Příběh knihy Letnice se odehrává v zapadlém horském městečku počátku 20. století, v němž dosud fungují zázraky a čas tu plyne rozvážně a pomalu podle dávného řádu a tradic. Staré a mytické se tu však postupně střetává s novým a racionálním a nástup moderní epochy nakonec dorazí i sem.

Román inspirovaný magickorealistickými a postmoderními postupy ukazuje obraz proměňujících se časů, dějinných přeryvů a tušených hrozeb, ale je též příběhem o lásce, naději a víře v dobré konce. Je svéráznou pohádkou a venkovskou idylou, ale i velkým románem poučeným klasickým literárním dědictvím, jenž je však zároveň plný ironie a vtipu.

Miroslav Hlaučo vystudoval farmacii v Bratislavě, následně také režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě v Praze. Řadu let pracuje v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných technologií.

Cenu za prózu udělila porota J. A. Pitínskému za soubor více než 20 textů vydaných pod zastřešujícím názvem Domácí potřeby. Literu za poezii získal Tomáš Tomášek za sbírku Ahava. Nejlepší knihu pro děti a mládež napsala Bára Dočkalová (Kost) a detektivku Ilona Dobrovolná (Panoptikum pana Perkinse).

Cenu za překladovou knihu získala sága Usedlost od Marii Turtschaninoff, kterou ze švédštiny přeložila Marie Voslářová. Za přínos knižní kultuře pak byli ocenění Dana Kalinová, Jan Kanzelsberger a Ivo Železný za založení a vedení knižního veletrhu a festivalu Svět knihy Praha.

Všechny oceněné najdete TADY.

Gratulujeme!

Divadlo Metro uvede hned dvě světové premiéry inscenací her Viléma Dubničky, kterého v DILIA zastupujeme. Nejprve se divákům představí Poslední člověk na Zemi, v červnu jej bude následovat České moře aneb Královec na prvním místě.

Protřelý úředník provinčního úřadu je posledním člověkem na Zemi. Měl za úkol vystěhovat z neobyvatelné planety poslední zbytky lidí. Jeho úspěšnou misi ale zkomplikoval nečekaný podivný pozemšťan navíc, který vypadl z evakuačního pořadníku. Podaří se zkušenému byrokratovi nakonec odeslat i jeho? Jak zařadit do systému někoho, kdo se mu celý život vyhýbal? A nebude ve výsledku lepší přece jen zůstat doma?

Komedie Poslední člověk na Zemi láká na vtipné dialogy a absurdní situace plné laskavého a chytrého humoru. Režie se ujal sám Vilém Dubnička, v hlavních rolích vystoupí Tomáš Matonoha a Martin Stránský. Světová premiéra proběhne v Divadle Metro už 5. května!

Jen o měsíc později se na stejném místě divákům premiérově představí také komedie České moře aneb Královec na prvním místě, za níž vyhrál Dubnička 1. cenu v soutěži Dráma za rok 2023. I v tomto případě se ujal režisérského postu. V hereckém obsazení nechybí Milan Šteindler, Michaela Badinková, Radek Valenta, Kristýna Frejová a Zdeněk Rohlíček.

Na utajovaném projektu ministerstva vnitra se sejde reprezentativní vzorek české společnosti. Zaměstnanec ministerstva Ota má se svým týmem jediný úkol – získat Královec. Tedy ruskou exklávu Kaliningrad, u nějž analytici předpokládají brzké odtržení. Evropská unie a OSN tedy vyhlásí mezi evropskými státy tajnou soutěž o to, kdo by v takovém případě toto území zmítané dějinnými událostmi získal do své správy a tím bez problémů začlenil do EU, na jehož území se nachází.

Během přípravy přihlášky a prezentace se tým v několika absurdních scénách dozví více nejen o Královci, ale hlavně o sobě a o Česku. Vše spěje k nevyhnutelné katastrofě. Světová premiéra se uskuteční 8. června 2025!

