Tragikomickou hru Duncana Macmillana o herečce Emmě bojující se závislostí uvedlo ve světové premiéře londýnské National Theatre (2015). O rok později byla inscenace v režii Jeremyho Herrina a scénografii Bunny Christie přenesena na West End. Denise Cough za svůj výkon v hlavní roli získala Cenu Laurence Oliviera. Emmu ztvárňuje také nyní v netrpělivě očekávaném revivalu divadelního hitu. Inscenace People, Places & Things se na West Endu v Trafalgar Theatre reprízuje pouhých 14 týdnů – od 8. května do 10. srpna 2024.

Už nyní se produkce dočkala nadšených ohlasů. Financial Times označily výkon Denis Cough za sžíravě vtipný a bolestně lidský, provedený s úžasným fyzickým nasazením a deník The Times psal o obnovené premiéře jako o „nezapomenutelném večeru“.

Titul nabízí vynikající hereckou příležitost pro představitelku hlavní hrdinky, kterou sledujeme od jejího pádu na dno přes pobyt v odvykací léčebně až po návrat domů.

Hru do češtiny přeložila Kateřina Holá a v tuzemské premiéře ji uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové v režii Pavla Kheka s Natálií Holíkovou v hlavní roli (2020). Následovala inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni (2022), režíroval ji Josef Kačmarčík, Emmu ztvárnila Klára Krejsová-Kuchinková.

Překlad hry Lidé, místa, věci máme v DILIA k dispozici. V případě zájmu vám jej můžeme obratem poslat.

Lionel a Pascaline jsou milujícími rodiči Jacoba, který si od pěti let myslí, že je Celine Dion. Proto je nyní Jacob/Celine na klinice, kde mu mají pomoci. Jak ale? Jacob si v ústavu najde přítele Filipa. Stejně jako se Jacob vidí jako Celine Dion, Filip je běloch, který se identifikuje jako černoch. A zatímco se Jacob připravuje na světové turné, Filip se rozhodne zachránit fíkus, který se v ústavu trápí, a to za každou cenu. 

Kliniku řídí psychiatrička snažící se uvést klienty do souladu se sebou samými a umožnit jim přijmout svou emancipaci. A tak se v ústavním parku uprostřed spořádané klidné přírody tvoří moderní harmonie, která je legrační i smutná.

“Ty jsi tomu rozuměl, co říkala?” “Ne. Ale moc se mi to nelíbilo”

Yasmina Reza, která je světově proslulá svými ostrými a analytickými komediemi, získala za svou hru nominaci na Moliéra 2024 v kategorii Nejlepší autor/ka.

Hra James Brown nosil natáčky měla na jaře 2023 úspěšnou premiéru v mnichovském Residenztheater, od té doby byla uvedena na dalších evropských scénách. 

Nově ji máme k dispozici také v DILIA, a to v překladu Michala Lázňovského. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat.

Hostem 58. ročníku MFF Karlovy Vary bude herec a režisér Viggo Mortensen, který na slavnostním zahájení převezme Cenu prezidenta a uvede snímek Až na konec světa, jenž napsal, režíroval a ztvárnil v něm hlavní roli. Na film se mohou těšit i ti, kteří se na festival nechystají. „Máme radost, že letos můžeme českému publiku přinést opravdu jedinečný zážitek. 4. července uvedeme do všech českých kin zahajovací film MFF Karlovy Vary Až na konec světa, a to jen pár dní po zahájení festivalu,“ říká ředitel distribuční společnosti Aerofilms Ivo Andrle.

Do Karlových Varů dorazí také režisér a producent, držitel Oscara Steven Soderbergh, který uvede své dva filmy Kafka a Mr. Kneff. Chybět nebudou ani britský herec, držitel Zlatého glóbu, ceny BAFTA a nominace na Oscara Clive Owen a herec, režisér a producent Daniel Brühl. Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary za mimořádný přínos české kinematografii převezme na slavnostním zakončení festivalu Ivan Trojan.

Festival každoročně představuje kolem 200 filmů z celého světa rozdělených do několika programových sekcí. Letos se mohou návštěvníci těšit mimo jiné na exkluzivní výběr filmové reflexe díla Franze Kafky od režisérů, jako jsou David Lynch, Peter Capaldi, Orson Welles nebo Martin Scorsese.

