Honza zdědil kocoura. Ale ne jen tak ledajakého – mluvícího a nesmírně mazaného! Kocour požádá svého nového pána Honzu o vysoké boty a slíbí mu, že z něj v botách udělá boháče.

V tomtéž čase na jiném místě vysvětluje královská dcera svému otci, že už není žádná malá princezna. Na vdavky s nudnými princi však nemá ani pomyšlení.

Kocour ví, jak moc má král rád koroptvičky. Chodí na lov a nosí mu je po tuctech jako dar od svého pána, vznešeného hraběte Honzy. Odměnu – zlato – dává kocour Honzovi, aby se mohl konečně dosyta najíst.

Nápaditému kocourovi se jednoho dne podaří zařídit, aby se král a princezna setkali u jezera s úplně nahým Honzou. A protože na nahém člověk nepozná, jak je bohatý, namluví kocour králi, že Honza je majitel zámku. Králi se údajně bohatý Honza ihned zalíbí jako možný zeť. Důvtipná princezna sice kocourovi příběh o vznešeném naháčovi neuvěří, ale s Honzou budou nakonec i přesto svoji.

 

Na jedné lavičce ona, na druhé lavičce on. Ona mu říká: „miluji tě“, on by rád odpověděl: „já tebe taky“. Ovšem jejich lavičky se nachází v parku psychiatrické léčebny a poddat se jeden druhému by znamenalo živit jejich šílenství. Ona je nymfomanka, schizofrenička, on erotoman, alkoholik, sebevrah. Tyto trable je sbližují a oddalují jeden od druhého. Ona touží po něm, on touží po ní. Je jejich touha projevem nemoci či skutečných citů? Kde končí neuróza a kde začíná láska? Hra na kočku a na myš, hra na lásku.

Text a atmosféra této romantické komedie volně přecházejí od něhy k násilí, od zamilovaného cvrlikání až k sprostým nadávkám.

Hra současného francouzského dramatika Nicolase Bedose byla letos na jaře s úspěchem uváděna v pařížském divadle La Pépinière.

„Tady jste sama za sebe. Svobodná. Zbytek světa už vás nehodnotí.“

Hlavními postavami, s nimiž si po smrti nikdo a nic neví rady, a proto uvízly v mezipatře, jsou Sylvia Plathová, Virginie Woolfová a Ivana, zvaná Madam T. V životě psaly, teď z listů svých knih vaří a čekají, až nějaký hlas zavolá jejich jméno, až někomu živému budou skutečně chybět. Autorka nechává své hrdinky se do sebe nekompromisně strefovat. S otevřeností, palčivostí, ale i s odzbrojujícím humorem je nutí rekapitulovat svoje životy.

Hra o ženách v proměnách 20. století, o potřebě snášenlivosti, o (ne) schopnosti žít v těsné blízkosti jiného živého těla, o závislosti a nezávislosti.

Radka Denemarková o hře: „Tématem mé hry Spací vady jsou otázky, co to znamená narodit se v kůži ženy, co to znamená být spisovatelkou a jak se vyrovnat se ztrátou blízkých lidí, kdy řada otázek už zůstane navždy nezodpovězených.  Hru jsem psala o sobě, vše se odehrává v groteskní nadsázce.Toužila jsem napsat komedii plnou štiplavého humoru o smrtelně vážných věcech. Metaforou vyhmátnout esenci společnou všem. Je to zakuklená autobiografie na jevišti, prsty vložené do vlastních ran, odlesky všeho toho, co mám odžito a čím mě život fascinuje. A zároveň výsměch všem klišé o ženách a mužích, které jsou dodnes zakořeněny napříč všemi vrstvami.“

   Dramatizace pěti sportovních povídek Oty Pavla (Salto nazad, Omyl, Na silnici k Vratislavi, Nejhorší je bejt brankářem a Žluté růže) vznikla pro malou scénu Moravského divadla v Olomouci.

   Salto nazad pojednává o gymnastce Evě Bosákové. Cyklističtí závodníci, Jan Veselý, Jan Kubr a Tolek Piotrowski, se objevují v povídkách Omyl a Na silnici k Vratislavi a nechybí ani humorně pojatá fotbalová tematika v epizodě Nejhorší je bejt brankářem. Dojemně nostalgickou polohu tvorby Oty Pavla završuje povídka Žluté růže, která je pohledem na svět horolezců, konkrétně příběh horolezce Zdeňka Bendy vyprávěný očima jeho matky Marie Bendové.

   Všechny příběhy spojuje Pavlova láska a obdiv k mimořádným sportovním výkonům. Autor přitom ukazuje, že výhry a prohry jsou relativní a že mimořádným činem člověka může být právě to, co je z hlediska tabulek rekordů nezajímavé. Adaptace nabízí pět až šest vděčných hereckých příležitostí, je vhodná pro potřeby komorní inscenace postavené na vyprávění, divadelním znaku, hudbě a živé komunikaci herců s publikem.

