„Děkuji všem, agentuře DILIA, Divadlu LETÍ i dalším autorům. Nechci ale dlouho mluvit, protože když budu hodně mluvit, budu málo psát,“ smál se během svého projevu mladý talentovaný autor Tomáš Ráliš, student pražské DAMU, který se umístil na prvním místě Ceny Evalda Schorma i v předchozích dvou ročnících.

Cenu Evalda Schorma uděluje každoročně agentura DILIA studentům divadelních škol za původní hru, dramatizaci nebo překlad hry do češtiny dosud nepřeložené. Základním cílem tohoto ocenění je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich práci a snaha dostávat jejich díla z akademického prostředí do širšího divadelního kontextu. Slavnostní vyhlášení vítězů proběhlo v rámci slavnostního večera s názvem Večeře s novou hrou ve středu 7. června. 

„Gratuluji vítězi, že dokázal zopakovat svůj úspěch z předchozích dvou let. Tomáš Ráliš nám každoročně dokazuje, jaký potenciál v něm česká dramatická scéna má. Těším se na další jeho hry a věřím, že se nevidíme na předávání Ceny Evalda Schorma naposledy,“ říká Jan Barták, ředitel DILIA. „Rád bych také poblahopřál Natálii Bočkové, která nás překvapila hned dvěma vlastními původními hrami, a Alici Světlíkové ke speciální ceně za překlad,“ dodává.

Natálie Bočková (JAMU) se se svými hrami Na okraji vany a Úsměvy šťastných lidí umístila na třetím místě. Druhé místo nebylo uděleno. Překladatelka Alice Světlíková (FFUK) získala za překlad hry vlámské autorky Hildy Vleugels Dvě čárky (Twee streepjes) speciální cenu za dramaturgický objev z oblasti LGBTQIA+.

V letošních nominacích na Cenu Evalda Schorma, kterou uděluje DILIA pravidelně již od roku 2001, v naprosté většině dominovala původní autorská tvorba. Do finále se nakonec dostalo 7 autorů se svými 8 texty. Kromě zmiňovaných oceněných také Adolf Adam (VOŠH Praha), Vojtěch Honig (JAMU), Jolanta Lipková (DAMU) a Barbora Rokytová (FFMU).

Díky Ceně Evalda Schorma, která je pojmenována po významném českém filmovém a divadelním režisérovi, objevila DILIA řadu dnes etablovaných a respektovaných dramatiků a překladatelů. Oceněné texty se doposud dočkaly více než 50 divadelních a desítky rozhlasových inscenací. Uvedlo je například Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Švandovo divadlo, Studio Ypsilon či Městské divadlo Zlín. Cena je spojena s finanční odměnou, která slouží k podpoře činnosti nadějných autorů.

Výsledky Ceny Evalda Schorma 2022:

• 1. místo – Tomáš Ráliš (DAMU) za původní hru Spotřeba druhu
• 2. místo nebylo uděleno
• 3. místo – Natálie Bočková (JAMU) za původní hry Na okraji vany a Úsměvy šťastných lidí
• Zvláštní cena za dramaturgický objev z oblasti LGBTQIA+ dramatiky a jeho překlad – Alice Světlíková (FFUK) za překlad hry vlámské autorky Hildy Vleugels Dvě čárky (Twee streepjes)

A co o svých hrách říkají ocenění autoři?

"Spotřeba druhu je zběsilá hra o hledání lidskosti ve světě, kde všechno dochází. Hořkou pilulku existenciálního environmentálního žalu jsem se pokusil obalit v čokoládě, ale bohužel už není, jak sami zjistíte, tak jsem použil trochu explicitního extrémního humoru. I tak ale dojde na krev, výstřely, lidské i gibonní slzy. Text je věnován všem, kteří se nebojí padnout, kteří hledají, doufají a nevzdávají se, takhle při konci civilizace," říká Tomáš Ráliš.

„Hra Na okraji vany reflektuje podhoubí studia na uměleckých školách, zobrazuje jakéhosi démona, kterému musíme při studiu, tvorbě i konfrontaci s okolním nedivadelním světem čelit. Mohla by zaujmout právě studenty uměleckých škol a už vystudované umělce, ale i čtenáře a diváky, kteří se v tomto světě nepohybují a chtěli by se s jednou ze Sofií seznámit. Hra Úsměvy šťastných lidí vypráví příběh pětice mladých lidí, kterým klepe na dveře nevítaný host: realita. Může zaujmout každého, kdo někdy zatoužil vypnout svět,“ přibližuje Natálie Bočková.