Letošní ročník připomene také 100 let od narození Oldřicha Lipského a chybět nebudou ani dokumenty. Festivaloví návštěvníci se dočkají světové premiéry dokumentu Janžurka a vůbec prvního uvedení digitálně restaurované verze Truffautova dramatu Dvě Angličanky a kontinent.

Více informací najdete TADY. 

V rámci retrospektivy uvede KVIFF kinematografickou reflexi díla nejvlivnější postavy literatury 20. století od tvůrců, jako jsou Orson Welles, Martin Scorsese, Ousmane Sembene, Jan Němec nebo Steven Soderbergh.

„Kafka se řadí mezi spisovatele, jejichž dílo už desítky let provokuje filmaře,“ říká umělecký ředitel Karel Och, který na kafkovské retrospektivě spolupracoval se zahraničním poradcem festivalu Lorenzem Espositem. „Jako by potutelně popichoval k pokusu zachytit co nejautentičtějším a nejintenzivnějším způsobem unikavou podstatu jeho formulací, jeho příběhů, jím vykonstruovaných realit, úzkostlivých pocitů, ale i komických situací,“ dodává.

A na jaké snímky se tedy mohou diváci těšit? V programu najdou 13 celovečerních, 4 středometrážní a 5 krátkých snímků. Originální dvojprogram navrhl karlovarskému festivalu Steven Soderbergh. Ten v roce 1991 natočil noirové mystérium Kafka, o 30 let později původní materiál razantně přestříhal a v radikálně novém hávu nabízí film Mr. Kneff.

Chybět nebude ani Proces Orsona Wellese, Proměna Jana Němce, Zámek Rudolfa Noelta, Amerika Vladimíra Michálka, Audience Marka Ferreriho či Interview Federika Felliniho.

K původně ohlášeným titulům přibyl také exkluzivní program věnovaný celoživotní lásce Davida Lynche ke Kafkovu dílu. V rámci jednoho bloku bude uveden surrealismem prostoupený krátkometrážní snímek Babička a třetí epizoda třetí sezóny kultovního seriálu Městečko Twin Peaks – Twin Peaks: A Limited Event Series, v níž se obdivné napojení jednoho svérázného génia na druhého zrcadlí intenzivněji než jinde.

Divadelní festival v Avignonu, který se koná již od roku 1947, láká návštěvníky na více než 300 festivalových událostí. Kromě divadelních inscenací je program plný debat, čtení, performancí, zajímavých setkání a dalších jedinečných akcí.

V roce 2019 se na avignonském festivalu představilo také pražské Divadlo Archa s inscenací Obyčejní lidé. Letos na programu český zástupce chybí, nicméně diváci mohou zhlédnout hned několik her, které zastupujeme.

Vztah muže a ženy ve všech fázích, polohách a excesech, od prvního setkání po rozchod, zkoumá hra RING od herečky a dramatičky Leonore Confino. Dojemná romantická komedie Je m'appelle Georges (Jmenuji se George) nabídne příběh muže, který jednoho rána zjistí, že všechny domy v okolí nesou křestní jména jeho bývalých partnerek. Jejím autorem je Gilles Dyrek.

Na programu nechybí ani komedie o sociálních sítích LIKE (autor Ivan Calbérac), která reflektuje zběsilý závod o lajky, jenž převrátí hlavní hrdince život naruby. Diplomacie Cyrila Gelyho pak ukazuje, jak obtížná může být definice „správného rozhodnutí“ v nepřehledném dějinném momentu konce války. Monodrama Případ Dussaert (autor Jacques Mougenot) s překvapivým humorem odpovídá na všechny otázky, které si klade laik, stojí-li před současnými díly výtvarného umění.

Zmiňované hry máme v DILIA k dispozici. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat. 

Dokumentární snímek, který uvedl KVIFF v rámci sekce Návraty k pramenům, ukazuje klíčové role Ivy Janžurové, a to jak filmové, tak divadelní, a přibližuje i ty, kterých se ujala ve svém rodinném životě i společensko-politickém kontextu. Díky tomu divák sleduje nejen její současnou obdivuhodnou profesní aktivitu, ale také její minulou kariéru a osobní život v dobových souvislostech.

„Míjíme důležitá místa a lidi, vnořujeme se do soukromé korespondence, ale i do děl, ve kterých hrála. Osobní linka lásky milenecké, partnerské i mateřské se odhaluje jako živná půda pro vášeň k herecké profesi, protíná se s promyšlenou důsledností v uvažování o hereckých postupech,“ přibližuje snímek jeho tvůrčí tým v čele s režisérkou Theodorou Remundovou.

