila při studiu dalších historických pramenů na základě faktů.

Máte obdobné úzké propojení a detailní znalost s díly i jiného autora? Nebo je třeba nějaký autor, kde něco podobného plánujete (překlad celého díla, monografii)?

Jak víte, mým druhým autorem, kterému se věnuji soustavně, je americký monumentální básník Ezra Pound, který zásadně ovlivnil modernisty a novou poesii. Zatím v mém překladu vyšlo pět svazků jeho díla a pokračuji dál. Slíbila jsem také svému manželovi básníku Petru Kabešovi, než zemřel, že se postarám o vydání jisté části jeho archivu: je to náročné a krásné, protože je to také osobní. A v próze se už rozhlížím dál.

A otázka na závěr. Kdybyste si mohla vybrat jakékoliv dílo, které byste mohla přeložit (ať již bylo v minulosti do českého jazyka přeloženo nebo ne), jaké by to bylo? Zkrátka máte nějaký překladatelský sen?

Není to sen, ale snaha o naplnění. Zvolila jsem si dva mimořádné spisovatele, básníka Ezru Pounda a romanopisce Célina, jejichž dílo v českém kontextu scházelo. V tuto chvíli mohu říct, že česká literatura jako jedna z mála, z menších jazyků patrně jediná, má přeloženo celé románové Célinovo dílo. A integrálně v mém překladu – právě dokončuji poslední knihu. Totéž bych ráda dala české literatuře i v případě Ezry Pounda. Zbývají mi dva svazky ze šesti svazků jeho básnické skladby Cantos a svazek kratších básní. Díky tomu se dostávám do úžasných světů. Tam jsou mé sny – kromě snů osobních, ale o těch se má mlčet.

Pokračujeme v podpoře mladých talentů! Po již tradičních a dlouhodobých projektech, jako jsou Cena Evalda Schorma a Divadelní grant DILIA, se zaměřujeme také na debutující autory v audiovizi. 

Autoři mohou díky zbrusu novému grantu, který vyhlašujeme letos vůbec poprvé, získat podporu na vývoj scénáře svého prvního celovečerního snímku. Celková částka, kterou dozorčí rada na grant vymezila, je 170.000Kč. Částku může získat jeden žadatel, případně bude rozdělena mezi více autorů. Maximálně však budou podpořeny tři projekty. 

O výsledcích rozhodne tříčlenná porota, v níž zasednou zkušení režiséři a scenáristé Karel Smyczek, Ivan Hubač a Jiří Strach. Vybraný autor, případně vybraní autoři, obdrží 50 % podpory po schválení žádosti, zbylou polovinu pak po odevzdání první verze scénáře. 

Kdo může grant získat? 

Grant je určen pro absolventy uměleckých škol do 35. roku věku včetně, a to primárně těch filmových (FAMU, FAMO). Nicméně absolvování umělecky zaměřeného studia není podmínkou. Tou je záměr vypracovat první scénář celovečerního filmu. 

Podmínkou udělení grantu je zastoupení autora ze strany DILIA při jeho případné budoucí realizaci.

Jak můžete o grant požádat? 

Základem úspěšné žádosti je předložení: 

• anotace (1 normostrana) a treatmentu (minimálně 8, maximálně 12 normostran) budoucího scénáře a 
• životopisu žadatele o grant. 

Jeden žadatel se může ucházet o grant pouze s jedním projektem.

Uvedené dokumenty zasílejte doporučeně poštou/datovou schránkou, současně též v elektronické podobě na adresu kraupnerova@dilia.cz, a to nejpozději do 15. června 2024. 

Kdy se dozvíte výsledek? 

Vyhodnocení předložených žádostí provede tříčlenná porota ve výše uvedeném složení, která rozhodne o udělení grantu. 

Vyhlášení vítěze/vítězů proběhne na předvánočním setkání DILIA, které se uskuteční na začátku prosince 2024. Konkrétní datum bude upřesněno. 

Brněnský rodák Milan Kundera se narodil 1. dubna 1929, v mládí se učil hrát na klavír, později studoval hudební kompozici u Pavla Haase a Václava Kaprála. Zájem o hudbu se následně odrazil také v jeho literárním díle. 