„Líbí se mi představa, že je tu někde někdo, koho ještě neznám, a přitom je to ten nejdůležitější člověk v mém životě… dává mi to naději do budoucna.“

Prastará japonská legenda říká, že když jsou si dva lidé souzeni, propojuje je ode dne narození neviditelná červená nit. Tuto nit nelze přetrhnout, spojuje lidi navždy, ať chtějí nebo ne. Na této premise je postavena komedie Smiley od španělského dramatika, scenáristy a novináře Guillema Clui, jejíž inscenaci uvede v české premiéře 30. dubna Studio DVA.

Alex a Bruno si příliš podobní nejsou. Alex je barman, Bruno architekt. Alex vypadá, jako by byl kdykoliv připraven vyfotit se na obálku časopisu. Bruno má rád kostkované košile a kluci jako Alex ho znervózňují. Alex chodí do dvou fitek, zatímco Bruno sleduje staré filmy.

„Potom všem, co jsi řekl, si myslím zasloužíš vědět jednu věc. Spletl sis číslo.“

Ti dva se seznámí omylem. Alexův přítel se vypařil a on hledá vysvětlení. Nahraje mu zprávu, ale splete si číslo. Jeho dlouhý vzkaz obdrží právě Bruno a rozhodne se zavolat zpátky. Z omylu se stane rande a vír událostí, které se oběma vymknou z rukou jim navždy změní život.

„Měl jsem ti nabídnou takový pivo, jaký by sis přál…“

Hra získala tři prestižní katalánské divadelní ceny Butaca a byla uvedena ve Španělsku, Chile, Řecku, Itálii, Peru, USA, Austrálii, Brazílii nebo Mexiku. V roce 2022 podle hry natočil Netflix úspěšný komediální seriál.    

Studio DVA uvede inscenaci Smiley v režii Petra Mikesky, rolí se ujmou Daniel Bambas a Jiří Böhm.

Text máme v elektronické podobě k dispozici v překladu Tomáše Loužného. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat.

Snímek Nebeští jezdci, který líčí osudy mezinárodní posádky bombardovacího letounu Wellington během druhé světové války, je adaptací stejnojmenného, silně autobiografického románu Filipa Jánského.

Posádka obětavě bojuje s německými nacisty. Pro trojici Čechoslováků, dva Angličany a jednoho Kanaďana jsou nálety na nepřátelské území každodenní rutinou. Nedělají si nárok na slávu a medaile. Při riskantních manévrech je ale od smrti často dělí jen centimetry. Sám Jindřich Polák vnímal své civilní válečné drama jako částečné splacení dluhu lidem, z nichž se komunistický režim snažil udělat zrádce národa.

V dubnu měl nově digitalizovaný snímek mezinárodní premiéru na festivalu Timeless Film Festival ve Varšavě. Nyní se Nebeští jezdci vrací také zpět do českých kin, a to v době 80. výročí konce druhé světové války.

V pátek 9. května snímek uvede také kino Ponrepo, a to v rámci svého filmového cyklu restart 45. V rámci něho Národní filmový archiv právě v souvislosti s 80. výročím konce druhé světové války vybírá zásadní díla československé kinematografie, která s tímto historickým mezníkem souvisejí.  

Více informací najdete TADY. 

Audioadaptace divadelní hry Jiřího Havelky v režii Bely Schenkové bodovala hned ve dvou kategoriích. Elity se staly Nejlepší dramatizací i Absolutním vítězem. „Elity pomocí podmanivého sound designu, zvukových koláží a především přesvědčivých hereckých výkonů podávají až syrové svědectví, po němž zůstává velmi dlouho pocit silného posluchačského zážitku. Z tónu hlasů i dojmu prostoru se rodí dusná atmosféra dobových interiérů, která nás nutí zapomenout, že nejde o autentické záznamy ale dokumentární drama,” uvedla porota.

Mezi vícehlasými četbami nejvíce zaujala audiokniha Od Ortelu k Doupěti – tucet Kafkových povídek v podání devíti protagonistů. Nejlepší jednohlasou audioknihou se stal Trainspotting v podání Kryštofa Bartoše. V kategorii Nejlepší audiokniha – mluvené slovo mimo kategorie zvolila porota vítězem audioknihu Evropa, náš domov: Od vylodění v Normandii po válku na Ukrajině autora Timothy Gartona Ashe v interpretaci Pavla Soukupa.

