V letošním roce bylo nominováno šestnáct autorů a jejich devatenáct textů, z nichž se do užšího finále dostali:

• Braňo Holiček za původní hru Tmavomodrý svět (DAMU)
• Janka Schmiedtová za původní hru Fridy (JAMU)
• Ivan Jurečka za původní hru Oběť (JAMU)
• Helena Eliášová za divadelní hru Hustler4U a původní rozhlasovou hru Pátek o desáté (DAMU)
• Pavel Ondruch a Zdeněk Janál za dramatizaci románu Vladislava Vančury s názvem Markéta, dcera Lazarova (DAMU)
• Petr František Maška za původní hru Žároviště (JAMU)
• Jekaterina Gazukina za překlad hry Jurije Klavdijeva Anna (FFUK)

Na Slavnostním zakončení festivalu Zlomvaz 22. května 2010 v Divadle DISK převzala Cenu Evalda Schorma za rok 2009, spojenou s finanční odměnou 10.000,- Kč, z rukou vedoucího divadelního oddělení DILIA Zdeňka Harvánka a syna Evalda Schorma, pana Oswalda Schorma, studentka DAMU Helena Eliášová za původní divadelní hru Hustler4U a původní rozhlasovou hru Pátek o desáté.

Na druhém místě se umístila Jekatěrina Gazukina za překlad hry Jurije Klavdijeva Anna. O třetí místo se podělila Janka Ryšánek Schmiedtová za původní hru Fridy s Braňo Holičkem za původní hru Tmavomodrý svět (naruby).

Díky přispění pana Oswalda Schorma také zbylí tři finalisté finanční ohodnocení. Kino Evald navíc pro oceněné věnovalo poukázky na volné vstupenky a manželé Lukešovi darovali každému oceněnému svou knihu s názvem Mlčenlivý host – Evald Schorm.

Helena Eliášová (1987, Praha) studuje třetím rokem na DAMU obor dramaturgie. Věnuje se prozaické a dramatické tvorbě a experimentům s formou. Tematicky se zaměřuje na problematiku člověka v dnešním přetechnizovaném světě a na menšiny a subkultury – zabývá se např. homosexualitou. V roce 2007 získala za text Metal4ever ocenění v dramatické soutěži Zlatá divadelní žába, reflektující problematiku rovných příležitostí žen a mužů. Hru uvedlo divadlo Letí v rámci cyklu 8@8 v režii Daniela Špinara. Mimo to je autorkou politické satiry Na (d)ně!, divadelních her Hustler4U, Poslední večírek, Tentazione a rozhlasových her Jako za živa a Pátek o desáté.

Letos probíhá v červenci v Brně a v Ostravě. V rámci Měsíce autorského čtení 2010 vystoupí 31 předních francouzských spisovatelů a spisovatelek a 31 českých.

Přinášíme profily dramatiků a dramatiček, kteří se na festivalu představili.

Enzo Cormann

Dramatik, který má na kontě bezmála dvacet divadelních her (Berlin, ton Danseur est la mort, 1984, Toujours l'Orage, 1997 aj.). Prozaik, autor dvou románů (Le testament de Vénus, 2006 a Surfaces sensibles, 2007. Většina jeho her byla přeložena do mnoha jazyků a uváděna po celém světě, do češtiny je převedena jeho hra Berlíne, ty tančíš se smrtí (přeložili Matylda a Michal Lázňovských, Dilia, 1988). Ve svém díle Cormann zkoumá a pitvá energii života, která člověku umožňuje překonávat překážky. „Esence divadla a umění je přítomností i budoucností lidstva,“ nechal se slyšet sám autor.

Cédric Demangeot

Cédric Demangeot je ve Francii znám především svými básněmi (Désert natal, Figures du refus, D’un puits, & cargaisons, & ferrailleurs), ale jeho tvorba je mnohem rozmanitější. Píše i veršovaná divadelní dramata (Ravachol, Philoctète, Salomé) a knihy (Pour personne, Un enfer).

Jacques-Pierre Amette

Romanopisec, dramatik, autor filmových scénářů a literární kritik. Narodil se v Normandii v roce 1943, studoval literaturu na univerzitě v Caen, žije a pracuje v Paříži. Krom jiného se celoživotně zabývá německou literaturu a životem a dílem Bertolta Brechta. V roce 2003 za svůj román Brechtova milenka (La Maîtresse de Brecht, česky 2003) obdržel nejvýznamnější francouzskou literární cenu Prix Goncourt.

