"Cizinci ve vlaku" jsou jednak slavný detektivní román P. Highsmithové, jednak neméně slavný Hitchcockův film. Craig Warner při psaní své hry vycházel z románu, ale nejde o čistou dramatizaci. Je to strhující thriller s jedinečnou zápletkou: playboy Bruno, plný nenávisti ke svému tyranskému otci, a ambiciózní architekt Haines, kterému jeho žena nechce povolit rozvod, se náhodou seznámí ve vlaku, přičemž Bruno dostane geniální nápad: on zabije Hainesovu manželku a Haines jeho otce. Protože to jsou vzájemně zcela cizí lidé, kteří až dosud neměli nic společného, policie nikdy nezjistí motiv a oba budou mít dokonalé alibi... Hra přináší skvělé herecké příležitosti zejména pro dva mladší herce.

Scénárista, spisovatel a kreslíř Oldřich Dudek vytvořil divadelní parodii na známou báchorku Aloise Jiráska, která vychází z autorovi poslední knihy humoristických povídek s názvem Tornádo. Děj i scéna Dudkovy hry Lucerna, aneb zelený Rudolf se nese v duchu ochotnického představení, které „diriguje“ postava Vypravěče. Hra je rozložena do třech dějství a má zcela nečekanou závěrečnou pointu, která vše, co bylo řečeno a odehráno, staví okamžitě do „jiného světla“ a může být zároveň chápána i jako omluva Jiráskovi a jeho původnímu dílu. Hra Lucerna, aneb zelený Rudolf je doprovázena písničkami s autorovým textem a hudbou od Jaromíra Klempíře a M.B. Karpíška.

Scénárista, spisovatel a kreslíř Oldřich Dudek ve hře Sex na Ex zúročil svou sázku s Janem Rosákem, že totiž na téma manželé, milenci a ložnice vytvoří každý den jeden kreslený vtip, tj. 365 kreslených vtipů za rok. Postavičky z těchto kreslených vtipů pak převedl do reálných dramatických postav manželů Marie a Ludvíka. Průvodcem ložnicovými peripetiemi je moudrý sexuolog se svou plavovlasou asistentkou, tak trochu retardovanou Maruškou Beruškou. Dominantním symbolem celé hry a zároveň jediným jejím dějištěm je postel.

Ve hře Svatý komediant František Dario Fo představuje několik méně známých scén ze života svatého Františka. Jedná se o Františkovu řeč k Boloňanům, díky níž dosáhl uzavření míru mezi Boloňou a Imolou, dále pak o historku z Františkova mládí, kdy se podílel na stržení několika věží v rodném Assisi, jedna epizoda se týká setkání Františka s krvelačným vlkem z Gubbia, nechybí příběh o tom, jak se Františkovi podařilo přesvědčit Svatého otce, aby mu povolil založit mnišský řád, a konečně závěr hry zachycuje poslední Františkovy dny před smrtí. Vzhledem k tomu, že autor hry je zároveň jejím jediným (a jedinečným) interpretem, celkové pojetí hry je založeno na Foově výjimečném komediálním a improvizačním talentu. Namísto celkové charakteristiky hry nejlépe poslouží přímo autorova slova, jež vyjímáme z prologu.     „Název tohoto představení je Svatý komediant František. Jedná se o příběh, který vychází ze života svatého Františka z Assisi, a soustřeďuje se především na některé epizody z jeho života, které nejsou příliš známy, nebo bývají záměrně opomíjeny. Tyto historky jsem čerpal z kanonických textů a ze starodávných pověstí umbrijského venkova. Vždycky jsem si myslel, že označení komediant, „kejklíř”, kterým svatý František býval nazýván, mu přisoudila nějaká osoba s bujnou fantazií a jemným smyslem pro humor, že se jedná o přívlastek z pozdější doby, z patnáctého nebo šestnáctého století, který napadl některého kronikáře nebo básníka v okamžiku lyrického rozpoložení ducha.(…)   Při studiu osobnosti svatého Františka, při četbě významného textu Chiary Frugoniové, jsem zjistil, že se František sám nazval kejklířem a bez váhání o sobě prohlásil: „Jsem kejklíř boží”. Přisvojit si kvalifikaci satyrského šaška na počátku třináctého století znamenalo velmi nebezpečnou provokaci, která mohla být jen projevem bláznivého sebemrskačství. Kejklíři byli milováni prostým lidem, ale nenáviděni a pronásledováni mocnými, kteří je při každé příležitosti stavěli na pranýř. Existovalo mnoho ediktů proti „komediantům z povolání”. (…)   To, že si František přisvojil přídomek kejklíř, nebyla jen pouhá provokace, on skutečně kejklířem byl! Znal všechny techniky a fígle tohoto povolání. Ti, kdo byli svědky jeho veřejných vystoupení, pravých kejklířských výstupů, vypovídají, že František disponoval výjimečnými hlasovými schopnostmi, díky kterým mohl promlouvat k obrovským zástupům, čítajícím často přes 5000 lidí. Kromě jazyka se vyjadřoval i pohybem paží, trupu a nohou: „...z celého svého těla činil slovo,” píše jeden kronikář, který byl přítomen Františkovu proslovu před papežem Honoriem III., jenž Františkovi potvrdil jeho řeholi. Když ho papež viděl před sebou téměř tančit, nemohl se ubránit smíchu a dojetí. Při jiných příležitostech začínal František svůj proslov zpěvem, čímž proměnil celé kázání ve zhudebněnou báseň, plnou veselých rytmů, v kterých líčil příběhy lásky a vášně..., a to vše, aby zničehonic přešel k tématu oslavné lásky, kterou jsme povinováni našemu Stvořiteli.(…)“

