Letošní ročník DILIA překladatelské dílny Jiřího Joska byl zaměřen na komorní britské hry a trojice stipendistů přeložila pod tutorským dohledem překladatelky Ester Žantovské a překládajících dramaturgů Jana Šotkovského a Davida Košťáka tři divadelní texty v ČR dosud neuvedených britských autorů a autorek.  

V červnu proběhlo úvodní setkání všech zúčastněných, které bylo zaměřené na praktickou přípravu budoucích překladatelů, tj. na základní informace ohledně specifik divadelního překladu a na problematiku autorského zákona. Během léta stipendisté pracovali na překladech a v září proběhl seminář, kde měli možnost sdílet své zkušenosti, vzájemně si své práce ohodnotit a vyslechnout si zpětnou vazbu tutorů i pracovníků DILIA.

Projekt vyvrcholil v úterý 10. prosince v Divadle Vila Štvanice slavnostní prezentací výsledků překladatelské dílny pod názvem Afterdoom Tea Party. Formou scénického čtení zde byly v komprimované podobě představeny všechny nové překlady. Na přípravě večera DILIA spolupracovala s Divadlem LETÍ, režírovala Daniela Samsonová, dramaturgem byl David Košťák, vystoupily herečky Lucie Netopilová, Martina Znamenáčková, Petra Bučková a herec Jakub Tvrdík. Katastrofické motivy obsažené v prezentovaných hrách originálním způsobem podtrhlo občerstvení stylizované do přízračného čajového dýchánku, které připravila cateringová společnost Bláznivé bruschetty.

Prezentované texty a jejich překladatelé:

Lulu Raczka: Přijde školačka do baru                

• Překlad: Tobi Palatý
• Tutor: David Košťák
• Hrály: Lucie Netopilová, Martina Znamenáčková

„Lidi neumíraj na blackout. Není to rakovina.“

Do zapadlého baru vejde dospívající dívka ve školní uniformě. Nehodí se sem. Na rozdíl od barmanky, která zřejmě nejde pro ránu daleko. Co na takovém místě růžolící dívka ze soukromé školy hledá? Svou zmizelou kamarádku. Cynická barmanka nechce spolupracovat, ale prozradí se – něco ví. Počíná se překvapivý konverzační souboj vůlí, vytrácí se hranice pravdy, lži a fantazie a vznikají nečekané citové vazby. Vytáhne školačka ze životem protřelé ženy informace, které potřebuje? Najde svou kamarádku? Vždyť ve městě sužovaném blackouty se dívky z lepších rodin ztrácejí docela často. Napínavé psychodrama britské autorky Lulu Raczka vás vtáhne a nepustí.

Stef Smith: A dost

• Překlad: Iva Heribanová
• Tutor: Jan Šotkovský
• Hrály: Lucie Netopilová, Martina Znamenáčková

„Když vstoupím do místnosti ve své uniformě. / Cítím pohled, který se stáčí mým směrem. / Když vstoupím do místnosti ve své uniformě. / Jako by se na vteřinu vše zastavilo.“

Jane a Toni jsou perfektní, ikonické letušky. Jsou tu pro vaše bezpečí, komfort i potěšení. Nebo si to alespoň myslíte. Ale o 30 000 stop níže se jejich zdánlivě dokonalé životy rychle zamotávají. Na nebi, nad mořem a v levných hotelových pokojích po celém světě se s nimi otřásá země. Něco se děje, cosi, co nemůže být ignorováno. Volá je to. Pokud mají přežít, musí dojít ke změně. Poetická, nepředvídatelná a explozivní hra Stef Smith má fragmentární strukturu a je intenzivní cestou ženským přátelstvím. Odkrývá, co se stane, když nemůžete být takovou ženou, jakou si lidé přejí.

Matthew Seager: Paměť lásky

• Překlad: Barbora Fremlová
• Tutorka: Ester Žantovská
• Hráli: Petra Bučková, Jakub Tvrdík

„Vždycky jsem chtěl být jako Sinatra – a zrovna začala hrát jeho písnička. Co víc si člověk může přát?“

Arthur a Jane jsou dokonalý pár. Kdysi je spojila drobná nehoda, které nyní říkají „incident“. A také hudba Franka Sinatry, jež prostupuje celou hrou. Idylické soužití však doznává trhlin, když je Frankovi diagnostikována Alzheimerova choroba. Pár si odmítá připustit, že by je nemoc mohla rozdělit, jenže ubránit Arthurovo já před jejími rozkladnými silami je čím dál těžší. Dojemné komorní drama Matthewa Seagera zkoumá vliv Alzheimerovy choroby na ty nejintimnější vztahy i překvapivý vliv hudby na naše životy.