Původně začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, ale už po dvou semestrech přestoupil na FAMU, kde nejprve studoval filmovou režii, později scenáristiku. Po absolvování na FAMU vyučoval světovou literaturu - nejprve jako asistent, později jako docent. 

Do literatury vstoupil jako básník a dramatik, nakonec se ale celosvětově proslavil zejména jako prozaik a esejista. V roce 1975 emigroval z Československa do Francie, o čtyři roky později byl zbaven občanství. Natrvalo se do své rodné vlasti už nikdy nevrátil, což je důvodem, proč jej ve světě čtenáři znají spíše jako francouzského spisovatele českého původu. 

V jeho dílech se opakují motivy krize identity, nepochopení v mezilidské komunikaci a individuálních přístupů k vlastní i společné minulosti. Jeho romány se vyznačují filozofickými a existenciálními otázkami. Mezi jeho nejznámější díla patří Nesnesitelná lehkost bytí, Žert, Nevědění, Nesmrtelnost nebo Kniha smíchu a zapomnění. Některé z jeho textů byly zfilmovány. 

Zemřel 11. července 2023 v Paříži. Bylo mu 94 let. 

Letos bude dramatika Sivan Ben Yishai poprvé představena českému publiku prostřednictvím původních českých inscenací. V květnu uvede Divadlo Letí hru Láska/Argumentační cvičení a v říjnu Národní divadlo Brno hru Like Lovers Do (Memoáry Medúzy). 

Nejen při této příležitosti vám přinášíme rozhovor, který s dramatičkou vedla její překladatelka Barbora Schnelle. 

Jak se z izraelské nezávislé režisérky stane v Berlíně anglicky píšící dramatička, jejíž hry v německém překladu, o kterém tvrdíš, že je také originálem, vyhrávají prestižní ceny určené pro současnou německou dramatiku?

Příběh imigrantek a imigrantů, to sama dobře víš, je nejen příběhem toho, jak se mění jejich biografie, ale také jak se na svůj příběh díváme z dnešní pozice, jakou formou ho vyprávíme. Je to příběh toho, co víme teď a co jsme nevěděli tehdy. Když jsem v roce 2012 přijela do Německa, neměla jsem jasný plán, co by se mělo dít, nikoho jsem neznala, ani žádné lidi od divadla. Přijela jsem hlavně kvůli své politické, sociální i soukromé/profesní frustraci. 

Pro člověka s izraelským pasem je cesta do Německa jednoduchou záležitostí, na první tři měsíce můžeš přijet bez víza. Já jsem si poté zažádala o roční vízum na studium jazyka. Přijela jsem po patnácti letech práce v nezávislé divadelní scéně, která v Izraeli není nijak dobře financována. Je tam velká propast mezi nezávislým a státním divadlem, finanční i politická. Pokud v Izraeli pracujete pro státní divadlo, jste sice dobře placeni, ale musíte se smířit s tím, že se vaše inscenace budou hrát mimo jiné i na okupovaném teritoriu, v divadlech postavených v židovských osadách. Všechny inscenace jsou v podstatě vytvořeny v Tel Avivu a pak cestují po celé zemi. 

Pro mě to bylo vždy nepřípustné a tím byla moje práce od počátku politická. Berlín mi měl co nabídnout – architekturu a mnoho historických vrstev, historiografickou problematiku a nekonečné množství perspektiv. Pro člověka s židovským tělem, jehož rodina má kořeny ve východní i západní Evropě, odkud musela zhruba před osmdesáti lety uprchnout, to bylo velmi osudové setkání s místem, s německým jazykem a kulturou. 

Tohle je jedním z námětů tvé hry, kterou jsem od tebe poprvé viděla na jevišti. Má název Your very own double crisis club a byla prezentována v rámci festivalu Autor*innentheatertage v divadle Deutsches Theater Berlin. Tvá hra byla tehdy vybrána jako jedna z vítězných, které budou inscenovány. To se psal rok 2017 a byl to počátek tvé cesty na velká jeviště německojazyčného divadla. 

Když mi byla vloni na Theatertreffen udělována Berlínská divadelní cena, byla řeč o tom, že jsem se „objevila jako kometa“. Ale i kometa letí odněkud někam, ten narativ je velmi široký a je třeba zdůraznit, že ráda zkoumám skrytá zákoutí zavedených narativů – v tomto případě to tedy není nezbytně moment, kdy mě divadlo Deutsches Theater pozvalo na festival a inscenovalo mou hru, ale to, co tomu předcházelo. 