Claire Legendre

Narodila se v  roce 1979 v Nice, která již druhým rokem žije v Praze (kde vede kurz tvůrčího psaní). „Legendre se od své prvotiny Making of přes romány Viande nebo La méthode Stanislavski profiluje jako ta, která chce šokovat, avšak ne samoúčelně. Svůj první román  publikovala v devatenácti letech, o rok později způsobila skandál její další kniha (Viande), autorka zde beze studu popisuje tělesnost a téma sexuální identity. Prozaička, dramatička, básnířka. Její nejnovější hra, adaptace románu Patricka Modiana L'Homme des plages bude mít v říjnu premiéru v Národním divadle v Nice.

Serge Valetti

Serge Valetti je plodný dramatik (i herec a  režisér), v jehož rukopisu se projevuje zajímavá syntéza francouzské komediální tradice a absurdního divadla. Narodil se v roce 1951 v Marseille, v  osmnácti si začal s divadlem a zcela mu propadl. Ztvárnil desítky rolí, je autorem nepřeberné řady divadelních projektů a her. Mezi jeho poslední divadelní projekty a hry patří například Reception, Sixieme Solo či L’Argent. Metodu svého psaní popisuje Valetti takto: „Zaznamenávám, co slyším. Kde to slyším? Ve své hlavě. Jsou to hlasy? Ano! Takže tam mluví nějací lidé? Ne, je to stále táž osoba... Jsem to já?... Můžu nějak popsat ono já, o  němž mluvím? Těžko, protože ho slyším, ale nevidím, vlastně kdybych zapátral trochu hlouběji a pohrál si slovy, protože o to tady jde, byl bych v pokušení říct, že ho vidím! Ušima? Ne, očima, ale obrácenýma dovnitř...“

 

