Díky soukromé společnosti Radiojournal se stává Československo teprve druhou evropskou zemí s pravidelným rozhlasovým vysíláním. Předbíhá jej pouze Velká Británie, kde v roce 1922 začíná pravidelně vysílat rozhlasová stanice BBC. První pokusy s rozhlasem probíhají na našem území už před první světovou válkou a pokračují i po ní. Vůbec první rozhlasový pořad složený ze slova a hudby je vysílán v říjnu roku 1919 z radiotelegrafní stanice na pražské Petřínské rozhledně.

Orchestr ve skautském stanu

Počátky pravidelného rozhlasového vysílání jsou však v Československu neobyčejně složité. Provizorní studio vzniká ve skautském stanu v Praze-Kbelích, odkud je veškerý program vysílán živě. A proč zrovna ve stanu? Samotná rozhlasová stanice se nachází v malém dřevěném domku, který poskytuje jen ten nejnutnější prostor pro technické pracovníky. Pro programové pracovníky a účinkující již nikoliv. V nouzi proto pomáhá zmiňovaný skautský stan.

Jeho nevýhoda se však ukazuje už při prvním vysílání, kdy počasí příliš nepřeje a účinkující trnou v obavě, že jim silný vítr a prudký déšť improvizované stanové studium odnesou a znemožní tak vysílání. Stan to vydrží, nicméně začnou se ukazovat další nevýhody. Kbelská stanice je daleko od kulturního a společenského centra a propojení hromadnou dopravou je komplikované, což stěžuje účast účinkujících. Přesto se z Kbel vysílá až do února 1925, kdy roli přebírá vysílací stanice ve Strašnicích.

Program prvního vysílacího dne zajišťují pod vedením Eduarda Svobody členové orchestru bia Sanssouci, konkrétně houslista Josef Hašek, kornetista Emil Čermák a cellista František Voženílek. Na klavír je doprovází Karel Sergej Duda, bývalý profesor carské konzervatoře v Kyjevě. Vystupuje také operní pěvkyně Růžena Topinková. Zpočátku trvá vysílání pouze hodinu denně.

Spletitá cesta k novému médiu

Za průkopníky rozhlasového vysílání jsou považováni novinář Miloš Čtrnáctý, podnikatel Eduard Svoboda a ředitel společnosti pro distribuci rozhlasových přijímačů Radioslavia Ladislav Šourek. Právě díky nim totiž vzniká společnost Radiojournal. Na cestě k zahájení pravidelného rozhlasového vysílání však musí překonat řadu nečekaných překážek. Nemají dostatek finančních prostředků ani zkušeností, jejich úsilí naráží na nepochopení veřejnosti i na zákulisní intriky vysokých úředníků ministerstva pošt a telegrafů.

Mohou se však opřít o první poznatky z Československa a ze zahraničí, které ukazují, že vysílání pro veřejnost není utopie. A že je rozhlas nově rodícím se médiem.

Mimochodem slovo „rozhlas“ se poprvé objevuje v českém tisku až v roce 1924. Do té doby se používají výrazy „radiofonie“, „telegrafie a telefonie bez drátu“, případně anglický výraz „broadcasting“. 

Zdeněk Troška pochází z jihočeských Hoštic u Volyně, které velmi dobře znají všichni fanoušci jeho komediální trilogie Slunce, seno…. Vedle komedií, jako jsou Kameňák či Babovřesky, režíroval také mnoho pohádek. Mezi nimi nechybí například dnes již kultovní Princezna ze mlejna, O princezně Jasněnce a létajícím ševci nebo Z pekla štěstí.

Režíroval také na divadelních prknech. Úspěšné byly jeho režie Verdiho Dona Carlose ve Smetanově divadle (1989), Dvořákovy Rusalky na Křižíkově fontáně na pražském Výstavišti (1995-1999), baletu Čertoviny v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1998) a mnoha dalších. Ve Státní opeře pak režíroval Bizetovu Carmen (2004) i Rusalku (2005).

Přejeme všechno nejlepší!

