Komedie Bonviván líčí s humornou nadsázkou trapný pokus stárnoucího provinčního herce o uplatnění v televizi a jeho hledání důstojného místa ve společnosti i v rodině. Autor Roman Ráž se do povědomí čtenářů asi nejlépe zapsal svým románem Prodavač humoru, který se později stal předlohou pro film - s Juliem Satinským v hlavní roli. Z dalších 16 próz jmenujme Vrabčí hnízdo, Šokmistr, Zachránci samoty nebo Faust umírá dvakrát. Televizní diváci si navíc možná připomenou jeho hry Sedm kilo pro králíčka, Otravný víkend či Ženu v kleci, nebo dramatizace jeho próz Narcisový dům či In flagranti. Ve hře Bonviván, která čerpá ze stejnojmenného románu, se autor vrací ke svým oblíbeným hrdinům - hercům. Tentokrát však k těm méně slavným. Tragikomický osud stárnoucího operetního bonvivána zaujme jak nevšední zápletkou, tak i laskavým humorem, který povzbudí svým nevtíravým optimismem. Hra, reflektující současnou společnost a poměry v našich médiích, přináší atraktivní herecké příležitosti, např. dvě skvělé role pro asi šedesátiletého herce.

Alan Ayckbourn, renomovaný britský dramatik, hravým stylem svých her výrazně připomíná jiného velikána - Woodyho Allena. Jeho hra Tak aby bylo jasno je komedie, která by se klidně mohla jmenovat „ Jedno velké nedorozumění“. Mladý pár Ginny a Greg, který spolu žije velice krátce se nezávisle na sobě sejdou v domě starších manželů Sheily a Filipa. Ginny tam jede, aby ukončila svůj bývalý vztah s Filipem, jejím bývalým šéfem a Greg proto, aby poznal Filipa a Sheilu, o kterých si myslí, že jsou to Ginnyni rodiče. Kdyby Sheila tolik neprovokovala, kdyby si Ginny nepsala adresu milence na krabičku od cigaret, kdyby Greg nenašel pod postelí ty pantofle a kdyby Filip našel svou motyku, všechno by bylo fajn. Takhle ale všichni čtyři zažijí horké letní odpoledne, na které jen tak nezapomenou. Díky tomu vzniká zápletka, která je zárukou jiskrné zábavy.

Jednoaktová komorní hra Jiřího Stránského se tematicky vrací do nedávné československé minulosti. Příběh politického vězně, který po několika letech nucených prací v jáchymovských a příbramských dolech odchází do pohraničí jakožto lesní dělník, je natolik analogický s osudem autora hry samotného, že pochopitelně nepostrádá autobiografické rysy.
    V rozhlasovém studiu se schází dva bývalí političtí vězni z padesátých let. Pětasedmdesátiletý novinář a moderátor Luboš Příhoda zpovídá ve svém pořadu Nezapomínejme osmasedmdesátiletého pianistu Jiřího Hembergera. Fiktivní postava jednoho z nejlepších jazzových pianistů, jehož kariéru přesekla bolševická třídní nenávist, vypráví o svém životě a především o malé pohraniční vesnici, jejím tajemství a cti, která se nakonec zrodila v srdcích jejích obyvatel.
    Komorní, do značné míry narativní hra představuje hereckou příležitost pro dva mužské představitele zralého věku.

Reto Finger zasadil svou hru Ledový hrot do prostředí švýcarské podhorské vesnice, ve které ještě lidský život výrazně ovlivňují archaické síly přírody. Jediným místem kontaktu s vnějším světem je přilehlé nádraží. Právě na něm se setkává dívka Hana s mladíkem z města Tobiasem a jeho spolubydlící Jasmin, kteří hodlají vyrazit na výlet do hor. Tobias naslouchá fascinujícím mýtům horského světa, které mu Hana vypráví. Právě do těchto pohádek pro dospělé uniká dívka před tíživou atmosférou v rodině.
    Hanin bratr Melk spáchal v horské soutěsce sebevraždu. Smutné dvouleté výročí chlapcovy smrti prohlubuje výčitky otce, který jako jediný zná pravdu a trýzněný pocity viny se zpovídá místnímu faráři. Matka se se smrtí Melka ještě nevyrovnala, pro otce nahradila v rodině svého bratra Hana, mluví o ní proto vždy jen v mužském rodě. Farář, kterému musí pomáhat zazimovat hroby, ji obtěžuje, ale na dívčin nátlak prozradí otcovu vinu. Jediným světlým bodem uprostřed zklamání se zdá být dívce její milovaná kráva Líza, která však porodí mrtvé tele a pomalu umírá. Zoufalá Hana vmete otci pravdu do očí a rozhodne se z vesnice definitivně odejít za jiným, lepším životem a následovat Tobiase do města. Ten ji však odmítá a posílá zpátky. Hanina budoucnost se jeví už jen jako zlý sen a jedinou cestou k probuzení se zdá být cesta násilí...   Reto Finger (*1972 v Bernu) obdržel za tuto hru o bezcestí, sebenalézání, střetu městského a vesnického světa i dávné říše mýtů a současnosti prestižní Kleistovu cenu pro mladé dramatiky za rok 2005.

Na zámku žije rozmazlená a zlá princezna Maryčka, která se chová ošklivě ke svým služebným i chůvě. Nedá ani najíst žebrákovi, který prosí o trochu jídla. V tom samém království žije v ševcovské dílně dívka Maryčka se svým tatínkem. Je laskavá, hodná a štědrá. Čaroděj obě dívky ve spánku vymění, takže princezna musí jeden rok žít v ševcovské chalupě a ševcovic Maryčka na zámku. Nikdo nic nepozná, teprve když čaroděj místo toho, aby po roce děvčata vyměnil zpátky, přenese princeznu na zámek a ráno jsou v pokoji princezny dvě...