„Tato hra může zaujmout svým netradičním tématem, které v České republice zatím moc není, a v měřítku této hry ani nemůže být, aktuální. Hra nabízí vhled do možností rodičovství, které mají sezdané stejnopohlavní páry v zemi západní Evropy, kterou je Belgie. Toto zásadní a hlubší téma je servírováno pomocí humoru,“ vysvětluje Alice Světlíková.

VŠEM OCENĚNÝM GRATULUJEME!

Všechny oceněné hry jsou v elektronické podobě k dispozici v DILIA.

V soutěžní sekci Contrechamp se návštěvníkům představí český celovečerní animovaný film Tonda, Slávka a kouzelné světlo od režiséra a výtvarníka Filipa Pošivače, kterého v DILIA zastupujeme. Jedná se o jeho celovečerní debut a o česko-slovensko-maďarskou koprodukci. Příběh vypráví o jedenáctiletém Tondovi, který od narození svítí, a o jeho setkání se Slávkou, která mu převrátí svět naruby.

V kategorii určené krátkým filmům pak bude soutěžit snímek Electra režisérky Darii Kashcheevy a film Spása nemá jméno britského režiséra Josepha Wallace, který vznikl v britsko-francouzsko-české koprodukci. V soutěžní sekci určené mladému publiku se představí krátký snímek Husa režiséra Jana Míky.

Dvě želízka v ohni má pak Česká republika v soutěžní sekci určené pro studentské filmy. O festivalovou cenu bude usilovat krátký animovaný snímek Deniska umřela režiséra a studenta pražské FAMU Phillipa Kastnera i film Carp Xmass režisérky Anny Heribanové, rovněž z FAMU.

Všem českým zástupcům na Annecy Festivalu, který probíhá od 11. do 17. června, držíme palce! 

Celý výzkum se uskutečnil v rámci Národního plánu obnovy a jeho výsledky by měly Ministerstvu kultury ČR sloužit jako jeden z podkladů při přípravě zákonné úpravy tzv. Statusu umělce. Zaměřil se především na to, jak žijí čeští spisovatelé a překladatelé, nakolik se uživí svou profesí a zda se jí mohou věnovat profesionálně. Výzkumu se zúčastnilo 129 spisovatelů a 191 překladatelů.

Výsledky ukázaly, že jen 5 % spisovatelů má za psaní pravidelný příjem a pouze 10 % překladatelů má příjmy, které převyšují jejich výdaje. Většina spisovatelů (4/5) si psaním vydělá méně než 5 000 korun měsíčně. A jen 13 % spisovatelů s více než desetiletou zkušeností si vydělá literární činností více než 10 tisíc korun měsíčně.

Podle většiny dotazovaných spisovatelů jim příjmy za psaní pokryjí méně než 20 % jejich výdajů. Alarmující je přitom zejména fakt, že 60 % spisovatelů pracuje často bez honoráře. „Je tedy dost možné, že zde z hlediska České republiky jakožto státu dochází k plýtvání významným tvůrčím kapitálem. Naši spisovatelé se totiž nevěnují tvorbě jako svojí práci, ale pracují, aby mohli vůbec psát. Tedy dá se říct, že jim ve většině nezbývá než mít spisovatelství jako volnočasovou aktivitu,“ vychází z výzkumu.

Co by mohlo podle výzkumu situaci spisovatelů zlepšit? Téměř všichni spisovatelé uvedli jako problém výši honorářů. Necelá polovina by pak uvítala stálost příjmů, lepší sociální zabezpečení a vyšší zákonnou ochranu. Obdobně odpovídali také překladatelé. 

Více informací najdete TADY.  

Oidipús komplet. To je název představení, které láká hned na tři neobyčejné divadelní zážitky. Ikonickou řeckou tragédii Král Oidipús v režii Iva Kristiána Kubáka doplní drama Láios současné autorky Hany D. Lehečkové a taneční libreto Propast Marie Novákové a Václava Kuneše. Festival na ostrově Štvanice přichystal hned deset antických večerů, premiéra se uskuteční 31. srpna od 19 hodin.

Tučně zvýrazněné autory DILIA zastupuje. Pokud byste měli zájem o jejich hry, neváhejte se na nás obrátit.

O produkční i uměleckou stránku festivalu se letos stará nezávislý divadelní soubor Tygr v tísni. „Na letošním ročníku Antické Štvanice, festivalu antického divadla pod širým nebem v přírodních kulisách ostrova Štvanice, na pozadí klasicistní architektury, za doprovodu tekoucí vody a tepajícího velkoměsta, čeká diváky trojitá porce nefalšované divadelní antiky,“ lákají tvůrci.