Na co se vedle předávání cen můžete těšit? Režisérka letošní v pořadí již druhé Večeře s novou hrou Kateřina Volánková pro vás připravila program plný vydatné divadelní degustace, která nasytí oči i žaludek. Tři krátké hry od mladých autorů, které vznikly přímo pro tento večer, doplní tříchodové menu servírované přímo v průběhu slavnostního večera. 

Lenka Skalická představí svou hru Už ani vlásek, Daniela Samsonová text Konzervy a Antonie Rašilovová své dílo OUR.SON. Sestavu pak doplní ještě vítěz Ceny Evalda Schorma. Jeho jméno se však dozvíme až během slavnostního předávání. Vystoupí herci Martina Preissová, Karolína Knězů, Marek Frňka, Patrik Možíš a Jan Grundman.

Večeře s novou hrou #2 se uskuteční ve středu 7. června od 20.00 a celý program si návštěvníci užijí pod širým nebem před Divadlem VILA Štvanice. 

Vstupenky na akci jsou k dispozici v online předprodeji. Seženete je TADY. 

Nejnovější číslo Zpráv DILIA obsahuje přes 40 synopsí nových českých a zahraničních her, dva rozhovory a řadu novinek z oblasti divadla a literatury. 

V české sekci najdete finalisty Ceny Evalda Schorma za rok 2022, texty nominované na Nejlepší poprvé uvedenou českou hru roku 2022 v rámci Cen divadelní kritiky (Občan první jakosti Matěje Balcara a Humanismus Ivana Buraje a Bohdana Karáska), nejnovější hru Lenky Lagronové Chytání Vídně, text Normální blázni Barbory Hančilové a hry mladé autorky Terezy Verecké. 

Zahraniční sekce nabízí to nejzajímavější ze současné španělsky psané dramatiky. Úspěchy na světových jevištích i na Netflixu slaví autor Guillem Clua, jehož drama podle skutečné události Vlaštovka a také gay komedii Smiley nabízíme v českém překladu. Marta Buchaca představí svou tragikomedii Rita a futuristickou komedii Neříkej mi lásko o zákazu tradiční rodiny. Německá sekce nabídne hororovou hru Marie Magda (Svenja Viola Bungarten) a psychothriller na pomezí vesnického dramatu a antické tragédie Na lovu (Ivana Sokola). Nabídku odlehčí německá komedie Když už vraždit, tak pořádně (jde o autorizovanou dramatizaci románu Karstena Dusse Vraždi všímavě) a britská komedie Smazaná z přátel Stevena Moffata. 

V nepřeložených hrách naleznete synopsi celosvětového hitu Life of Pi nebo hry, které byly letos nominované na WhatsOnStage Awards (Best of Enemies, Eureka Day či Pravá blondýnka). Přečíst si můžete také synopse několika vítězných muzikálů, např. již klasické Oklahomy amerického dua Rodgerse a Hammersteina nebo Standing at the Sky's Edge, který získal nejvíce nominací na prestižní ceny Oliviera.

Přečíst si můžete také rozhovor s mladou talentovanou překladatelku ze španělštiny Kateřinou Popiolkovou, která do češtiny mimo jiné převedla zmiňované mistrovské dílo Vlaštovka. Povídali jsme si také se spisovatelkou Janou Jašovou, jejíž psychologický thriller Znič to jméno byl nominovaný na Magnesia Litera v kategorii detektivka. 

To a mnoho dalšího naleznete v aktuálních Zprávách DILIA, které si můžete stáhnout ve formátu PDF.

Přejeme zábavné a inspirativní letní čtení.

Návštěvníci se letos mohou těšit hned na čtyři premiéry nových francouzských divadelních textů v režii Josefíny Formanové, Marty Hermannové, Braňa Mazúcha a Daniely Špinar. Konkrétně se jedná o následující:

Mireille Bailly: Odchod
Marcos Caramés-Blanco: Gloria Gloria
Sophie Merceron: Nebraska
Julie Timmerman: Bananas (and kings)

Hlavním hostem letošního ročníku bude francouzská inscenace Blok určená publiku od 3 let. Vystupuje v ní šedesátka malých průhledných kubických reproduktorů, které divákům vypráví příběh městského vesmíru a jeho zvuků.

