Severoirská dramatička Christina Reidová (*1942) se ve svých hrách často zabývá problémy soužití dvou různých náboženských skupin v Severním Irsku. Reidová prezentuje politické události pomocí konkrétních osudů lidí, jejichž zkušenosti zůstávají většinou mimo oficiální historii. Reidová pochází z velmi ortodoxní protestantské dělnické rodiny a ve svých hrách zúročuje své podrobné znalosti této komunity. Většinou jsou hlavními postavami jejích her ženy, které se musí vyrovnávat s politicko-genderovým útlakem. Tím se její hry stávají velmi aktuálními a srozumitelnými i mimo severoirský kontext.
Hru Čaj v porcelánovém šálku Reidová je příběhem tří generací žen z belfastské protestantské rodiny. Autorka ji napsala v roce 1983 a získala za ni cenu Thames TV Playwright Scheme Award. Hra se dočkala mnoha uvedení a patří ke zlatému fondu Irské dramatiky. Je beze sporu feministická a politická, zároveň však díky autorčině schopnosti přesně zachytit skryté dopady politického konfliktu na běžný rodinný život i hra o hledání ženské identity a o vyrovnání se s problematickou minulostí i přítomností. Reidová zachytila pomocí retrospektivních epizodických scén život tří generací protestantské rodiny v Belfastu od vypuknutí druhé světové války až do doby eskalace násilí v Severním Irsku v sedmdesátých letech. Jednotlivé střípky rodinné historie spojuje ústřední postava Beth, z jejíž perspektivy děj sledujeme. Beth, rozpolcená mezi tradičními hodnotami a moderním životním stylem, rekapituluje život své rodiny.V epicentru příběhu pak stojí silný vztah Beth a její matky Sarah.  

Daragh Carville (*1969) je severoirský dramatik a scénárista. Drama a film vystudoval v britském Kentu. Jeho první hra Slovní ruleta byla v roce 1997 oceněna Steward Parker Award, a hned následující rok obdržel Meyer-Whitworth Prize. V letech 1999-2002 byl Carville rezidentním autorem na Queen‘s University v Belfastu. Carville píše také pro televizi a rozhlas. Jeho rozhlasová hra Regenerations, kterou poprvé odvysílalo BBC Radio 3 v roce 2001, byla nominována na Richard Imison Award. Jeho hry jsou uváděny v Británii, Irsku, Francii, Německu, Holandsku a ve Spojených státech. Carville je také autorem scénáře k filmu Middletown, který měl premiéru na jaře 2006.
Slovní ruleta byla uvedena roku 1996 belfastskou Tinderbox Theatre Company. Odehrává se v Belfastu, v říjnu roku 1994, kdy Ulster oslavuje první uzavřené přímří s IRA. Začínající literát Joseph se vrací domů po delším pobytu na kontinent. Schz se se skupinkou přátel, ale zatímco za okny hospody nepokoje utichají, uvnitř se z lehkých žertovných dialogů a her stává nebezpečná hra na pravdu a divák si uvdomuje, že Joseph dluží svým přátelům omluvu. Dusno vyvolává zejména Tim, který kdysi musel přihlížet vznikajícímu milostnému trojúhelníku mezi svými přáteli. Hrají riskantní ruletu se slovy, která mohou odhalit to, co by všichni rádi zapomnli. Zvažnou situaci rozbíjí Sára a Ollie, kteří s jazykem hrají podle jiných pravidel, neužívají ho jako nástroj k porozumn, ale k tku do bezčasí svta hříček, televizních hvzd a bezstarostnosti. Carville svými svižnými dialogy zobrazuje komunikaci mezi příslušníky tvrdé a cynické generace lidí ve vku mezi 20 a 30 lety, kteří jsou bez iluzí a ideálů.

