Francouzský dramatik a herec Sébastien Thiéry napsal divokou, výbušnou i dojemnou hru Videoklub s brilantně vystavěnými dialogy, v níž napětí stoupá s každým dnem, kdy manželé dostanou další e-mail s novou videonahrávkou zachycující každodenní drobné lži, zrady i manželské podrazy. 

Z jejich vykrucování, zlehčování a mlžení autor vytěžil množství situačního humoru. Vtipně nahlíží na krizi dlouholetého manželství, které náhle konfrontuje přímočará dokumentace jejich chování. 

“Tahle věc je toxická. Podívej se na sebe. Vypadáš jako závislačka. Strčí ti pod nos další dávku a ty neodoláš a musíš si šlehnout.”

Hra Videoklub, která spojuje prvky thrilleru, komedie i absurdity, byla premiérově uvedena v pařížském Théâtre Antoine na podzim roku 2023. Získala dvě nominace na Cenu Molière 2024, a to v kategorii Nejlepší komedie a Nejlepší herečka v soukromém divadle (Noémie Lvovsky).

“Vůbec nic není ani trošku fajn! Tady už nejsme jen přízemní, tady se už nesnášíme!”

Text máme v DILIA k dispozici v elektronické podobě, český překlad připravil Zdeněk Bartoš. 

Svou první hru napsal Sébastien Thiéry již v roce 2005. Jednalo se o aktovku s názvem Bez výtahu. O rok později přibyla další aktovka nazvaná Bůh bydlí v Düsseldorfu. Následovaly hry Kdo je pan Schmitt?, Počátek světa, Dva úplně nazí muži, Momo, Ramses II., Osm eur za hodinu nebo Zítra na revanš.

Festival Jiráskův Hronov startuje v pátek 2. srpna a návštěvníky bude bavit až do soboty 10. srpna. V rámci hlavního i doprovodného programu nabídne 106 amatérských i profesionálních divadelních představení. Během volného programu se pak představí dalších 33 divadelních souborů, uskuteční se 32 koncertů, 6 výstav a dalších 20 doprovodných akcí.

Akci odstartují ochotníci ze souboru Na tahu z Červeného Kostelce na Náchodsku. V Jiráskově divadle uvedou konverzační komedii Vítr ve větvích topolů. K slavnostnímu zahájení dojde následující den, kdy uvede na témž místě spolek SUD ze Suchdola nad Lužnicí inscenaci Sherlock Holmes aneb Zrození zla.

Inspiraci mohou ochotníci načerpat od profesionálních představení. V letošním roce nechybí ve festivalovém programu Antigona od Divadla DRAK, Simply Simplicius od Geisslers Hofcomoedianten, Baletky od Spitfire Company & Miřenky Čechové a brněnské Divadlo Vejminek se představí s představením Čarodky aneb Žena bez espritu a muž s fluidem hledají společnou chemii.

„Spousta, i známých, profesionálních divadelníků pochází z amatérského prostředí a celá řada z nich jezdila do Hronova do vzdělávacích seminářů. Jsem vždycky nadšený z toho, že se tito lidé do Hronova vrací jako profesionálové a přináší současným seminaristům svá díla, která jsou vždy zajímavá a pro mnohé velmi inspirující. Tím se daří do Hronova dostávat inscenace, které jsou mimořádné i v profesionální sféře,“ říká programový ředitel festivalu Jan Julínek.

Jiráskův Hronov vznikl již v roce 1931. Nepřerušila jej ani druhá světová válka, ani pandemie nemoci covid-19. Od roku 1991 jsou součástí programu i zahraniční soubory. 

Je horké léto, dva roky po skončení druhé světové války. Mlčenlivý hospodář Ondřej Baran žije na osamělém statku v Beskydech se ženou Terezkou a dvěma dětmi. Jen občas odjíždí do městečka v dolině za nákupy. Má mírumilovnou povahu a konfliktům s místními lidmi se zásadně vyhýbá. Jednoho dne se na jeho statku ale objeví skupina pěti banderovců.

Drama natočené režisérem Františkem Vláčilem podle námětu a scénáře Jiřího Křižana vstoupilo poprvé do kin v září roku 1978. Po svém uvedení získal snímek, v němž herecky excelovali Juraj Kukura, Marta Vančurová nebo Jiří Bartoška, Křišťálový glóbus na 9. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.