Festival nabídne také doprovodný program zdarma, který zahrnuje koncerty, setkání a dílny pro děti. Všechny akce, které se v rámci festivalu odehrají, jsou kompletně tlumočeny, a tedy přístupné v českém i francouzském jazyce.

Festival od roku 2014 představuje českému publiku to nejzajímavější ze současné frankofonní dramatiky. Prostřednictvím hostující inscenace a scénického představení několika poprvé přeložených divadelních textů, které jsou vybrány z otevřené autorské výzvy, nabízí žánrovou pestrost i tematickou různorodost francouzského divadla.

Festival Sněz tu žábu je ojedinělou možností seznámit se s nejzajímavějšími tendencemi v současném frankofonním divadle. Zároveň vytváří prostor určený k setkávání a interakcím mezi českou a francouzskou kulturou.

Celý program festivalu naleznete TADY.

O inscenační festivalové ceny zabojovalo v Bratislavě 10 inscenací, přičemž hlavní cenu festivalu Grand Prix získalo Divadlo Astorka Korzo ´90 za inscenaci hry Ladislava Grosmana Nevesta v režii Juraja Nvoty.

V rámci festivalu probíhala již tradičně také soutěž původních dramatických textů ve slovenském a českém jazyce Dráma 2022. Do jejího 23. ročníku bylo přijato 46 soutěžních dramatických textů, z toho 26 ve slovenštině a 20 v češtině.

První místo v soutěži obsadily autorky Tereza Marečková a Eva Prchalová za svou hru Žal-uzie. O třetí místo se podělili autoři Braňo Mazúch za hru Šelijaké veci. Subštancie. a Ondřej Novotný za text Můj otec byl Saturn. Druhé místo nebylo uděleno.

Ceny soutěže DRÁMA 2022

• 1 místo: Eva Prchalová, Tereza Marečková: Žal-uzie
• 2. místo: nebylo uděleno
• 3. místo: Ondřej Novotný: Můj otec byl Saturn
• 3. místo: Branislav Mazúch: Šelijaké veci. Subštancie.

Organizátory soutěže DRÁMA 2022 jsou Divadelný ústav, Slovenské národné divadlo, Divadlo Jána Palárika v Trnave, Národné divadlo Košice, Divadlo Jozefa Gregora Tajovského ve Zvoleně a Štúdio 12, divadelní platforma Divadelného ústavu. Partnerem soutěže byl také Rozhlas a televízia Slovenska – Rádio Devín.

Porota v tomto ročníku pracovala v následujícím složení: Mário Drgoňa (lektor dramaturgie Činohry Slovenského národného divadla a předseda poroty), Marta Ljubková (dramaturgyně), Lucia Mihálová (umělecká šéfka Divadla Jána Palárika v Trnavě), Lukáš Kopas (lektor dramaturgie Národného divadla Košice), Barbora Cannerová (lektorka dramaturgie Divadla Jozefa Gregora Tajovského ve Zvoleně) a Vladislava Fekete (ředitelka Divadelného ústavu).

Vedle hlavní soutěže Dráma 2022 bylo uděleno ještě šest cen organizátorů a partnerů soutěže.

Ceny organizátorů a partnerů soutěže DRÁMA 2022:

• Cena Rádia Devín: Šelijaké veci. Subštancie. (Branislav Mazúch)
• Cena Slovenského národného divadla: Miesto, kde sa to robí dobre (Iveta Horváthová)
• Cena Divadla Jána Palárika v Trnave: Krvavé víno (Pavol Weiss)
• Cena Národného divadla Košice: Cítim se jako norská žena (Kateřina Rudčenková)
• Cena Divadla Jozefa Gregora Tajovského vo Zvolene: Ježíšku milosrdný (Jan Daniel)
• Cena Štúdia 12: Šelijaké veci. Subštancie. (Branislav Mazúch)

Všem oceněným srdečně gratulujeme!

Oceněné texty budou již brzy k dispozici v DILIA.

Proč musel původní text knihy celý smazat? Může jeho úspěch pomoci dalším romským spisovatelům? A podařilo se mu najít jeho “skutečnou cestu ven”? Čtěte v našem rozhovoru! 