Předloha: Blanka Kubešová
Dramatizace: Petra Kohutová a Blanka Kubešová

Dramatizace bestselleru Blanky Kubešové Deník Leošky K. vypráví příběh 10leté Leošky, školačky v pětapadesátém roce, která se statečně a po svém vyrovnává s následky dětské obrny. Nemocí přišla o kus své dětskosti a stala se vnímavější, postihuje rozdíly, které dětem jejího věku obyčejně unikají. Přetvářka a lež doby na děti nakládaly obrovskou tíhu, která způsobovala, že se některé raději poslušně podvolily, jiné si psaly deník, aby aspoň v něm mohly sdělovat pravdu. Být samy sebou. Je to právě tahle potřeba pravdy a spravedlnosti, která Leošku žene přijít všemu na kloub, vypátrat to „jediné správné“. Její snahu obyčejně staví na hlavu starší brácha Karel, buřič a rebel, který už podvědomě tuší, na které straně leží pravda. Jeho řešení je vždy svérázné, ještě neví přesně, co se děje, jen podvědomě tuší, že lidé dostávají náhubky. Doba se svými problémy se tak stává živou, občas tragikomickou kulisou dne. Nad často úsměvnými výroky obou dětských hrdinů si uvědomujeme, že svět není v pořádku. Do této rádoby volné atmosféry jako by tím prosakovalo napětí ze světa dospělých, dorážela ulice a hesla padesátých let.
Vratkou pohodu domova kalí i otec, intelektuál, strachující se o svou ordinaci: - Zavřou ji. Určitě ji zavřou... Podobně i stranicky upjatá učitelka Kašparová a úmyslně nadsazená, frázovitá výuka téhle zasloužilé pracovnice jen umocňuje realitu doby. Její hrozba se všudypřítomnou tajnou policií neleží ani tak v textu, jako v atmosféře celé hry. Tajní v kožených kabátech příliš nemluví, hrozivá je samotná fyzická převaha, se kterou mohou vniknout kamkoli a kdy se jim zamane, způsob, jakým bez skrupulí naruší soukromí domova a „všechno pročmuchají.“ Kubešová dávkuje politiku v podtextu takříkajíc po kapkách a s obrovskou dávkou humoru. Říká se, že dětství je nejkrásnější část života. Možná se tak jeví později při pohledu nazpět a ve vzpomínkách stárnoucí Ley, vypravěčky celého příběhu. Biografické vyprávění zastřešené nadhledem let někdejší školačky tak dostává hořký tragikomický podtext.
Předlohou hry se stala stejnojmenná novela „Deník Leošky Kutheilové“, která vyšla v polovině 80.let u Škvoreckých v nakladatelství 68Publishers a svou opravdovostí a humorem poměrně snadno a rychle získala srdce jak dospělých, tak i dětských čtenářů. Divadelní podoba tohoto textu měla premiéru v Divadle 90 U Valšů, kde v hlavní roli exceluje Nina Divíšková.

Rodiče odjeli a nechali svůj venkovský dům napospas svým dětem ve věku, kdy dětství střídá tajemné období dospívání, prvních lásek, romantiky a velkých snů. Bernardovi se líbí Perneta, zatímco Marianna je zakoukaná do pubertálně lhostejného Oliviera. Aby v něm vzbudily žárlivost, vymyslí si obě dívky fiktivní postavu mladého krásného pilota dvořícího se Marianně. Pak přijde večer, někdo zaklepe na dveře a v nich stojí mladý muž-pilot, přesně takový jakého si dívky vysnily…
     
Tato doslova roztomilá komedie, budící snad v každém z nás dříve narozených nostalgické vzpomínky na doby dávno minulé, měla ve Francii i jinde nebývalý úspěch. V Paříži, kde měla premiéru v roce 1038, se hrála více než 1000krát a v jejích rolích začínalo nemálo později slavných herců.