Film byl digitálně restaurován ve spolupráci Národního filmového archivu, Státního fondu kinematografie a Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Do kin vstoupila tato restaurovaná verze 1. srpna. Ještě před tím se představila publiku letošního MFF Karlovy Vary. V úvodu k filmu vystoupil s projevem i Jiří Bartoška.

DILIA zastupuje nositele práv k dílům Františka Vláčila i Jiřího Křižana.

Vnímá v divadelní tvorbě generační propasti? Pro jaká divadla by ráda napsala hru? A jak vypadá proces její tvorby? Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v našem rozhovoru.

Jste čerstvou držitelkou Ceny Evalda Schorma za hru Tolik něhy. Čím podle vás může tato hra nejvíce zaujmout a koho nejspíš osloví?

Hra tematizuje nápor na dnešního mladého člověka, který chce pomoct, ale neví jak. Svět se nám rozpadá pod nohama, chceme zasáhnout, chceme změnit, ale jak a kdy a kde…

Hra může oslovit každého, kdo se jí nebude bránit. Především však doufám, že připomene těm, kteří prožívají úzkost a žal stejně jako některé postavy ze hry, že v tom nejsou sami. A že pomáhat je super. Jakkoli, kdekoli, komukoli. I těm, co jsou nám nejblíž. 

Co vás k divadlu přivedlo a co vás na něm nejvíc fascinuje?

K tomu, jak momentálně na divadlo nahlížím a co všechno jsem ochotna mu věnovat, mě přivedla dlouholetá zkušenost s nejrůznějšími amatérskými a ochotnickými uskupeními. Už od útlého věku jsem milovala příběhy, hraní si, zhmotňování, a to se naštěstí nikdy nezměnilo. Ať už divadlo dělám jakkoli, vždy se v něm pokouším najít to, co jsem objevila jako malá – pospolitost, organičnost, přítomnost a vzrušení, které přináší neustálý, a především živý kontakt mezi všemi a vším. Vše se může změnit, kdykoli, vlivem čehokoli, a to je děsivé a krásné. 

V současné době jste studentkou ateliéru činoherní dramaturgie a režie na Divadelní fakultě JAMU, která vždy věnovala speciální péči autorské tvorbě. Máte pocit, že je v českém vysokém školství dostatečný prostor a důraz na rozvoj divadelních autorů, nebo je čas na změny? Případně jaké?

Já si ohromně považuji každého impulsu k tvorbě, proto je pro mě těžké představit si, kdy bych vlastně mohla být v tomto smyslu nasycena. Přestože jsem osobně cítila ze stran pedagogů zájem o svou tvorbu, určitě bych nebyla sama, kdo by ocenil větší výběr předmětů podporujících a kultivujících autorské myšlení a tvorbu, na papíře i mimo něj. Ideální by bylo, kdyby školy dokázaly náležitě zaplatit své pedagogy a odučené hodiny, pak bychom jako studenti mohli směle docházet nejen na čtyři semestry autorského psaní, ale i na mnoho dalších zajímavých předmětů. Ano, změny by byly krásné.   

Jak vnímáte status divadelního autora v českém divadelním prostředí?

Divadlo není pro většinovou společnost příliš lákavým zbožím, nově vznikající hry tedy pochopitelně taky ne. Chápu dramaturgickou strategii volby jistých jmen ověřených časem i místem, jako autorku mě to však samozřejmě netěší. O to víc si vážím těch divadelních uskupení či rozhlasových projektů, které se nebojí sáhnout po něčem novém a trošku to celé osvěžit. Chtěla jsem dodat, že si vážím toho, když divadla zariskují, ale bylo by fajn přestat uvádění nových her nutně vnímat jako risk.

Jak vypadá proces vaší tvorby divadelní hry? Píšete raději sama pro sebe, nebo ve spolupráci a diskusi s dalšími členy divadelního týmu?

