Předávání prvního ročníku Ceny literární kritiky proběhlo 12. března 2025 v Centru současného umění DOX. Kolegium kritiků a kritiček udělilo Cenu literární kritiky za rok 2024 v kategorii próza Emmě Kausc za román Narušení děje (Host) a v kategorii poezie Iryně Zahladko za sbírku Jak se líčit v nemoci (Bílý Vigvam).

„V kontextu zavedených jistot a ojedinělých pokusů vykročit z komfortní zóny vlastní poetiky se ukazuje důležitost autorek, jako je Emma Kausc. Spisovatelka ve své prozaické prvotině nevybočuje pouze z vnějších rámců, ale i z konvencí vyprávění. Narušení děje zcela opouští tradiční formy vztahových příběhů a soustředí se na fragmentaci identity a pokusy o opětovné skládání příběhů,“ říká publicistka a překladatelka Olga Pavlova, členka poroty pro prózu.

„Báseň, komentář k básni, úryvek z deníku. Ve sbírce sledujeme chronologický sled textů různého druhu, které se nepravidelně střídají a prolínají. Zahladko do této knihy investovala svůj život, svoje zoufalství z války v rodné zemi, hněv z války i ze lhostejnosti k válce, fyzickou slabost i úzkost ze smrti. Neznamená to, že se vzdala básnické persony. Je to ale kniha centrovaná kolem vlastního prožitku v mimořádně náročném období plném špatných zpráv,“ zdůvodňuje výběr poroty Jitka Bret Srbová, básnířka, literární kritička a členka poroty pro poezii.

Emmu Kausc a Irynu Zahladko kromě finanční odměny 50 tisíc korun a obrazů od výtvarníka Krištofa Kintery čeká i možnost měsíčního stipendijního pobytu v Mikulově a roční vstupné do Centra současného umění DOX.

Cenu literární kritiky uděluje stejnojmenný spolek, který sdružuje literární časopisy A2, Host, Souvislosti, Prostor a Tvar. Jejím cílem je sledovat a propagovat díla vydaná v příslušném roce a zároveň rozvíjet a podporovat myšlení o literatuře, klást otázky a hledat i nesnadné odpovědi.

„Když vstoupím do místnosti ve své uniformě. / Cítím pohled, který se stáčí mým směrem. / Když vstoupím do místnosti ve své uniformě. / Jako by se na vteřinu vše zastavilo.“

Vysoké podpatky a ještě vyšší standardy. Modrá a silonky. Nehty naleštěné do perel. Jsou tu pro vaše bezpečí, komfort i potěšení. Nebo si to alespoň myslíte. Ale o 30 000 stop níže se jejich zdánlivě dokonalé životy rychle zamotávají. Ve vzduchu k nim lidé vzhlíží, ale na zemi, v levných hotelových pokojích po celém světě, v nočních klubech i ve vlastních domovech se s nimi otřásá země. Něco se děje, cosi, co nelze ignorovat, volá je to. Pokud mají přežít to, co přichází, musí dojít ke změně.

„Když se natáhne po sklence, otočí s ní, aby viděla svůj odraz, ale nevidí nic. A země pod ní sténá. Posune se, aby se viděla v odraze skleněného stolu, ale nevidí nic a stůl se začne chvět.“

Poetická, nepředvídatelná a explozivní hra Stef Smith s nádechem magického realismu má fragmentární strukturu a je intenzivní cestou ženským přátelstvím. Odkrývá, co se stane, když nemůžete být takovou ženou, jakou si lidé přejí. Autorka vyjadřuje feministické poselství výsostně obrazivým stylem a poetickým jazykem, bez explicitních proklamací či agitace. Využívá k tomu sofistikovanou formu narace kombinující dialogy s vyprávěním v první i třetí osobě.

• Toni:    A je půlnoc a z merlotu zbývá už jen trocha.
• Jane:   John je s dětmi a já potřebuju…
• Toni:    Na telefonu jí modře blikají zprávy a nepřijaté hovory.
• Jane:   Prostě potřebuju…
• Toni:    Hlasovky, kde jsou slyšet děti a manžel má na rtech očekávání a oddanost.
• Jane:   Prostě jsem pro jeden večer chtěla žít tvůj život.
• Toni:    Sedí v pohodlí pohovky, v samotě domova někoho jiného.
• Jane:   Chybíš mi.

Jane je nejen letuškou, ale také matkou a manželkou. A přesto se necítí naplněná. A tak pije víc, než je zdrávo, a obsedantně zvelebuje svůj dům. Toni rodinu nemá, udržuje vztah s jedním mužem založený primárně na sexu. A veškerý zbývající čas věnuje práci, v níž usiluje o povýšení. Avšak z jejího milence se vyklube násilník a lepší pracovní pozici nezíská.