V titulních rolích se diváci dočkají Jana Meduny a Matěje Nechvátala. Vystoupí také Rosalie Malinská, Mikuláš Čížek, Denis Šafařík, Gabriela Mikulková, Michal Kern a další. Inscenace vznikla v koprodukci s Národním divadlem Brno v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

Festival Antická Štvanice nabízí každoročně na začátku divadelní sezóny inscenace antických dramat či her s antickým námětem v koprodukci se stálými soubory Divadla VILA Štvanice a spřátelenými režijními osobnostmi. V minulosti byl na programu například Orfeus, Šílený Herkules, Římská Lukrécie nebo Oresteia.

Jaké to bylo přebírat po tátovi chod divadla? V čem to mělo výhodu, v čem to naopak představovalo výzvu?

KH: Tak začnu tím, v čem to bylo jednodušší. Já osobně se tady v divadle pohybuju už dlouho, znám zázemí, takže s provozem nebo produkcí v rámci divadelního večera jsem už zkušenosti měl. Zároveň samozřejmě, když to tady naši přebírali v roce 1998 (myšleno konkrétně prostor v paláci Adria – pozn. red.), jsme divadlo vnímali spíš jako hřiště. Slavili jsme tady narozeninový oslavy, lítali po divadle s kámošema, prostě jsme tu vyrostli. Složitý při předávání to naopak bylo v tom ohledu, že jsem nestudoval žádný management nebo ekonomii, která by mi pomohla. Pepa taky ne, ale on je na to dost šikovnej. Pro mě to byla trochu španělská vesnice. Naši nám samozřejmě na začátku byli nápomocní, ale pak bylo potřeba se v jednu chvíli rozhodnout, jestli to budeme dělat po svém i s chybama, anebo pojedeme stále v tom předchozím vedení. A celou situaci neusnadňoval ani Covid, během kterého jsme to přebírali...

JH: Abych navázal na Káju. Covid byl samozřejmě hrozně náročnej, ale měli jsme díky němu i dostatek času všechno zanalyzovat, hledat, co by se dalo zlepšit a jak, aby to fungovalo efektivněji. Plus nás to samozřejmě donutilo, abychom šetřili, kde se dalo, takže jsme osekali rozpočet doslova na kost, abychom tím prošli. To, že jsme Covid přežili, vlastně beru za naše první vítězství.

Samozřejmě už teď můžeme pozorovat konkrétní specifické hry na repertoáru, ale můžete nějak souhrnně definovat současnou vizi pro Divadlo Bez zábradlí?

JH: Na začátku jsme si museli s Kájou říct, že nám jde o emoce, které hry předávají. A to ať už jde o smích nebo radost v případě dosavadních komedií, nebo o emoce jiné. Pro to máme příklad třeba thrilleru Po konci světa nebo monodrama Iliada. Tam nejde primárně o to, aby se člověk zasmál, ale aby to člověkem otřáslo, zkrátka v duchu divadla a jeho funkce už od antiky. Ale samozřejmě s vědomím toho, že máme diváky, kteří jsou zvyklí do našeho divadla chodit třicet let na komedie a byla by hloupost tuhle tradici úplně zrušit. A možná pro upřesnění – to, že jsme říkali, že se dřív uváděly jen komedie, není tak úplně pravda. Rodiče tady občas uvedli jména typu Eugene O'Neill. To samozřejmě nezaplatilo sál jako Blbec k večeři, ale zase si říkali, že to bude hezké ozvláštnění.

Můžete prozradit nějaká konkrétní díla, která plánujete do repertoáru?

KH: Po novém roce jsme rozjeli zkoušení hry, kterou už kdysi dávno chtěl uvádět táta, a to je Bavič (již na programu divadla - pozn. red.). Je to navázání spolupráce s Tomášem Mašínem. Tomáš je úžasnej jako filmovej režisér, ale i jako kamarád, protože má rád herce a věnuje čas práci s nimi. U nás už si to vyzkoušel ve hře Po konci světa. Zároveň je vzděláním akademický malíř, takže tomu dodává i vizuální hodnotu, což ovlivňuje celou scénografii. To navazuje i na to, co už dříve říkal Pepa, že chceme, aby představení budilo emoce, aby to byl silný zážitek. 

JH: Inscenace teď máme rozplánované dlouho dopředu, což se dřív z nějakého důvodu příliš nedařilo. Máme na programu zajímavé inscenace – vkusné komedie a jiné hry.

KH: Ještě nás čeká hra Berlín Berlín (překlad Alexander Jerie – pozn. red.), kterou bude režírovat Petr Svojtka. To je francouzská veleúspěšná komedie, která získala prestižní cenu Molière. U ní se nám líbí, že snoubí nejen situační humor, ale i hlubší rovinu.