Svoji první knihu, za kterou jste získal cenu DILIA Litera za debut roku, jste vydal až po čtyřicítce. Proč jste se k tomu odhodlal právě nyní? 

Knihu jsem rozepsal už před 20 lety, ale jak to tak bývá, tak jsem její dokončení odkládal o den, o měsíc, o rok, až z toho byla najednou řada let. Asi před pěti lety se objevil můj kamarád, který byl čerstvě po rozvodu a hledal něco, čím se zabaví. Domluvili jsme se tedy, že dáme tu knihu dohromady. Bohužel zemřel. Já však začal na knize znovu pracovat, využil jsem času, kdy jsem byl během covidu nuceně zavřený doma, a dopsal jsem ji. 

Dá se tedy říci, že vznikala 20 let? 

To ani ne, protože já jsem na ni těch 20 let vůbec nesáhl. Když jsem ji pak po tolika letech otevřel, našel jsem naprosto aktivistickou, velmi vulgární a drsnou verzi, kterou jsem vzal, smazal, využil jen fakta a celé přepsal do jazyka, ve kterém byla nakonec vydána. 

Někteří spisovatelé říkají, že si potřebují dát od toho, co napíšou, časový odstup. Tak u vás ten odstup trval dlouhých 20 let. 

Zajímavé, že jo. (smích) Vůbec nechápu, jak jsem mohl předtím takhle psát. Člověk by nevěřil, jaký je rozdíl mezi 20 a 40 lety. Měl jsem tendence vidět chyby jen u těch ostatních, až postupem času si člověk uvědomuje, že byly nějaké problémy i u něj. Není lehké si to přiznat a ještě správně naformulovat. 

Takže se v současném znění knihy odráží více vaší sebereflexe? 

Rozhodně! Navíc se po 17 letech psaní komentářů do novin píše člověku přece jen jednodušeji. Často říkám, že je ta knížka vlastně jeden dlouhý komentář. Nejedná se o ucelenou storku s dialogy, zápletkami a postavami. Je to komentovaný průvodce tou dobou. Mým záměrem bylo popsat, jak těžké může být stát se novinářem v zemi, kde žádní jiní romští novináři vlastně nejsou. Nechtěl jsem odvyprávět svou story, ale popsat okolnosti, za jakých jsme vznikali. 

Když už jste se dotkl té novinařiny, jak se liší práce novináře a spisovatele? 

Novinařina je dnes hrozně rychlá, novinář je takovým expresním zpracovatelem informací. Nemá pak dostatek času si s textem pohrát, pracovat s ním. Když má to štěstí, že může pracovat dlouho, tak od něj obvykle vznikají ty nejlepší texty, protože je může dotáhnout k dokonalosti. Kdybych tady teď vyskočil z okna, tak to bude do tří hodin na všech zpravodajských webech v Česku, což přirozeně u knížky nejde.

Takže jste si práci na knížce užil? V kontrastu k vaší novinářské profesi? 

Já teď naštěstí posledních pět let nepíši zpravodajské texty, ale komentáře. Komentátor má výhodu, protože má čas. Ale zase je to trošku jiný druh psaní. Takže asi ano, asi jsem si trochu odpočinul tím, že jsem psal, jak mi zobák narostl. 

Poté, co jste získal cenu DILIA Litera, se hodně zdůrazňovalo, že jste historicky prvním Romem, který tuto cenu získal, dokonce i prvním, který byl nominovaný. Čím to podle vás je? Je málo romských autorů? 

Samozřejmě že není, romských spisovatelů je hodně. A někteří jsou opravdu výborní. Třeba Elena Lacková, Olga Fečová, Iveta Kokyová nebo Gejza Demeter. Myslím si ale, že ještě nejsme připraveni na to, abychom brali romské autory jako rovnocenné. Vidím i rozdíl mezi námi a Slováky, kteří si romské literatury všímají lépe. Je to možná tím, že je tam Romů více a jsou prorostlí do majority. Ale když Rom na Slovensku může získat státní cenu za literaturu, shodou okolností můj prastrýc Banga, tak moc nerozumím tomu, proč jsme tady čekali 30 let od revoluce, než si někdo všiml romského autora. 