V obou ženách se hromadí frustrace, kterou ignorují. Lžou sami sobě, že je jim dobře v rolích, které si vybraly. A lžou si navzájem. Kolem nich se však začnou dít podivné věci – zlé sny jim nedají spát, rtěnka v kabelce se rozpadá v prach, země se jim otřásá pod nohama, až se nakonec začne hroutit i jejich přátelství. Dokážou to zemětřesení zastavit? Anebo se spolu s ním mají zarýt rukama hluboko do země, až kamsi do prazákladu naší civilizace, a zatřást tím vším balastem? Jak říct „A dost“ ve světě, který vám nechce naslouchat?

• Jane:   Míří k nim bouře a u nohou se jim hromadí písek. Začíná je obklopovat. Ale ani jedna sebou necukne. Ani jedné to nevadí.
• Toni:    Protože jsou připravené. Protože mají jedna druhou. Protože cosi začíná dávat smysl. Cosi, co přesahuje všechna slova, která obě znají.
• Jane:   Otočí se na svou kamarádku a přikývne. A s tím zanoří ruce do země.
• Toni:    A s tím zanoří ruce do země.
• Jane:   (Společně) A z hloubi břicha se jí vydere řev.
• Toni:    (Společně) A z hloubi břicha se jí vydere řev.
• Jane:   A obě ženy začnou hrabat.
• Toni:    Aby se osvobodily.

Hra A dost (Enough) měla premiéru v roce 2019 v Traverse Theatre v Edinburghu během zdejšího festivalu Fringe a získala první cenu. „Podobně jako Caryl Churchill píše Stef Smith skvěle o úzkosti, která doutná za očima… Málokdo píše o vnitřním světě žen lépe než Smith,“ napsala o autorce Lyn Gardner v Edinburgh Festivals Magazine.

Do češtiny text přeložila Iva Heribanová v rámci DILIA překladatelské dílny Jiřího Joska. Česká verze byla poprvé uvedena 10. prosince 2024 v Divadle VILA Štvanice formou scénického čtení spolu s dalšími dvěma překlady vzniklými v rámci projektu. Komponovaný večer v koprodukci Divadla LETÍ režírovala Daniela Samsonová, dramaturgem byl David Košťák, role Jane a Toni ztvárnily herečky Martina Znamenáčková s Lucií Netopilovou.

V krátkém rozhovoru s námi Iva sdílela své dojmy ze slavnostního zakončení překladatelské dílny:

Jaký to byl pocit vidět a slyšet svůj překlad ožít na jevišti?

Obvykle se snažím jazyku klišé vyhýbat, v tomto případě to však nejde popsat jiným slovem než „euforické“. Byla jsem až překvapená, jak dobře text ožil. A to už na první čtené zkoušce, kde Lucka s Martinou v podstatě na první dobrou chytaly přesný rytmus a melodii, které jsem se snažila překladu dát. Pod skvělým režijně-dramaturgickým vedením Daniely a Davida pak za dva dny zkoušení text jen více rozkvetl.

Překvapily vás některé aspekty inscenačního řešení?

Stef Smith v A dost vůbec nepředepisuje, jak by eventuální inscenace měla „vypadat“. Hlavní je pro ni jazyk (a hra by podle mě výborně fungovala například v rozhlasovém médiu). Při překladu jsem nad jevištním řešením samozřejmě přemýšlela a napadalo mě, jakým způsobem by šly různé situace a přechody mezi nimi (které jsou často velmi fluidní, jindy zase úderně střihové) ztvárnit. Nefrontální jevištní řešení ve Vile Štvanice, kdy byly herečky nad publikem jakoby na runwayi módní přehlídky, za mě opravdu chytrým, a přitom jednoduchým způsobem podtrhlo klíčová témata hry a dodalo A dost další dynamický rozměr.

A v čem vás překladatelská dílna studijně a profesně obohatila?

Po několika letech studia teoretických oborů a divadelně-kritické praxe pro mě překladatelská dílna znamenala především potřebný úkrok od zabývání se divadelními „produkty“ k samotnému počátku divadelního procesu. Setkávání se s textem a nad textem, s tutory, účastníky dílny i dalšími z DILIA a Divadla LETÍ bylo ohromně inspirativní. Snad se brzy zapojím do alespoň z poloviny tak podnětného procesu!

Překlad máme v DILIA k dispozici. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat. 

Hned několik nominací získali také autoři a autorky zastupovaní DILIA. Kteří to jsou?

Drama o lásce a nenávisti Saténový střevíček Paula Claudela se pyšní 6 nominacemi, a to v kategoriích Nejlepší inscenace ve veřejném divadle, Nejlepší zvuk a vizuální efekty, Nejlepší herečka ve veřejném divadle (Marina Hands), Nejlepší režie ve veřejném divadle (Eric Ruf), Nejlepší začínající herečka (Edith Proust), Nejlepší herec ve vedlejší roli (Laurent Stocker). Hru do češtiny přeložil Jiří Konůpek.

