Hra zpracovává s velkou nadsázkou, v duchu Tarantinovské poetiky, téma neplacení a vymáhání dluhů.

Osamělý učitel v důchodu prodá levně svůj zrestituovaný činžovní dům, s nímž si na stará kolena neví rady. Podnikatel, který dům koupí, však nezaplatí ani jednu splátku z několikamilionového dluhu. Na radu dcery Veroniky, žijící s majitelem bezpečnostní agentury Bedřichem, se učitel rozhodne využít služeb Vymahače, tajného milence své dcery, který však dluh nevymůže a Dlužníka jen nebezpečně zraní. Když je podmíněně odsouzen a bez práce, začne absurdně vymáhat odškodnění od učitele, pro něhož tajně a tak neúspěšně pracoval.

Přičinlivý učitelův soused – taxikář, jemuž se nešťastný a bezmocný učitel svěří, se rozhodne učitele ochránit a prohlásí se za jeho Ochráncem. Tvrdě proti Vymahači zasáhne a ve rvačce ho zabije. Vzápětí žádá za svou službu vysokou odměnu. Zoufalému učiteli nabídne pomoc Dlužníkův syn, který odepisuje náklady na léčení otce z jeho dluhu. Nazve se Pomocníkem, zabije učitelova Ochránce-taxikáře, za což odepíše další část otcova dluhu. Protože se navíc stane ještě milencem učitelovy dcery Veroniky, zinscenuje havárii jejího manžela Bedřicha, po jehož smrti Veronika vše zdědí. I tuto „službu“ ovšem odepíše z otcova dluhu, který je po všech těchto akcích už minimální. Když se na scéně objeví Pátrač, nechtěný svědek smrti souseda-taxikáře, a žádá za své mlčení od učitele mnoho peněz, nezbude učiteli, než požádat Pomocníka - Dlužníkova syna - o další zásah – i za cenu odpisu veškerého dluhu. V dramatickém střetnutí Pátrače s Pomocníkem, dojde k překvapivému dějovému zvratu, k absurdně humornému vyvrcholení dramatu.

Tento groteskní thriller nabízí lákavou příležitost uvést na jevišti současnou atraktivní satirickou komedii, vycházející z reálných problémů postkomunistické společnosti.

Lída Baarová (1914 – 2000) sepsala v polovině 80. let minulého století v salzburském vyhnanství své paměti, které edičně upravil a v Torontu vydal Josef Škvorecký. Právě ony se staly půdorysem hry Útěky Lídy Baarové, jež v dramatických obrazech vypráví životní osudy této výrazné české a německé herečky. Od prvního pozvání do berlínských ateliérů, přes milostnou pletku s říšským ministrem propagandy, po útěk z nacistického Německa; od budování nové kariéry v Protektorátu, věznění na Pankráci, sňatek s Janem Kopeckým, společný útěk do Rakouska, rozchod až po nový život s doktorem Lundwallem. Není to dokument, je to příběh o vzestupu a pádu filmové hvězdy, která se nepotýkala jen s vnitřním voláním udržet se co nejdéle na vrcholu slávy, ale zejména s politickými kotrmelci, na něž byla doba jejího života přeplodná.

Hru Útěky Lídy Baarové uvádí v české premiéře Slezské divadlo Opava.

Detektivní komedie, která se odehrává v režisérské kabině rozhlasového studia ruské redakce BBC v roce 1984. Jeden z ruských hlasatelů zemře na mrtvici uprostřed vysílání. Mezi hlasateli se strhne komická panika, zatímco se anglická režisérka snaží chladnokrevně udržet vysílání v chodu pouštěním natočených programů. Přivolaný doktor konstatuje, že smrt hlasatele byla způsobena jedem podaným před několika hodinami a inspektor Goldberg ze Scotland Yardu už vyšetřuje vraždu. Při jeho výsleších jeden redaktor po druhém a jeden na druhého vyjevují svoje bizarní emigrantské příběhy a ještě bizarnější charakteristiky včetně vzájemných pomluv, zatímco od britské kontrarozvědky se inspektor Goldberg dozvídá, že zavražděný hlasatel byl sledovaný agent KGB a další z hlasatelů (populární disc-jockey) je agent Mosadu. Po rozvíjení teorií o válce rozvědek v redakci však inspektor Golberg nakonec odhalí, že vražda byla provedena z mnohem prozaičtějších motivů.