Ocenění Nejlepší audiokniha pro děti a mládež si odnesl lehce pohádkový příběh Tonda, Slávka a kouzelné světlo.  „Vkusné a citlivé audioknižní zpracování, přirozená interpretace bez zbytečných, jakoby dětských podbízivých intonací. Výtečný titul po všech stránkách. Potkávají se zde kvalitní předloha, pečlivá příprava i vynikající herecké výkony jak Jana Ciny, tak Ivany Uhlířové,“ vysvětlili své rozhodnutí porotci.

Nejlepší interpretkou se stala Jitka Ježková s četbou románu Terezy Boučkové Dům v Matoušově ulici, v mužské kategorii nejvíce zaujal Jan Vlasák za četbu románu Miloše Urbana Dr. Alz. Toho zároveň Asociace vydavatelů audioknih uvedla do pomyslné audioknižní síně slávy udělením ocenění Cena za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova za rok 2024.

Mezi oceněnými nechyběly ani audioknihy Kruté moře (nejlepší zvukový design - četba) a Dům (nejlepší zvukový design – dramatizace). V hlasování posluchačů zvítězilo Tajemství Křišťálové hory, původní česká mysteriózní detektivka Petra Junka v interpretaci Petra Štěpána a Viktora Kuzníka.

Subtilní milostný příběh z hornického městečka a nejnovější hra oceňovaného francouzského dramatika a režiséra Jean-Philippe Daguerra Uhlí v žilách zvítězila v kategoriích Nejlepší inscenace v soukromém divadle, Nejlepší režie v soukromém divadle (Jean-Philippe Daguerre), Nejlepší začínající herečka (Juliette Béhar) a Nejlepší herečka ve vedlejší roli (Raphaëlle Cambray). Jean-Philippe Daguerre získal ocenění pro Nejlepšího žijícího autora francouzské provenience. Hru do češtiny přeložil Petr Christov.

Drama o lásce a nenávisti Saténový střevíček Paula Claudela uspělo v kategoriích Nejlepší inscenace ve veřejném divadle, Nejlepší zvuk a vizuální efekty, Nejlepší herečka ve veřejném divadle (Marina Hands), Nejlepší režie ve veřejném divadle (Eric Ruf) a Nejlepší herec ve vedlejší roli (Laurent Stocker). Hru do češtiny přeložil Jiří Konůpek.

Obchodníci s hvězdami Anthonyho Michineaua proměnili jen jednu ze čtyř nominací. Cenu získal Guillaume Bouchède za nejlepšího herce v soukromém divadle. 

Přehled dalších autorů a autorek zastupovaných DILIA, kteří získali nominaci na toto prestižní ocenění:

Vynalézavá komedie autorské dvojice Patricka Haudecoeura a Géralda Sibleyrase Můj šťástný den získala nominaci na Nejlepší komedii a Guillaume de Tonquédec na Nejlepšího herce v soukromém divadle. Hru do češtiny přeložil Alexander Jerie.

Nominaci na Moliera za Nejlepší komedii obdrželi také Gilles Dyrek za Jmenuji se George… a vy? a Patrick Haudecoeur za Valčík tučňáků (přeložil Jaromír Janeček).

Spektakulární životopisná hra Neobyčejný osud Sarah Bernhardt od Géraldine Martineau získala dvě nominace, a to pro Nejlepší herečku v soukromém divadle (Estelle Meyer) a Nejlepší režii v soukromém divadle (Géraldine Martineau). Hru do češtiny přeložil Petr Christov.

Komedie V očích Clauda Moneta Cyrila Gelyho získala nominaci pro Nejlepšího herce v soukromém divadle (Clovis Cornillac). Hru do češtiny přeložil Alexander Jerie.

Hořká vztahová komedie Ring (Párové variace) Léonore Confino obdržela nominaci v kategorii Nejlepší herec v soukromém divadle (Amaury de Crayencour). Autorka byla nominována na Nejlepší žijící autorku francouzské provenience. Hru do češtiny přeložil Petr Christov.