Texty, které nepíšu na zadání, ale z vlastní iniciativy, většinou vznikají dlouho a nepředvídatelně. Tolik něhy není výjimkou. Při své tvorbě pracuji víc než na tom, co v textu explicitně zazní, na ponoru do toho nového světa, který vzniká. Poté, co přijde impuls, si nosím nápad v hlavě a zcela volně bez jakékoli struktury k němu shromažďuji materiály. Slyším hudbu, která mi něco ze hry připomene, a ukládám. To samé s obrazovým materiálem i odkazy z jiných děl. Tuhle fázi, která trvá měsíce, klidně i roky, si užívám ze všeho nejvíc, nechávám se překvapovat tím, co se mi nabídne, a vše se prohlubuje, dostává barvy a jasnější kontury. A do toho už se mi začínají vybavovat různé situace, do kterých se ta a ta postava mohla dostat, vše si zaznamenávám, nahrávám do diktafonu, a až přijde čas, tak se k tomu vracím, vším se proberu, a začínám psát. Samotné psaní mi pak trvá nepoměrně kratší dobu. Pořád v sobě proces psaní skrývá mnoho překvapení, nikdy dopředu nevím a ani nechci vědět, jak se všechno vyvine, ale už jsem v tom ponořená a jede to.

Když si píšu zcela nezávazně a neperspektivně, bavím se o textech jen s nejbližšími, a to tím způsobem, jako bychom se bavili o někom, kdo je tu reálně mezi námi, což občas může být úsměvné. Vyloženě kolektivní tvorbu textu jsem neměla to štěstí zažít mockrát, jsem si však jistá, že je pro dílo vždy jen dobře, když projde skrze víc hlav.

Máte mezi divadelními autory nějaké své vzory?

Asi se nedá říct vzory, ale rozhodně jsou díla (spíš než konkrétní autoři), ke kterým se nepřestávám vracet. Kdybych měla jmenovat, byla by to díla od Caryl Churchill, Wernera Schwaba, Thomase Bernharda, Rolanda Schimmelpfenniga, Sarah Kane a samozřejmě A. P. Čechova, jehož Racek byl prvním dramatem, které jsem kdy přečetla.  

Ve svých hrách se často věnujete tématům a pocitům vaší generace. Vnímáte v dramatice či celkově divadelní tvorbě výrazné generační propasti?

Doba se posouvá, objevují se témata, která se nás, generace Z, hluboce dotýkají. Věřím, že je potřeba o nich mluvit. Nedělám to však schválně, příliš si nevybírám, o kom budu a nebudu psát, málokdy v mé tvorbě rozhoduje ratio. Buď to cítím, nebo ne, a cítím to zrovna v postavách mého věku, což rozhodně není náhoda. Jsem však nesmírně ráda, že si ten můj kompas stále vybírá tuto věkovou skupinu, protože je toho moc a moc, o čem bychom mohli a měli promluvit. Je třeba to tu trošku posněžit.

Představila byste nám krátce váš divadelní spolek KARAPAX, jehož jste vedoucí?

KARAPAX jsme založili před dvěma lety v Hradci Králové, kde sídlíme. Věnujeme se především autorské tvorbě, pro kterou nadále hledáme využití. Rádi experimentujeme jak s diváckým zážitkem, tak s prostorem, se kterým hrajeme. Momentálně zkoušíme autorskou inscenaci Hledat Robinsona, která vychází z tradice robinsonády a mísí ji s popkulturním fenoménem her o přežití neboli Survivora. V inscenaci se pokoušíme tematizovat mnohdy křehké duševní zdraví čerstvě dospělých. S KARAPAXEM si zakládáme na komunitě, která ho utváří. Díky vzájemnému přátelství si můžeme dovolit naplno upřednostnit proces, nikoli výsledek, a tvořit tak dlouho a takovým způsobem, jak si sami vybereme.  

Pracujete v této chvíli na nějaké hře? Co vás čeká v nastávající divadelní sezóně?

Moje současnost i brzká budoucnost se nese a snad i nadále ponese v duchu odpočinku. Naplánovala jsem si nic neplánovat, uzdravovat se a čerpat síly. V následující divadelní sezóně budu divákem a budu si to moc užívat.

Máte nějaké dosud nesplněné divadelní sny? Pro které divadlo byste třeba ráda napsala hru?