Subtilní milostný příběh z hornického městečka a nejnovější hra oceňovaného francouzského dramatika a režiséra Jean-Philippe Daguerra Du charbon dans les veines (Uhlí v žilách) dosáhl na 5 nominací, a to Nejlepší inscenace v soukromém divadle, Nejlepší režie v soukromém divadle (Jean-Philippe Daguerre), Nejlepší začínající herečka (Juliette Béhar), Nejlepší herečka ve vedlejší roli (Raphaëlle Cambray). Autor byl nominován na Nejlepšího žijícího autora francouzské provenience.

Dojemná hra Anthonyho Michineaua Obchodníci s hvězdami (Les marchands d'étoile), která se nebojí poukázat za francouzský (evropský) antisemitismus, získala 4 nominace: Nejlepší inscenace v soukromém divadle, Nejlepší herec v soukromém divadle (Guillaume Bouchède), Nejlepší herec ve vedlejší roli (Nicolas Martinez) a Nejlepší žijící autor francouzské provenience (Anthony Michineau).

Vynalézavá komedie autorské dvojice Patricka Haudecoeura a Géralda Sibleyrase Můj šťástný den se může stát nejlepší komedií a Guillaume de Tonquédec, který ztvárnil hlavní roli, si může odnést ocenění za nejlepšího herce v soukromém divadle. Hru do češtiny přeložil Alexander Jerie.

Nominaci na Moliera za Nejlepší komedii obdrželi také Gilles Dyrek za Jmenuji se George… a vy?  (Je m’appelle Georges… et vous?) a Patrick Haudecoeur za Valčík tučňáků (přeložil Jaromír Janeček).

Spektakulární životopisná hra Neobyčejný osud Sarah Bernhardt od Géraldine Martineau získala dvě nominace, a to pro nejlepší herečku v soukromém divadle (Estelle Meyer) a nejlepší režii v soukromém divadle (Géraldine Martineau). Hru do češtiny přeložil Petr Christov.

Komedii V očích Clauda Moneta Cyrila Gelyho těší jedna nominace pro nejlepšího herce v soukromém divadle divadle (Clovis Cornillac). Hru do češtiny přeložil Alexander Jerie.

Hořká vztahová komedie Ring (Párové variace) Léonore Confino obdržela nominaci v kategorii Nejlepší herec v soukromém divadle (Amaury de Crayencour). Autorka byla nominována na Nejlepší žijící autorku francouzské provenience. Hru do češtiny přeložil Petr Christov.

Texty máme v DILIA k dispozici a rádi vám je zašleme k přečtení. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat. 

Do nového roku vstoupil čtvrtletník Zprávy DILIA v redesignované podobě. Větší formát, přehlednější členění témat i nová sekce nazvaná Právní okénko, v němž vám budeme zprostředkovávat zajímavosti z autorského práva, to vše na vás čeká v nejnovějším jarním vydání.

V rozsáhlém rozhovoru se vám představí držitelé nového audiovizuálního grantu DILIA Vojtěch Konečný a Jan Dvořáček. „Jakýkoli další grant pro začínající tvůrce, kteří vycházejí ze školy a chtějí si natočit vlastní projekt, je obrovsky cenný. Každý film nebo scénář navíc, který třeba díky jednomu grantu vznikne, může udělat v životě jeho tvůrce ten rozdílový krok navíc, který ho popostrčí k nějaké té kariéře u filmu,“ říká v něm Jan Dvořáček.

Divadelní oddělení zveřejňuje podpořené projekty Divadelního grantu DILIA, rekapituluje čerstvě přeložené hry v rámci DILIA Překladatelské dílny Jiřího Joska a připomíná životní jubileum jednoho z nejhranějších překladatelů - Alexandra Jerieho, který má na svém kontě více než 60 překladů francouzských her od autorů, jako jsou Jean Anouilh, Georges Feydeau, Didier Kaminka, Eric Assous, Francis Veber, Didier Caron, Patrick Haudecoeur, Gérald Sibleyras, Marc-Gilbert Sauvajon a další.

Literární oddělení vzpomíná na zesnulé autorky Alenu Morávkovou a Jelenu Mašínovou. Mediální oddělení představuje filmy Zlatovláska a Tichá pošta i seriál Dotyk života, na nichž se DILIA licenčně podílela.

V nově vzniklém Právním okénku se pak představí činnost Hudebního oddělení. „Narozdíl od kolektivní správy a všech oddělení agentury, která ve většině případů řeší udílení licencí a licenční odměny za užití děl zastupovaných autorů, hudební oddělení je v hlavní činnosti nakladatelstvím. To znamená, že vydává notové materiály k hudebně‐dramatickým dílům českých autorů,“ píšeme v něm.

V nových Zprávách DILIA, které si můžete stáhnout v příloze tohoto článku, však najdete mnohem více.