Chtěl byste, aby úspěch vašeho debutu podnítil pozornost, která je věnována romské literatuře? 

V to opravdu doufám, rád bych tím pomohl otevřít dveře i ostatním romským autorům. Proto jsme se s manželkou hodně zaměřili také na PR. Myslím si, že pokud se nám něco opravdu povedlo, tak to bylo knížku mediálně prodat. Je tady spousta jiných velmi dobrých romských autorů, kteří by uspěli stejně, pokud by měli kvalitní mediální propagaci. Ale i ta je v Česku složitá. 

V čem konkrétně?

Jakmile někdo napíše text o romském spisovateli, herci nebo třeba sportovci, tak se najednou objeví banda lidí, kteří vás v komentářích pod článkem takovým způsobem zhejtujou, že to ani ti samotní Romové nechtějí dělat. Nechtějí číst ty samé zprávy, jaké chodí mně na email. Z toho, co jsou někteří lidé schopni napsat, se mi opravdu dělá zle. Takže já se vlastně nedivím tomu, že nejsou romští autoři vidět. Možná je to kvůli tomu, že vlastně nechtějí.

Ke knize vyšla také audiokniha doprovázená hudbou, která je další vaší velkou vášní. 

Nakladatelství se ozvalo a nabídlo mi, abych si audioknihu namluvil sám, což pro mě byla velká výzva. Namluvit knížku je úplně jiná liga než namlouvat podcasty. Hledali jsme proto způsob, jak to trochu oživit, aby to nebylo jen mluvení. Takže jsme poskládali kapelu, ve které jsem byl já, můj starší bratr a Petr Horvát. Vzali jsme tradiční romskou hudbu, kterou jsme převlékli do swingu a udělali jsme si z toho trošku legraci. A ono to dopadlo dobře! Písničky se začaly hrát v rádiích, takže se evidentně líbily, a audiokniha skončila třetí v Audioknize roku. Takže za mě dobrý, jen tak dál. (smích) 

Zaujalo mě, že jsem byl v minulosti mimo jiné také jmenován členem Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, ze které jste, podle vašich slov pro absolutní nezájem vlády cokoliv změnit, odešel. Vyvinula se tato situace nějak? Myslíte, že je to v současné době stále stejné? 

Samozřejmě, že se to od té doby posunulo. Vznikla koncepce integrace do společnosti, která byla přijata a nějakým způsobem se dodržuje. Navíc se i Muzeum romské kultury stalo státní příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Na druhou stranu se ale stále dostáváme do situací, kdy sem přijede 400 tisíc uprchlíků, kterým dáváme selektivní pomoc. Jedné části poskytneme bydlení, práci a součinnost v tom, aby tady mohla žít, zatímco jiná část uprchlíků bydlí ve stanech s dětmi, případně na hlavním nádraží. Tu druhou skupinu tvoří Romové, tu první ti, kteří Romové nejsou. Selektivně uplatňujeme humanitární pomoc. Společensky tolerujeme, že tady spí děti na hlavním nádraží, a spí tam jen kvůli tomu, že jsou romské. A to je prostě špatně. 

A když se zaměříme na vaše zážitky popsané v knize, změnilo se to v tomto ohledu? 

Určitě částečně ano, ale pořád máme segregované školy a zejména na severu Čech a na Ostravsku i policisty, kteří nemají vůbec problém zmlátit Roma, jen protože je Rom. Ale není to samozřejmě v takové míře, v jaké to bývalo. A to i díky rychlosti médií a nových technologií. Dnes má každý mobil, na který může natočit v dobré kvalitě cokoliv, takže už si toho policisté nedovolí tolik. Pořád se mi ale v určitých částech republiky stává, že mě zastaví policie a ptá se, kde jsem ukradl vlastní auto. 

Co je podle vás důležité, aby se tohle změnilo?

Naprosto důležité je, aby Romové uspěli v oblastech, které považujeme za normální. Aby lidé potkávali romské automechaniky, řidiče autobusů, zdravotní sestry, lékaře. Aby jim nebylo divný, když zapnou televizi, že je tam moderátor Rom. Až se zbavíme toho, že budeme stavět PR na tom, že jsem Rom-autor, ale budu jen autor, který třeba píše o romské problematice, tak na tom budeme daleko lépe, než jsme teď. 