Do té doby jsem žila už téměř šest let v Berlíně. Tehdy jsem organizovala nezávislé divadelní dílny kreativního psaní, pohybu a improvizace. A bylo to skvělé, a vlastně i výjimečné období. Dobře si pamatuji, jak jsem si tehdy myslela: možná, že tak to už bude napořád. Budu dál učit lidi, v nejistých podmínkách, protože nikdy nebude jasné, kolik jich přijde v příštím měsíci a kolik jich bude moci zaplatit. Dnes na to období docela často vzpomínám a pořád dokola se vracím k těmto nejistým dnům života na periferii uměleckého a divadelního světa. 

Rebecca Solnit píše v knize A field guide of getting lost (Terénní průvodce ztracením se) o výzkumu, který ukazuje, že děti se v urbánním prostředí snaží nevzdalovat se příliš daleko od oplocených míst, pokud je kolem příroda. Mají strach, že se ztratí. Mám pocit, že doba předtím, než mě začalo podporovat divadlo Deutsches Theater Berlin, první instituce, která inscenovala můj text, těchto šest let, ve kterých jsem sama sobě umožnila ztratit se, to vše byla pro mě velmi prospěšná doba. Naučila mě pokoře, vděčnosti za to, že mohu pracovat, a rozhodně jsem to nepovažovala za samozřejmost. 

Taky jsem hlouběji pochopila místní berlínské specifické, téměř třídní rozdělení umělecké scény na úspěšné lidi, kteří pracují v nejlépe dotovaných institucích a jejichž práce je kontinuálně institucionálně podporována, kteří jsou uhonění a mají pořád příliš mnoho práce, a na neuznané umělce a umělkyně, kteří tvoří bez této podpory a nemohou si v podstatě dovolit koupit víc než chleba s máslem v supermarketu. Jsou to lidé, mimochodem většinou migranti, kteří nikdy nedostanou žádný grant, žádnou šanci ukázat něco ze své práce, a to ani na akcích, které jsou sice kurátorované, ale kde všichni vystupují zdarma, jako například festival 48 Stunden Neukölln.

To je vlastně to, co analyzuješ ve své již zmíněné hře Your very own double crisis club, totiž rozdílné statusy migrantů v této společnosti. Reflektuješ tam vlastní situaci člověka přicházejícího do Německa z Izraele, ze státu, ke kterému má Německo výjimečný vztah na základě historie holocaustu. Mluvíš o lidech, u kterých tato společnost čistě ideologicky očekává, že jí dodají určitá témata – a to je to, co rozporuješ. Důležitou roli v tom, jak píšeš, hraje jazyk. Píšeš anglicky, což není tvůj rodný jazyk, ale umožňuje ti jistý analytický přístup k tématu. Můžeš to krátce charakterizovat?

O tom bych mohla mluvit celé hodiny, o překladu, přeložitelnosti a psaní textu, jehož finální podoba je sice v jednom jazyce, ale sestává se nejméně ze tří. Neustále zkoumám, kde se setkávají jazyky a perspektivy, kde se – v textech – setkává minulost, budoucnost a přítomnost, místo, které jsem opustila, místo, kam směřuji, místo, kde se právě nacházím. Tyto pozice se neustále vynořují na světlo, mění se, objevují se a zase mizí a já jsem v jakési roli prostředníka.

Při psaní ve svém druhém nebo třetím jazyce se ze mě stala velmi opatrná autorka, která na sebe pokaždé bere riziko, že to nevyjde. Stala jsem se také pozornější posluchačkou. Tuto techniku vnímám jako antipatriarchální či postpatriarchální, protože popírá pojem mistrovství, jak ho známe, a vybízí nás k přemýšlení o mistrnosti či virtuozitě jako o fenoménu, který vzniká různými způsoby. Pouze bílé mužské cis-heteronormativní chápání mistrnosti a mistrovství se opírá o to, mít všechno správně, „ovládat“ jazyk a nikdy nedělat gramatické chyby.

