Diváci tak neseděli v divadelním sále, ani u stolu pod venkovním stanem, ale kolem velkého ohně, který po celou dobu přítomné zahříval i osvětloval venkovní scénu. Na ní probíhalo scénické čtení čtyř krátkých her, které vytvořili přímo pro tuto příležitost námi zastupovaní autoři. Režisérkou večera byla Natália Deáková, o dramaturgii se postarala Marie Špalová. 

Večer odstartovala Anna Saavedra se svou hrou A svět je bez Boha, která zavedla diváky na alkoholový dýchánek tří kamarádů. Nejednalo se však o žádné bujaré veselí, ale o setkání, při kterém každý po svém vzpomínal na svého zesnulého kamaráda, nad jehož rakví by se nestyděl promluvit ani Friedrich Nietzsche.

Další hra Nekecej, tentokrát od autorky Marie Novákové, vrátila publikum do doby letních táborů, kde dětská fantazie proměnila obyčejné dny v napínavý příběh plný nečekaných zvratů. Od mimozemšťanů a upírů se diváci přesunuli do malé chaloupky uprostřed lesa, v níž proběhla dětem nepřístupná maňásková groteska Víta Peřiny o čtvrtém, pátém a šestém trpaslíkovi ze Sněhurky a sedmi trpaslíků s názvem 4,5,6.  

Třešničkou na dortu se stala hra Davida Košťáka Poslední Mohykán, kytarové blues posledního žijícího bílého heterosexuálního muže. Nejenže diváky rozesmála a svým svérázným způsobem dojala, ale také rozezpívala. Většina z nich se tak s Večeří s novou hrou rozloučila popěvkem „Správný chlap se ničeho nebojí, nebojí!“.  

Vedle divadelního zážitku si mohli diváci připít lahváčem, ochutnat pikantní zálesácký salát a na ohni si opéct tradiční špekáček i marshmallow. Večeře s novou hrou tak i v září nasytila nejen oči diváků, ale také jejich žaludky.

DILIA je hrdým partnerem projektu Večeře s novou hrou. Její trampský speciál proběhl v rámci festivalu …příští vlna/next wave… . 

Když se řekne Josef Škvorecký, mnohým čtenářům jeho knih se vybaví Danny Smiřický. Postava, která prochází celou řadou jeho próz, se stala jakýmsi jeho alter egem. Společně spolu stárli a prožívali klíčové události druhé poloviny 20. století.

S Dannym Smiřickým se mohli čtenáři setkat v Prima sezóně, Zbabělcích, Tankovém praporu, Obyčejných životech a dalších. Knihy líčí jeho dospívání, studium a lásky v období 2. světové války, osudy během květnového povstání v roce 1945 i život během 50. let až do nedávné minulosti.

Stejně jako Danny Smiřický patří i Josef Škvorecký k předválečné generaci. Narodil se v roce 1924, po roce 1945 zamířil studovat vysokou školu do Prahy. Po promocích působil krátce jako učitel, po návratu z povinné vojenské služby však začal pracovat ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění, které se v 60. letech přejmenovalo na Odeon.

Svůj knižní debut Zbabělci chtěl vydat v roce 1958, její obsah se ale nelíbil tehdejšímu komunistickému režimu, proto se vydání dočkal až v roce 1964. V roce 1969 se rozhodl nevrátit do komunistického Československa z přednášky na newyorské univerzitě a stipendijním pobytu v Kalifornii.

Začal přednášet na Torontské univerzitě, kde vedl svůj kurz, během kterého studenty seznamoval s českým divadlem a filmem a anglickou a americkou literaturou. V roce 1971 pak založil se svou manželkou Zdenou Salivarovou nakladatelství ´68 Publishers, v němž vydávali československou exilovou literaturu – například knihy Milana Kundery nebo Arnošta Lustiga.

Kromě psaní se věnoval také překladatelské činnosti. Překládal a doslovy opatřil díla předních moderních amerických autorů, jako jsou Raymond Chandler, Ernest Hemingway nebo William Faulkner.

Za svou nakladatelskou činnost obdržel Škvorecký spolu s manželkou v roce 1990 Řád Bílého Lva III. třídy od Václava Havla. Přestože mohl po revoluci svou rodnou zemi opět navštěvovat, nadále trávil většinu svého času v Torontu. Zemřel 3. ledna 2012. Bylo mu 87 let.

