Proč musel původní text knihy celý smazat? Může jeho úspěch pomoci dalším romským spisovatelům? A podařilo se mu najít jeho “skutečnou cestu ven”? Čtěte v našem rozhovoru!
Svoji první knihu, za kterou jste získal cenu DILIA Litera za debut roku, jste vydal až po čtyřicítce. Proč jste se k tomu odhodlal právě nyní?
Knihu jsem rozepsal už před 20 lety, ale jak to tak bývá, tak jsem její dokončení odkládal o den, o měsíc, o rok, až z toho byla najednou řada let. Asi před pěti lety se objevil můj kamarád, který byl čerstvě po rozvodu a hledal něco, čím se zabaví. Domluvili jsme se tedy, že dáme tu knihu dohromady. Bohužel zemřel. Já však začal na knize znovu pracovat, využil jsem času, kdy jsem byl během covidu nuceně zavřený doma, a dopsal jsem ji.
Dá se tedy říci, že vznikala 20 let?
To ani ne, protože já jsem na ni těch 20 let vůbec nesáhl. Když jsem ji pak po tolika letech otevřel, našel jsem naprosto aktivistickou, velmi vulgární a drsnou verzi, kterou jsem vzal, smazal, využil jen fakta a celé přepsal do jazyka, ve kterém byla nakonec vydána.
Někteří spisovatelé říkají, že si potřebují dát od toho, co napíšou, časový odstup. Tak u vás ten odstup trval dlouhých 20 let.
Zajímavé, že jo. (smích) Vůbec nechápu, jak jsem mohl předtím takhle psát. Člověk by nevěřil, jaký je rozdíl mezi 20 a 40 lety. Měl jsem tendence vidět chyby jen u těch ostatních, až postupem času si člověk uvědomuje, že byly nějaké problémy i u něj. Není lehké si to přiznat a ještě správně naformulovat.
Takže se v současném znění knihy odráží více vaší sebereflexe?
Rozhodně! Navíc se po 17 letech psaní komentářů do novin píše člověku přece jen jednodušeji. Často říkám, že je ta knížka vlastně jeden dlouhý komentář. Nejedná se o ucelenou storku s dialogy, zápletkami a postavami. Je to komentovaný průvodce tou dobou. Mým záměrem bylo popsat, jak těžké může být stát se novinářem v zemi, kde žádní jiní romští novináři vlastně nejsou. Nechtěl jsem odvyprávět svou story, ale popsat okolnosti, za jakých jsme vznikali.
Když už jste se dotkl té novinařiny, jak se liší práce novináře a spisovatele?
Novinařina je dnes hrozně rychlá, novinář je takovým expresním zpracovatelem informací. Nemá pak dostatek času si s textem pohrát, pracovat s ním. Když má to štěstí, že může pracovat dlouho, tak od něj obvykle vznikají ty nejlepší texty, protože je může dotáhnout k dokonalosti. Kdybych tady teď vyskočil z okna, tak to bude do tří hodin na všech zpravodajských webech v Česku, což přirozeně u knížky nejde.
Takže jste si práci na knížce užil? V kontrastu k vaší novinářské profesi?
Já teď naštěstí posledních pět let nepíši zpravodajské texty, ale komentáře. Komentátor má výhodu, protože má čas. Ale zase je to trošku jiný druh psaní. Takže asi ano, asi jsem si trochu odpočinul tím, že jsem psal, jak mi zobák narostl.
Poté, co jste získal cenu DILIA Litera, se hodně zdůrazňovalo, že jste historicky prvním Romem, který tuto cenu získal, dokonce i prvním, který byl nominovaný. Čím to podle vás je? Je málo romských autorů?
Samozřejmě že není, romských spisovatelů je hodně. A někteří jsou opravdu výborní. Třeba Elena Lacková, Olga Fečová, Iveta Kokyová nebo Gejza Demeter. Myslím si ale, že ještě nejsme připraveni na to, abychom brali romské autory jako rovnocenné. Vidím i rozdíl mezi námi a Slováky, kteří si romské literatury všímají lépe. Je to možná tím, že je tam Romů více a jsou prorostlí do majority. Ale když Rom na Slovensku může získat státní cenu za literaturu, shodou okolností můj prastrýc Banga, tak moc nerozumím tomu, proč jsme tady čekali 30 let od revoluce, než si někdo všiml romského autora.
Chtěl byste, aby úspěch vašeho debutu podnítil pozornost, která je věnována romské literatuře?
V to opravdu doufám, rád bych tím pomohl otevřít dveře i ostatním romským autorům. Proto jsme se s manželkou hodně zaměřili také na PR. Myslím si, že pokud se nám něco opravdu povedlo, tak to bylo knížku mediálně prodat. Je tady spousta jiných velmi dobrých romských autorů, kteří by uspěli stejně, pokud by měli kvalitní mediální propagaci. Ale i ta je v Česku složitá.
V čem konkrétně?
Jakmile někdo napíše text o romském spisovateli, herci nebo třeba sportovci, tak se najednou objeví banda lidí, kteří vás v komentářích pod článkem takovým způsobem zhejtujou, že to ani ti samotní Romové nechtějí dělat. Nechtějí číst ty samé zprávy, jaké chodí mně na email. Z toho, co jsou někteří lidé schopni napsat, se mi opravdu dělá zle. Takže já se vlastně nedivím tomu, že nejsou romští autoři vidět. Možná je to kvůli tomu, že vlastně nechtějí.