Přejeme vám inspirativní čtení a krásné jaro! 

„Pro letošní ročník vydavatelé nominovali kvalitní audioknihy napříč mnoha žánry, bude těžké vybírat v jednotlivých kategorií právě ten nejlepší počin,” říká Monika Oweyssi, předsedkyně Výboru Asociace vydavatelů audioknih.

Dvě odborné poroty složené z celkem pětadvaceti členů vybíraly nominace ze 104 přihlášených titulů od 17 vydavatelů, a to v deseti kategoriích. Dále bude udělena i tradiční Cena posluchačů, o níž v anketě hlasuje sama veřejnost. Přímo členové AVA pak oceňují vybranou osobnost, a to Cenou za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova.

Slavnostní vyhlášení vítězů za účasti nominovaných audioknižních vydavatelů a tvůrců proběhne 24. dubna 2025 v Atriu na Žižkově.

Audiokniha roku 2024 – Nominace do 2. kola:

Nejlepší jednohlasá četba

•       Betonová zahrada (Témbr) – překlad Ladislav Šenkyřík
•       Černí baroni (Audiotéka)
•       Šedé včely (Tympanum)
•       Trainspotting (OneHotBook)
•       Zámek (Radioservis)

Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba

•       Červotoč (Témbr)
•       Ignis fatuus (Audiotéka)
•       Od Ortelu k Doupěti – tucet Kafkových povídek (OneHotBook)
•       Pražský hřbitov (OneHotBook) – původní autor Umberto Eco
•       U útulku 5 (Témbr)

Nejlepší dramatizace

•       Elity (Audiotéka)
•       Jak je důležité míti Filipa (Audiotéka) – překlad J. Z. Novák
•       Konec rudého člověka (Audiotéka)
•       Rita (Audiotéka) – překlad Blanka Stárková
•       Sněženky a gangsteři (Audiotéka)

Nejlepší audiokniha – mluvené slovo mimo kategorie

•       Alan Rickman: Deníky (Témbr)
•       Evropa, náš domov: Od vylodění v Normandii po válku na Ukrajině (OneHotBook)
•       Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem (Audiotéka)
•       Orgány nepatří do nebe (Audiotéka)
•       Viktor Preiss – portrét (Audiotéka)

Nejlepší audiokniha pro děti a mládež

•       Dobrodružství kocoura Fiškuse a dědy Pettsona 1 (OneHotBook)
•       Klapzubova jedenáctka (OneHotBook)
•       Medvídek Paddington (Voxi)
•       Tajemství jeskyně pokladů (Albatros)
•       Tonda, Slávka a kouzelné světlo (Tympanum) – užití výtvarné předlohy Filip Pošivač

Nejlepší interpret

•       Betonová zahrada (Vasil Fridrich, Témbr)
•       Dr. Alz (Jan Vlasák, Tympanum)
•       Elity (Jiří Vyorálek, Audiotéka)
•       Konec rudého člověka (Jan Vondráček, Audiotéka)
•       Smějící se bestie (Martin Stránský, Témbr)

Nejlepší interpretka

•       Ani minuta ticha (Anna Kameníková, Témbr)
•       Červotoč (Helena Čermáková, Témbr)
•       Červotoč (Ivana Uhlířová, Témbr)
•       Dům v Matoušově ulici (Jitka Ježková, Témbr)
•       Toyen (Eliška Balzerová, SUPRAPHON a.s.)

Nejlepší zvukový design – četba

•       Kruté moře (Audiotéka, Naše vojsko)
•       Muklové a Šlajsny (OKRAJ MEDIA s.r.o.)
•       Průvodce světem dinosaurů aneb Nová cesta do pravěku (SUPRAPHON a.s.)
•       Trainspotting (OneHotBook)
•       Úkol přežít (Audiotéka)

Nejlepší zvukový design – dramatizace

•       Dům (Audiotéka)
•       Elity (Audiotéka)
•       Konec rudého člověka (Audiotéka)+++

Více informací na www.audiokniharoku.cz.

Tučně zvýrazněné tituly jsme pro vznik audioknihy licencovali. 

Z nových divadelních her se největší pozornosti dostalo dramatickému debutu divadelního režiséra a scénáristy Marka Rosenblatta. Jeho Obr (v originále Giant) získal nejen sošku za nejlepší hru, z vítězství se mohl těšit také představitel ústřední role spisovatele Roalda Dahla, původem americký herec John Lithgow. Porazil tak například i čerstvého držitele Oscara Adriena Brodyho.

Osmdesátiletý Lithgow, držitel dvou Zlatých glóbů či dvou Cen Tony a nespočtu ocenění Emmy, ve svém projevu narazil i na současnou politickou situaci. „Nikdy nebylo snadné přivítat mezi sebou Američana, ale v této chvíli je to zřejmě ještě komplikovanější než kdy jindy…“ vyjádřil se herec, který by podle posledních informací měl ztvárnit roli profesora Brumbála v chystaném televizním seriálu podle série knih o čaroději Harrym Potterovi. 