Rubén Pizano předvádí na scéně boj o moc v předvečer rozhodování o osobě prezidentského kandidáta na osnově zápletky, v níž nechybí intriky protihráčů, rozpad kandidátova manželství, pokus kandidáta (který je zároveň ministrem vnitra) o zkorumpování bývalého nejlepšího přítele a nynějšího soka v lásce, podplácení svědků otcova hanebného chování i zajímavě pojatý oidipovský komplex. Spoluhráčem kandidáta a jizlivým glosátorem jeho slov i činů je ministrův osobní tajemník. Sebejistý kandidát nakonec neuspěje, protože stávajícímu prezidentovi se v poslední chvíli znelíbil překročením pravomocí při řešení osobního problému. Kandidátův tajemník se však nevzdává: za šest let se přece naskytne nová příležitost!     Politická situace a okolnosti charakterizující povahu moci, jak jsou prezentovány v Pizanově hře, mají nejeden společný rys se současnou i nedávnou politickou realitou v České republice. I proto by mohla hra českého diváka zaujmout.
Hra o dvou jednáních od mexického autora střední generace, ohodnocená v roce 2002 (spolu s další Pizanovou hrou) první cenou v soutěži Creación Literaria Morelense.     Hra „o výkonu moci“ má reálné politické pozadí mexické skutečnosti, kde se od krvavé revoluce z let 1910-1920 až do konce 20. století uskutečňuje politický boj pod kuratelou donedávna nejsilnější strany PRI (Partido Revolucionario Institucional), která odvozovala svou moc z výsledků národní revoluce, a zakrývala tak svůj polodiktátorský charakter. Až do roku 2000 se v prezidentském křesle střídali vždy po šesti letech vysocí představitelé strany PRI, která byla – samozřejmě v situaci soukromého podnikání – „vedoucí silou“ společnosti, podobně jako v Československu v letech 1948-1989 komunisté. Je známo, že jeden z mexických prezidentů si v sedmdesátých letech při oficiální návštěvě tehdejší ČSSR přímo vyžádal prohlídku Vysoké školy stranické ÚV KSČ (lidově zvané „Vokovická Sorbonna“), kde se hodlal inspirovat k založení podobné stranické školy v Mexiku. Teprve v roce 2000 zvítězil v prezidentských volbách kandidát malé strany podnikatelů, katolíků a pravicových intelektuálů PAN Vicente Fox, ale ani on během svého mandátu nedokázal alespoň započít s řešením vážných problémů země (nezaměstnanost, přelidněnost, bytový problém, korupce, bída některých venkovských regionů). Po volbách z poloviny roku 2006 došlo k patové situaci, kdy si pravicový i levicový prezidentský kandidát vzájemně upírají vítězství; čeká se tedy až na výrok soudu. 

Novodobé zpracování legendy o Krysařovi vychází z již archetypálního modelu cizince, který přichází do jistého, konkrétního společenství lidí a přináší jim očištění - očištění nejen od krys a švábů, ale i od přetvářky a pokryteckých masek. Návštěva Krysaře/Deratizátora odhaluje potlačené emoce a vyostřuje vztahy, vztahy sousedské, milostné, profesní i obecně lidské. Stránského Deratizátor se nejen snaží zobrazit současnou českou společnost, ale otvírá například také pro Čechy tabuizovanou otázku odsunu sudetských Němců.
    V chalupářské oblasti na severu Čech se zničehonic zjevuje němý muž a tónem své píš?aly nejen likviduje housenky a hryzce z místních zahrádek, ale i provokuje některé obyvatele. Odkud se vzal tajemný cizinec, jehož hlas se ozývá zpoza scény a nikoli z jeho sevřených rtů? Všem rozdává vizitku, na níž stojí, že je pouhým deratizátorem, ale jeho tvář je stejná jako na středověkých rytinách o Krysaři z Hammeln nebo na fotografiích z výzkumných laboratoří zkoumajících HIV či rakovinu. Svou výjimečností a schopností odhalovat skryté myšlenky některé chalupáře fascinuje, jiné děsí. Je potřeba nebezpečného vetřelce zneškodnit...