Název hry by mohl vyvolat zdání, že se jedná o drama s ekologickou tématikou. Ve skutečnosti název pouze kopíruje titulek jedné z mnoha televizních zpráv, které postavy ve hře sledují a různě komentují. Zjednodušeně řečeno Nafta a velryby jsou dramatem o vztahu mezi kariérou a morálkou. Autor hry si však dokáže s tímto tématem pohrát z mnoha úhlů pohledu, nabízí důkladnou psychologii postav i vtipné dialogy. V úvodu se seznamujeme s hlavními protagonisty, kterými jsou dvojice policistů, manželé, jejichž kariéra se slibně rozvíjí, a další manželský pár, který je na pokraji rozvodu. Osudy těchto šesti postav se střetnou v momentě, kdy syna rozvádějících se manželů porazí auto a jedním z podezřelých se stane politik, jehož kariéra začíná závratně stoupat. Celou hru jsme na pochybách, zda oním řidičem, který chlapce porazil a z místa nehody ujel, byl skutečně politik, který veřejnost okouzluje krasodušnými proslovy o morálce a zodpovědnosti. Vzhledem k tomu, že důkazy chybí, i sami policisté, kteří nehodu vyšetřují, mají na podezřelého politika rozdílný názor. Neštěstí silně otřese i psychikou rodičů chlapce, kteří dosud řešili především svůj nefungující vztah a na syna jim nezbývalo mnoho času. K rozuzlení případu v závěru napomůže spíše lidský instinkt než oficiální služební postup.

Divadelní hra inspirovaná životem a dobou slavné módní návrhářky, jejíž práce přesáhla obzor dámské módy.
Jedna z nejbohatších žen světa, sebevědomá paní kapitalistka, osobnost s břitkým až cynickým humorem, nepřestala být vnitřně nikdy nešťastnou naivní švadlenkou, toužící po tom, co má většina žen: manžela a dítě. Celoživotní slečna však měla "štěstí v kartách a smůlu v lásce". Všechny její lásky - a jenom těch Velkých a Zaručeně Posledních připustila sama pět - končí krachem či tragicky. A jsou to lásky napříč spektrem národů i bankovních kont, charakterů i věků: šaramantní francouzský důstojník štítící se práce Etienne Balsan, pracovitý, ambiciózní, sportovně založený anglický selfmademan, nemanželský syn francouzského židovského bankéře Arthur Capel, následník ruského trůnu bratranec popraveného cara Mikuláše III. Kníže Dimitrij Romanov, chudý francouzský básník, anglický lord z nejvyšších aristokratických kruhů vévoda z Westminsteru, anebo za války, a ještě i po ní, německý nacistický důstojník Hans von Dinklage…
Je rok 1969, do pokoje v hotelu RITZ v Paříži přichází za 86-tiletou mademoiselle Chanel fiktivní mladý americký spisovatel Frank. Potřebuje autorizovat text své knihy Coco Chanel - legenda a skutečnost. Stará dáma to však rozhořčeně odmítne: jakým právem nenapsal to, co mu sama namluvila na magnetofonové pásky? Ví snad o ní víc, než ona sama? Frank je nejen ctižádostivý, nýbrž i německy důkladný (rodiče utekli z Německa před Hitlerem a už v USA zůstali): má sebou fascikl fotokopií materiálů, jež se - eufemisticky řečeno - ne vždy shodují s tím, co mu o sobě pověděla ona. Už jen několik roků narození... Nebo všemi prostředky zapíraný pobyt v sirotčinci a rodiče trhovci… Má Frank v zájmu vydání rukopisu, na kterém dlouho a intenzivně pracoval, přistoupit na její verze, anebo si trvat na svých zjištěních, s tím, že kniha nevyjde? Podaří se mu aspoň Chanel umluvit, aby to nejdůležitější probrali znovu... A tak se na scéně objevuje mladá Coco, aby konfrontovala Frankova objektivní fakta se svou "skutečností". Samozřejmě, že tytéž události, především milenecké vztahy, vidí velmi odlišně: ona vždy každého milovala tou nejčistší láskou, zatímco pro Franka to byl v první řadě pragmatismus, jak se dostat do vyšší společnosti. Do dialogu vstupuje stále častěji i další "přímá účastnice", stará Chanel, pro kterou jsou oba naivní hlupáci, co nic nepochopili.
Jak však přibývají roky Coco se nezadržitelně přibližuje podobě i názorům svých 86 let. Když ve svých pětašedesáti letech klečí tato hrdá a úspěšná žena na kolenou před svou poslední láskou, vydržovaným bývalým nacistickým důstojníkem von Dinklagem, jemuž je ochotna dát peníze i na mladou milenku, když si ji vezme - pomůže jí mademoiselle Chanel na nohy, dá morfiovou injekci a útěchu: ode dneška žádný Dinklage, žádný sirotčinec, žádný otec trhovec! Jsou jen úspěchy a práce! Nešťastná období měla vždy, když nepracovala. V největším pracovním vypětí měla úspěchy i u mužů… Její o dvacet let mladší já se přidává, obě mluví tak trochu náměsíčně, jedna přes druhou... V jakémsi krátkém nekrologu ocituje Frank z rukopisu: 10. ledna 1971 zemřela ve svém pokoji v hotelu Ritz v Paříži slečna Gabrielle Bonheur Coco Chanel, narozená 19. srpna 1883 jako nemanželské dítě trhovců, vychovaná v sirotčinci... Jedna z nejpracovitějších žen světa, jež ovlivnila tvář XX. století, zemřela symbolicky v neděli. Ve všední den nebyl čas. Výjimečné osobnosti poslechne výjimečně i osud...