Premiéra hry proběhla v Radiu Kol Yisrael, další inscenace v několika německých rozhlasových stanicích. „Ryzí detektivka, která ale rozbíjí běžná schémata kriminálních thrillerů a ironicky nastavuje zrcadlo rozhlasovému médiu, svižným dialogem, vtipnými komentáři a věrohodnou charakterizací kariéristického cynismu poskytuje dobrou zábavu“. (FUNK-Korrespondenz, Nov. 1986).

Nejvýstižnějším označením pro komedii Vlastimila Pešky Hnízdečko a šunkofleky aneb Nepravdivě pravdivá opereta by byla zajisté groteska. Vždyť již samotná úvodní zápletka je groteskou, která je postavena

na nepravděpodobnosti, že se téhož dne bezhlavě ožení dva kamarádi. Mladý avantgardní herec Viktor Kadraba zvaný Káďa a začínající hudební skladatel Gustav Sosnar zvaný Čolek si do svého pronajatého sklepního bytu třetí kategorie, takzvaného „hnízdečka“, přivedou své novomanželky aniž by jeden, či druhý z kamarádů o záměru svého druha měl tušení.

To přinese samozřejmě mnoho nedorozumění a prvních novomanželských sporů.

Jednopokojový byt je navíc doslova průchozím místem dalších postav, které novomanželským párům doslova nedopřejí soukromí. Do prádelny, která sousedí se sklepním bytem, každou chvíli prochází paní Jolanada, domovnice cikánského původu. Soužití novomanželů také „zpříjemňuje“ instalatér Jíra, který zavádí do domu nové odpady. Každý den navštíví své kamarády Maťo Kočkodan, neuznaný básník začátku 21.století a jeho kamarádka avantgardní herečka Žofie Kalousová. Ti společně chystají umělecký projekt, který se má stát největším uměleckým počinem roku. Vrcholem „pravého soukromí“ je, že sklepním bytem začne procházet i dechová kapela. Zoufalá situace mladých párů je nakonec vyřešena překvapivým způsobem, který lze přirovnat jen a jen k happyendu z operety.  

Tato komedie je tedy především o začínajících umělcích, kteří nemají prostředky na slušnější bydlení. Ostatně nejde o jev zcela nový. Začínající umělci vždy měli, mají a zdá se, že i budou mít své začátky velmi nelehké. Jde tedy o komedii výsostně aktuální pro dnešní den i pro zítřek.

Autor přiznává, že jde z části o autobiografickou vzpomínku na jeho umělecké začátky

a bydlení ve sklepním bytě, který ve hře popisuje. Nicméně si v groteskní nadsázce především střílí z dnešních začínajících umělců i jejich starších kolegů, rádoby umělců, kteří se zaštiťují vysokými uměleckými ambicemi při ztvárňování tzv. projektů, za kterými se obvykle skrývá značné neumětelství povyšované na excelentní umění. Projekt podobného ražení nese v Peškově komedii název: Šunkofleky.  

Autor scénáře je i autorem hudby, kterou může zájemcům zprostředkovat DILIA.     

Celosvětově známou pohádku zdramatizoval Vlastimil Peška pro brněnské Divadlo Radost. Jde o kombinaci činoherní a loutkoherecké interpretace. Dramatizace nabízí laskavý humor i patřičné napětí v příběhu o krásné a hodné Sněhurce a královně, která Sněhurce závidí její krásu i lásku prince. Samozřejmě vypráví i o sedmi trpaslících, u kterých našla Sněhurka úkryt – a také o tom, jak kvůli zlé královně Sněhurka málem umřela, ale nakonec to zásluhou prince všechno dobře dopadlo … a byla svatba. 

Jak bývá u Vlastimila Pešky dobrým zvykem, také k této pohádkové komedii napsal řadu melodických písní, které vám od autora můžeme zprostředkovat.