„Podstatným prvkem je ‚obyčejnost‘, kterou si Iva Janžurová vzdor výsostnému postavení zachovala, její přirozená lidovost a blízkost divákovi, ambice vydat ze sebe maximum v nejzapadlejším regionu České a Slovenské republiky, stejně jako na prknech Národního divadla,“ dodává.

DILIA se podílela na zajištění zahraničních práv autorů divadelních her. 

Má mezi nimi nějakého favorita? Podle čeho si vybírá texty k překladu? A píší se mu snáz hry pro děti, nebo dospělé?

Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru.

Na DAMU jsi studoval Katedru teorie a kritiky, poměrně brzy jsi se však „odklonil“ do divadelní praxe coby autor, překladatel a dramaturg. Jak k tomu došlo?

Jako odklon to moc nevnímám. Na KTK jsem se hlásil, protože jsem se chtěl věnovat autorskému psaní a v rámci nabídky univerzit tomu byl ten obor nejblíže. A za mou profesní cestu dramaturga může Martina Schlegelová, která mi tehdy jako svému studentovi nabídla stáž v Divadle LETÍ, z níž se vyvinula stálá spolupráce. To mi dodalo sebevědomí k tomu, abych se tímto směrem dále profiloval.

Na škole jsem ve stejnou dobu začal pravidelně spolupracovat s Kashou Jandáčkovou, Janem Holcem a Alžbětou Burianovou. A díky těmto všem jsem nasbíral dost zkušeností, jež mi usnadnily vyplutí ze školního rybníčku do divadelních vod. Zkrátka jsem měl velké štěstí na kolegy a přátelé, kteří ve mně viděli potenciál a umožnili mi ho rozvíjet. Děkuju!

Kdo byli / jsou tví mentoři?

Marie Špalová. Pokud vám to grafik dovolí vysázet tučně, tak bych o to prosil! Tato nezkrotná a zásadní osobnost české dramaturgie se mne - celoživotního šprta - v Divadle LETÍ ujala. Naučila mě, že dramaturg může být emancipovanou a rovnocennou součástí kreativního týmu. Jeden český autor ji kdysi nazval „dramaturgem bodyguardem”. A byť to bylo tehdy myšleno v jiném kontextu, podle mě je skvělým bodyguardem inscenací a také současných autorů.

Z dramatiků jsem moc vděčný za setkání a hodiny s Janem Vedralem, Romanem Sikorou a v neposlední řadě se Simonem Stephensem. Týden v Sala Beckett s tímto představitelem té nejkřehčí toxické maskulinity mi dal opravdu hodně. Zejména mě naučil užívat nástroje, jež mám jako autor k dispozici, a to vědomě. Teď mě moc těší velký úspěch jeho adaptace Váni s Andrewem Scottem. Moc doporučuji.

Začínal jsi překládáním, nebo vlastní tvorbou?

Vlastní tvorbou jsem začínal, ještě než jsem uměl jakýkoliv cizí jazyk. Babička mi kdysi dala k dispozici loutkové divadlo, aby mě zabavila a ona si mohla v klidu vypít kafe. A já si doteď připomínám, že mě psaní a vyprávění hlavně musí bavit. Finanční ohodnocení českých dramatiků mi to ostatně připomíná též.

Nestěžuji si. Jsem vděčný, že se tomuto koníčku mohu věnovat. Ale nestěžuji si proto, že jsem vyrůstal v devadesátkách a díky tomu mám v sobě bohužel zakódované, že práce člověka nemá těšit a když už ho těší, měl by za ni být vděčný a neremcat.

Ovlivnila studia nějak tvůj přístup k divadelní kritice?

Těžko říct. Nikdy jsem nepotkal Davida Košťáka, který by kritiku nestudoval, tudíž nevím, jak bych bez této zkušenosti ke kritice přistupoval. Kritiky jako takové si vážím. Vím, že má ráda divadlo, stejně jako já. Že ho chce kultivovat stejně jako já. A stejně tak, jako já nechci dělat špatné divadlo, vím, že kritika nechce, abych dělal špatné divadlo. A narozdíl ode mě je schopná analýzy nezatížené vším, čím si člověk v procesu zkoušení a v provozu divadla prochází. Mě osobně moc baví konfrontovat svůj dramaturgický záměr s tím, co komunikuje výsledná inscenace. A rád se to dozvídám a učím se.