Překlady vám rádi zašleme k pročtení, v případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na zachata@dilia.cz.

Projekt vznikl za podpory Dozorčí rady DILIA a Marie Joskové.

Jelena Mašínová vystudovala dramaturgii na pražské FAMU, po okupaci Československa ji však byla zakázána veškerá činnost.

Přes půl století byla ženou Pavla Kohouta. Společně spolupracovali na různých scénářích a knihách, podle nichž vznikly filmy Hodina tance a lásky, Nápady svaté Kláry nebo seriál Konec velkých prázdnin.

V roce 1978 společně vycestovali kvůli ročnímu pracovnímu pobytu do Vídně, komunistický režim jim však při návratu znemožnil vstup do rodné země. Když v roce 1980 získali občanství rakouské, mohli opět svobodně cestovat.

Kromě scénářů psala i divadelní a rozhlasové hry, například Tajný deník princezny Anny nebo Smrt motýlů.

Zemřela 8. prosince 2024 v Praze ve věku 83 let. „Loučily se s ní právě vzkříšené zvony Notre Dame,“ napsal Pavel Kohout.

Čest její památce!

Osobností aktuálních Zpráv je Ester Žantovská, renomovaná překladatelka z angličtiny a tutorka letošního ročníku překladatelské dílny, jenž byl věnován komorním hrám z Velké Británie. Dá se divadelní překlad naučit? Co ji přivedlo k překladu a k divadlu? A jaké překladatelské výzvy vyhledává? Nejen na to jsme se jí zeptali ve velkém rozhovoru.

V sekci synopsí pak najdete výběr z Esteřiných divadelních překladů zastupovaných DILIA. Divadelní oddělení se rovněž ohlíží za trampským speciálem Večeře s novou hrou či za scénickým čtením německojazyčné verze hry Tomáše Dianišky Zvrhlá Margaret, které proběhlo v říjnu v Berlíně.

Literární oddělení informuje o laureátech Ceny Josefa Jungmanna pro překladatelky a překladatele krásné literatury a také o nejnovější držitelce Nobelovy ceny za literaturu, spisovatelce Han Kang, která se stala prvním takto ověnčeným autorem v Jižní Koreji a první ženou v celé Asii.

Mediální oddělení upozorňuje na animovanou verzi oblíbené pohádky Pyšná princezna, za níž stojí režiséři Radek Beran a David Lisý, či na nový televizní projekt Jiřího Stracha – seriál Lovec.

V nových Zprávách DILIA, které si můžete stáhnout v příloze tohoto článku, však najdete mnohem více.

Přejeme vám inspirativní čtení, pokojný advent a úspěšný závěr letošního roku! 

Alena Morávková byla významnou překladatelskou z ruštiny, ukrajinštiny a francouzštiny. Rodačka z Hradce Králové studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1958 získala titul promovaný filolog a o deset let později titul PhDr.

Pracovala jako redaktorka divadelních her v DILIA, později působila v Ústavu jazyků a literatur Československé akademie věd. Od 60. let se aktivně věnovala překladatelství. Do češtiny přeložila více než 130 titulů ruské a ukrajinské beletrie, a to včetně dramat. Čtenáři si díky ní mohou v češtině přečíst třeba kompletní dílo Michaila Bulgakova (například knihu Mistr a Markétka).

Protože nesouhlasila s okupací roku 1968, pracovala nuceně ve svobodném povolání. Své překlady musela nejprve publikovat pod cizím jménem, později již pod svým vlastním. Po roce 1989 byla rehabilitována a začala pracovat v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a poté ve Slovanském ústavu ČSAV, kde působila až do svého odchodu do důchodu.

Nadále byla externí pedagožkou na Filozofické fakultě UK a Divadelní fakultě AMU. Byla členkou Obce překladatelů a PEN klubu. V roce 2021 obdržela Státní cenu za literaturu a překladatelské dílo.

Poslední rozloučení s Alenou Morávkovou proběhne ve čtvrtek 2. ledna 2025 v 11.00 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.

Čest její památce! 