Můj sen je tvořit tak, aby tvorba stále zůstala tvorbou, abych nemusela kalkulovat, limitovat, ždímat, a u toho si třeba i nějak tak normálně naprosto průměrně vydělat. I divadelníci potřebují tu a tam jíst a já nejsem výjimkou.

Je spousta divadel, se kterými bych ráda spolupracovala. Z našeho brněnského prostředí třeba HaDivadlo, které na repertoáru umí mít skvělé věci. Hradecký Drak by mě bavil. A v Praze by se takových divadel našlo hned několik. Co přijde, to přijde, a určitě to bude fajn. Psaní pro ty mé nynější skromné účely mi však dělá radost a plní ty jiné sny, hřeje na duši.

Rozhovor vedla Marie Špalová 

Překladatelská dílna cílí na studenty divadelních a filologických oborů, kteří mají dostatečné jazykové vybavení a zájem o překlad dramatického textu. Letos byli vybráni tři stipendisté, kteří pod tutorským dohledem zkušených překladatelů připravují tři překlady současného dramatu.

Barbora Fremlová překládá pod vedením překladatelky Ester Žantovské divadelní hru In Other Words britského autora Matthewa Seagera. Iva Heribanová, jejímž tutorem je dramaturg a překladatel Jan Šotkovský, se bude věnovat překladu divadelní hry Enough od skotské dramatičky Stef Smith. Tobiho Palatého povede dramaturg a překladatel David Košťák. Vytvoří překlad divadelní hry A Girl in School Uniform (Walks Into a Bar) londýnské rodačky Lulu Raczka.

Úvodní červnové setkání mladých stipendistů s jejich zkušenými tutory se zaměřilo na praktickou přípravu budoucích překladatelů. Dozvěděli se základní informace o specifikách divadelního překladu a problematice autorského zákona a seznámili se se základními modely spolupráce překladatele s dramaturgem. V průběhu léta společně s tutory pracovali na první verzi překladu, kterou mají v nejbližších dnech odevzdat. 

Během září dojde k dalšímu setkání všech účastníků, kde se budou probírat jejich dosavadní zkušenosti s překladem. Stipendisté budou mít šanci překlady si vzájemně ohodnotit a vyslechnout si názory nejen svých tutorů, ale také svých kolegů.

K vyvrcholení překladatelské dílny pak dojde 10. prosince 2024 ve VILE Štvanice, kde budou vzniklé překlady nebo spíše úryvky z nich představeny formou scénického čtení, a to v režii Divadla LETÍ.

Od roku 2022 probíhá dílna za podpory Marie Joskové a hlásí se k odkazu renomovaného překladatele z anglického jazyka Jiřího Joska (1950-2018). Josek proslul především jako překladatel díla Williama Shakespeara: přeložil 34 jeho her a také Sonety. Do češtiny ovšem převedl díla mnoha dalších dramatiků (např. Edward Albee, Neil Simon). Překládal rovněž muzikály (Funny Girl, West Side Story, Kiss me, Kate a další), prózu (Tracyho tygr od Williama Saroyana, Na cestě od Jacka Kerouaca nebo Ragtime od E. L. Doctorowa) či poezii (básně Allena Ginsberga nebo Lawrence Ferlinghettiho).

Ladislav Fuks, jehož díla v DILIA zastupujeme, vydával zejména psychologické romány reflektující pocity úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím v kontextu druhé světové války a holokaustu. Hodně z jeho děl bylo autobiografických. Pocity vyčlenění znal totiž sám moc dobře. Jako homosexuál musel svou sexuální orientaci skrývat, jelikož v nacistických koncentračních táborech končili vedle Židů a Romů právě také homosexuálové.

Svou první knihu vydal až po svých 40. narozeninách. Jednalo se o psychologický román Pan Theodor Mundstock vyprávějící o osudech pražského Žida, kterého trápí strach z transportu do koncentračního tábora natolik, že se na něj začne systematicky připravovat. Během velmi krátké doby se stal díky své prvotině jedním z nejuznávanějších autorů nejen v Československu, ale také v Evropě.