V loveckém zámečku barona Holbacha pózuje polonahý Denis Diderot pro madame Therbouchovou, se kterou vede velmi "galantní" rozpravu, když tu je z milostných hrátek vyruší v naléhavé záležitosti filozofův sekretář: Je třeba, aby Mistr okamžitě napsal do slavné "Encyklopedie" heslo "Morálka". Tak začíná Diderotův bláznivý den, během kterého je populární osvícenský filozof se sklony k libertinství neustále vyrušován při svých pokusech jak v oblasti filosofie, tak i při svých milostných spádech.
Autor hry, E. E. Schmitt, ve hře využívá svou brilantní znalost francouzské filozofie a obratně ji kombinuje s pronikavým smyslem pro situaci a ironický postřeh.

Tento text úspěšného francouzského dramatika a spisovatele E.-E. Schmitta se pohybuje na hraně mezi prózou a textem pro divadlo. Tvoří jej soubor dopisů (de facto monologů) desetiletého na smrt nemocného chlapce Oskara, jež jsou adresovány Bohu. Navzdory ponurému a neradostnému tématu není text melancholickým vyprávěním o smrti, spíše půvabným zamyšlením nad mezilidskými vztahy. Růžovou paní z názvu textu je myšlena ošetřovatelka, která je ve skutečnosti jediným člověkem, s nímž je Oskar schopen komunikovat…   „Milý Bože, jmenuji se Oskar, je mi deset let, podpálil jsem kočku, psa, dům (myslím, že jsem usmažil i zlaté rybičky) a toto je první dopis, který ti posílám, protože do této chvíle jsem na to kvůli školní docházce neměl čas. Upozorňuji tě předem: mám z psaní hrůzu. To už vážně musím muset. Protože psaní, to jsou samé kličky, háčky, vlnovky, pentličky a tak podobně. Je to samá faleš a přikrášlování. Prostě něco pro dospělé…“

Anglický král Jindřich VIII je poprvé ženatý s Kateřinou Aragonskou, která mu porodila dceru Marii (později neblaze proslula jako „Krvavá“). Seznámí se s krásnou, ale také mimořádně chytrou a ambiciózní Annu Boleyn. Po velkých potížích a především tahanicích s církví dosáhne rozvodu se španělskou princeznou a ožení se s Annou. Nejdříve je jejich manželství š?astné a plné vášně. Když se jim narodí dcera Elizabeth, král není nadšený, ale doufá, že  dalším potomkem bude konečně vytoužený následník trůnu a dědic. Anne ale dítě mužského rodu porodila mrtvé a od té chvíle se začne všechno v jejím životě hroutit. Král se již ohlíží po nové ženě a Anny se potřebuje rychle zbavit. Pověří důvěrníky mezi svými věrnými, aby nastrojili past a nepohodlné ženy ho opět zbavili. Po vykonstruovaném procesu, kdy je Anna obviněna z krvesmilstva se svým bratrem, umírá na popravišti.

Osiřelý západ je absurdní groteskou o nesvárech dvou bratrů, žijících v prostředí irského venkova, jehož mravní otupělost je tak velká, že  místnímu faráři nezbývá nic jiného, než to pouze sarkasticky komentovat. Bratři Connorové, Valenne a Coleman, se celý svůj dosavadní život pouze handrkují, protože jediná možnost, jak ještě dokážou projevit svůj cit a svoji existenci, je permanentní agrese. Její stálé stupňování je ve své prostoduchosti až komické. Větší hodnotu než láska, pochopení, důvěra a přátelství zde představuje pytlík křupek nebo nový sporák. Ve hře vystupuje ještě mladá žena, která po vesnici roznáší kořalku a po které všichni muži touží. Hra ukazuje svět bez Boha, svět, kde přestávají fungovat morální i duchovní hodnoty.     První česká inscenace pražského Činoherního klubu v režii Ondřeje Sokola se dočkala nebývalého ohlasu a počtu repríz.