JH: Mně vlastně Berlín Berlín připomíná filmy režiséra Billyho Wildera (např. Někdo to rád horké – pozn. red.), což je můj oblíbený režisér. Je to radostný, milý, ale i zároveň chytrý a elegantní. Je to zkrátka výborná komedie, na kterou se dost těším. 

Už několikrát jsme tu krátce zmínili hru Po konci světa Dennise Kellyho. To byl první titul, který jsem pro Vaše divadlo za DILIA domlouvala, tak mám k němu trochu nostalgický vztah. Jak vznikl nápad zrovna k uvedení této hry?

KH: Jednou jsme seděli s Derekem DeWittem (režisér Prague Shakespeare Company – pozn. red.) na pivu na zahrádkách na Letný a ten se mě zeptal, jestli nemám nějakou zajímavou hru, tak jsem mu řekl o Po konci světa. Zavolal jedný svý známý, americký herečce, která za náma asi za půl hodiny přišla, pak jsme vyrazili k Derekovi domů a ráz naráz z toho vzniklo první čtení. O týden později byla první zkouška, pak jsme to zkoušeli asi šest týdnů a premiéra byla v Divadle Na Prádle. A to teda zpětně, když hodnotím, tak myslím, že tam jsem si poprvé sáhnul na dno. Protože nazkoušet to v angličtině, a ještě k tomu v šesti týdnech,... Já jsem to popravdě chtěl potom uvést v Americe, kde jsem předtím bydlel a kam jsem se chtěl vrátit, ale to se bohužel nepodařilo. Ale během šesti uvedení tady to viděla Sarah Haváčová a taky jsme zrovna natáčeli s Tomášem Mašínem, tak se to nějak propojilo a vzniklo to v češtině. On je to fakt thriller, ale to mám právě rád na týhle dramaturgii, že člověk jde domů a pořád má nad čím přemejšlet a to představení v něm doznívá. Doufám, že tohle se s Po konci světa povedlo. 

Pepo, spolu jsme zase domlouvali práva k Iliadě, ke které jsi vytvářel překlad. Je to pozoruhodně náročné drama, prvotřídní tím, že ho režíruje Guy Roberts, předseda Prague Shakespeare Company. Jaká byla geneze tohoto textu?

JH: Tak já jsem nejdřív viděl anglickou verzi v Kolowratu a tam mě napadlo, že chci, aby se to uvedlo i v češtině.

KH: V Kolowratu to neuváděli, jen ve Staváči.

JH: Tak ve Staváči. A to bylo úžasný.

KH: Oni s tím hlavně začali tak, že to uváděli v Houstonu. A pak s tím jeli do Indie...

JH: ... no, a tam na ně prej chodilo asi tisíc lidí.

KH: A vypad jim u toho mikrofon.

JH: Taky dobrý. No, každopádně tahle hra je úplná tresť divadla. Jeden herec, vlastně typický antický rapsód (pěvec – pozn. red.) nově recituje Homéra. Ta hra má takový typicky americký drive a je výborně napsaná.

KH: Dle dostupných informací ta hra prý nevznikla tak, že se měl interpretovat Homér, ale oba dramatici chtěli zreflektovat vpád USA do Iráku. A teprve, když nad tím přemýšleli, našli spojitost s Trójskou válkou. A tady, když jsme to začali uvádět a krátce po premiéře začala válka na Ukrajině, tak to ožilo ještě úplně jinak.

JH: A premiéru jsme uvedli v Lidicích. To bylo charitativní představení, celý výtěžek jsme věnovali na Fond solidarity. A byla síla to hrát na pozadí vypálených Lidic. A ještě v průběhu toho se přibližovala černá mračna, až nás chytla šílená bouře.

KH: No, a to pak začaly lítat věci. A pak to začala řešit houslistka, protože má hrozně drahý housle, tak jsme museli skončit. Je náročný, když se taková hra přeloží za měsíc, do toho musí být člověk ponořený. Člověk v něm zažívá agresi, ten pomyslný Achillův hněv. A zároveň to člověka povznáší. Já to představení miluju, tomu asi dodává taky hudba k představení, tu složil skotský skladatel Patrick Neil Doyle. Toho jsem měl možnost slyšet na letních shakespearovských slavnostech i se symfonickym orchestrem, hudbu tvořil společně se svým tatínkem. I já jsem si tam zahrál s tátou – já Hamleta, táta Polonia. A s tim symfonickym orchestrem, to byl doslova koulervoucí zážitek (smích).

JH: To si tam napiš!