Podle čeho si vybíráš hry k překladu?

Podle závisti. Rád překládám hry, které bych si přál sám napsat. Díky překladu s nimi alespoň mohu strávit více času a těšit se jimi.

Píšeš hry pro dospělé i dětské publikum, liší se nějak tvá autorská metoda? A co se píše snáz?

Nejdůležitější je pro mě najít si osobní vztah a postoj k tématu, jež chci zpracovat. Téma je pro mě vždycky na předním místě, poté pro něj hledám příběh, formu, jazyk... A to hledání se ve své obtížnosti liší. Hry pro dospělé se mi píší snáz. Psaní pro děti je strašně těžké. Zejména hledání toho správného jazyka. Pro mě je slovo hodně manipulativní prostředek. Dospělí si s manipulací umí poradit, je to jejich topůrko. Ale to poslední, co bych chtěl, je manipulovat dětským divákem.

Některé tvé hry lze rozhodně označit za dramatické básně. Čteš poezii?

Přiznám se, že moc ne. Poezii mám rád. Ale nezvládám ji číst kvantitativně. Je mně vždycky strašně líto obracet stránky. Jedna báseň se ve mně uhnízdí a ta další by ji zas vyklopila jako kukačka. Ale tíhnu k beletrii a dramatice, která slovem vládne.

Vytvořil jsi kolem třiceti autorských textů. Máš mezi nimi svého favorita?

Tolik? To jsem asi grafoman, že? Moc si vážím textů, které se mi psaly takzvaně samy, a při nichž jsem sám sebe překvapoval. Rád vzpomínám na psaní Nad rozlitou mléčnou dráhou a z poslední doby si moc vážím Trójanek. Já nevím, jaký ten text je, ale vím, že v jeho inscenaci moc dobře hrají herečky ze Švandova divadla. A já mám radost, že jim to moje hra umožnila a že ony pod vedením režisérky Anny Turlo zase umožnily jí, aby komunikovala s divákem. To si pak jako autor připadám být méně sám.

Tvé hry Nad rozlitou mléčnou dráhou, Ptačí žena a Lajka (jmenuju se pes) byly uvedeny také v zahraničí. Překvapily tě něčím tyto inscenace?

Inscenace mě překvapily především mírou upřímného patosu. Já na patos nahlížím hodně cynicky. Pracuju s ním rád, ale mám tendenci si s ním hrát trochu krutě, jako kočka s myší. Například italská inscenace Mléčné dráhy opravdu měla jen minimální odstup. Ale beru to tak, že mě přeložili do jiné řeči, jiné kultury a do jiného inscenačního jazyka. Ale pokud je to jazyk, který komunikuje s cílovým divákem, tak je vše v naprostém pořádku.

Více než deset let jsi dramaturgem pražského nezávislého Divadla LETÍ, působil jsi nicméně také ve zřizovaném Švandově divadle se dvěma hracími sály a nyní jsi dramaturgem (a brzy také uměleckým šéfem) Malého divadla v Českých Budějovicích, tedy regionální scény cílící na děti a mládež. Dají se tyto zkušenosti nějak porovnat?

Ty zkušenosti se pro mě liší mírou vnitřní, nejen dramaturgické, svobody.

Divadlo LETÍ je nezávislé divadlo a dramaturgická platforma, v níž hraje prim dramatika. Naším cílem je nechávat zaznívat hlas současných autorů, jejichž témata s námi vnitřně rezonují a mají dle nás potenciál rezonovat i s naším divákem. V Divadle LETÍ jsem se namlsal dramaturgické svobody, podle níž poměřuji i své zkušenosti ve zřizovaných divadlech.

Za své období ve Švandově divadle jsem moc vděčný, hodně jsem se při něm naučil, setkal jsem se s inspirativními kolegy, kteří jsou zapálení pro věc. Ale zároveň jsem se cítil být svázán svou vlastní ambicí. Prostředí pražských divadel mě vedlo k podvědomému srovnávání se, soutěživosti a vykrmování vlastního jajínkovství. Úspěšnost dramaturgie jsem na prvním místě měřil diváckou úspěšností. A to je asi do jisté míry v pořádku a v prostředí, kde nabídka často převyšuje poptávku, to ani jinak nejde. Ale v daný okamžik své osobní historie jsem potřeboval zapomenout na svou ambici a připomenout si své poslání.