Ke knize vyšla také audiokniha doprovázená hudbou, která je další vaší velkou vášní.
Nakladatelství se ozvalo a nabídlo mi, abych si audioknihu namluvil sám, což pro mě byla velká výzva. Namluvit knížku je úplně jiná liga než namlouvat podcasty. Hledali jsme proto způsob, jak to trochu oživit, aby to nebylo jen mluvení. Takže jsme poskládali kapelu, ve které jsem byl já, můj starší bratr a Petr Horvát. Vzali jsme tradiční romskou hudbu, kterou jsme převlékli do swingu a udělali jsme si z toho trošku legraci. A ono to dopadlo dobře! Písničky se začaly hrát v rádiích, takže se evidentně líbily, a audiokniha skončila třetí v Audioknize roku. Takže za mě dobrý, jen tak dál. (smích)
Zaujalo mě, že jsem byl v minulosti mimo jiné také jmenován členem Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, ze které jste, podle vašich slov pro absolutní nezájem vlády cokoliv změnit, odešel. Vyvinula se tato situace nějak? Myslíte, že je to v současné době stále stejné?
Samozřejmě, že se to od té doby posunulo. Vznikla koncepce integrace do společnosti, která byla přijata a nějakým způsobem se dodržuje. Navíc se i Muzeum romské kultury stalo státní příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Na druhou stranu se ale stále dostáváme do situací, kdy sem přijede 400 tisíc uprchlíků, kterým dáváme selektivní pomoc. Jedné části poskytneme bydlení, práci a součinnost v tom, aby tady mohla žít, zatímco jiná část uprchlíků bydlí ve stanech s dětmi, případně na hlavním nádraží. Tu druhou skupinu tvoří Romové, tu první ti, kteří Romové nejsou. Selektivně uplatňujeme humanitární pomoc. Společensky tolerujeme, že tady spí děti na hlavním nádraží, a spí tam jen kvůli tomu, že jsou romské. A to je prostě špatně.
A když se zaměříme na vaše zážitky popsané v knize, změnilo se to v tomto ohledu?
Určitě částečně ano, ale pořád máme segregované školy a zejména na severu Čech a na Ostravsku i policisty, kteří nemají vůbec problém zmlátit Roma, jen protože je Rom. Ale není to samozřejmě v takové míře, v jaké to bývalo. A to i díky rychlosti médií a nových technologií. Dnes má každý mobil, na který může natočit v dobré kvalitě cokoliv, takže už si toho policisté nedovolí tolik. Pořád se mi ale v určitých částech republiky stává, že mě zastaví policie a ptá se, kde jsem ukradl vlastní auto.
Co je podle vás důležité, aby se tohle změnilo?
Naprosto důležité je, aby Romové uspěli v oblastech, které považujeme za normální. Aby lidé potkávali romské automechaniky, řidiče autobusů, zdravotní sestry, lékaře. Aby jim nebylo divný, když zapnou televizi, že je tam moderátor Rom. Až se zbavíme toho, že budeme stavět PR na tom, že jsem Rom-autor, ale budu jen autor, který třeba píše o romské problematice, tak na tom budeme daleko lépe, než jsme teď.
Je to vážně zajímavé. Jako by si teď všichni říkali “Podívejte, Rom umí napsat knížku”. Co je na tom divného? Já to vůbec za divné nepovažuji, naopak si myslím, že je to úplně normální. Až se dostaneme do situace, kdy to přestaneme pokládat za divné, tak na tom teprve budeme mnohem lépe.
Setkáváte se s tímto nastavením i během vaší novinářské práce?
Existuje pořád část lidí, kteří když vidí Roma v televizi, tak přepnou. Když píši o nějakých tématech, tak se naprosto pravidelně setkávám s tím, že čtenáři rozporují moji kvalifikaci k tomu, abych psal text. Když jsem dělal v České televizi v Událostech, tak mi každý den chodily emaily s tím, jak je možné, že mohu točit reportáže, když mám jen šest tříd zvláštní školy, což samozřejmě není pravda. Pořád se najdou tací, kteří věří, že jsem v novinách jen kvůli kvótám, které neexistují. Jo a tu DILIA Literu jsem vyhrál jen kvůli tomu, že jsem podplatil porotu a samozřejmě také kvůli kvótám. Taky takové zprávy mi chodí.
Můj brácha je přitom jediným romským držitelem Českého slavíka i Ceny Anděl, já mám cenu DILIA Litera, moje sestra je ekonomka, která vystudovala několik vysokých škol a působí v obrovské nadnárodní korporaci. A stejně nejsme dost dobří. A mě už nebaví přesvědčovat lidi, že umím pracovat. To už nemám zapotřebí.
Dá se tedy říci, že jste našel tu vaši “skutečnou cestu ven”?
Já si myslím, že našel. Moje skutečná cesta ven je takové lidi neřešit. Já si dělám to svoje a díky bohu se mi to daří dobře. Lidi poslouchají moje podcasty, kupují si moje knížky a audioknížky, budeme mít koncerty s kapelou. Myslím si, že se mi teď daří všechno, a to proto, že jsem přestal lidi řešit. Nechci říct, že je mi to úplně jedno, ale některé zkrátka nepřesvědčím. Tak ať mi vlezou na záda.