AR: No, tohle slovo tam určitě zůstane.

A jak se ti hra překládala, Pepo?

To bylo těžší, protože ten text funguje na několika úrovních. Text jsem překládal z angličtiny, ale musel jsem si být vědom překladů Homéra. Takže jsem musel pracovat s anglickým překladem Iliady, který používali autoři hry, pak jsem měl tři nejmodernější překlady Iliady do češtiny, tedy Otmara Vaňorného, Petra Šrámka a Rudolfa Mertlíka. A samozřejmě jsem musel přihlédnout i k řeckýmu originálu. Nakonec se nejvíc osvědčil Šrámek, protože je zároveň divadelník, takže jeho překlad je trochu uvolněnější – ten hexametr tam nemusí dřít za každou cenu. Ale v některých pasážích bylo naopak třeba ten rytmus zachovat. Nejjednodušší bylo překládat vlastní text dramatiků, což byla přirozená angličtina.

Do lednového programu jste jednorázově zařadili scénické čtení hry o Miladě Horákové s názvem Show Trial. Jak se vám podařila spolupráce s americkou dramatičkou?

KH: Asi je důležité říct, že jsme zařadili do klasického rámce divadla i tzv. off-program. Jde nám o to, aby se vytvořilo zázemí pro lidi při různých příležitostech. Jsou tady pravidelně výstavy, vymýšleli jsme různé festivaly, vždy ve spolupráci s nějakým dalším spolkem. Proběhl tu třeba mexický svátek mrtvých nebo den v součinnosti Mezinárodního dne duševního zdraví. Chceme, aby se sem naučily chodit různý skupiny i mladší diváci. Zhruba před rokem se mi ozvala kamarádka z Prague Shakespeare Company, že se přátelí s dramatičkou z Ameriky. A celý to uvedla tím, že píše satiru o Miladě Horákový. To samozřejmě pro nás zní drsně, ale ukázalo se, že je to satira na celý ten vykonstruovaný proces, na politický aparát a mašinérii. Ten tým si to chtěl vyzkoušet s českými herci a uvést jako scénické čtení. No, a to celé proběhlo v neděli 22. ledna. Vlastně jsme pro ně byli taková studnice informací. Byli zvědaví i na to, jak ten proces v Čechách vnímáme atd.

A otázka na závěr – jaké to je spolupracovat s bráchou?

JH: V pohodě.

KH: Chvilku jsme dělali všichni všechno, což se ukázalo, že nejde. Tak jsme se snažili pojmenovat si role a na tom se to ustálilo.

JH: Ale stále spolu věci konzultujem, funguje to konsenzuálně.

Snímek Hranice Agnieszky Holland vypráví příběh psycholožky Julie, která se po přestěhování do Suwalského kraje stává nedobrovolnou svědkyní a účastnicí dramatických událostí na polsko-běloruské hranici. Rozhodne se vzdát svého pohodlného života a přidá se ke skupině aktivistů, kteří poskytují pomoc uprchlíkům. Státní fond kinematografie film polské režisérky podpořil čtyřmi miliony korun. Čeští diváci se premiéry dočkají 19. října. 

Příběh známé postavy řecké mytologie převedla do současnosti oceňovaná režisérka Daria Kashcheeva. V krátkometrážním snímku Electra, který budou moci rovněž zhlédnout návštěvníci torontského festivalu, kombinuje animované techniky s hranými scénami, v nichž vystupují herci Zuzana Částková, Marie Verner, Zuzana Stivínová nebo Robert Jaškow. Světová premiéra proběhla v květnu na festivalu v Cannes, film se dostal také do hlavní soutěže v Annecy. 

Toronto International Film Festival je nesoutěžním festivalem, uděluje však diváckou cenu People’s Choice Award, která bývá označována za předzvěst nominací na Oscary. V předchozích letech ji obdržely snímky Fabelmanovi Stevena Spielberga, Belfast Kennetha Branagha, Země nomádů Chloé Zhaové či Králíček Jojo Taika Waititiho. 

Některé události vstupují do našich životů nezvány. A přesně taková potká i veterináře Martina a jeho ženu Eriku, jejichž životy obrátí naruby jediný okamžik. Okamžik, který odhalí škraloupy na zdánlivé rodinné idyle a vykreslí nejednoznačnou hranici mezi dobrými a sobeckými úmysly. Martin se totiž vážně zraní, okolnosti úrazu jsou ale podezřelé, stejně jako chování jemu nejbližších žen. 