Inscenace Obra v režii sira Nicholase Hytnera, uváděná v divadle Royal Court Theatre, sklidila v britském tisku nadšené reakce.  „Na londýnském jevišti v současnosti nenajdeme aktuálnější novou hru. Anebo lépe napsanou. Anebo lépe zahranou,“ vyšlo například v Mail On Sunday. Není divu, že nominaci proměnil též představitel Dahlova britského agenta Elliot Levey, a to v kategorii nejlepších mužských hereckých výkonů ve vedlejší roli.

Rosenblattův debut se zabývá odvrácenou stranou tvorby a působení spisovatele Roalda Dahla, a sice jeho antisemitskými postoji. V nové hře se autor Karlíka a továrny na čokoládu a mnoha dalších oblíbených dětských knih musí během jediného letního odpoledne roku 1983 rozhodnout, jak zareaguje na kontroverzi, kterou vzbudila jeho knižní recenze s explicitně antisemitským vyzněním. Navštíví ho totiž jeho britský agent Tom a americká agentka Jessie, kteří ho vedou k tomu, aby se omluvil a napravil svou pošramocenou pověst.

Oba jsou židovského původu, ovšem každý přistupuje k Dahlovu „přečinu“ jinak. Tom se snaží zůstat nestranným a hledět především na zájmy svého klienta, potažmo svého zaměstnavatele, kterému by kvůli spisovatelově tvrdohlavosti mohly ujít velké zisky – někteří knihkupci dokonce vyhrožují, že pokud se Dahl veřejně neomluví za svá slova, odmítnou jeho knihy prodávat. Román Čarodějnice má přitom těsně před vydáním…

Jessie naopak nedokáže přehlížet etický rozměr celé věci a Dahlův arogantní postoj ji vyprovokuje ke konfrontaci. Dochází k brilantní výměně argumentů, která přiblíží nejen osobnost dvoumetrového spisovatele (odtud název hry), ale leccos vypoví i o v současnosti stále výbušné židovsko-palestinské otázce.

Rosenblatt prostudoval mnoho pramenů, hovořil s novináři, kteří se s Dahlem setkali, a vytvořil strhující portrét suveréna ve chvíli velkého otřesu.

Hru máme v DILIA k dispozici v anglickém originále. V případě zájmu o její přečtení nás neváhejte kontaktovat.

"Na břehu jezera žije od dětství mladá dívka, taková, jako jste vy; má ráda jezero jako racek, je šťastná a volná jako racek. Ale náhodou se objeví člověk, spatří ji, a nemaje nic jiného na práci, přivede ji do záhuby, jako tady toho racka…"

Inscenace slavné hry Antona Pavloviče Čechova v režii Michala Vajdičky patřila 12 let k nejnavštěvovanějším a nejúspěšnějším titulům na repertoáru dejvické scény. Exceluje v ní silná herecká sestava, v níž nechybí Klára Melíšková, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl nebo Veronika Khek Kubařová.

Derniéra Racka je proto velkou kulturní událostí, které se budou moci zúčastnit nejen návštěvníci Dejvického divadla, ale také diváci v sálech 178 kin. Jejich seznam najdete TADY. 

„Letošní ročník představuje nejen silné filmařské hlasy, ale i odvážné experimenty, které ukazují, jak evropská kinematografie dokáže reagovat na výzvy a aktuální témata dnešní doby," vysvětluje dramaturg festivalu Šimon Šafránek. Program nabízí několik desítek filmů, které není možné vidět v běžné distribuci, a zve na setkání s hosty z řad filmových tvůrců.

Festival již završil svou letošní pražskou pouť, navštívit jej však mohou ještě návštěvníci v Brně, Ostravě a dalších jedenácti městech po celé České republice. Kompletní program najdete TADY. 

Během festivalu se do kin vrátil Českým lvem oceněný animovaný film Kristiny Dufkové Život k sežrání, který s humorem ukazuje první strasti, lásky i nástrahy dospívání. V české předpremiéře byl uveden i dokumentární snímek Marie Dvořákové Svět mezi námi sledující první úspěchy dnes již světoznámé fotografky Marie Tomanové ve Spojených státech i její strmou cestu vzhůru.

Festival uvádí i nový film Terezy Kotyk Nebelkind: Konec mlčení, ve kterém se vídeňská chovatelka vydá po stopách uprchlého vlka přes hranice do České republiky a je nečekaně konfrontována s traumatickou minulostí vlastní rodiny.

V programu nechybí novinka britské režisérky Andrey Arnold Ptáče, hudební komedie Heavier Trip režisérského dua Juuso Laatio a Jukka Vidgren, vítězný film v sekci Orizzonti v Benátkách Nový rok, který nepřišel Bogdana Mureşanu nebo snímek vytvořený celý v prostředí populární online videohry Grand Theft Hamlet Pinny Grylls a Sama Cranea. Samostatné místo v programu má pak retrospektiva francouzského režiséra Michela Gondryho.