Ředitel léčebny dr.Brandon chce experimentem dokázat, že lze u psychicky narušených jedinců pocitem naprosté svobody a usilovným cvičením mozku dosáhnout zcela normálních myšlenkových pochodů. S vybranými pacienty secvičí divadelní představení a nechá jim naprostou svobodu, aby sami rozvinuli děj. Režie se mu ale vymkne z rukou, dojde k nečekaným situacím, nelogickým úvahám, osočování, vyřizování osobních účtů, dokonce i k vraždám.
    Hra, která místy připomíná hororový žánr, je parodií na záhady uzavřených pokojů a je určena především amatérským souborům.

„Vždycky jsem poznal, kdy to nebude fungovat“, říká kočující léčitel ve fascinující hře Briana Friela o víře a umění, ve které autor představuje divákovi tři postavy ve čtyřech monolozích.
    První a poslední patří Franku Hardymu, cestujícímu léčiteli, který se po té, co absolvoval úmorné štace ve Skotsku a Walesu, vrací do rodného Irska, aby zde načerpal nové síly. Druhý monolog, je vyznání jeho manželky Grace, která jeho géniovi obětovala své patricijské zázemí a společenské postavení. Je to portrét dívky z „lepší rodiny“, které kočovný život přinesl jak inspiraci, tak ponížení. Ten třetí, a z mnoha hledisek nejdokonalejší, je monolog šupáckého, ošuntělého agenta showbyznysu Teddyho, který tuto dvojici na cestách nikdy neopouští, a vlastně sám neví proč.
    Friel prostřednictvím těchto postav nejen kreslí obrazy venkova, jako je pohřeb mrtvě narozeného dítěte, setkání s opilými svatebčany a jiné (přičemž každá z postav tyto události popisuje ze svého hlediska, tedy jinak), ale zároveň se mu daří vytvořit rezonující metaforu lidské závislosti na případném nezdaru i strachu z přijetí v rodné zemi. Mottem hry je pak konstatování, že každý talent, ať už duchovní či umělecký, je současně prokletím i požehnáním.

V místnosti, na jejíž stěně je veliká fotografie ledovce, se mladý muž - John - a stejně mladá dr. Halbrechová připravují na velice unikátní setkání – výslech: uprostřed oceánu se na plovoucí kře totiž našla asi dvacetiletá žena, která řekla jediné slovo: Titanic. Oba vědci teď hodlají zjistit, jestli je to skutečně přeživší cestující zaoceánské lodi Titanic, která ztroskotala před více než osmdesáti lety. A v případě že ano, jak to, že nezestárla? Takový je základní motiv hry úspěšného amerického dramatika. Během dalšího děje se odkrývají zajímavé skutečnosti: Žena opravdu zná všechny podrobnosti týkající se Titaniku, kde se plavila jako cestující třetí třídy, Johnův pradědeček byl zřejmě jedním z mužů, kteří na lodi zahynuli. Když dr. Halbrechová přivede stařenku, poslední cestující na Titaniku, která dosud žije, všechno se nejprve potvrdí, aby se nakonec ukázalo, že je to jinak.
    „Skotská cesta“ z názvu je tajná cesta z podpalubí na příď, která jediná vedla k záchraně.

Tři monology různých postav z jediného prostředí: luxusního centra   pro seniory Riddle Key na Floridě, přičemž všichni tři začínají svou zpověď přiznáním: Já jsem vrah.
    Prvním je čtyřicetiletý Gerald, který poslechne svou na smrt nemocnou budoucí tchýni, a ve snaze ušetřit na dědické dani se s ní ožení. Po její smrti pak má coby jí nejbližší člověk zdědit pět miliónů dolarů a vzít si její dceru, svou snoubenku. Věci se mu však vymknou z rukou a Gerald se stane předmětem vydírání. Rozhodne se vyděrače zabít, ale paradoxně je odsouzen za neposkytnutí pomoci své ženě – tchýni.
    Ve druhém monologu se sedmdesátiletá Lucy přiznává k nastrojení vlastní vraždy, za co bude odsouzena k smrti jistá Margaret, která před lety svedla jejího mnohem mladšího manžela Boba a právě Bob, protože s ní má opět poměr.
    A konečně třetím vrahem je čtyřicetiletá zaměstnankyně centra Minka Lupino, která se rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou a vraždí všechny osoby, které se dopustily nějaké nespravedlnosti. Návodem k vraždám jsou knihy jejího milovaného spisovatele detektivek, rovněž obyvatele Riddle Key. Problém nastane ve chvíli, kdy její nadřízený vše prohlédne, a nařídí jí, aby zabila svého drahého autora.
    Tato hra měla a stále má ve Spojených státech obrovský úspěch a opakovaně je uváděna v nových nastudováních.

Peškova transkripce komedií J.B. Molièra v komedii zbrusu novou přináší pro herce výsostně komediální příležitost. Autor pracoval naprosto volným způsobem se dvěma méně známými komediemi, s Pánem z Prasákova a s Doktorem proti své vůli, ze kterých využívá pouze některé scény. Kostru příběhu pak rozvádí a přidává mnohé situace, které však působí doslova „Molièrovsky“, možná by se hodilo říci i „Molièrovsko-Peškovsky“. Děj, který se točí kolem červených kalhot konšele Doubka, záletné ženy druhého konšele Borovánka, po svatbě toužící Lucindy a šišlavého ševce Kokrhele, jenž se z donucení vydává za doktora, je věru košatý a právem ho lze označit za třeskutou frašku, která však nepostrádá míru dobrého vkusu. Komedie, kterou lze označit za kvalitní lidové divadlo, je určena nejen profesionálním scénám, ale i ochotnickým souborům.