Veselá pohádka s písněmi - o tom, co všechno dokáže vodník a jak se na něho musí. Vískou Mokrá protéká potok, který pohání mlýn a napájí rybník. Lidem se tu dobře žije, voda přináší mnohým obživu. Rybář Toník má rád mlynářovu dceru Terku, už by se rádi vzali, ale mlynář by chtěl nejdřív provdat starší dceru Madlu. Jenže té se do vdávání nechce, nejraději je s venkovskou kapelou a hraje na housle. Když mlynář konečně svolí ke svatbě, ve vsi se ukáže vodník a hned se do Terky zakouká. Způsobí rozepři mezi Toníkovým a Terčiným tátou, Terku navštíví v podobě krásného koně, potom jako obrovský sumec a nakonec ji unese a uvězní v tůni, ve své vodnické domácnosti. Toník a jeho táta, který je povoláním porybný a s vodníky to umí, se na hastrmana vypraví spolu s mlynářem. Vodníka však nakonec chytí Madla. A protože se ukáže, že je to výborný houslista, končí pohádka dvěma svatbami a všichni jsou spokojení.

Ve „zdravé“ hře Zeleninová pohádka se dětští i dospělí diváci setkají s hodným chlapcem Gustavem, který jde do světa hledat svého ztraceného tatínka. Ten je odborníkem na hubení plísní všeho druhu. Jeho služby by se náramně hodily paní zelinářce, u níž by Gustík rád pracoval a které plíseň ničí úrodu. Při svém putování potká hoch pohádkového dědečka, který mu poradí, kde otce hledat. Tatínka unesla zlá paní Plíseň z obavy, že by ji mohl zahubit svým novým přípravkem Antiplíseň. Jako červená nit (v našem případě ovšem zelená) se celou pohádkou táhnou lumpárny nezvedeného skřítka Zeleninky, který místo toho, aby pomáhal, je naopak strůjcem těch největších lapálií. Nakonec však vše dobře dopadne! Ve hrách Jana Skalického bývá pravidlem, že jsou zpestřeny písněmi. Ani v Zeleninové pohádce tomu není jinak. Hudbou kus opět tradičně opatřil Jakub Strnka.

   Klasická pohádka pro nejmenší s hudbou Jana Kyncla. Potom, co dětem zemře maminka, vezme si tatínek dřevorubec zlou macechu a ta vyžene jeho dvě děti do lesa. Děti nakonec uvidí ve tmě světýlko, ale místo toho aby si konečně odpočinuly, čeká je boj na život a na smrt se zlou perníkovou babiznou.

   Jak je dětem, když nemají co jíst? Jak je jim v lese v noci, když vítr hučí v korunách? Dovedou říct ne, když si je někdo chce vykrmit? Příběh o prvním životním dobrodružství dvou sourozenců, kteří na vlastní kůži poznají, že najít cestu domů nemusí být vždycky jednoduché. Úprava klasické pohádky pro nejmenší nezastírá doslova existenciální vyhrocenost situace, ve které se postavy dětí i rodičů ocitnou, vše temné a neradostné ale podává hravou formou, s písničkami, říkankami a očistnou katarzí na závěr.

   Karel Jaromír Erben toho stihl za život hodně – nechal nám tu nejen do morku kostí se zažírající sbírku balad Kytice, ale také klasické pohádky, které zná každé malé dítě. Jen na jedno zapomněl – že by mohl své pohádky také zveršovat. Za vydatného úsilí se ale po letech povedlo toto opomenutí napravit, a vznikla z toho veselá i napínavá pohádka pro nejmenší, prověřená inscenací v Divadle Polárka.

   Text zpracovává klasickou zápletku, která by se neobešla bez: záhadné jabloně plodící zlatá jablka, nejmladšího královského syna, který odhalí, proč jablko přes noc vždy zmizí, ptáka Ohniváka, který krásně zpívá, lišky Ryšky, která je trpělivou průvodkyní na cestě, na níž je třeba překonat mnoho překážek, věrného koně Zlatohříváka a němé zlatovlasé panny, která promluví teprve, když znovu spatří svého milého. A samozřejmě živé a mrtvé vody, která Honzu zase oživí, poté co jej bratři zabili.

Divadelní hra v deseti obrazech, která se odehrává v současnosti, v deseti různých evropských městech. Hra o Evropě, nikoli unijní, ale o Evropě protkané bohatou škálou různých lidských vztahů, z nichž ne všechny lze považovat za příkladné. O lidech, kteří se za každou cenu snaží nějak uplatnit ve společnosti nebo i jen přežít nějakou nevítanou situaci. Současná Evropa je nazírána tak, že lidé už nejsou nijak omezováni hranicemi mezi státy, ale jsou pouze propojeni mezi sebou silnými vazbami (někdy i s vypočítavým osobním a komerčním záměrem). Autor nazírá naši současnost kousavě, s ironií jemu vlastní, všímá si mnohých negativních společenských rysů – také neznajících žádné hranice, buduje modelovou situaci v níž se ocitá moderní hrdina, člověk 21. století. Způsob vyprávění příběhu je inspirován Rejem A. Schnitzlera, individuální postavy totiž z jedné scény přecházejí do scény následující.