Přestupný rok zachycuje tragickou událost masové střelby inspirovanou skutečným neštěstím, které se odehrálo v roce 2015 v Uherském Brodě. Děj filmu je situován do nenápadného jihomoravského maloměsta, kde je takový akt zla a násilí nemyslitelný, dokud se nestane.

Čím může snímek diváky oslovit? Na jaké postavy se zaměřuje? Jak odráží realitu? A jak obtížné je pro mladé filmaře získat dostatek prostředků pro celovečerní film? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru!

Co říkáte na to, že byl váš projekt oceněn vůbec prvním audiovizuálním grantem DILIA?

Jan: Je to vynikající, vůbec jsme to nečekali. Dokonce jsem z toho začal na pódiu koktat, ale Vojta mě zastoupil jakožto lepší řečník z nás dvou. (smích) Skvělé pocity.

Vojtěch: Máme radost za podporu a za vyjádření toho, že náš projekt má smysl a že v něm máme pokračovat.

V jaké fázi nyní váš projekt je?

Jan: V této chvíli je ve fázi hlášení se na mnoho developmentových fondů a grantů.

Vojtěch: A právě teď nastává ta fáze, kdy začínáme psát jeho první verzi.

Čím si myslíte, že může snímek diváky oslovit?

Vojtěch: Doufám, že diváky osloví zejména intenzivním prožitkem. Nejdůležitější pro nás je, aby si divák s postavami prožil jejich příběh, aby poznal alespoň z pozice diváka, jaké to je zažít podobné trauma, jak je těžké se s ním vyrovnat a jak důležité je takovým tragédiím předcházet.

Můžete tedy blíže přiblížit, jakou událostí je snímek inspirován?

Jan: Tragédií, která se stala v roce 2015 v Uherském Brodě. V restauraci Družba tu došlo k první masové střelbě v historii České republiky. Nicméně nejde o rekonstrukci. Z této tragické události spíše vycházíme a inspirujeme se jí. Naším cílem není popis skutečných událostí či osob.

Vojtěch: Příběh našeho snímku se odehrává na fiktivním maloměstě. Pro nás je důležité zachytit právě tu první zkušenost. Že se tady do té doby nikdy nic podobného nestalo a že se jednalo o mimořádnou událost.  

Kdy jste si řekli, že se touto událostí inspirujete pro svůj filmový debut?

Jan: Vojta přišel s tím, že ho tato událost oslovila, již mnoho let dozadu v prvním ročníku na FAMU. Rozuměli jsme si v tom, byla to věc, která za nás rezonovala. Nedokázali jsme si představit, že bychom byli v kůži někoho, kdo něco takového prožil. A nemyslím tím jen lidi, kteří byli přímo v restauraci, ale také ty, jež událost ovlivnila vzdáleně. Co bychom v takové situaci dělali? A jak bychom se s našimi prožitky vypořádali?

Vojtěch: 21. prosinec 2023 nám hrozivým způsobem ukázal, že žijeme v násilném světě, kde takovéto tragédie již nejsou jakýmisi příběhy ze zámoří. Jsou realitou. Nelze před nimi zavírat oči a předstírat, že se nestaly. Proto věřím více než kdy dříve, že je nesmírně důležité o takovýchto traumatech zodpovědně a citlivě mluvit, protože teprve tehdy je můžeme překonat a poučit se z nich.

Proč jste pro svůj snímek zvolili právě název Přestupný rok?

Vojtěch: Střelba se v našem filmu stane 29. února, tedy v den přestupného roku, což pro nás symbolizuje výjimečnost takovéto tragédie, která se ovšem jednou za čas (4 roky) vrací. Masová střelba maloměsto promění – sice se za tu dobu vrátí do běžného provozu, jizvy jsou v něm stále ale patrné. Zlo vnímáme tak, že nelze popřít jeho existenci, ale že mu lze čelit.

Jan: Příběh se odehrává ve vybraných momentech v období mezi 29. únorem v den střelby a 29. únorem čtyři roky poté, tedy opět během přestupného roku.

Z jakého důvodu jste se rozhodli u snímku použít tyto dvě časové vrstvy?

Vojtěch: Přestupný rok se soustředí na osudy obyčejných lidí na jihomoravském maloměstě, kteří nejsou po takovéto události už nikdy stejní. Právě jejich život „před“ a „po“ zrcadlí struktura, která je ohraničena dvěma dny po sobě jdoucích přestupných roků. Je pro mě nesmírně důležité tento příběh odvyprávět subjektivně a autenticky pouze v pár pečlivě vybraných momentech, jelikož intenzivně a téměř v reálném čase zobrazená traumatická zkušenost a následné časové elipsy, které tyto momenty oddělují, podle mě nejlépe vyjádří trauma, které nelze ani na ploše kupříkladu seriálu věrohodně zobrazit.