V hlavních rolích se diváci dočkají Jany Plodkové, Mariána Mitaše a Mileny Steinmasslové. V dalších rolích se představí Jiří Havelka, Magdaléna Borová, Igor Chmela nebo Jan Révai. “Němá tajemství se velmi působivě dotýkají existenčních otázek, partnerských vztahů a rovněž kvality života člověka, který ztratí svobodu o sobě rozhodovat. Je to film mimořádné umělecké kvality podle scénáře Alice Nellis a s ambicemi vysoké divácké návštěvnosti,” láká filmová společnost DONART. 

DILIA zastupovala autorku scénáře Alici Nellis. 

Nejnovější vydání Zpráv DILIA do značné míry ovládl mladý český dramatik a režisér Tomáš Ráliš. Vedle článku o jeho v pořadí již třetím vítězství v Ceně Evalda Schorma a o úspěších jeho her v Berlíně na vás čeká také zajímavý rozhovor. “Zpravidla tvořím všechny linky najednou. Píšu scénu po scéně, intuitivně, nárazově, impulzivně. V poslední době si v tom dopřávám absolutní svobodu. Chci po své fantazii, aby byla divoká. Přestávám se stydět pojmenovávat věci, na které se lidé stydí myslet,” říká o procesu své divadelní tvorby. 

V podzimních Zprávách najdete také přes 40 synopsí českých a zahraničních her. Česká sekce představuje úspěšné texty dramatické soutěže o Cenu Evalda Schorma za rok 2023 a jejich mladé autory. Seznámí vás také s vítěznou českou hrou soutěže původních dramatických textů DRÁMA 2022. Své nejnovější texty nabídne také dramatik Tomáš Loužný. 

Anglickojazyčná sekce se věnuje textům Kena Ludwiga, čerstvě přeložené hře Duncana Macmillana Stvůra. Seznámí vás také s texty Dennise Kellyho a Robina Hawdona. Francouzskou dramatiku mimo jiné zastupují texty Laetitie Colombani (roztomilá komedie Den kiwi), Jean-Pierra Martineze nebo Mohameda Kacimiho. Z německojazyčné oblasti jistě zaujme nejnovější hra Ferdinanda von Schiracha Déšť nebo čerstvě přeložená hra Rolanda Schimmelpfenniga Sedmnáct scén z temnoty. 

Literární oddělení se ve svém článku vrací ke květnové Ceně Jiřího Ortena a vzpomíná na jednoho z největších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století Milana Kunderu i významného překladatele a romanistu Miloslava Uličného. Mediální oddělení pak připomíná životní jubileum legendárního filmového scénáristy Václava Šaška.

To a mnoho dalšího najdete v nových Zprávách DILIA, které si můžete stáhnout v PDF TADY nebo v příloze tohoto článku.

Přejeme vám inspirativní čtení! 

Diváci mezi 13. a 20. zářím budou moci zhlédnout inscenace Dmitrije Krymova, jednoho z nejoriginálnějších ruských režisérů, který Rusko po Putinově rozpoutání války na protest opustil, předního polského režiséra Jana Klaty, polské režisérky Katarzyny Kalwat a slovenské inscenace v režii Petry Tejnorové a Michala Vajdičky. 

„Mám velkou radost, že v režisérských osobnostech Jana Klaty a Katarzyny Kalwat přivážíme špičky současného polského divadla. Dmitrij Krymov před čtyřmi lety s inscenací Bez věna sklidil velký úspěch. Letos se vrací s další inscenací, která rozbíjí obvyklý pohled na ruskou klasiku. A navíc také jako tvůrce, který musel opustit svoji vlast, kde se stal personou non grata, protože ihned po přepadení Ukrajiny veřejně protestoval,” říká ředitel festivalu Jan Burian.

Samozřejmě, že své zastoupení budou mít na festivalu také čeští tvůrci. Návštěvníci se tak mohou těšit na výběr z inscenací, které vznikly za uplynulou sezonu na domácích pódiích. „Výběr domácích inscenací reflektuje ve zvýšené míře složitost života na této planetě i jejích politických důsledků,“ uvádí dramaturg festivalu Jan Kerbr.

V rámci programu tak bude uvedena například inscenace Džípy Nory Abdel-Maksoud v překladu a režii Martiny Schlegelové a v podání Divadla Letí. Z Prahy dorazí také Divadlo Na zábradlí se Vzkříšením v režii Jana Mikuláška nebo Divadlo v Dlouhé s inscenací Sodoma komora v režii Hany Burešové. Brněnské Divadlo Husa na provázku přiveze inscenaci Jiřího Havelky Vykouření a liberecké Divadlo F. X. Šaldy scénickou koláž Audience a Příjem (režie Břetislav Rychlík).