Texty máme v DILIA k dispozici a rádi vám je zašleme k přečtení. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat. 

Do finále Ceny Evalda Schorma za rok 2024 byli nominováni Maxim Bitto a Kristýna Nebeská (FF UK, FAMU) za původní hru Ničemové, Natálie Bočková, Veronika Vítková, Veronika Navrátilová, David Štandera (FF MUNI, UPOL, JAMU, DAMU) za původní hru Hledat Robinsona, Vojtěch Franců (DAMU) za původní hru Horri-Bili-Cribri-Fax, Klára Metge (DAMU) za překlad hry Elly Hickson Ropa, Tomáš Ráliš (DAMU) za původní hru Slučitelné díly a Terezie Šípová (FF UPOL) za překlad hry Sophie Treadwell Mašinérie.

Slavnostní vyhlášení výherce a předání Ceny Evalda Schorma proběhne v rámci komponovaného večera scénických skic Večeře s novou hrou, a to 17. června 2025 od 20.00 před Divadlem VILA Štvanice. Diváci se dočkají vydatné ochutnávky současné dramatiky, přičemž chybět nebude ani úryvek z vítězné hry. Vstupenky na akci jsou k dispozici online na GoOut.

“Cenu Evalda Schorma, jejímž cílem je upozornit na zajímavé studentské počiny z oblasti autorské tvorby a překladu divadelních textů, udělí DILIA letos již po dvacáté. A jsem velmi rád, že se nám při příležitosti završení dvou dekád tohoto ocenění podařilo navýšit finanční odměnu pro vítěze na 30 tisíc korun. Dalších 30 tisíc si pak rozdělí autoři na druhém a třetím místě,“ říká Jan Barták, ředitel DILIA.

Cena ale zejména pomáhá mladým talentovaným autorům a překladatelům dostat svá díla z akademického prostředí do širšího divadelního kontextu. Oceněné texty se doposud dočkaly už více než 60 divadelních a desítky rozhlasových inscenací. Uvádělo je například Národní divadlo Praha, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Švandovo divadlo, Studio Ypsilon nebo Městské divadlo Zlín.

„Díky Ceně Evalda Schorma se nám podařilo objevit řadu dnes již etablovaných a respektovaných dramatiků a překladatelů. Těší nás, že se i během letošního jubilejního ročníku dostaly do finále vedle skvělých původních her i vynikající překlady,“ dodává Jan Barták.

Všem finalistům gratulujeme!

Přihlášeným autorům nesmí být v roce zveřejnění jejich díla více než 30 let. Odborná porota letos vybírala z 27 přihlášených titulů, nominaci obdržely tři. První zamířila knize Větrné mlýny od Sufiana Massalemy.

„Sufian Massalema je ve svém básnickém debutu skvělým a přesným pozorovatelem. Neobyčejným spojením civilních momentů, citlivostí a zkušenostmi ze dvou kultur vzniká originální básnický obraz často završený jemnou pointou. Údernost je dána závažností situace i tichem, které ji obklopilo hned, jak se stala. Autorův básnický jazyk je neveselý a silný, plný úcty a porozumění,“ zdůvodnila výběr porota.

Další nominaci obdržela sbírka Místní Lubomíra Tichého. „Dlouho se v české poezii neobjevil básník s tak ryze nesmělým a zároveň lyricky suverénním jazykem. Debut, v němž Lubomír Tichý ze svého prožívaného periferního mikrosvěta činí něco velmi univerzálního a současného. Síť propletených vztahů se zde vyjevuje na pozadí environmentálního podtextu a digitality imaginace. Jedná se o sbírku, v níž se prostředí nejen popisuje, ale i spoluvytváří,“ vyjádřila se porota.

Poslední nominaci získala Vzteklina Apoleny Vybíralové. „Ve svém působivém a formálně originálním básnickém debutu básnířka prokazuje autorskou zralost a zároveň zůstává neotřelá a svěží. Psaní Apoleny Vybíralové umí být minimalistické, a přece plastické, drsné, a přitom ne vulgární, ostré i láskyplné, aniž sklouzne ke kýči. Neokázalými jazykovými prostředky črtá autorka metafory, které se zadírají pod kůži a současně inovují žánr milostné poezie,“ píše porota.