http://www.autorskecteni.cz/2010/cz/program

     Toruňský Mezinárodní divadelní festival KONTAKT, který letos (ve dnech 22. -28. května) oslavil dvacáté výročí svého působení, se už na samotném začátku rozrůstal do geografické šíře, myšlenkově pak vždy šlo o překonávání mentálních a intelektuálních rozdílů mezi divadelním uměním Východu a Západu, a o jakési spájení těchto kultur, slovem o „kontakt“ s divadelními umělci různých zemí, různých a rozdílných kultur. Této ideji zůstal festival po celých dvacet let věrný.
     I letos se diváci setkali s ojedinělým pojetím v provedení jihokorejské divadelní skupiny Pansori Projekt „ZA“ ze Soulu, s uměním pansori (tj. zvláštní druh korejského umění, jevištního ztvárnění epických písní, nyní pod patronací UNESCO), které bylo vkomponováno do inscenace Sacheon-ga vzniklé na námět Brechtovy hry Dobrý člověk ze Sečuanu z pera autorky a jediné herečky, Jaramy Leeové, hrající a zpívající po celou dobu dvouhodinového představení. Herečka získala hlavní cenu v kategorii nejlepší ženský herecký výkon.
     Dramaturgická koncepce festivalu je žánrově rok od roku pestřejší a překvapivější svou snahou sloučit to, co by se například u nás mohlo jevit jako naprosto neslučitelné – tradiční činoherní inscenace, happening, performance, multimediální projekce. Letos se tak s použitím dokonce techno hudby(!) objevilo zpracování Koltésovy hry Osamělost bavlněných polí souborem Teatr Stefana Žeromského z Kielc (zahrnující i pánský striptýz). Překvapivým happeningem s naturalistickými rekvizitami i autentickým nehereckým ztvárněním bylo představení holandského divadla RO Theater z Rotterdamu, jež v režii Alize Zandwijkové uvedlo experimentální podívanou Matky, v níž vystoupilo 14 žen z různých etnik, vzpomínajících na své dětství v dalekých zemích a popisujících své nynější zkušenosti holandských imigrantek. Po dvouhodinové akci, během níž stačily uvařit večeři, pohostily své diváky připraveným jídlem; celá inscenace tak získala charakter lidové zábavy..
     Rumunské divadlo se svou Maďarskou scénou působící pro krajany v Cluji (Teatrul Maghiar de Stat Cluj) připravilo výtvarně obrazovou performanci na velmi citlivé téma holocaustu, nazvanou Narozen na nikdy (Hosszú péntek) z pera dramatika Andráse Viskyho a v režii a hudebním zpracování Gábora Tompy, jejíž hlavní ideou se stává vztah hrdiny ke světu a otázka proč se muselo stát to, co už z historie známe. Herci, předvádějící židovskou modlitbu minjan, zpívají modlitbu v sedmi jazycích.    
     Tématicky zajímavým se jevil i německý experiment v koprodukci souborů Rimini Protokol z Berlína a divadla Staatsschauspiel z Drážďan s originálním vietnamským názvem Vúng bien gió´i zachycující životní příběhy a existenční úděl vietnamských stánkařů z česko - německého pohraničí. Realizátoři projektu Helgard Haug a Daniel Wetzel se zaměřili na autenticitu, pravdivou výpověď první a druhé generace vietnamských emigrantů žijících na hranicích obou států.
     Nevšedním pokusem o návrat literárního dramatu na scénu bylo uvedení dvou inscenací lotyšského režiséra Alvise Hermanise, který je inscenoval v divadle Jaunais Rigas Teatris (Nové divadlo v Rize) a které lze chápat jako politické divadlo pojednávající svébytnost a nelehký osud lotyšského národa, historicky dostávajícího se z jednoho jařma do druhého. Jsou to inscenace Marta z Modré hůrky (Zilakalna Marta) o zázračné léčitelce těla i duše podle literárního díla spisovatele Janise Arvidse Plaudise a autorská inscenace Dědeček (Vectévs) divadla jednoho herce, zde vystupujícího Vilise Daudzinše (hlavní cena za mužský herecký výkon), která je realizovaná jako dokument – přešetření pohnutého osudu hercova dědečka. Představení se skládá ze tří monologů a podává obraz o lotyšských dějinách v průběhu druhé světové války. Obě inscenace si odnesly cenu festivalového prvenství.
     Hned za nimi se umístily dvě tradičně pojatá divadelní díla – vynikající inscenace Čechovova Strýčka Váni v provedení moskevského souboru Státního Akademického divadla J. Vachtangova (druhé místo na letošním festivalu) ve vynikající režii charismatického litevského režiséra Rimase Tuminase a druhá inscenace groteskní hry z pera dosud nepřekonaného polského satirika Slawomira Mrožka Tango v režii zkušeného a vynikajícího polského režiséra Jerzy Jarockého, kterou nastudoval s varšavským souborem Teatr Narodowy. Mrožkova hra pocházející ze začátku 60. let m.s. neztratila nic ze své aktuálnosti, je obrazem o síle a vzestupu moci, tyranie a primitivismu, nekultivovaném jedinci ovládajícím společnost (třetí festivalová cena pro inscenaci). Velmi dobře byla diváky přijata inscenace Ravenhillovy, u nás zatím neznámé hry s metaforickým názvem The Cut (česky snad Řez), která líčí společnost až příliš se zajímající a kontrolující vědomí svých občanů. Výborná inscenace ve znamenité režii Thomase Ostermeiera z berlínské scény Schaubühne am Lehniner Platz. Zhlédnutí tří posledně jmenovaných inscenací bych českému publiku velmi přála.
     Závěrem bych dodala, že letošní festival podal nepřehlédnutelné svědectví o společensky významných tématech, zejména o toleranci, dějinách a paměti, ale i o práci režisérů, kteří je někdy až příliš podřizují svým představám.

Irena Lexová

V neděli 13. června 2010 byly v New Yorku udělovány Tony Awards, nejprestižnější americké divadelní ceny. Hra Johna Logana RED získala 6 cen Tony Awards, mimo jiné cenu za nejlepší hru a nejlepší režii Michaela Grandage. V hlavní roli americké inscenace této hry se představil Alfred Molina. Hru o malíři a jeho malování, který je konfrontován svým mladým asistentem nabízí také DILIA a lze o ni zažádat.
    Cenu za nejlepší muzikál získal muzikál Memphis autora Joe Di Pietra.