Malé divadlo má velkou výhodu. Má stabilní divácký zájem téměř bez ohledu na tituly. Jeho diváci se vrací za divadelním zážitkem jako takovým. A někdy za ním přichází zcela poprvé jako nepopsaný list. A díky tomu jsem osvobozen od marketingové - trendy dramaturgie a mohu se zcela zaměřit na témata, jež považuji za potřebné k vyzdvihnutí. A spolupracuji při tom s kolegy, kteří chtějí bez výjimek vést především dialog, namísto monologů. Říká David Košťák, který na jednu otázku odpovídá rozvitou esejí.

Rozhovor vedla Petra Zachatá

V hlavní kategorii získali ocenění David Semler a Dodo Gombár za scénář k filmu Ledoví koně. Jejich intimní drama nabídne divákům sondu do složité pospolitosti rodiny, která prochází těžkou zkouškou. U umírající matky se setkávají tři sourozenci a jejich blízcí. Prolínají se témata a problémy, kterými člověk prochází v jednotlivých fázích života. DILIA autory při vytváření scénáře zastupovala. 

Autoři obdrželi nadační příspěvek ve výši 200 tisíc korun. 150 tisíc korun pak získal další oceněný snímek, a to Analog scenáristy Tomáše Lazeckého, jehož ústřední linkou je smrt mladého muže, jeho loučení s bývalou láskou formou vzkazu na analogové kazetě a vztahová manipulace. 

„Velký důraz jsme opět kladli na originalitu námětů a jejich zpracování. V hlavní kategorii zvítězily texty ze současnosti, které se zabývají spletitými mezilidskými vztahy. Ledoví koně představují neotřelé rodinné drama, Analog je pak dobře vystavěnou psychologickou sondou,” uvedl Martin Chalupský, předseda správní rady Filmové nadace. 

V kategorii Hvězda zítřka bodovala Sára Zeithammerová se scénářem k biografickému příběhu malířky Toyen Spící. “Kategorie Hvězda zítřka přinesla zajímavý příběh slavné malířky Toyen, jenž nás zavádí do období protektorátu a prostřednictvím vzpomínek přibližuje její neobyčejný život i dílo,” dodává Chalupský. 

„Vybrali jsme scénáře s neotřelým nápadem a velkou mírou propracovanosti. Všechna tři oceněná díla jsou dramata, která se nějakým způsobem svým dějem obracejí do minulosti. Jejich zfilmování by mělo divákům nabídnout nejen silný příběh, ale i zajímavou vizuální složku,“ informoval Petr Tichý, člen správní rady nadace a generální ředitel a předseda představenstva Barrandov Studio.

V rakouském městě Klosterneuburgu ležícím kousek od Vídně převzala Radka Denemarková 14. června Cenu Franze Kafky za román Hodiny z olova. Ta se uděluje za významné literární dílo posledních tří let, které svou poetikou, tématem či jazykovým zaměřením připomíná Kafkovu tvorbu.

„Jaká obrovská radost dostat cenu, která nese jméno Franze Kafky! Kafka ukazuje, že lze jinak myslet, psát, žít. Je to pro mě mimořádná čest. Ano, knihy mají být sekyrami na zamrzlé moře v nás. Je to neuvěřitelný rok,“ řekla Radka Denemarková.

Ještě před tímto úspěchem obdržela spisovatelka Evropskou cenu tolerance pro demokracii a lidská práva, a to za svou nekompromisní oddanost pravdě. „Denemarková ve svém díle popisuje nemoci naší doby, diagnostikuje příčiny nežádoucího vývoje a lamentuje nad nemravností a nenasytností firem, nad zvrhlostí státních institucí, nad groteskními důsledky údajně naivního jednání, bezmocí jednotlivce a nemilosrdným osudem vysídlených lidí,“ vysvětlila porota důvod udělení ocenění.

„Své knihy staví jako impozantní chrám, píše neúnavně a napřímo, s obrovskou jazykovou silou a živými obrazy, které se vám dostanou pod kůži,“ dodala porota, „Radka Denemarková převezme od města Villach Evropskou cenu tolerance za demokracii a lidská práva, protože její nekompromisní oddanost pravdě dodává lidem odvahu vyprávět svůj příběh, který může zviditelnit nespravedlnost, lži a barbarství.“

„Je to pro mě opravdu překvapení. A čest, znásobená tím, že cenu mi předával Hannes Swoboda, kterého si hluboce vážím. Je to velká osobnost evropského prostoru, která neztrácí optimismus a podporuje pravdu literatury. Přebírat cenu symbolicky od svobody je radost o to větší,“ sdělila Denemarková.