Porotu letošního ročníku tvoří redaktor a básník Jonáš Hájek (předseda poroty), literární historik a teoretik Karel Piorecký, básník a literární teoretik Libor Staněk, básník a novinář Karel Škrabal a spisovatelka, překladatelka a laureátka Ceny Jiřího Ortena 2016 Sára Vybíralová.

Slavnostní vyhlášení proběhne 20. května od 18 hodin v Čítárně Unijazzu za hudebního doprovodu dua Anna Romanovská a Gabriela Vermelho, a bude jej streamovat ČTK.

Svoji první knihu, za kterou jste získal vedle hlavní ceny i cenu DILIA Litera za debut roku, jste vydal až po padesátce. Proč právě teď? Potřeboval jste si nejprve něco „odžít“?

Ani ne, spíše jsem trochu líný a možná i méně ambiciózní. A taky se teď blíží důchod, tak jsem si chtěl vybudovat pozici pro doplňkovou činnost a přilepšení k důchodu. 

Ale “odžití” je asi také důležitý moment - souvisí spíše se sebedůvěrou, pokorou a jistou uvolněností. Člověk nebere tak vážně sebe, ani to, co vytvořil, má větší odvahu a je svým způsobem svobodnější, protože život už nějak zvládl a vše, co k němu přidá, je to příjemné “navíc”.  

V kategorii debutů jste porazil dva o generaci mladší autory. V ročnících před vámi to bylo obdobné. 

Nenazýval bych to “porážkou”, je skvělé, že jsme se všichni tři dostali do nominací, a myslím, že pro všechny je to úspěch, bez ohledu na to, že já uspěl o trochu víc (a jinak nic). 

Co pro vás vlastně znamenají tato ocenění? Je pro vás důležitá zpětná vazba na vaši knihu? Čtete recenze kritiků a čtenářů? 

Zpětná vazba, ať už odborná nebo laická, je vždy důležitá. Když člověk veřejně publikuje, musí mu záležet na publiku - to je, myslím, logické. Ceny znamenají, že si toho, co vytvořil, někdo cení. A ano, recenze kritiků i čtenářů čtu. Uznávám, že většina z nich má pravdu, přesto si myslím, že to nějak významně mou tvorbu neovlivní. V této souvislosti mne spíš překvapil zajímavý fenomén. Než knížka začala být oceňována, byly ohlasy na ni vesměs pozitivní, s občasnou drobnou výtkou. Po zveřejnění ocenění se začalo objevovat větší množství negativních komentářů, což je docela paradoxní a zábavné současně.

Miluji komentáře sdělující mi, jak je to slabé, že jsem ocenění dostal jen proto, že jsem nový, že jsem to mohl napsat jinak a komentující přesně ví jak. Někteří jsou si jisti, že vědí, co jsem chtěl psát atd… Ale pořád je většina komentářů takových, které mne těší.

Foto: Jakub Hněvkovský

Pracujete v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných technologií. Čerpal jste nějak ze své profese?

Nevím, ale myslím, že ne. Pro člověka s fantazií je vůbec těžké detekovat, odkud čerpá. Ale jeden významný efekt spojený s prací tu je. Finanční nezávislost na psaní. Práce člověku sice ubírá čas, ale zas dává o trochu víc svobody a jistoty. A svobodu a jistotu já ke psaní potřebuji především.

Jak jste zvládl zkombinovat práci na knize s vaší profesí?

Opomenu-li nedostatek času, tak lehce. Mně se to vzájemně doplňuje a “práce” na knize je přece zábava, takže po práci si člověk trochu toho zábavného relaxu dopřát může, ne?

Jak se vaše zkušenosti z oblasti medicínského výzkumu promítají do vašeho literárního stylu? Odráží se preciznost a strukturovanost vědecké práce do způsobu, jakým konstruujete své příběhy?