ZDENĚK ZELENKA: Všem svým filmovým dětem jsem věnoval stejnou péči

Televizní tvorba u Vás sice jednoznačně převládá, žánrově je však velmi bohatá. Detektivky, komedie, dramata, a pak samozřejmě pohádky. Který z žánrů je Váš favorit a proč?

V žánrech nemám žádného favorita a jsem nesmírně vděčný za to, že jsem jako scenárista a režisér mohl zejména v České televizi zpracovat příběhy v opravdu rozličných žánrech, a to od psychologického dramatu až po bláznivou situační veselohru. Mým jediným favoritem je vždy zajímavý příběh a ten si většinou sám řekne, v jakém žánru má být napsán.

Jako režisér jsem měl ale mnohokráte ulehčenou práci tím, že mi byl nabídnut scénář a tam už veškerá zásadní rozhodnutí přede mnou učinil autor s dramaturgií, na mně pak bylo, abych daný žánr při realizaci dodržel a celou věc nezkazil, což je věc čirého řemesla. Pokud bych ale měl přeci jen některý žánr trošinku preferovat, pak je to komedie. Jakmile jsem ji psal a pak točil, vždy jsem pookřál. Bankrotáři, Radostný život posmrtný, Paní Piperová zasahuje anebo pohádková komedie Nesmrtelná teta, k těm mám přeci jen poněkud silnější citové pouto.

Vaší tvorbou se vine několik velmi úzkých spoluprací, např. s režisérem Filipem Renčem či dramatikem Jiřím Hubačem. S kým z Vašich pravidelných tvůrčích partnerů se Vám nejlépe spolupracovalo a proč?

Tak Filipa Renče znám od jeho deseti let, a to z dob, kdy jsem dělal na Barrandově pomocného režiséra a on nám hrál v dětských filmech. Můžu vám říct, že tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se jako scenárista zúčastním několika jeho filmů, jako jsou třeba Rekviem pro panenku, Rebelové, Válka barev či Hlídač č.47. S ním byla práce vždycky zajímavá a napínavá, protože on je úplně jiný než já. Snad to nějaké plody přineslo.

Zřejmě osud tomu chtěl, že mě jednou na Silvestra seznámila Jiřina Bohdalová s dramatikem Jiřím Hubačem, což dodnes považuji za jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života. S Jiřím jsme se měli rádi, vždycky mě imponovalo jeho džentlmenství a v tvorbě jsem obdivoval nejen jeho perfektní znalost řemesla, ale i jeho laskavý, chápavý pohled na lidi. Byl to šlechtic ducha a moc si považuji, že jsme spolu přivedli na svět asi deset titulů, třeba triptych Arrowsmith, televizní film Hodina klavíru či dodnes nesmírně aktuální detektivku ze světa justice Velký případ. Obloukem se tedy vracím k tomu, co jsem řekl před chvílí - autorství v případě pana Hubače je nepominutelné, tam jsem se vždy jako režisér jen modlil, abych mu to nezkazil.

Na rekapitulaci vlastní tvorby je možná ještě trochu brzy, ale přesto – který z Vašich filmů je Váš favorit, ať již tím, jak se povedl, nebo tím, jak vznikal?

To vám neřeknu, protože jiné z těch dětí by se mohlo urazit. S trochou nadsázky se dá říct, že všem těmto filmovým dětem jsem věnoval stejnou péči a vždy bylo na divákovi, které to dítě si oblíbí víc, které méně a které by nejradši poslalo do polepšovny. Já jako rodič jsem se vždycky snažil, abych měl čisté svědomí. A trochu egoisticky dodávám, že jsem se vždy snažil také o to, aby mě to, co dělám, bavilo.

ALEXANDER JERIE, významný překladatel z francouzštiny a angličtiny

Střední školu navštěvoval v Praze (maturoval 1961), v letech 1962-64 absolvoval nástavbu na Střední průmyslové škole stavební. V letech 1964-69 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (PhDr. 1974). Alexander Jerie pracoval několik let jako redaktor v Agentuře DILIA, dále jako ředitel agentury Aura-Pont. V letech 1995 – 1999 byl majitelem a ředitelem agentury Elekta a též působil na pozici mluvčího AB Barrandov. Pak se vrátil do DILIA jako ředitel Agentury. Později se věnuje výhradně překladatelské činnosti, a to jak překladu divadelních her, tak literatury.