A to stále není všechno. Kompletní program najdete TADY. 

Hlavní program doplní také open-air představení zdarma, sekce Johan uvádí v Moving Station, debaty, workshopy a výstava.

Tomáši, získal jsi už potřetí Cenu Evalda Schorma určenou mladým autorům a překladatelům. Co na to říkáš? 

Velmi si ocenění vážím. Beru to jako ujištění, že jsem se vydal dobrou cestou. A také, že napsání dramatického textu je určitá specifická schopnost, kterou mám a mohu ji rozvíjet.

Cílem udílení této ceny je podpora a zviditelnění nejmladší autorské generace. Jak se mladým dramatikům v Česku daří a jak by podle tebe měla vypadat účinná podpora jejich tvorby?

Komplikovaná otázka. Cítím trochu slabou poptávku po české současné dramatice. Lépe se patrně diváci lákají na dramatizace populární beletrie a adaptace úspěšných filmů. Sám ale věřím v sílu textů psaných přímo pro jeviště, že si dramatika vybojuje výsadní postavení. Vždyť skrze současnou dramatiku lze napřímo pojmenovávat problémy v živém dialogu s publikem. Považuji to za vzácnost. 

Podle mě jsou nejúčinnější rezidence, kdy vzniká text, u kterého je jasné, že bude nějakou formou uveden. Sám jsem takto absolvoval Autora v domě A studia Rubín. To byla nedocenitelná zkušenost se skvělými tutory Simonou Petrů, Ondřejem Novotným, Dagmar Radovou Fričovou a Lucií Ferenzovou. 

Hodně autorům by pomohla větší zkušenost s jevištěm. Vidět ožít svoji hru. Proto mi připadá skvělá práce Divadla LETÍ, které uvádí hry formou scénického čtení, a to na vysoké úrovni. Objednávají si pro tento účel krátké hry, objevují, iniciují překlady. Je to skvělá příležitost, jak text vyzkoušet.

V současné době jsi studentem magisterského oboru režie na pražské DAMU. Láká tě režie víc než autorská tvorba? Nebo hodláš do budoucna obě pozice propojit?

Teď si určitě vybírat nechci a nedokážu. Vždycky by mi to druhé chybělo. Ano, na určité propojení se chystám. Snažil jsem se tomu dřív vyhnout, chtěl jsem striktně oddělovat psaní a režírování, a to zejména kvůli odstupu a svobodě interpretace, dialogu s textem, autorem. Ale pak jsem dostal nabídku režírovat v Klicperově divadle ve Studiu Beseda vlastní hru. Beru to jako příležitost se jako autor víc poznat.

V Divadle DISK jsou na repertoáru hned dvě tvé inscenace textu Maria von Mayenburga (Chladné dítě a Perplex). Co tě na tvorbě tohoto německého autora, překladatele a režiséra nejvíc zajímá?

To je celá řada faktorů. Mayenburg umí precizně zachytit komplikované stavy společnosti v groteskní zkratce, zabývá se identitou jedince v síti vztahů, které jsou často neúplné nebo toxické, a k tomu všemu za mě vystihuje cítění mladé generace, která by se měla nějak vztahovat k světu, aby jej mohla formovat, ale odrazuje ji od toho hora nahromaděného smetí. Vyhlídky nejsou dobré a my pořád držíme ten devastační kurz. Smějeme se tomu, ale je to trochu křeč. Snažíme se tím zaplašit strach.

A kdo je vlastně tvým nejoblíbenějším dramatikem?

Teď bych řekl, že právě on. Je to autor, který ke mně momentálně nejvíc promlouvá. Chci režírovat texty, které mě zasáhnou při prvním čtení, nejlépe po několika stranách. Je to otázka intuice. Rozbušení srdce. Pocit, že to napětí nevydržím až do konce, že nechci, aby to skončilo a zároveň se na to těším. Pokud mě text takto vykoupe, pak jsem si jistý, že je to ono.

Patříš k nejúspěšnějším autorům své generace. Jak to celé začalo? Co tě přivedlo ke psaní a k divadlu?

K divadlu mě přivedl zájem o dramatické texty a touha v kolektivu formovat a pojmenovávat problémy, témata. Byl to můj cíl od posledních ročníků na gymnáziu, ale zpětně vidím, že mě to k divadlu táhlo mnohem dřív. Také jsem se chtěl věnovat hudbě, což se mi skrze divadlo splnilo a spolu s Tomášem Daleckým skládáme scénickou hudbu a pracujeme i na vlastním hudebním projektu.