Následoval povídkový soubor Mí černovlasí bratři o osudech pěti gymnazistů během druhé světové války, autobiografická kniha Variace pro temnou strunu a v roce 1967 jeho psychologické hororové dílo Spalovač mrtvol o pracovníku krematoria Karlu Kopfrkinglovi, z něhož se částečně vlivem nacistické ideologie, částečně tím, že byl ovlivněn orientální filozofií, stává vrah. Román v roce 1968 zfilmoval Juraj Herz, Ladislav Fuks se stal spoluautorem scénáře. Hlavní role se ujal Rudolf Hrušínský.

Následovalo mnoho dalších románů, povídek a sbírek. Jeho literární pouť skončila 19. srpna 1994, kdy ve věku 70 let zemřel. Je pohřben na Olšanském hřbitově v Praze. 

Psal se rok 1980, když byla americká milionářka Martha von Bülow přezdívaná Sunny nalezena v komatu, ze kterého se již nikdy neprobudila. Z pokusu o její vraždu byl na 30 let ve vězení odsouzen její vlastní manžel Claus von Bülow. Jenže se odvolal a odvolací soud jej osvobodil. 

Soudní proces ve své době budil obrovskou pozornost, hlavní roli v tomto případu totiž hrály peníze, láska, sex a velká záhada kolem toho, co se Sunny vlastně stalo. Zabil ji její vlastní manžel? Aplikoval jí velkou dávku inzulinu, aby zdědil její ohromné bohatství? Nebo to bylo všechno úplně jinak? 

“Když jste podezřelý z vraždy své ženy, nikdy nejste skutečně osvobozen. Ani vám neodpustí.” 

Drama Záhada Sunny, které napsal v roce 2023 francouzský dramatik a spisovatel Alain Teulié, je inspirované skutečnými událostmi popsanými výše, pokračování je již fikce. Deset let od zprošťujícího rozsudku přijíždí Claus von Bülow za právníkem Alanem Dershowitzem, díky kterému je svobodným mužem. Ten se mezitím proslavil jako obhájce celebrit. 

“Díky vám mě nezastřelili ani nezavřeli na třicet let do basy. To vám skutečně dává právo na nějakou tu legrácku. Ale přece jen to nepřehánějme.” 

Znovu se setkávají dvě silné osobnosti, které se vrací nejen k aféře 80. let. Jeden nad druhým hodlají vyhrát, pro jejich ega jako by byla advokátní kancelář příliš těsná. Naplno se projevuje jejich manipulativní, megalomanská i sebestředná osobnost. Ani jeden nehodlá z tohoto strhujícího dialogu odejít jako poražený. 

“To by se vám tak líbilo, že jsem chtěl Sunny zabít. A že jsem se vám přišel přiznat. Konec konců dodalo by to větší váhu vaší obhajobě. Osvobodit vraha, to je pro advokáta mimořádný úspěch.” 

Hra, která nabízí skvělou hereckou příležitost pro zralé herce, měla úspěšnou premiéru v Théâtre Montparnasse na podzim 2023. Nově ji máme v naší nabídce. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat. 

V soutěžní sekci Orizzonti Extra bude mít světovou premiéru film After Party debutujícího režiséra a scenáristy Vojtěcha Strakatého. Příběh se odehrává během jediného dne. Mladá studentka Jindřiška se po nočním tahu probouzí do domu plného exekutorů, kteří zabavují rodinný majetek a hledají jejího otce, který nadělal obří dluhy. Její doposud bezstarostný život se obrací naruby.

Krátkometrážní dílo Křehký domov režisérské dvojice Ondřej Moravec a Viktoria Lopukhina byl zařazen do sekce Venice Immersive, kde se představují snímky, kde se mísí digitální a reálné fyzické prvky. Film přenáší diváky do obývacího pokoje jedné ukrajinské rodiny, která stojí před životním rozhodnutím – zůstat v rodné zemí ohrožené válkou, nebo uprchnout.

Trojici tří českých zástupců uzavírá dokument Je to ve hvězdách režiséra Petera Kerekese, který bude soutěžit v sekci Orizzonti. Minoritní koprodukce Itálie, Slovenska, ČR, Rakouska a Chorvatska sleduje příběh neapolské astroložky Luciany, která má zvláštní metodu, jak splnit přání svých klientů. V den svých narozenin se mají vydat na cestu do přesně určené destinace, aby se znovu narodili pod novou oblohou. Během těchto narozeninových cest projdou hlavní hrdinové nečekanými proměnami, které jim pomohou objevit to, po čem skutečně touží.