Ale pro mě je každodenní praxí nemít pravdu, být korigována, a samozřejmě že to pro mě není lehké. Vyrůstala jsem taky v patriarchální společnosti, tak jako moje čtenářky a čtenáři, a operuji v literárním světě, který klade důraz na to, že ti jazyk „patří“. Pro mě je však to, jak píšu, zároveň praktikováním pokory a oslavou kolaborativních modelů tvorby. Spolupracuji se svou překladatelkou, svou editorkou, s kolegy, s přáteli, radím se s lokálními lidmi, jako chobotnice roztahuji chapadla, abych ucítila a ohmatala realitu, onu neznámou kartografii, společnost a její historii, mnohovrstevnatou politickou scénu, jazyk v celé jeho složitosti: ve své ne-mistrnosti musí člověk neustále naslouchat, být pořád v pohybu. 

Ačkoliv své texty píšu sama a potřebuji tuto samotu, jsem velmi závislá na svém okolí a tuto závislost vyhledávám a užívám si to. No (Sivan se směje), někdy si to taky moc neužívám. Někdy bych chtěla být jako každý jiný spisovatel nebo spisovatelka, psát jenom jedním jazykem a basta. Někdy bych chtěla být génius, který to všechno vyvrhne, chtěla bych být tak odolná, abych tu nemusela znovu a znovu ukazovat svou zranitelnost, ale tuhle možnost nemám. Můj jazyk je zjizvený, je to hybrid, zlomená kost. Moje umění spočívá v tom naučit se ho používat jako pero.

Ve tvých hrách jsou vtipné momenty, situace, které jsou opravdu „very german“. Třeba když herci ve hře Spílání jevišti na divadle performují ekokritická témata, ale v šatně je jejich jediným tématem jejich další dovolená. „Německý turista“ je prostě mezinárodní pojem. 

Ve hře Láska / Argumentační cvičení je zase scéna, kdy Pepek námořník a Olive Oylová, což jsou vlastně oba přistěhovalci, spolu jedou ve vlaku a mluví na sebe tak lámanou němčinou, že je lidé litují, protože si navzájem nerozumí. Ale pak se taky můžeme ptát, kdo si vážně v rámci patriarchálních vztahů rozumí? Jsou to opravdu vztahy utvářené tak, abychom si rozuměli? Rozbitý jazyk Olive a Pepka se pak stává něčím podstatnějším, než je tento komický moment na jevišti. Stává se ránou, na kterou je možné se podívat, z níž se dá číst, a je to rána imigranta, rána jazyka, rána heteronormativity. Tyto rány svědčí o společnosti, která je obklopuje. 

Velkým tématem tvých her je patriarchát a poukazování na to, jak je naše společnost přes všechny pokusy vymanit se stále ještě ve spárech patriarchálního heteronormativního řádu světa. Toto téma se objevuje i ve tvé hře Láska / Argumentační cvičení, kde modelově pracuješ s komiksovými postavičkami Pepka námořníka a Olive Oylové. Proč jsi využila právě tuto dvojici ze známého kresleného seriálu?

Na konci knihy Nekonečný příběh Michaela Endeho dorazí hlavní hrdina Bastián na svou poslední zastávku na své cestě říší Fantázie, je zkorumpovaný mocí, neovládá jazyk a ztratil paměť. Setkává se s Yorem, který mu sdělí, že jestli se chce dozvědět, kudy se má vydat, musí nejprve sejít do podzemního dolu na obrazy a tam se dívat na tisíce obrazů a hledat mezi nimi ten správný, který „mu patří“. Ten ho podle Yora dovede domů, otevře mu portál na cestu zpět do takzvaného „reálného“ světa. Tento moment pro mě zosobňuje proces vzniku umění. I já při psaní vytvářím nekonečné množství obrazů, z nichž mnohé mi vůbec nepatří. 

Píšu týdny, měsíce, až někdy najednou přijde okamžik, kdy člověk narazí na obraz, který by se mohl stát významným portálem, skutečným východiskem. V případě ʻLásky’ to byl právě obraz Pepka námořníka. Přijde mi zajímavé, že Michael Ende použil důl na obrazy jako prostředek k návratu domů, do takzvané „reality“, zatímco pro mě je tato představa základem psaní a umělecké tvorby vůbec. Když jsem narazila na obraz Pepka a začala psát, věděla jsem, že jsem ten oříšek rozlouskla. Našla jsem svůj obraz. Byla jsem doma.