Trochu bych to poopravil, já pracuji ve vývoji léčiv, nejsem přímo vědec jako takový. To ovlivnění nebude tak zásadní. Při psaní nejsem nikterak precizní a v případě Letnic jsem si netvořil ani konstrukt, ale faktem je, že strukturovaně myslím nějak přirozeně. V tvorbě mám rád hravost a spontánnost a miluji, když mne vede děj a příběh víc, než kdybych ho musel vést já.

Existuje podle vás společný jazyk mezi vědou a krásnou literaturou?

Naopak, neexistuje jiný! Obojí se vztahuje k hledání pravdy a k nacházení vztahů a souvislostí, jde jen o jiný úhel pohledu a jiné nástroje a prostředky, které člověk využívá.

Vystudoval jste režii na DAMU a filmovou vědu. Věnoval jste se někdy této profesi? Pomohlo vám nějak toto při psaní knihy? 

Začnu odpovědí od konce - každá zkušenost pomáhá. Ano živil  jsem se asi šest let uměleckými aktivitami, režíroval jsem v divadlech a příležitostně i v rozhlase, dělal jsem nějaké úpravy textů, učil jsem na Vyšší odborné škole herecké, ale už více než 23 let se živím farmacií. Umění je pro mne trochu nejistá platforma a já jsem od přírody typ, který potřebuje jistoty a stabilitu. Jistota ve mně souvisí s pocitem svobody.

Jedním z důvodů, proč je vaše kniha natolik ceněná, je originální žánr. Proč jste se pro něj rozhodl? Měl jste nějaké inspirační zdroje?

Žánr si nadiktuje jednak téma a jednak také přirozený způsob vyjadřování se autora. V mém případě jde úmyslně o trochu postmoderní smes žánrů s nenápadnou ale permanentní nadsázkou – já to tak mám docela rád. Kinematografie podobnou strukturu využívá už dávno a mne moc baví.

A inspirační zdroje? No u nás asi Čapek a Vančura, na Slovensku asi trochu Švantner a lyrizovaná próza a v neposlední řadě mí oblíbení filmoví tvůrci Buňuel, Tarkovskij, Fellini, Jakubisko, Wenders, Tarantino.

Je v Letnicích něco autobiografického? Měl jste například pro postavy předobrazy v realitě? Nebo jde čistě o fikci?

Podle mne je každá fikce z nějakého úhlu pohledu autobiografickou a současně založenou na obrazech z reality, takže já si myslím, že na Letnicích je autobiografické téměř všechno- přestože jsou, samozřejmě, fikcí. A do toho všeho vstupuje ještě jeden důležitý aspekt - svět, který si při čtení vytváří čtenář. To je to, co uzavírá každé dílo, on tomu dává finální tvar, svou podobu toho, co mu já skrze text nabízím. On to zabydluje a dělá skutečným,  bez něj (a jeho reality) to žádným dílem není. 

Foto: Marta Nováková

Letnice reflektují období zásadních změn. Vidíte v tom paralelu s dnešní dobou? 

Paralelu? Myslím, že Letnice jsou o dnešní době. To historické zasazení je především prostředek, jak o ní vyprávět. Myslím, že jsem nepsal historický román.

Narodil jste se na Slovensku, ale Letnice jste napsal v češtině. Je pro vás čeština při psaní již přirozenější než slovenština? Zvažoval jste, že byste psal slovensky? 

Už 35 let žiji převážně v ČR, jako dítě bývalého Československa ovládám oba ty jazyky asi stejně a oba jsou pro mne “přirozené”. Kdybych to napsal ve slovenštině, bylo by to jiné nejen jazykem, ale i rytmem, mírou stylizace a nejspíš by to mělo i trochu jiný děj, protože volba jazyka je v literatuře opravdu zásadní. Třeba někdy něco napíši i slovensky, uvidíme.

V rámci ocenění za debut roku DILIA nabízí laureátovi podporu na vydání druhé knihy. Plánujete ji?

Určitě.

Bude stejného žánru? Nebo byste chtěl zkusit něco úplně jiného? 

To nevím. To záleží na tom, kterou z rozepsaných knih se rozhodnu vydat jako druhou. Myslím, že nejsem žánrově moc vyhraněný, takže co bude dál, uvidíme. 