Hlavní cenou festivalu je Zlatý lev. Toto ocenění za celoživotní přínos si z letošního ročníku odvezou režisér Peter Weir (Společnost mrtvých básníků, Truman Show, Master & Commander) a herečka Sigourney Weaver známá například ze snímků Vetřelec, Krotitelé duchů nebo Avatar. 

Píše se úterý 4. června 2019, když je v řece Eklutna na Aljašce nalezena mrtvá dívka Cynthia Hoffman. Neutopila se, byla svázána a střelena zezadu do hlavy. Jako poslední ji viděli její přátelé Denali a Kayden. Případu se ujmou detektivové Jessica Hais a Lenny Torres, kteří postupně odhalují temný příběh, v němž jsou teenageři oběťmi i viníky.

„Taky si vzpomínám, jak se třásla. Na to si pamatuju. Padla na zem a začala se strašně třást.“

Francouzský dramatik, herec a režisér Nicolas Le Bricquir napsal napínavý policejní thriller podle skutečných událostí, k nimž došlo na začátku června roku 2019 na Aljašce. Hra Denali sleduje strhující vyšetřování, na jehož konci nebude snadné přiklonit se pouze na jednu stranu.

„Jak od banálního kouření jointu v parku dojdete k tomu, že někoho zastřelíte?“

Autor ve hře spojil divadelní text s formátem populárních detektivních true-crime dokumentů známých zejména z Netflixu. Díky tomu mohou diváci sledovat fascinující příběh nabízející děsivý pohled do současného světa mladých lidí, kteří svůj život budují na sociálních sítích a jsou závislí na uznání na těchto platformách. Chtějí být slavní a mít obdiv. A to za každou cenu. Kam až jsou tito moderní lidé schopni zajít pro snadné peníze a hodinu slávy?

„Proč nemám advokáta? Ve filmech mají advokáty.“

Thriller Denali získal čtyři nominace na prestižní ocenění Les Molières 2024, a to v kategoriích Nejlepší hra v komerčním divadle, Nejlepší zvuk a vizuální efekty, Nejlepší režie v soukromém divadle (Nicolas Le Bricquir) a Nejlepší herečka (Lucie Brunet). Inscenaci hry uvádí Théâtre Marigny.

Ochutnávka současné dramatiky, která nasytí oči i žaludek, proběhne 22. září ve 20.00 před Divadlem VILA Štvanice. Tentokrát si Divadlo LETÍ pro diváky nachystalo trampský speciál. Připravte se tedy na společné posezení u ohně, které vám zpestří scénické čtení krátkých her, které vznikly přímo pro tuto příležitost.

Na programu budou hry námi zastupovaných autorů! Marie Nováková připravila hororový příběh o upírech a mimozemšťanech Nekecej, David Košťák představí kytarové blues posledního žijícího bílého heterosexuálního muže Poslední Mohykán, chybět nebude maňásková groteska Víta Peřiny o čtvrtém, pátém a šestém trpaslíkovi ze Sněhurky a sedmi trpaslíků 4, 5, 6 a Anna Saavedra nabídne vzpomínku na kamaráda, nad jehož rakví by se nestyděl promluvit ani Friedrich Nietzsche s názvem A svět je bez Boha.

Režie večera se ujala Natália Deáková, dramaturgie Marie Špalová a výpravy Jana Smetanová. Během scénických čtení vystoupí Diana Toniková, Karolína Knězů, Petr Uhlík a Vladimír Pokorný.

Projekt Večeře s novou hrou je pravidelně realizován ve spolupráci s agenturou DILIA. Trampský speciál vznikl ve spolupráci s festivalem …příští vlna/next wave...

LETÍ je nezávislá platforma, která volně spojuje umělce s „vášní pro nové hry“. Jako jediné divadlo v České republice cíleně uvádí pouze současnou dramatiku, tj. všechny texty v české nebo světové premiéře. Divadlo také iniciuje vznik nových českých her a podporuje debuty českých dramatiků. Večeří s novou hrou odstartuje v září svou 20. sezónu.