Alexander Jerie má na svém kontě více než 60 překladů francouzských her od autorů, jako jsou Jean Anouilh, Georges Feydeau, Didier Kaminka, Eric Assous, Francis Veber, Didier Caron, Patrick Haudecoeur, Gérald Sibleyras, Marc-Gilbert Sauvajon a další. Svými překlady přispěl velkou měrou k propagaci francouzské klasické i moderní komedie na českých jevištích.

Alexander Jerie přeložil také více než 40 divadelních her z angličtiny. Z přeložených autorů jmenujme například Agathu Christie (Černá káva, Vražda na faře), Neila Simona, Kena Ludwiga, Donalda Churchilla, Alfreda Uhryho (a jeho nezapomenutelný text Řidič paní Daisy), Franca D´Alessandro (a jeho veleúspěšné Římské noci), Robina Hawdona, Israela Horovitze a další.

Nelze opomenout ani jeho překlady anglické prózy, uveďme například:

• Irwin Shaw: Tomu dala, tomu víc
• John D. MacDonald: Tmavomodré sbohem
• Leon Marcus Uris: Milá č. 18.

JUBILANTI ROKU 2024

Naše gratulace míří také k dalším členům, kteří v tomto roce oslavili významné životní jubileum. Jmenovitě jsou mezi nimi:

Karin KRAJČO BABINSKÁ
Zdeněk BARTÁK
Jiřina BENDOVÁ
Jitka BÁRTŮ
Kateřina BÁRTŮ
Václav DANĚK
Josef DOLISTA
Petr DRDA
Milan DVOŘÁK
Daniel DÍTĚ
Jarmila EMMEROVÁ
Ludmila ENGELOVÁ
Daniel FIKEJZ
Alena FIŠEROVÁ
Milena FUCIMANOVÁ
Ivo HARÁK
Marie HAVRÁNKOVÁ
Kristian HYNEK
Svatopluk K. JEDLIČKA
Alexander JERIE
Marek JÍCHA
Anna KARENINOVÁ
Jiří KASL
Stanislava KELLNEROVÁ
Ondřej KEPKA
Václav KNOP
Jiří KODEŠ
Marcela KOHOUTOVÁ
Antonín KOPŘIVA
Šárka KOSKOVÁ
Ivan KRAUS
Marta KRUŽÍKOVÁ
Dušan KUKAL
Jiří KVASNIČKA
Vladimír KÖRNER
Václav KŘÍSTEK
Petr MALÁSEK
Rudolf PAPEŽÍK
Olga PAVLOVÁ
Vlastimil PEŠKA
Petr PROUZA
Přemysl RABAN
Helena REJŽKOVÁ
Libuše RUDINSKÁ
Vladimír SKALSKÝ
Viola SOMOGYI
Blanka STÁRKOVÁ
Lubomír SYNEK
Ivo TELEC
Václav VODIČKA
Tereza VRABELOVÁ
Zdeněk ZELENKA
Josef ŘEHÁČEK
Jaroslava ŠIKTANCOVÁ
Jan ŠKRHA
Zdena ŠMÍDOVÁ
Jaromír ŠOFR
Jiří ŠÁMAL
Michael ŽANTOVSKÝ

Vzhledem k tomu, že má DILIA ve svém katalogu všechna jevištní díla Bedřicha Smetany, většinu oper Antonína Dvořáka a řady dalších letošních jubilantů, znamenal rok 2024 zvýšený zájem o materiály, které jsme mohli dodat. 

Mezi mnoha projekty je složité zmínit jen některé, nicméně mezi ty největší bezesporu patří koncertní provedení opery Libuše od Bedřicha Smetany v podání České filharmonie v čele s dirigentem Jakubem Hrůšou. Zazněla dvakrát na festivalu Pražské jaro a následně na festivalu Smetanova Litomyšl. Oslavám Roku české hudby byla věnována i podzimní premiéra opery Šárka Zdeňka Fibicha. K této příležitosti DILIA vydala nový digitální sazbou vyrobený orchestrální materiál.

Za zvláštní zmínku stojí opera Armida Antonína Dvořáka. V Roce české hudby se sice neuskutečnila její premiéra, ale po několika desítkách let, kdy se toto dílo na žádné scéně nehrálo, bylo zařazeno na repertoár Národního divadla a také Divadla Josefa Kajetána v Plzni (po předchozím koprodukčním provedení v opeře ve Wexfordu). Stejně jako u dalších titulů bylo proto zapotřebí vyrobit více sad materiálů pro paralelní provozování na více scénách. 