Při příležitosti nedožitých 100. narozenin rodáka z Náchoda představí Český rozhlas v říjnu poprvé román Mirákl. V současné premiérově uvedl již díla Vražda v zastoupení a Vědecká metoda. Ke všem dílům Josefa Škvoreckého zajistila DILIA licence.

Cenu za dlouhodobé herecké mistrovství v dabingu získali Eliška Balzerová, Slávka Hozová, Petr Štěpánek a Pavel Rímský. Ocenění za dlouhodobou mimořádnou tvorbu v dabingu si odnesl dramaturg Boris Adamec a in memoriam převzali Cenu Františka Filipovského za mimořádnou tvorbu v dabingu v oboru zvuku členové rodiny zvukaře Lubomíra Zajíce.

V osmi hlavních kategoriích bodovali Lukáš Hlavica za roli Oscara Wilda ve filmu Vězeň číslo C33 (mužský herecký výkon) a Felicita Victoria Prokešová za roli Aši ve filmu Přání (ženský herecký výkon). Zvláštní cenu poroty za dětský herecký výkon do 15 let získala Valentýna Bečková za roli Hedvigy ve filmu Suprákovi.

Cenu za mimořádné dabingové zpracování audiovizuálního díla předal režisérce Janě Stejskalové za snímek Básník smutných tónů ředitel DILIA Jan Barták. Mezi dalšími oceněnými nechyběli Gustav Bubník za seriál Jsou světla, která nevidíme, Jiří Sádek za film Mezi živly a Guillermo Teillier a Martin Večera za snímek Přání.

Cenu Františka Filipovského za překlad a úpravu dabovaného audiovizuálního díla získala členka DILIA Zuzana Josková (překlad) a Pavlína Vojtová (dialogy) za snímek Vězeň číslo C33.

Všem oceněným srdečně gratulujeme! 

Cenu Josefa Jungmanna uděluje každoročně Obec překladatelů za nejlepší překladové dílo v oblasti prózy, poezie, dramatu a nebeletristické literatury z oboru humanitních věd v předchozím kalendářním roce.

V pražském Goethe-Institutu budou 8. října od 17.00 předána i jiná tvůrčí ocenění a prémie Tomáše Hrácha pro mladého překladatele či překladatelku. Do Síně slávy vstoupí další významná osobnost a vyhlášeno bude také Stipendium Hany Žantovské na podporu básnických překladů či ocenění Krameriův vinš.

O ocenění se uchází tyto překlady zařazené do užší nominace:

• Radka Smejkalová (nizozemština) – Hugo Claus: Smutek Belgie
• Jana van Luxemburg (němčina) - Kim De L’Horizon: Kniha krve
• Anna Sedláčková (lotyština) - Nora Ikstena: Mateřské mléko
• Tomáš Havel (francouzština) - Maylis de Kerangalová: Život za život
• Miloš Řezník (kašubština) - Aleksander Majkowski: Život a příhody Remusovy. Kašubské zrcadlo
• Michal Ctibor (latina) - Publius Vergilius Maro: Aenéis
• Ladislav Šenkyřík (angličtina) - Ian McEwan: Hodiny
• Zdeněk Polívka (angličtina) - Chris Panatier: Šňůraři
• Jakub Němeček (angličtina) - Sofia Samatarová: Cizincem v Olondrii 
• Michal Brabec (katalánština) - Irene Solà: Zpívám já a hora tančí 
• Alena Machoninová (ruština) - Oksana Vasjakinová: Rána
• Miroslav Tomek (ukrajinština) - Serhij Žadan: Depeche Mode

Cena Josefa Jungmanna, o jejíž laureátech rozhoduje nezávislá porota již od roku 1991, probíhají i díky finanční podpoře agentury DILIA.

Akce v pražském Goethe-Institutu je přístupná pro veřejnost a zdarma. 

Pavel Klener se stal uznávaným odborníkem v oblasti vnitřního lékařství a hematoonkologie a autorem mnoha odborných publikací. V letech 1999 - 2003 stál v čele České onkologické společnosti a byl významným popularizátorem vědy, a to zejména v oblasti nádorových onemocnění.

Za svou vědeckou a pedagogickou činnost získal řadu ocenění, a to včetně Medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy. Od roku 2012 byl rovněž držitelem nejprestižnějšího českého vědeckého ocenění – Národní ceny vlády Česká hlava, a to za průkopnictví v zavádění chemoterapie zhoubných nádorů do klinické praxe, její vysvětlování moderními poznatky molekulární biologie a založení této disciplíny v někdejším Československu.

