Bezejmenný syn v nejlepších letech ztratí smysl života, smysl pro zodpovědnost a doslova zamrzne ve stádiu sebelítosti a egoismu. Dá výpověď v práci, opustí ženu i děti, zanedbává svého bratra astmatika, který se užene k smrti, zničí přátelství s Ulfem a není schopen postarat se ani o svého stárnoucí otce, který následkem pokročilé senility přichází o rozum a vylévá do synova šatníku čočkovou polévku…
Kde se najednou vzaly všechny ty problémy? Kam zmizel ten úspěšný mladý muž a pozorný otec rodiny? Kdo za to může?
Když sobectví syna ustoupí zdravému úsudku, je již pozdě na záchranu bratra, přátelství a zřejmě i rodiny. Nezbývá než udělat radost otci a vyrazit k jezeru s lahví dobrého koňaku.

Hra vyhrála festival současné dramatiky Heidelberger Stückemarkt 2009, kde získala také cenu publika. V rámci berlínského festivalu Theatertreffen 2009 dostala jednu z hlavních cen spojenou se zakázkou na novou hru.

   Mírně absurdní komedie Dominika Nowaka popisuje ironicky, ale mnohdy smutně naši současnost. Milovník ovocného vína zvaný Čuču se snaží za každou cenu udržet nad vodou, ať už jako reklamní figurína nebo provozovatel erotických stránek. Pomáhá svému příteli Oliverovi zvanému Olo udržet se psychicky nad vodou po fatální autonehodě, ale ten se mu nakonec odvděčí tím, že mu svede jeho dívku Annu. Anna zase sleduje rozklad vztahu svých rodičů a nechtěně pomáhá udržovat svému dlouhodobě nezaměstnanému otci milostný poměr s Číňankou, s níž se otec seznámil při pobytu u bratra v Austrálii, který mu zaplatil letenky, aby se s ním po dlouhé době uviděl a přitom mu tím dal patřičně najevo, jak obrovský rozdíl může být mezi emigrací a setrváním v postkomunistické realitě. Do toho všeho dějem fatálně zamíchá stará panna, tetička Tereza, která svou nedostatečnou saturaci v sexuální oblasti nahrazuje přehnaně demonstrovanou vírou. Sledujeme osudy šesti nešťastných lidí, jimž se můžeme smát, ale ve skutečnosti se možná smějeme sami sobě.
   Komedie Dominika Nowaka byla jednou z vítězných druhého ročníku literární soutěže pořádaného Teatrem Powszechnym v Lodži. Oceněním je závazek zmíněného divadla tuto hru inscenovat.

   Tragikomedie o ztracenosti uprostřed nedozírných vod. Odehrává se během plavby na zaoceánské lodi mezi Marseille a Hongkongem. V tom prostoru cestovního bezčasí, kde se setkávají utečenci od svých životů. Kam plují? Sergej jen hraje v baru na klavír a nemluví, což podněcuje představivost Angeliny a Marie. (Sergej si Angelinu později překřtí na Petrolejku, protože mu připomíná dívku ze starodávné pohlednice.) Marie je ještě moc mladá a jede do Číny hledat svou nezávislost. Sergej se zabývá studiem orchidejí. Od čeho utíká Angelina? Ano, je to ona – americká astronautka, která ze žárlivosti málem zabila svou sokyni v lásce k jinému astronautovi.
   Všichni tančí na palubě a sní, ve vzájemném erotickém pnutí. Sergej není ani záhadným mlčícím klavíristou ztraceným na francouzském pobřeží, ani citlivým Rusem vhodným pro budoucí soužití. Možná je to slídil, možná tajný agent. Kdo spáchá sebevraždu, kdo dopluje do Hongkongu a kdo poletí na Mars?

Hra vznikla na stipendijním pobytu autorky v Mezinárodním literárním domě pro spisovatele a překladatele Ventspilshouse v Lotyšsku v roce 2009.

„…já se v žádném případě a za žádných okolností nebudu obětovat. Ani na kříži, ani v posteli, ani v kuchyni, ani pro předky, ani pro potomky, ani pro vlast.“

 

Ona a on, mladý pár výtvarníků, jejichž vztah zde funguje jako půda pro polemiku o smyslu umění a odpovědnosti za problémy světa.