V souvislosti s Rokem české hudby se zvýšila také aktivita spojená s výrobou separátních materiálů, tedy jednotlivých hudebních čísel z oper. Za všechny uveďme dva příklady. 

V dubnu 2024 se uskutečnil koncert Pražského filharmonického sboru ve Španělském sále Pražského hradu u příležitosti oslav Roku české hudby. DILIA dodala k této příležitosti kompletní materiál složený z částí oper Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů.

Druhým zajímavým projektem, ke kterému DILIA dodala všechny separátní materiály, je novinka čerstvě dostupná na trhu – CD Pavel Černoch – Smetana Arias. Nahrávka vznikla ve spolupráci tenoristy Pavla Černocha s Českou filharmonií s dirigentem Tomášem Netopilem. 

Mohli bychom pokračovat a jmenovat řadu dalších operních produkcí a koncertních provedení, ke kterým DILIA dodala notový materiál k dílům českých autorů. Za vše snad hovoří počet uzavřených nájemních smluv, který přesáhl jednu stovku. 

Těší nás zájem o české autory, jejich díla a nadšené ohlasy publika.

Více informací o činnosti hudebního oddělení a o dodávání notových materiálů najdete TADY. 

Celý cyklus Anthropolis I–V byl s důrazem na Laia zvolen Inscenací roku.  

Roland Schimmelpfennig, jeden z nejvýznamnějších současných německých dramatiků, se ve svých textech často zaměřuje na moderní přetváření starých příběhů. Jinak tomu není ani u jeho epického projektu Anthropolis, který je rozsáhlým dramatickým cyklem moderně interpretujícím klasické řecké tragédie a mytologii. Hry Dionysos, Laios, Ödipus, Iokaste a Antigone zkoumají témata, jako jsou moc, osud, polarizace společnosti, rodinné vztahy a morálka, přičemž propojuje antické příběhy se současnými společenskými otázkami.

Hra roku Laios se zaměřuje na postavu krále Laia, otce Oidipa, a zkoumá mimo jiné otázky viny a osudu předávané mezi generacemi. Hra je zběsilou jízdou, ve které spolu závodí skvěle vystavěný příběh, vzájemně si odporující zápletky a charisma samotného krále, který prohrál, ale nyní se vrací, aby nám řekl vše.

Jednotlivé části cyklu byly uvedeny v Deutsches Schauspielhaus Hamburg pod režijním vedením Karin Beier. Herečkou roku zvolili kritici Linu Beckmann, která v antické sérii ztvárňuje více postav, a to včetně Laia. S přihlédnutím k projektu Anthropolis I–V se stalo Deutsches Schauspielhaus Hamburg Divadlem roku. Dramaturgyní roku pak byla zvolena Sybille Meier, a to opět za dramaturgii této série.

Originální text monumentální antické série Rolanda Schimmelpfenniga máme v elektronické podobě k dispozici v DILIA. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat.

Dobové drama Jiřího Mádla Vlny, které připomíná události roku 1968, dosáhlo na 14 nominací. Těsně za ním se s 13 nominacemi umístila Amerikánka Viktora Tauše, snímek inspirovaný skutečným příběhem dívky, která v době normalizace prošla ústavní péčí. Hned 10 želízek v ohni má celovečerní hraný debut režiséra Adama Martince Mord, tragikomedie o vesnické zabijačce, i minisérie Metoda Markovič: Hojer režiséra Pavla Soukupa, která bez příkras ukazuje reálnou policejní práci v tehdejším ČSSR.

Pěti nominacemi se může pochlubit minisérie Dcera národa Matěje Chlupáčka a Cristiny Groșan, film Smetana režiséra Marka Najbrta a seriál Smysl pro tumor režisérky Terezy Kopáčové. Se čtyřmi nominacemi se o sošky Českého lva ucházejí seriál Dobré ráno, Brno! II v režii Jana Prušinovského, dokumentární film Ještě nejsem, kým chci být režisérky Kláry Tasovské a hraný film Jiřího Havelky Zahradníkův rok. Tři nominace pak získal animovaný film Kristiny Dufkové Život k sežrání.

V kategorii nejlepší celovečerní hraný film a shodně v kategorii nejlepší režie mohou Českého lva získat filmy Amerikánka, Mord, Od marca do mája, Vlny a Zahradníkův rok. Nominaci za nejlepší dokumentární film obdržely snímky Architektura ČSSR 58-89, Hranice Evropy, Ještě nejsem, kým chci být, Prezidentka a Válečný zpravodaj.