Je to vážně zajímavé. Jako by si teď všichni říkali “Podívejte, Rom umí napsat knížku”. Co je na tom divného? Já to vůbec za divné nepovažuji, naopak si myslím, že je to úplně normální. Až se dostaneme do situace, kdy to přestaneme pokládat za divné, tak na tom teprve budeme mnohem lépe. 

Setkáváte se s tímto nastavením i během vaší novinářské práce? 

Existuje pořád část lidí, kteří když vidí Roma v televizi, tak přepnou. Když píši o nějakých tématech, tak se naprosto pravidelně setkávám s tím, že čtenáři rozporují moji kvalifikaci k tomu, abych psal text. Když jsem dělal v České televizi v Událostech, tak mi každý den chodily emaily s tím, jak je možné, že mohu točit reportáže, když mám jen šest tříd zvláštní školy, což samozřejmě není pravda. Pořád se najdou tací, kteří věří, že jsem v novinách jen kvůli kvótám, které neexistují. Jo a tu DILIA Literu jsem vyhrál jen kvůli tomu, že jsem podplatil porotu a samozřejmě také kvůli kvótám. Taky takové zprávy mi chodí. 

Můj brácha je přitom jediným romským držitelem Českého slavíka  i Ceny Anděl, já mám cenu DILIA Litera, moje sestra je ekonomka, která vystudovala několik vysokých škol a působí v obrovské nadnárodní korporaci. A stejně nejsme dost dobří. A mě už nebaví přesvědčovat lidi, že umím pracovat. To už nemám zapotřebí. 

Dá se tedy říci, že jste našel tu vaši “skutečnou cestu ven”? 

Já si myslím, že našel. Moje skutečná cesta ven je takové lidi neřešit. Já si dělám to svoje a díky bohu se mi to daří dobře. Lidi poslouchají moje podcasty, kupují si moje knížky a audioknížky, budeme mít koncerty s kapelou. Myslím si, že se mi teď daří všechno, a to proto, že jsem přestal lidi řešit. Nechci říct, že je mi to úplně jedno, ale některé zkrátka nepřesvědčím. Tak ať mi vlezou na záda. 

Festival oficiálně odstartoval už v 10.00 světovou premiérou rodinného  česko-slovensko-maďarského snímku Tonda, Slávka a kouzelné světlo, jehož režisérem je Filip Pošivač, kterého DILIA zastupuje na jeho jiných audiovizuálních projektech. Během slavnostního večerního zahájení pro dospělé se pak mohou návštěvníci těšit na kanadský film Billie Blue, který přijede uvést režisérka Mariloup Wolfe, autorka předlohy a scénáře Sarah-Maude Beauchesne a hlavní představitelka Liliane Skelly

Letošní ročník v rámci svého programu uctí osobnost scénáristy a výtvarníka Břetislava Pojara, který by tento rok oslavil své 100. narozeniny. Při této příležitosti vytvořil největší a nejstarší festival filmů pro děti a mládež na světě sekci věnovanou světově uznávané české animaci. Na plátně se tak objeví kluci z filmu Zahrada nebo dva medvědi z cyklu Pojďte pane, budeme si hrát.

Břetislav Pojar začínal jako kreslíř a fázař v Ateliéru filmových triků. Jako animátor stál u zrodu proslulého studia Bratři v triku, aby se nakonec stal na 40 let předním animátorem a režisérem Studia Jiřího Trnky. Jako režisér debutoval začátkem padesátých let loutkovou pohádkou Perníková chaloupka, jeho krátká moralita O skleničku víc se již setkala s velkým mezinárodním ohlasem, což přineslo značnou pozornost jeho další tvorbě.

Mezi jeho nejpopulárnější díla patří dnes již kultovní seriál o dvou plyšových medvědech, který odstartoval dílem Potkali se u Kolína. Režíroval také oblíbený večerníček Dášenka natočený podle literární předlohy Karla Čapka a filmové zpracování Trnkovy dětské knížky Zahrada. Zemřel 12. října 2012 ve věku 89 let.  