Jaký jste vy čtenář? Máte oblíbené autory?

Nejsem úplně zanícený čtenář a hltač titulů. Čtu extenzivně, namátkově a žánrově nevyhraněně, někdy hodně, někdy málo – pamatuji si, že v dětství a mládí jsem četl podstatně víc. Oblíbené autory samozřejmě mám: Shakespeara, Doctorowa, I. Allendovou, G. Márquéze, A. Carpentiera, Balzaca, Saroyana, ale i C.Sagana, S. Hawkinga a Richarda Dawkinse, ale rád se začtu i do čehokoli jiného. 

Existuje kniha, ke které se pravidelně vracíte? 

Pravidelně moc ne. Ale baví mne vzít si do rukou knížku, kterou jsem naposled četl v jiné době, v jiném rozpoložení, třeba před 30-40 lety. To je vám náramné dobrodružství nechat si v sobě vzájemně konfrontovat vzpomínky a dávné pocity s novými pohledy a postřehy. To dělám rád a pravidelně. 

Foto: Jakub Hněvkovský

Jaké rady byste dal těm, kteří také uvažují o napsání své debutové knihy? I když to třeba zrovna nejsou mladí absolventi?

Necítím se být tím nejpovolanějším na dávání rad, já sám jsem tak trochu intuitivním tvůrcem, který navíc ani sám nedává na rady jiných. Ale asi bych jim řekl: “Někam si sedněte a pište. Když k vám přijde váš styl, pište dál, když budete mít pocit, že tam něco překáží, nebojte se škrtat, a hlavně to nezapomeňte dokončit a někam poslat. To ostatní už za vás zařídí náhoda a v lepším případě vydavatel.”

Věřím, že po vyhlášení cen Magnesia Litera máte opravdu časově náročné dny. Kdybyste nyní mohl mít celý volný den jen pro sebe, co byste dělal? 

Asi bych lenošil, což znamená, že bych trochu psal, trochu si něco četl a trochu se někde procházel.

Jak nakladatelství ošetřuje autorská práva? Na jaké problémy při tom naráží? A proč jsou audioknihy v posledních letech tak oblíbené? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru!

Jaký sledujete vývoj, co se týče obliby audioknih v posledních letech?

Audioknižní trh neustále roste, meziročně odhaduji o 20 %. Zatím můžeme vycházet ze zprávy za rok 2023, nicméně předpokládám, že trend v roce 2024 bude stejný. Obrat maloobchodního trhu v roce 2023 činil 322 milionů korun, což je oproti roku 2022 nárůst o zmiňovaných 20 %. Obrat v roce 2022 byl necelých 267 milionů korun.

Jaké jsou důvody růstu jejich popularity? V čem spatřujete jejich největší výhody?

Velmi široká nabídka audioknih různých žánrů umožňuje opravdu každému posluchači najít si titul, který mu umožní „číst“ i v situacích, kdy vykonává i jinou činnost a přitom poslouchá, co ho baví nebo vzdělává. Největší výhodou je opravdu časová úspora a zážitek při kvalitním zpracování knižní předlohy.

Jaký předpokládáte vývoj do budoucna?

Obliba audioknih bude v nejbližších letech stoupat. Mění se také způsob konzumace – na 70 % digitálních prodejů proti 30 % fyzických nosičů. Existují také nové trendy ve formě různých předplatných a klubů pro uživatele aplikací audioknižních distributorů.

Dá se obecně říci, jaké audioknihy veřejnost preferuje?

Obecně nejvíce posluchačů preferuje oddechový žánr, fantasy, sci-fi, detektivky a thrillery. Ze zpracování je pak oblíbenějším formátem četba před dramatizaci.

Podle čeho vybíráte tištěné knihy, na základě kterých vytvoříte audioknihu?

Většinu knižních předloh se snažíme v redakci přečíst, řadu titulů nám doporučují vydavatelé a posílají texty. Ty poté vyhodnocujeme, protože ne každý text je vhodný pro audio zpracování. Typicky se jedná o ty, které obsahují skoky v ději, vyžadují vracet se v textu, pracují s několika časovými rovinami a podobně. Nejoblíbenější jsou lineární příběhy, které posluchačům slouží jako zvuková kulisa při rutinních činnostech a odpadá tak potřeba stoprocentní koncentrace na děj. 