Nejlepší minisérií nebo seriálem se mohou stát minisérie Dcera národa, Metoda Markovič: Hojer, Vlastně se nic nestalo nebo seriály Dobré ráno, Brno! II a Smysl pro tumor. O Českého lva bojuje i trojice animovaných filmů. V březnu si lví sošku může odnést film Hurikán, Velký Pán nebo Život k sežrání. Českého lva může získat i jeden ze tří krátkých filmů Ani se nenaděješ a už se jmenuješ, Bzukot Země nebo Mezi námi moře.

Na dnešní tiskové konferenci ČFTA byly tradičně předány i nestatutární ceny Českého lva. Cenu filmových fanoušků, kterou uděluje ČFTA ve spolupráci s filmovým portálem ČSFD.cz, získal snímek Jiřího Mádla Vlny. Cenu za nejlepší filmový plakát získali Jan Kadlec a Jan Poukar, autoři plakátu k filmu Amerikánka.

Kdo si Českého lva nakonec skutečně odnese se dozvíme 8. března v pražském Rudolfinu a v přímém přenosu České televize. Slavnostním večerem provede moderátor a youtuber Karel „Kovy“ Kovář.

Porota složena z 228 filmových profesionálů hodnotila 93 filmů, televizních seriálů a minisérií, které byly uvedeny v premiéře v roce 2024. V závěrečném klání se o lví sošky v 24 kategoriích utká 29 titulů.

Kompletní nominace najdete TADY.

Tak zní hlavní zápletka klasické české pohádky Karla Jaromíra Erbena. Příběh Zlatovlásky a panoše Jiříka přinesla televizním divákům v roce 1973 režisérka Vlasta Janečková, nyní ji do nového filmového hávu oblékl režisér Jan Těšitel, kterého DILIA zastupovala. Premiéra Zlatovlásky se uskuteční 23. ledna 2025.

Kromě velkého množství zvířat se nově ve filmu objeví také postava Štěpána, který doprovází Jiříka na cestě za Zlatovláskou. „Moje postava je nejbližším přítelem Jiříka. A rozhodně to není role černobílá, protože v průběhu příběhu se ukáže, že Štěpán je i tak trochu parchantík. A to je pro herce vždycky zajímavá výzva,“ řekl představitel role herec Marek Lambora.

„Hrdina Jiřík na svou cestu za hledáním zlatovlasé princezny získal nejen kamaráda Štěpána, ale také zvířecího souputníka, psa Štístka. Dynamika této trojice pak prochází celým příběhem, a to samozřejmě dává pohádce novou energii,“ vysvětluje režisér Jan Těšitel. „Naší ambicí bylo natočit pohádku pro kina, pro velké plátno. Pohádku, která bude pro diváky skutečnou podívanou po obrazové i zvukové stránce. A v tomto se s klasickou pohádkou, která byla určena pro televizní obrazovky, nelze příliš srovnávat,“ dodává.

V původní verzi pohádky ztvárnil roli Jiříka Petr Štěpánek, o kterého diváci nepřijdou ani tentokrát. V nové pohádce se představí jako král, otec Zlatovlásky, a jeho původní roli převzal herec Tomáš Weber. Kromě něj se ve filmu objeví i Marek Lambora, Jasmína Houf, Ján Jackuliak, Marián Mitaš, Tomáš Matonoha či Jan Budař. „Je to už 52 let, co jsme točili původní Zlatovlásku a tehdy moji roli krále hrál Ladislav Pešek. Tento scénář je samozřejmě trochu jiný a moc se mi na něm líbí, že počítá s velkým množstvím zvířat,“ srovnává Petr Štěpánek. 

Kalamita v hlavní roli s Bolkem Polívkou je zahajovacím snímkem přehlídky KVIFF Classics, kterou věnují pořadatelé karlovarského festivalu digitálně zrestaurovaným filmovým legendám. Její třetí ročník probíhá od 16. do 18. ledna 2025 v kině Světozor. 

Přemýšlivý čahoun a zběhlý vysokoškolský student Jan Dostál čelí martyriu ponižujících pohovorů a neskrývaných korupcí, aby mohl provozovat dle něj smysluplné povolání strojvůdce. Na sugestivně těkavé podobě nenásilně vrstevnatého a hořce komediálního podobenství Věry Chytilové o existenci za normalizace mají také kameraman Ivan Šlapeta, střihač Jiří Brožek a hudebník Laco Déczi.