Ve tvých hrách často sledujeme několik zdánlivě nesouvisejících dějových linek, které se však později propojí. Jak probíhá proces tvé tvorby? Píšeš jednotlivé linky, a teprve poté je vzájemně proplétáš, nebo tvoříš rovnou celou symfonii hlasů?

Zpravidla tvořím všechny linky najednou. Píšu scénu po scéně, intuitivně, nárazově, impulzivně. V poslední době si v tom dopřávám absolutní svobodu. Chci po své fantazii, aby byla divoká. Přestávám se stydět pojmenovávat věci, na které se lidé stydí myslet. 

Zároveň si uvědomuji, že je v mých hrách přítomný strach, tíseň. Vytváření analogických situací vyplývá z jednotlivých nárazů na téma. Když začínám psát, zpravidla neřeším, co vlastně píšu, témata se začínají odhalovat sama po několika stránkách. Sám čekám, jak hra dopadne. To je první fáze. V druhé se vracím k textu s vědomím celku. Ale například Spotřebu druhu jsem přepisoval velmi málo. Právě teď pracuji na textu zcela odlišného charakteru, kde to bude asi potřeba víc. 

Tvé hry se věnují jak tématům osobním, tak společenským. Do jaké míry by se podle tebe mělo umění snažit ovlivňovat a formovat veřejné mínění? Cítíš jakožto umělec a autor společenskou zodpovědnost?

To je těžká otázka. Snažím se nechat sebou projít nějaký dopad světa, zkombinovat ho se svým prožíváním tohoto místa a času. Propíjí se mi tím jiné osudy, které mám odpozorované, nebo se mi o nich vyloženě zdá. Je to vytváření paralelních světů a existencí. Jeden život nestačí.

Pokud něco, co napíšu, funguje v obou rovinách, tedy osobní i společenské, jsem za to vděčný. Myslím, že je důležité, aby byl člověk v kontaktu se světem, aby se před ním neschovával. On stejně přijde. Autoři tu jsou od toho, aby s ním byli v ještě těsnějším kontaktu, nepohodlném, někdy bolestivém. Fantazie umí být velmi nepříjemná. 

Společenskou odpovědnost cítím v první řadě jako člověk, který přemýšlí nad tím, jak páchat co nejméně zla. Jako autor zas řeším, jak o zlu psát, ale nepropagovat ho, nedávat mu hlavní slovo. To je mé dilema z poslední doby. Do jaké míry je autor zodpovědný za zobrazené zlo? Třeba ve formě násilí. Vždy je podle mě důležité, jaký to má účel. Zároveň nemohu říct, že by mé hry byly konejšivé, ale to bych ani nechtěl. Drama má mít smysl pro humor a temnou vrstvu v duši. 

Živé umění vnímám především jako jednu z nejlepších platforem pro kontakt, spolubytí, které povede k tomu, že spolu lidé budou mluvit. Když se povede vytvořit inscenaci, která zůstane v lidech intenzivně několik dní, a pak si na ni ještě po letech vzpomenou, připadá mi to jako zázrak a zalévá mě to optimismem a nadšením pro tvorbu. 

Jak vnímáš současný vzestup umělé inteligence? Máš obavu z jejího výraznějšího zapojení do umělecké tvorby? 

Ano, a obávám se i dalších možností využití/zneužití umělé inteligence. Doufám, že umění zůstane lidské, že lidé budou chtít za uměleckým dílem živou bytost. Když se setkáte s dílem, které vás skutečně a hluboce zasáhne, není to jako by vám někdo na chvíli půjčil svoje oči? Jako byste se setkali? 

Jaké projekty jsou aktuálně před tebou? A máš nějaký divadelní sen, který by sis rád splnil?

Čekají mě aktuálně dvě režie. První v Městských divadlech pražských, konkrétně v Rokoku, a půjde o hru Pan Polštář, jejímž autorem je světoznámě proslulý dramatik, scenárista a filmový režisér Martin McDonagh. Druhá je v již zmíněném Klicperově divadle, kde budu ve Studiu Beseda režírovat svoji hru Vyhubyt. 

Jako autora mě čeká mnoho projektů. Vyberu z nich dílnu Fabulamundi.Playwriting Europe pod záštitou Divadla LETÍ a garancí dramatika a dramaturga Davida Košťáka, dále mezinárodní projekt Drama Revival organizovaný Divadelním ústavem a rezidenci v rámci Studia pro Nové drama Národního divadla. Tuto sezonu se vypíšu z podoby.

Sny se už dějí. Dívat se dál dopředu nechci. Čekají mě krásné práce, jsem za ně vděčný, těším se na ně a chci tomu dát všechno. Nejhezčí věci zatím vždy přišly, když jsem to nečekal.