Právě vynecháním času si diváci na základě porovnání postav před touto dobou a po ní sami mohou domyslet a představit, jak se hrdinové s traumatem vyrovnávají a jaké dopady na ně toto neštěstí skutečně stále má. Nejlepším možným vypravěčským klíčem pro takto komplikovanou událost pro nás zpodobňuje paralelní montáž, která tuto tragédii dokáže nejlépe zobrazit ve své intenzitě, nepředvídatelnosti a komplexnosti.

Máte v úmyslu sledovat příběhy šesti hlavních postav. Mezi nimi jsou zasahující policisté, hosté v restauraci i manželka střelce. Na základě čeho jste tyto postavy vybírali? A proč mezi nimi chybí střelec?

Vojtěch: Od prvopočátku chceme o podobné fiktivní tragédii vyprávět z perspektivy lidí, kteří jsou obvykle v realitě upozaděni nebo přímo zastíněni samotnou tragickou událostí či útočníkem. Tento film má za cíl udělat pravý opak, tedy masovou střelbu a střelce upozadit, jak jen to bude možné, a tyto postavy a jejich osobní příběhy vytáhnout do popředí. Jsme přesvědčeni, že by tito lidé neměli být ve stínu nelidského konání jednoho šílence, ale měli by být vyslyšeni jako první, jelikož jejich zkušenost představuje první krůčky vedoucí k pomalému uzdravení se z tohoto traumatu.

Ve výběru postav nelze přehlédnout paralelu se skutečným případem v Uherském Brodě - dva zasahující policisté čekající na posily, host restaurace uvězněný na toaletě, psychicky nemocná manželka střelce. Mají postavy předobraz v realitě? Bavili jste se například se skutečnými svědky této události? 

Vojtěch: Ano, když se uherskobrodské neštěstí stalo, tak jsem o něm načítal všechny dostupné informace, a právě tyto perspektivy mě zaujaly a inspirovaly mě k tomuto námětu.

Jan: Je ovšem důležité zopakovat, že jde pouze o inspiraci a ne přímo rekonstrukci této tragédie. Proto jsme se tyto konkrétní osoby doposud nesnažili kontaktovat.

Vojtěch: Známe ale bohužel svědky a přeživší ze střelby na Filozofické fakultě, se kterými jsme o jejich zkušenosti mluvili. Sám jsem v době tragédie byl ve škole na FAMU, která je pár set metrů od Filozofické fakulty, a se spolužáky jsem nevěděl, co se děje – v té době se šířilo několik poplašných zpráv například o vícero střelcích, v jednu chvíli byly i dveře školy zamčené a budovu jsme nemohli opustit. Byl to opravdu nepříjemný zážitek, a to nelze nikterak přirovnat k tomu, co se stalo přímo na Filozofické fakultě.

Přestupný rok bude vaším celovečerním debutem.

Jan: Ano, snímek připravujeme jako náš celovečerní debut. Krátkometrážní verzi, která zpracovává příběhovou linku prvních zasahujících policistů ve zkrácené podobě, už Vojta natočil jako svůj absolventský film na FAMU.

Vojtěch: Tento snímek se jmenuje První hlídka, máme jej už dokončený a právě ho přihlašujeme na festivaly.

Ve snímku chcete reflektovat prožitá traumata. Už probíhala nějakým způsobem rešerše? Z čeho chcete vycházet? Plánujete například konzultace se svědky podobných událostí/psychology/jinými odborníky?

Jan: Ano, vycházíme z dostupných literárních i dokumentárních zdrojů, na toto téma je jich celá řada. V plánu jsou další rešerše a přímá komunikace s odborníky – traumatology, psychology – a dalšími svědky podobných událostí. Během natáčení První hlídky jsme intenzivně konzultovali spoustu verzí scénáře s profesionály od policie, ať už policejními instruktory či přímo policisty, měli jsme i profesionálního konzultanta na place, který hlídal věrohodnost policejní práce a zásahu. 

Vojtěch: Tento postup odborníka na place se nám velmi osvědčil a rádi bychom v něm pokračovali i v celovečerním filmu, a to jak v případě profesionálů ze záchranných složek, tak i psychologů.

Pokud by šlo vše podle vašich představ, kdy bychom se mohli dočkat premiéry snímku?

Vojtěch: To je opravdu předčasné říci, jsme na začátku tvorby scénáře, a tak cesta k hotovému filmu je ještě dlouhá. Jediné, v co teď doufáme je, aby film vůbec vznikl.

Jak je pro mladé filmaře obtížné získat dostatek finančních prostředků pro celovečerní film?