Do Programu na podporu překladů ukrajinské literatury do jiných jazyků Translate Ukraine 2023 se mohou přihlásit nakladatelé, kteří mají v úmyslu překládat, vydávat a distribuovat ukrajinskou literaturu do jiných jazyků. V takovém případě jim Ukrajinský knižní institut může uhradit náklady na:

• nabytí práv k překladu díla ukrajinské literatury do jiného jazyka a/nebo na úhradu odměny za jeho užití.
• vytvoření předmětu práv duševního vlastnictví, tedy překladu díla do jiného jazyka.
• na vydání díla ukrajinské literatury v jiných jazycích, tedy například na redakční zpracování či vytvoření elektronického vydání.

Tyto náklady mohou být proplaceny až do výše 8 000 EUR.

Přihlášky je možné podávat do 7. června 2023. Více informací i veškeré formuláře najdete tady.

Zpočátku se však jeho profesní dráha ubírá zcela jiným směrem. Na přání svého otce se stává pozlacovačem, odmala ho však láká svět kouzelnických triků. Postupně se vypracuje ve zručného iluzionistu, který publikum šokuje zejména použitím laterny magiky, jednoduchého promítacího přístroje na diapozitivy, při čísle s vyvoláváním duchů.

V roce 1891, když se účastní Jubilejní výstavy v Praze, jej však zaujme nevšední technický vynález – Edisonův fonograf, který je prvním přístrojem na nahrávání a reprodukci hlasu. Později se v českých zemích objevuje i kinetoskop, jehož popularita v následujících letech stále stoupá. Když Jan Kříženecký začíná sklízet úspěch s českým kinematografem, rozhoduje se Ponrepo ukončit svou kouzelnickou živnost a naplno se věnovat právě kinematografii.

Díky tomu vzniká jeho putovní biograf, první svého druhu v Čechách. Jezdí s ním po Čechách, Moravě, Slezsku i Haliči a na vesnicích promítá populární filmy. V roce 1901 konečně získává licenci na promítání v Praze, kde o čtyři roky později zakládá letní kino na zahradě restaurace Klamovka na Smíchově. Dne 15. září 1907 pak uvádí do provozu první stálé kino v Praze. Nachází se v Karlově ulici v secesním domě U Modré štiky.

Promítá se každý den kromě pátku. Pro návštěvníky je zpočátku připraveno 56 míst. První řady tvoří sklopné sedačky, další pak dřevěné lavice. Do sálu musí zájemci o filmový zážitek vystoupat po strmých schodech. V předsálí se mohou občerstvit, uložit kabáty do šatny nebo zakoupit zákusek v cukrárně.

Projekci němých filmů podbarvuje zvuk z fonografu a komentáře k filmům zajišťuje ochotník pan Crha, Ponrepův bratr Jan nebo samotný pan majitel. Ten má zpočátku ve zvyku každého návštěvníka u vchodu osobně přivítat. S narůstajícím počtem diváků se však stává tento zvyk neúnosným. Ponrepo se proto nechává zvěčnit na filmový pás a vítá tak diváky několika poklonami přímo z plátna.

V dalších letech zakládají nadšenci celou řadu dalších stálých kin. Postupně se pro ně však situace zhoršuje, kulturní představitelé si stěžují na slabou úroveň promítaných snímků, přichází časy cenzury i zvyšování poplatků. Beznadějnou situací završí vypuknutí 1. světové války, kdy majitelé mnohých kin rukují na frontu a lidé mají závažnější starosti, na filmy nezbývá energie ani prostředky.

Viktor Ponrepo nakonec umírá na hranici chudoby 4. prosince 1926. Kino Ponrepo však funguje ještě dvacet let po jeho smrti. Během třicátých let se dokonce jedná o jediné kino v Praze, které promítá němé filmy.

Kino Ponrepo však promítá filmy i dnes. Nachází se v jiné budově a spravuje jej Národní filmový archiv. Návštěvníci sem mohou zajít na stěžejní díla i rarity světové a domácí kinematografie z filmového pásu.