Kromě své lékařské profese a pedagogické praxe se Pavel Klener věnoval také kultuře. Byl patronem Divadla na Vinohradech a zasedal ve správních radách významných českých hudebních festivalů. Na několik volebních období byl také členem správní rady DILIA.

Čest jeho památce!

Delfíni mají obří mozek a umí toho víc než si hrát s balónem. O tom je přesvědčen neurofyziolog John C. Lilly, který pověří svou asistentku Margaret Howe Lovatt, aby delfíny naučila mluvit. Příběh Margaret Howe Lovatt, Johna C. Lillyho a delfína Petera je příběhem skutečného experimentu, který byl v divokých šedesátých letech financován americkou NASA. Vědecká vášeň se v něm snoubí se zaslepeností, s níž jsou v zájmu pokroku zneužíváni jiní tvorové. 

Scénické čtení textu Zvrhlá Margaret (v němčině Die perverse Margaret) na hranici dokumentu a fikce, který vyniká nevšedním, lehce psychedelickým humorem, uvedl festival Ein Stück: Tschechien: Nachlese 2024/Kus: Česka: Druhá sklizeň 2024, a to 11. října v Theater unterm Dach. O překlad do němčiny se postarala Barbora Schnelle.

Po čtení, jehož režie se ujal Daniel Brunet, nechyběla ani debata s autorem Tomášem Dianiškou, která byla tlumočena do němčiny. 

V rámci doprovodného programu se ve středu 9. října uskutečnila Překladatelská dílna – Úvod do překladu divadelních her na příkladu hry „Zvrhlá Margaret“ od Tomáše Dianišky. V rámci tohoto workshopu poskytli překladatelé Barbora Schnelle a Henning Bochert vhled do své divadelně-překladatelské praxe.

Více informací najdete TADY. 

Michal Ctibor odbornou porotu zaujal svým novým překladem Vergiliova eposu Aenéis z latiny. „Pustit se do překladu bezmála deseti tisíc latinských veršů vyžaduje odvahu, jeho dokončení chce vytrvalost a ke zdaru takového podniku je potřeba erudice, filologické solidnosti a talentu,“ zdůvodnila porota svou volbu. „Vzhledem k tomu, že Michal Ctibor disponuje všemi zmíněnými předpoklady, můžeme si přečíst Aeneidu v současné češtině, v níž se setkává vzletnost se strohou vznešeností i s mluvnou jadrností,“ dodává.

Hlavní ocenění předával v Goethe-Institutu ředitel DILIA Jan Barták, cenu za nepřítomného Michala Ctibora převzala odpovědná redaktorka nakladatelství Argo Magdalena Moravová. 

Další překladatelé a překladatelky získali tvůrčí prémie a Prémii Tomáše Hrácha pro mladé překladatele. Mimořádnou tvůrčí prémii obdržel Miroslav Tomek za překlad z ukrajinštiny knihy Depeche Mode (autor Serhij Žadan). „Mimořádně svěží a vtipné vyprávění, skvěle vystavěné a jakoby z reality odposlouchané dialogy, citlivé přechody mezi spisovností a slangem náctiletých, střídání lyrického líčení a syrových pasáží se překladateli podařilo vystihnout až kongeniálním převodem,“ vysvětlila porota. Tvůrčí prémii si odneslo pět překladatelů a překladatelek. Mezi nimi také náš člen Ladislav Šenkyřík za překlad románu Hodiny Iana McEwana.

Obec překladatelů dále udělila Tvůrčí stipendium Hany Žantovské na podporu překladu poezie, a to Janě Kitzlerové a Vojtěchu Frankovi na překlad sbírky básníka Velemira Chlebnikova. Nechyběl ani Krameriův vinš, který je poděkováním osobnosti, jež se významně zasloužila o podporu a rozvoj literárního překladu v České republice. Tento rok jej porota udělila Monice Loderové z programového oddělení Goethe-Institutu za dlouholetou spolupráci s Obcí překladatelů a za aktivní podporu překladové literatury.

Do síně slávy pak Obec překladatelů uvedla germanistku a bohemistku, překladatelku z němčiny Michaelu Jacobsenovou. „Její přebásnění německých textů se vždy vyznačují neobyčejnou harmonií formy a obsahu. Patří k těm překladatelům a překladatelkám, kteří obohatili českou knižnici o zásadní díla německojazyčné literatury. Za její práci jí právem přináleží zasloužené uznání a veliké poděkování,“ zdůvodnila Obec překladatelů.