Oba partneři společně odjíždějí do Londýna. Ona má za úkol vytvořit tu dílo s politickým poselstvím. On jí pomáhá, ale také ji morálně soudí.

Hravá a metaforická hra psaná poetickým jazykem je niterným pokusem o překonání autorského narcismu, pokusem vyjít ze sebe, udělat něco užitečného pro „svět“, zabývat se jeho otázkami a objektivní skutečností.

V čem spočívá jejich síla? V představivosti, díky níž se na scéně objeví vše, na cokoli jen pomyslí? Nebo v tom, že žijí jeden pro druhého v intimním prostoru vztahu?

 

„Mohla sis stvořit vlastní božstvo.“ „To jsem taky udělala. Narcismus. A pod jeho slupkou prázdnota.“

Kathrin Röggla ve své hře reaguje na bouři, kterou způsobil případ vězněné Nataschy Kampuschové. Na oběť, která zpočátku vzbuzuje soucit celé společnosti, se postupně snáší stín pochyb a sílící únavy z příběhu, který se rychle omrzel. Vše se odehrává v médiích a svých rolí se ujímají typické figurky dnešní doby: rádoby novinář, odborník (psycholog), padlá hvězdička, paní odvedle, údajný přítel a v neposlední řadě zástup účastníků internetových diskuzí. Ti všichni komentují dění, dávají dobré rady a vynášejí soudy. Jejich zájem však netrvá věčně.
K mediálnímu světu odkazuje hra i svou formou. Oběť je sice v centru dění, avšak za celou dobu se neukáže na jevišti. Postavy nepromlouvají, místo toho citují samy sebe. Mluví o oběti, ale přitom odhalují svou pravou tvář a zároveň ukazují způsob, jakým se utváří prchavý mediální obraz skutečnosti.

Hra zúčastnění byla nominována na letošní cenu současné dramatiky Mülheimer Theaterpreis 2010.

Slavná starší herečka se ve svém domě učí novou roli. Má za sebou sice úspěšnou kariéru, ale po většinu času jí dělá společnost pouze sklenička whisky. Nechtěnou samotu přeruší nezvaný host, malíř Marius. Přišel za Donnou T., aby na objednávku třetí osoby namaloval její portrét. Po počátečním zdráhání zvítězí zvědavost a Donna T. souhlasí. Během několika sezení se mezi herečkou a o generaci mladším malířem zrodí přátelský vztah plný střetů, humoru, ale i poetických momentů. Navzájem si vyprávějí epizody ze svých životů, které se v jednom okamžiku protnou…

Hra o vášni, lži a přátelství.
Napínavé odkrývání minulosti.
Rychlý spád a prostor pro vtipný dialog.

Hra Das Porträt der Donna T. je dílem jedné z nejúspěšnějších a nejhranějších současných rumunských dramatiků. V roce 2007 získala prestižní rumunskou divadelní cenu Uniter.

Ana-Maria Bamberger vyrůstala bilingvně a je autorkou rumunské i německé verze hry, která zaznamenala úspěch v obou zemích. Napsala ji na tělo slavné rumunské herečce Olze Tudorache v roce 2008.

Ve hře Cizinci přivádí autor Antonio Tarantino své publikum do jediné místnosti, v níž žije v ustavičném blouznění osamělý a nemocný muž. Jeho každodennost balancuje na hraně skutečnosti a noční můry. Je posedlý vzpomínkami na svůj vlastní život a také strachem z pronásledování. Někdo mu totiž neustále klepe na dveře. Jsou to určitě „cizinci“, přistěhovalci či nebezpečná individua, která chtějí za každou cenu vstoupit.

Nelítostný portrét strachu člověka ze všeho jiného, cizího, odlišného. Personifikace xenofobie... Může za to vláda, že máme tolik přistěhovalců. Neklepejte! Nechte mě být! Dejte mi pokoj!

Klepání však neustává a muž na pokraji zhroucení zjistí, že za dveřmi stojí duchové jeho mrtvé manželky a syna - cizinci uvnitř vlastní rodiny -, aby si s sebou odvedli původce psychického a fyzického teroru.

Hra byla v roce 2009 nominovaná na prestižní cenu Premio Ubu, která je italskou verzí české Ceny Alfréda Radoka nebo Ceny Thálie.