První polovina 90. let 19. století. Byt doktora Struny na pražském nábřeží. Vkusně a zámožně zařízený interiér připomíná díky klenutému žebroví břicho velryby.

Doktor Struna, český vlastenec, přispěje zásadním dílem na zakoupení kostry plejtváka myšoka pro právě budované Národní muzeum. Po řadě eskapád – kosti plejtváka je nutno odmastit v nedaleké Ringhofferově továrně – má být skelet konečně umístěn do nové budovy. Tu za Strunou přichází prostředník ředitelství muzea, Malajel, s neradostnou zprávou: kostra se do muzea nevejde, je třeba ji zkrátit o sedm ocasních obratlů. Začíná boj mezi Strunou a Malajelem o sedmero obratlů. Vedlejší dějová linka se pak točí kolem komponování oslavné „Ódy na plejtváka“ a vztahu Strunovy služtičky k mladíkovi Karuzelskému, jenž vlastnoručně pohání druhou pražskou senzaci roku 1893 – kolotoč na Královských Vinohradech (dnes známý jako kolotoč na Letné).

Struna  Počkejte! Češi si postaví muzeum, a nevejde se do něj velryba?

Malajel  S velrybou v našich podmínkách nikdo nepočítal.

Struna  To tam chcete zavěsit kostru kapra?

Malajel  A proč ne?

Struna  Kostru kapra má každoročně půlka národa na talíři.

Malajel  No co, jezdili by se na ni dívat Norové!

Hra realizovaných metafor české malosti a uměleckých kompromisů (do Národního muzea, jen když se zbavíš obratlů). Aluze jonášovské i mefistofelovské. Téma „zprznění“ se podepíše také na formě hry – odtud podtitul „hra, jíž chybí sedm obrazů“. Autor vychází z historických událostí, avšak nakládá s nimi velice volně, některé zcela pomíjí, jiné dramaticky zhutňuje. Plejvák je první celovečerní hrou Cabaretu Calembour (premiéra 19. února 2013 na malé scéně Studia Ypsilon v autorově režii).  

Hra získala 2. místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2012.

Hra Plejtvák získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní českou hru roku 2013. 

Situačně konverzační komedie o jednom velkém zážitku a spoustě nevěr. Šéf firmy žije s manželkou v poměrně svobodomyslném svazku, oba mají své „vedlejšáky“ ale když manželka přistihne Šéfa ve své vlastní posteli s jeho sekretářkou, je to na ni už moc a požaduje ukončení poměru nejen mileneckého, ale i pracovního. Na místo sekretářky mu pak nasadí svoji kamarádku, která má střežit jeho počestnost, jenomže se z ní vylíhne ještě větší „stíhačka“ a nymfomanka, než byla první sekretářka. Tu mezitím šéf doporučí svému zákazníkovi, který si u něj přichází objednat obchod, jaký jeho firma dosud nezažila. Šéf má totiž firmu na zážitky, takže zákazník chce něco, co ještě nezažil. Tím se vše zamotá, neboť „něco, co ještě nezažil“ bohatě splňuje sekretářka, kterou mu Šéf doporučil. Je to dívka tak hloupoučká a tělesně přívětivá, že něco takového opravdu nezažil a je zcela spokojen. V tom je ale háček. Sekretářka už není zaměstnancem Šéfa a tím pádem by to neplatilo. Šéf tak musí zahrát, že sekretářka je jeho zaměstnanec, což se však nesmí dozvědět jeho žena ani jeho nová sekretářka. Proto si zákazníka pozve domů. Tím si ovšem zadělá na problémy a divákovi na zábavu. Mezitím se totiž jeho žena zamiluje do zákazníka a ve chvíli jednání se vrátí domů. Tím vznikne klasická situace několika lidí v jednom prostoru, kde se žádný nesmí s nikým jiným potkat, a potká-li se, nesmí být tím, kým je. Tomu všemu navíc komično a pomocný pařát podává papoušek – herec imitátor v roli papouška, který vše glosuje, zároveň se ale do děje i zapojuje. 

 Komedie je určena zájezdovým divadlům.