V červnu se pak Radka Denemarková zúčastnila kafkovské konference v německém Erfurtu, aby následně zamířila na festival Public Value Fest v portugalském Lisabonu, kde byla rovněž hostem. Nechyběla ani na festivalu Olgy Tokarczuk Festiwal Góry Literatury v Polsku a svou novou knihu Čokoládová krev představila i na Pražském hradě.

Gratulujeme! 

Festival tento rok zahájí světová premiéra filmu Šimona Holého Hello, Welcome. Jedná se o komediální snímek o třech herečkách, které se společně vydávají na festival do Karlových Varů. V hlavních rolích se mohou diváci těšit na Elišku Soukupovou, Alenu Dolákovou a Sáru Venclovskou. „Máme se štábem velkou radost, že se Hello, Welcome poprvé uvede na LFŠ, jehož publikum patří po předchozích letech, kdy jsme tu uvedli oba minulé filmy, k našim zcela nejoblíbenějším. Snad si společně s námi užije i projekce této letní komedie, kde se nic nebere vážně, i když se o vážných věcech ve filmu často mluví," říká Šimon Holý.

Letní filmová škola letos nabídne rekordní počet předpremiér. Budou mezi nimi tituly Světýlka Beaty Parkanové vyprávějící o dětství, které může skončit nečekaně brzy, celovečerní debut Adama Martince o životě na současné české vesnici Mord, animovaná komedie Kristiny Dufkové o nástrahách puberty i obezity Život k sežrání, hluboce lidský a nadčasový příběh ze 40. let minulého století Ema a smrtihlav režisérky Ivety Grófové, dokumentární portrét fotografky Libuše Jarcovjákové v režii Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, strhující časosběrný dokument Dominika Kalivody o stočlenném amatérském hudebním sdružení Velký finále PSO, hravý portrét kapely Tata Bojs tata_bojs.doc od Marka Najbrta a divadelníků z Vosto5 i vítězný film divácké ceny z Karlových Varů Vlny režiséra Jiřího Mádla, který Letní filmovou školu uzavře.

Do Uherského Hradiště dorazí významní zahraniční hosté, mezi nimiž nechybí ani všestranný americký tvůrce Ryland Brickson Cole Tews, který je společně s Mikem Cheslikem podepsaný pod originálními taškařicemi Příšera z Michiganského jezera a Stovky bobrů. Diváci se dočkají také maďarské režisérky Ildikó Enyediové a francouzského autora Arnauda Desplechina, mistra komorních psychologických dramat a držitele francouzské národní filmové ceny César.

Letní filmová škola slibuje i pestrý literární program. Vystoupí držitelé letošních cen Magnesia Litera Alena Machoninová a Marek Torčík, autor Gottlandu Mariusz Szczygieł, laureátka Ceny Evropské unie za literaturu Jana Beňová, autorka loňské knihy roku v anketě Lidových novin Andrea Sedláčková a další výrazní představitelé a představitelky evropské prózy a poezie.

Výroční ceny udělí Asociace českých filmových klubů Jiřímu Suchému a Janu Kačerovi in memoriam. “Tvůrčí dráha Jiřího Suchého je natolik komplexní, že ho nelze označit jen za autora písní a divadelních her či za herce a režiséra. Jeho osobitá, hravá poetika prostupuje všemi uměleckými obory a my se velmi těšíme na to, že diváci LFŠ budou mít příležitost mj. vidět jeho první celovečerní režijní počin, experimentální snímek Nevěsta z roku 1970. Předání druhé ceny za celoživotní přínos českému filmu je pro nás zahaleno velkým smutkem, protože jejím držitelem měl být pan Jan Kačer, s nímž jsme do poslední chvíle připravovali výběr filmů, a který se do Uherského Hradiště moc těšil. Jeho herecké mistrovství si přesto připomeneme výběrem filmů, které si sám zvolil, a cenu převezme jeho dcera, herečka Adéla Kubačáková,“ sdělila programová ředitelka LFŠ Iva Hejlíčková.

Během doprovodného programu vystoupí Tata Bojs, Jana Kirschner nebo Divadlo Na zábradlí. Za historií festivalu se ohlédne výstava 50: Příběh Filmovky.