Jan: Bohužel nesmírně. Ta konkurence je opravdu velká, což poznáte ještě před sháněním financí na natáčení. Musíte mít trochu štěstí, aby se vám vůbec podařilo nějak zafinancovat psaní scénáře. Ty počty mladých filmařů na grantech na literární i komplexní vývoj rok od roku stoupají. Je pak i trochu paradox, že pro grant na práci nad scénářem je vlastně potřeba co možná nejpromyšlenější treatment a další materiály, což už je za mě minimálně polovina úsilí stejně odpracovaná do šuplíku.

Jak velký význam má podle vás grant DILIA pro mladé autory? Co by mohlo ještě více podpořit začínající tvůrce v ČR?

Jan: Pokud bych měl mluvit za sebe, tak obrovský. Já jakožto scenárista si ho vážím extrémně, jakýkoli další grant pro začínající tvůrce, kteří vychází ze školy a chtějí si natočit vlastní projekt, je obrovsky cenný. Každý film nebo scénář navíc, který třeba díky jednomu grantu vznikne, může udělat v životě jeho tvůrce ten rozdílový krok navíc, který ho popostrčí k nějaké té kariéře u filmu.

Vojtěch: Souhlasím s Honzou. Pro Přestupný rok jsou to první peníze, ale také podpora toho, že by projekt měl vzniknout. Doufáme, že tento grant je zlomem pro to, že projekt skutečně vznikne.

Jaké je rozdělení vašich rolí?

​​Jan: Oba jsme spoluautoři scénáře a píšeme jej spolu. Vojta má v podstatě trojroli, kromě zmíněného spoluautora je to i režisér a producent. Už na začátku psaní jsme si ale jasně řekli, že produkční věci spolu řešit nebudeme a náš dialog je opravdu čistě tvůrčí a zaměřený na psaní. Vždycky je dobré spolupracovat na scénáři s režisérem, který vás svým přemýšlením trochu odtrhne od slov, vět a listů papíru a nahodí vám vizuální obraz, díky němuž pak ve scénáři můžete říct víc než pěti stránkovou scénou. Navíc už jsme na sebe za ty roky na FAMU naladění, pracovali jsme spolu na několika filmech, navzájem si nahazujeme scénář, když se ten druhý zasekne nebo pár dní nemá čas a podobně.  

Co chystáte po dokončení tohoto projektu? Máte už v hlavě nějaké další náměty?

Jan: Tak nápadů už během školy poletovalo hodně. Já mám po škole dva nerealizované celovečerní scénáře, nicméně teď se už dlouhé měsíce soustředíme čistě na Přestupný rok, plus jsme vlastně předtím ještě pracovali na krátké verzi – První hlídce, která se točila v květnu 2024. Ve fázi první verze scénáře a náročného zafinancovávání na budoucnost po Přestupném roku momentálně nemáme ani moc prostor myslet. Ale předpokládám, že pokud se během psaní nesežereme navzájem, tak se profesně určitě asi ještě potkáme.

Vojtěch: Já v to pevně věřím, protože nápadu je spousta!

33. ročník ankety vyhlašované časopisem Svět a divadlo, které se letos zúčastnilo 65 divadelních kritiků, určil vítěze v osmi tradičních kategoriích. Inscenací roku 2024 se stala inscenace Wernisch v režii Jana Nebeského uváděná na Nové scéně Národního divadla. Bodovala také v kategorii Hudba roku (Aleš Březina).

V hereckých kategoriích zvítězili Denisa Barešová za titulní roli Paní Bovaryové (Národní divadlo, režie Tomáš Loužný) a Mark Kristián Hochman za titulní roli v inscenaci Vojcek jednorozměrný člověk (Lachende Bestien, režie Michal Hába). Autorkou nejlepší scénografie se stala Berta Doubková za výpravu k inscenaci Naivního divadla Liberec Červený balónek (režie Michaela Homolová). V kategorii Divadlo roku zvítězilo ostravské Divadlo Petra Bezruče a Talentem roku se stal herec, skladatel a autor Vojtěch Franců, jehož divadelní scénáře nabízíme v DILIA.

Nejlepší poprvé uvedenou českou hrou roku se staly Lhářky. Česká spisovatelka a scenáristka Klára Vlasáková napsala hořko-směšný příběh dvou stárnoucích žen, Jiřiny a Kamily, které už neumí žít ani vedle sebe, ani bez sebe. Inspirací se jí stalo skutečné přátelství Jiřiny Švorcové a Kamily Moučkové, které přes naprosto odlišné politické názory dokázaly ke konci života krátce navázat na své dávné přátelství.

Nejedná se však v žádném ohledu o životopisnou či historickou hru, reálné předobrazy postav se objevují jen v ozvucích a příběh je jinak úplně smyšlený a současný. Text vznikl v rámci rezidenčního programu Divadla LETÍ přímo pro herečky Pavlu Tomicovou, Natálii Drabiščákovou a Simonu Lewandowskou. 

Všem oceněným gratulujeme!