Jakým způsobem postupujete, když se rozhodnete vydat novou audioknihu? Jak ošetřujete autorská práva?

Pokud se nám text líbí, zjistíme, kdo je držitelem autorských práv a současně, pokud se jedná o zahraničního autora, kdo zastupuje překladatele. V případě více překladů zahraniční knihy jednotlivé verze vyhodnocujeme a porovnáváme. První kontaktujeme majitele překladových práv, překladatele, vydavatele, který často práva na audio má, anebo agenturu, například Dilii. Pak vyjednáváme s majitelem zahraničních práv přímo nebo s jeho agentem.

V některých případech jednání trvá i několik let, někdy je smlouva uzavřená do druhého dne. Je to opravdu velmi variabilní a složitý proces. Řada českých autorů své smlouvy s vydavatelem tištěné knihy nečte, jsou rádi za příležitost a vydání jejich textů. S odstupem času se diví, jakým způsobem vlastně mohou se svým dílem nakládat. Většinou téměř nijak. Někteří takoví autoři, případně i ti zastupovaní agenturou, na tuto skutečnost zapomenou, a v dobré víře uzavřou s audioknižním vydavatelem smlouvu na přímo. Pak vznikají někdy nepříjemné, někdy zábavné situace.

Na co se při přípravě licenčních smluv nejvíce soustředíte? Přizpůsobujete je konkrétním autorům?

Zahraniční licenční smlouvy jsou téměř každá jiná a mnoho prostoru k vyjednávání v nich nemáme. K českým autorům přistupujeme podle jejich přání, požadavků nebo formy zastupování.

Jaké máte s autory zkušenosti? Čtou si smlouvy pečlivě? Ptají se?

Jak jsem již zmínila, v mnoha případech autoři vůbec netuší, co podepisují. Jsou velmi překvapeni, že licenční poplatky se platí také při dalším užití díla, netuší, že podepisování opcí na další napsaná díla opravdu není nutností. Z každé uzavřené smlouvy, případně její části, se navíc lze po dohodě určitým způsobem vyvázat, například z dalších podob užití díla.

Existují nějaké problémy, na které často při ošetření autorských práv narážíte?

Problémy neřešíme tak často, ale občas se stane, že zastupovaný autor uzavře smlouvu přímo, a pokud audioknižní vydání zároveň zajistí skutečný vlastník práv, vzniknout paralelně dvě audioknihy se stejným překladem nebo od stejného autora. To je ta nejhorší varianta. Pokud jeden z vydavatelů audioknihu již vydá a druhý si toho všimne, řešením je jednání o nápravě, které se obvykle podaří bez zbytečného mrzení.

Jak pak probíhá samotný vznik knihy? Jak vybíráte osobnosti, které je načítají? Podle čeho volíte formu?

Interpret je většinou jasný už při čtení textu, zkrátka se nám při čtení specifický hlas vynoří. Na základě zkušeností zároveň víme, komu bude text a žánr vyhovovat a koho bude bavit. To je hodně důležité. Když si interpret četbu užívá, posluchači to vždy pozitivně vnímají.

Forma striktně vyplývá z konkrétní licenční smlouvy a prostoru pro zásadní změny je velmi málo. Většinou uzavíráme jednohlasou nekrácenou četbu. Zejména čeští autoři netuší, že práva jsou takto vymezena právě i licenčně – nekrácená četba, dramatizace, vícehlasá četba...

Jaké vaše nejnovější audioknihy byste doporučila?

Všechny! Ale asi srdeční záležitosti – detektivní edice LUPA a řada od Jaroslava Velinského, nebo edice DOBRODRUH čítající už přes 40 kousků, tam se nelze splést. Při výběru novinky stojí za poslech detektivní série od Agathy Christie, případně humorné audioknihy – například čerstvé audioknižní zpracování Proč bychom se nepotili od Zdeňka Šmída.