Je zajímavé, jak na podkladě této postavy dokážeš plasticky rozkrýt podstatu našich toxických vztahů, ze kterých se snaží Olive Oylová vymanit. Ve hře Láska / Argumentační cvičení mluvíš o tom, že i my jako feministky s tím máme problém, protože žijeme v patriarchální společnosti, kde často neuvědoměle reprodukujeme zažité normy. Na konci se ale Olive z pout patriarchátu osvobodí a jako tygřice se vrhá do orgiastických sexuálních dobrodružství. 

Myslím, že i na konci je Olive stále ještě ve vleku patriarchálního světa. Nakonec i ta tygřice, která pobíhá po městě a souloží s každým, kdo jí přijde do cesty, může být považována za svým způsobem toxický maskulinní obraz. Jako autorka netoužím po tom někoho emancipovat, ani sebe, ani čtenáře. 

Zajímají mě spíše trhliny současnosti než empowerment budoucnosti, nebo přesněji řečeno, věřím, že abychom se emancipovali od historie násilí, musíme pozorovat trhliny. James Baldwin řekl, že autorka či autor jsou svědky své doby. S tím se ztotožňuji.

Koncentrací na trhliny vzniká nová dramaturgie, která je femininní v tom, že je diskurzivní, polyfonní, je to obluda s mnoha hlasy, s mnoha názorově vyhraněnými hlavami, někdy se obrací i sama proti sobě, hádá se sama se sebou, ale v těchto hádkách nikdo nevítězí. Snažila jsem se vytvořit formu, která bude zahrnovat množství hlasů, perspektiv i solidární chór. Tento chór je nositelem utopického potenciálu mých her. Jeho členové se navzájem potřebují, aby pochopili, co se s námi stalo a co se s námi děje teď.

Rozhovor byl veden v angličtině, do češtiny přeložila Barbora Schnelle.

„S Václavem Havlem jsem začal spolupracovat v roce 2003. Naše vztahy charakterizovala naprostá otevřenost a důvěra ze strany Václava Havla a moje absolutní zodpovědnost vůči němu. Během posledních let Havlova života tak mohlo vzniknout přes dvě stě hodin unikátního, dosud nikde nepublikovaného materiálu, který se pak stal základem celovečerního dokumentu,“ říká režisér Petr Jančárek.

Právě díky vzájemné důvěře mohou být diváci svědky jak oficialit, tak i intimních a fatálních životních situací. Sledují Havlův blízký vztah s dalajlámou, Madeleine Albright, Milošem Formanem i Joan Baez. Mohou s ním být doma i na prosluněné chalupě na Hrádečku, absolvovat schůzky v jeho pražské kanceláři, navštívit open air festival v Trutnově nebo sledovat přípravu a natáčení jeho filmového debutu Odcházení. Doprovází jej také na jeho poslední soukromé cestě do USA, kdy se po atace mrtvice ocitá na prahu smrti.

Přestože dokument vstupuje do kin teprve nyní, ve čtvrtek 11. dubna, slavnostní premiéru měl již 18. března v prostorách Jízdárny Pražského hradu. Dorazili na ni významní hosté v čele s českým prezidentem Petrem Pavlem, slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou a Dagmar Havlovou.

„Chtěl bych, abychom si u příležitosti uvedení tohoto filmu položili otázku, zda pro nás Václav Havel pořád ještě něco znamená, jestli pořád ctíme hodnoty, které pro něj byly zásadní a zda nám stále má co říct. Jestli ho v duchu názvu filmu skutečně slyšíme, jestli k nám promlouvá a inspiruje nás,“ vysvětluje producent Jiří Konečný.

„Václav Havel je tak významnou osobností našich dějin, že jakákoli filmová připomínka jeho života stojí za zhlédnutí. Náš film popisuje jeho životní období po výkonu prezidentské funkce a mohu prohlásit, že velmi věrně. Spolupracoval jsem s Václavem dlouho, byli jsme blízcí přátele a říkám, ano, takový Václav Havel také byl. Proč také? Protože Václav měl mnoho různých podob, jeho život byl bohatý a inspirativní v mnoha směrech a není v možnostech jednoho snímku je všechny postihnout,” dodává koproducent filmu Michael Kocáb.