Švédská akademie se rozhodla Han Kang ocenit za její „intenzivní poetickou prózu, která konfrontuje historická traumata a odhaluje křehkost lidského života“. V češtině si mohou zájemci přečíst vedle románu Vegetariánka také její Bílou knihu a Kde kvete tráva.

Vegetariánka vypráví příběh ženy, která se po probuzení z krvavé noční můry rozhodla přestat jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok. 

Bílá kniha je pak intimní meditací o barvě, zároveň jde o autobiograficky laděné rozjímání nad smrtí vypravěččiny sestry, která zemřela dvě hodiny po narození. V knize Kde kvete tráva se Han Kang vrací do 27. května roku 1980, kdy proběhl v jihokorejském Kwangdžu nejhorší masakr civilistů nařízený vlastní vládou, jaký moderní dějiny země pamatují. Autorka sleduje osudy několika mladých hrdinů, které se oné osudné noci protnou. 

Han Kang se stala 121. držitelkou Nobelovy ceny za literaturu a je zároveň prvním takto ověnčeným autorem v Jižní Koreji a první ženou v celé Asii. 

Věra Plívová-Šimková byla držitelkou Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Získala také uznání za celoživotní dílo na festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Jako režisérka se podepsala pod téměř dvě desítky filmů, mezi nimiž nechybí ani oblíbené snímky Páni kluci, Krakonoš a lyžníci, Jak se točí Rozmarýny nebo Přijela k nám pouť.

Věra Plívová-Šimková, rodačka z Lomnice nad Popelkou, absolvovala FAMU pod vedením režiséra Bořivoje Zemana. Po studiu vedly její kroky na Barrandov, kde asistovala například režisérovi Karlu Kachyňovi při natáčení dramatu Král Šumavy. Spolupracovala také s režisérem Vojtěchem Jasným.

Věnovat se začala tvorbě snímků o dětech a pro děti. Během své mnohaleté praxe objevila řadu dětských hvězd, z nichž se později stali uznávaní herci a herečky. Jako samostatná režisérka debutovala v roce 1963 středometrážním filmem z prostředí tanečních Chlapci, zadejte se podle vlastního scénáře. O rok později následoval úspěšný snímek Káťa a krokodýl.

Věra Plívová-Šimková se stala nejúspěšnějším tvůrcem hraných filmů o dětech v Československu. Věnovala se také divadelní režii a některé své scénáře přepracovávala do podoby filmových novel, které vydávala knižně. Byla rovněž příležitostnou přispěvatelkou do řady časopisů, jako byla Vlasta, Kino, Literární měsíčník nebo Film a doba. Jejím posledním snímkem byl v roce 2001 Kruh.

Zemřela 13. října 2024 ve věku 90 let.

Čest její památce. 

Diváci mohou v polské metropoli do 20. října, kdy festival končí, zhlédnout například celovečerní hraný debut režisérky Veroniky Liškové Rok vdovy, který zahajoval letošní festival Finále Plzeň. Příběh vypráví o tlumočnici Petře, která se snaží ze všech sil vyrovnat s tragickou smrtí svého muže. Překážkami jsou jí při tom manipulativní tchýně, byrokracie a nutnost postarat se o dospívající dceru.

Na festivalovém programu nechybí ani drsné drama Válka policajtů režiséra Rudolfa Biermanna o samotářském vyšetřovateli, který se pohybuje na hraně zákona v divokém prostředí východoslovenského zločineckého podsvětí na počátku 90. let, a dokumentární snímek Válečný zpravodaj režijní dvojice Benjamin Tuček a David Čálek, který zavede diváky na válkou zničenou Ukrajinu.

Festival uvede rovněž drama Wet Monday režisérky Justyny Mytnik vyprávějící o patnáctileté Kláře, kterou o Velikonocích znásilní maskovaný útočník. Klára se po nějaké době tajně vrátí na místo činu a začne se rozvzpomínat na potlačované vzpomínky, včetně identity násilníka. Českou stopu završuje polsko-německo-český krátký animovaný film Joko režisérky Izabely Plucińské, který je groteskou kafkovského typu o nadvládě a vykořisťování.

MFF Varšava probíhá od 11. do 20. října. Minulý rok získal Zvláštní cenu poroty film Už tě nemám rád režiséra a scenáristy Zdeňka Jiráského, který byl ve světové premiéře uveden v mezinárodní soutěži. Koprodukční film Světloplachost režisérského dua Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík si odnesl cenu za nejlepší dokument.