    Poutavý příběh ze života jedné pařížské rodiny se odehrává v rozmezí let 1899-1919. Zatímco děda Adolphe žije naplno i jako sedmdesátník, jeho syn Charles poté, co ho kvůli milenci opustila manželka, se soustředí jen na svou práci a především na výchovu nejmladšího z rodu Bellangerů. To, že Maurice  už od svých deseti roků vyrůstá bez matky, má za následek i jeho pozdější až chorobnou nedůvěru k ženám. K dramatickému zlomu dochází v den Mauricových třicátých narozenin, kdy se k "rodinnému krbu" nečekaně vrací Germaina Bellangerová, tentokrát v roli kajícnice. Jenomže exmanžel Charles mezitím pochopil, že jeho vitální otec Adolphe měl pravdu: Nač se trápit kvůli tomu, co bylo a co se už nedá vrátit? "Milovat a být milován je přece štěstí", kterému dva někdejší nepřátelé žen jdou nakonec dobrovolně vstříc.
    Sacha Guitry byl všestranný divadelník - a "Mon père avait raison" patří k jeho vrcholným hrám. Světová premiéra se konala v Paříži r. 1919, kdy v hlavních rolích exceloval autor se svým otcem Lucienem. V září 2007 (na pařížské scéně Théâtre Édouard VII) převzala "hereckou štafetu" jiná slavná dvojice - Alexandre Brasseur a jeho otec Claude.
     Komorní příběh ze života tří generací je v podstatě nadčasový. Vždyť už téměř celé století dokáže zaujmout publikum (a nejen ve Francii) inteligentním humorem i citovým nábojem.

     Mr. Frye, policejní vyšetřovatel ve výslužbě, přijel z Yankilánu (tedy z USA) do města Suárez na severu Huaxilánu (pohraniční město na severu Mexika), aby byl nápomocen při vyšetřování mnohonásobných vražd mladých žen. Po dni plném namáhavé, ale bezvýsledné práce, usedne k občerstvení v baru Tlatoani, v doprovodu člena místní policie, nadporučíka Quintera, který se ho snaží přesvědčit, že veškeré úsilí je marné. Pořád se budou zabíjet mladé ženy, protože se to “může”. Podle jeho mínění jde o fenomén, který prostě vyplývá z dané situace: město plné velkých továren, kde ženy pracují, uprostřed pouště, kudy vedou trasy obchodu s drogami, a kde je snadné mrtvoly odhodit. Politická situace je také příznivá, neboť centrální vláda slábne (a je daleko) a místní to toleruje. Při této debatě jsou obsluhováni Martičkou, která jim nosí tequilu a sdělí jim, že později bude show, v kterém vystoupí. Ráda by se stala zpěvačkou a čeká, až ji někdo “objeví”. Quintero, už značně podnapilý, si s ní ujedná blízké setkání; nechce, aby mu Marta “utekla živá”. Přesvědčuje svého kolegu, že i on by měl jednou zažít zločin z té druhé strany: je to vzrušující a takřka bez rizika, zde a v této době, kdy lidskost už se přežila a blíží se konec světa...

    „Tady to je například Švéd překládající z němčiny. Vedle něj je Švéd překládající z angličtiny a vedle něho Švédka, co dělá italštinu. Támhle je Slovinec překládající z portugalštiny a tady Francouzka překládající z katalánštiny, vedle ní sedí Polák překládající z češtiny, ale Čech, překládající polštinu je až támhle, řekli jsme jim, že se mají posadit vedle sebe, aby to bylo jednodušší, ale nerozuměli nám.“
    Co se stane, když se evropská kultura převede na jeviště a když se někdo pokouší o evropskou hymnu? Jak funguje Evropa, která je reprezentována skladatelem, který si myslí, že je lepší než Beethoven, rebelským portugalským hercem, německou vystavovatelkou, belgickou lingvistkou, která je zastánkyní „pasivní interkomprehence“, nejstarší žijící evropskou obyvatelkou a třemi hudebníky, kteří hledají orchestr? Pomůže jim umění a sjednotí je? A znamená dorozumět se opravdu si rozumět? Nosní myšlenou textu je otázka, jakým směrem se Evropa ubírá a jestli je umění schopné pomáhat nebo jestli je realita vždycky mocnější. Vtipná a inteligentní hra, která oslavuje různost jazyků a lidí, byla v roce 2008 oceněna Velkou cenou za dramatickou literaturu a Cenou SACD pro nové talenty.