Charleyova teta je Thomasova nejslavnější hra s oblíbenou zápletkou záměny osob. Hra vznikla na objednávku pro vynikajícího herce viktoriánské doby Penleyho. Tato třeskutá situační komedie měla premiéru v únoru 1892 a od té doby slaví už jen úspěchy. Byl podle ní natočen němý film, uváděla se v televizi a v roce 1940 dosáhla v newyorském nastudováni 1644 repríz. Roku 1948 vznikla muzikálová adaptace Kde je Charlie? podle které byl natočen stejnojmenný film. U nás proslula Thomasova hra v podání Vlasty Buriana, Josefa Krónera a zejména pak v podání Lubomíra Lipského v Divadle ABC roku 1964. Hra je o mladistvé ztřeštilosti, kde má většinu komických situaci na svědomí muž převlečený za ženu. Inscenace Milana Schejbala, s Janem Hrušinským v hlavní roli, už překročila hranici půldruhé stovky repríz a neustále dál rozveseluje diváky všech věkových kategorií.

Anglická salonní komedie i po sto letech od svého vzniku oslovuje dnešní publikum svým inteligentním humorem, ironií a překvapivým rozuzlením zápletky. Světová premiéra hry se konala v Anglii roku 1895 a zdálo se, že po úspěších her Vějíř lady Windermerové, Salome a Jak je důležité míti Filipa dokonala triumfální výstup Oscara Wildea na umělecké nebe. Wilde ve svých komediích často a velmi ironicky odkrýval dvojpólnost veškerenstva věcí a dokázal brát lidská konání taková, jaká jsou.   Uznávaný politik Robert Chiltern má ve své minulosti jediný škraloup, který zůstal dlouhá léta utajen. Vypočítavá paní Cheveleyová začne hrozit jeho zveřejněním a může velmi snadno způsobit, že Robert přestane být pro svou zásadovou ženu ideálním manželem, za jakého ho celá léta pokládala. Ideální manžel je brilantní komedie o tom, jak proměnlivá a křehká bývá představa ideálu.

Tragikomedie napsaná v duchu té nejlepší tradice anglického dramatu. Příběh dvou osamělých lidí, které svede náhoda. Na začátku je inzerát, který zní - svobodný venkovan hledá hospodyni. První setkání je katastrofální. Plachá žena z města a neotesaný venkovan - nic nenasvědčuje tomu, že by si tihle dva mohli někdy být blízcí. A přesto... V bravurně napsaném příběhu máme možnost sledovat několik let, v nichž se nejen proměňuje a vyvíjí příběh tohoto zdánlivě tak nesourodého páru, ale zejména to, jak se mění oni dva. Na konci stojí dva zcela jiní lidé. Bohatší o svou vzájemnost, o společnou radost, o společnou bolest, o důvěrnost, pravdu, lež, zradu, lásku, nelásku, lehkost i nesnadnost, o všechno to, čemu se říká vztah; o všechno to, co je v různých podobách součástí naší každodennosti.

Král Panovec Náruživý s chotí Kopřivkou mají ukrutánskou starost. Ačkoli má jejich dcera Bedřiška na hřbetě už čtyři křížky, je pořád svobodná. Když o ni konečně projeví někdo zájem, je to zlý čaroděj Hexnšus Zlolajný. Princezna má z něho takový strach, že zvolí raději útěk, v přestrojení za muže. A v tu chvíli začíná její barvité dobrodružství. Bedřišku (teď vlastně Bedřicha) přepadnou loupežníci, o všechno ji oberou, a tak se jí ujme poštmistr Kajetán Perníček a udělá ji postiliónem na své poště. Stanou se z nich nerozluční přátelé. Čaroděj Hexnšus však Bedřišku objeví a unese ji na svůj hrad do Říše Temného Temna. Kajetán se vydá po kamarádových stopách a sled dobrodružství a překvapivých rozuzlení pokračuje, aby postupně dospěl ke zdárnému konci. Za pomoci kouzelné tabatěrky a čarodějného elixíru lásky je Bedřiška osvobozena, Hexnšus zahoří láskou k vdavekchtivé panně Cílince, loupežníci Berta a Poberta skončí ve službách osamělé Perníkové Ježibaby a zapřisáhlý starý mládenec Kajetán, když zjistí pravou totožnost svého kamaráda, rád uvízne v jeho (vlastně jejím) manželském náručí.
Kozákova pohádková komedie, určená dětem od 8 do 88 let, tradičně oplývá laskavým humorem, vtipnými dialogy a bohatou a š?avnatou češtinou. Nechybějí svěží písničky.