Hra Rodinné blues podrobuje rodinné vztahy ve chvílích krize zatěžkávací zkoušce. Ukazuje, jak genderové stereotypy dovedou i na této úrovni narušit rodinnou atmosféru a jak těžko se hledá cesta k navázání zpřetrhaných nitek vzájemných vztahů. Sobecká přání, netolerance i hromadění nenaplněných snů či ambicí přivádějí rodinný svazek málem na pokraj katastrofy. Až na pokraji propasti se prokáže, že rodinná pouta dokáží překonat individuální zájmy jejích členů. Hra Rodinné blues má tempo i současný jazyk( byť slovenský). Je místy smutnou, místy vtipnou i drsnou výpovědí naší doby, kdy komunikace hladce probíhá přes mobily a různé komunikační sítě, avšak komunikace tváří v tvář nám způsobuje stále větší problémy.
Hra získala druhé místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka 2010 a také cenu pro divadelní hru reflektující genderové téma Zlatá divadelní žába v soutěži cen Alfréda Radoka.

„Milí diváci, jak se říká – ale to se říkalo vždycky – doba je zlá. Říká se taky, že ovzduší v zemi je pochmurné, katastrofa se týká společnosti, ale úspěch je věcí sféry finanční.“

Tímto oslovením začíná hra, kterou bychom mohli označit jako komedii mravů z prostředí businessu plnou chladnokrevného jednání a otupělých lidských bytostí. Hlavní roli zde hrají peníze a děj pohání touha všech postav tyto peníze hromadit. 

Titul hry si autor vypůjčil od jednoho z hypermedializovaných expertů z oboru ekonomiky. Předznamenává hru obsahově směšnou, ale zároveň i jízlivou, ve které bez obtíží identifikujeme model, tj. některou z nejreprezentativnějších „osobností“ cynismu let 1980 – 1990, který, jak víme, stále aktivně přežívá. Kdo se zajímá o to, co  dnes ovládá francouzskou společnost, ví při četbě této hry, že Louis-Charles Sirjacq v ničem nepřehání a že extravagance jednajících osob, zejména „hrdiny“ Bruno Sobina, předsedy skupiny Sobin, jsou kvintesencí reality. Sirjacq je sžíravý, ale nic si nevymýšlí: jen zachycuje, vstřebává a rozvíjí až do grotesknosti  jednání, která se ve světle rampy zdají nesnesitelná, ale která patří ke každodenním kódům podnikatelského světa.
    
Autor si neklade za cíl bičovat společnost, aby ji polepšil. Rozumí politice,  ale právě proto si nedělá žádné iluze. A má něco navíc, v čem tkví oduševnělost jeho komedií. Neskrývá , že se dívá na lidské bytosti s určitou laskavou shovívavostí . Dokonce i na ničemy.

Život na opuštěném nádraží, kde žádné vlaky nikdy nestaví, se může paradoxně pro někoho stát i docela pohodlným a zábavným útěkem z dnešní uspěchané a stresující reality. Čtveřice bezdomovců si tu krátí čas nácvikem na akci, kterou provedou „až ten vlak jednou zastaví“. Realita ovšem předčí jejich očekávání a jednoho dne jeden vlak skutečně zastaví. Vystoupí z něj slavný kouzelník Harry Houdini a pak se začnou dít věci…

     Vynikající komedie Orchestr Titanic předního současného bulharského dramatika Christo Bojčeva, která od svého vzniku v roce 2002 stačila obletět svět, je pronikavou sondou do odcizeného světa dnešních lidí a svou výpovědí zdaleka překračuje rámec komediálního žánru.
     Bulharského dramatika Christo Bojčeva můžeme směle zařadit mezi nejzajímavější současné zahraniční dramatiky. Ve svých komediích s lehkostí a přirozeností výjimečného talentu překračuje hranice zaběhnutých žánrů i reality. Výsledkem je dramaticky velmi hutný tvar, ve kterém není nouze o zasmání, zamyšlení, ale především údiv, ke kterému nás tento dramatik přivádí s neobyčejnou lehkostí a kreativitou.  

 

Revue o historii jednoho vídeňského domu v devátém okrsku, kde dnes sídlí ředitelství Volksbank. Kdysi zde měl ordinaci doktor Breuer, který se spolu s Freudem věnoval hysterii. Do dějin psychoanalýzy s nimi vešla i jejich pacientka Berta Pappenheim, známá jako Anna O. Později se proslavila také jako zakladatelka židovského svazu žen, kde bojovala proti prostituci a za práva žen.

Hra odkrývá osudy duchů tohoto domu a vypráví o nemožné lásce mezi první pacientkou psychoanalýzy a jejím lékařem, o Židovi, který se tu ve sklepě schovával v kýblu na uhlí před nacisty, o bankovních lupičích, sekretářkách, generálních ředitelích a jednom vyhozeném nočním hlídačovi.

Hodinka duchů začíná!

Hra vznikla na objednávku rakouské Volksbank.

Téměř padesátiletá Blažena dospěla ke konci své nelehké životní cesty. Zbývá jen předstoupit před nebeský soud a obhájit své mnohdy nelichotivé skutky.

Diváci v rolích porotců sledují nevšední soudní proces, který má za cíl vynesení jasného rozsudku. Vinna, či nevinna? Peklo nebo ráj? Do jaké míry jsou naše životy ovlivňovány těmi druhými?

Jímavý příběh o lásce až na věčnost je protkán mnoha retrospektivními vstupy, které skýtají pro představitelku hlavní role nevídanou výzvu, vzhledem k věkovému rozpětí postavy od malého děvčátka po zralou ženu. Herecký partner ve hře vystupuje coby rovnocenný spoluhráč, představující všechny Blaženiny „osudové muže“, dohromady sedm zcela rozdílných mužských tipů. 

Tato tragikomedie byla napsána pro paní Vilmu Cibulkovou a pana Miroslava Etzlera, kteří ji v autorově režii také úspěšně nazkoušeli. Česká premiéra se odehrála 3.března 2010. 

Markovo srdce není žádné „zimmer frei“, to si myslí třináct jeho obyvatelek /ve věkovém rozpětí osmnáct – osmdesát let/ do té doby, než jejich relativní pohodu nenávratně rozčeří nová příchozí, protivně sebevědomá Markova milenka Yveta. Uvnitř mužského srdce, s reálným světem propojeným jen skrze televizní obrazovku, v prostoru připomínajícím turistickou ubytovnu, postupně poznáváme mnohdy komicky bizarní životní příběhy, ale i ta nejskrývanější tajemství všech jeho dobrovolných i nedobrovolných obyvatelek. Tato tragikomedie vznikla adaptací vlastního scénáře televizního filmu, který autor napsal pro čtrnáct nejvýraznějších českých hereček. 

Klára a Nikodém jsou mladí, dynamičtí, hlavně ale velmi pracovně vytížení a podle toho také náležitě finančně ohodnocení třicátníci, jejichž životní náplní je být „prima kůl“ a „nambr van“ – bydlet v přepychové garsonce, trávit dovolenou na Mauritiu nebo na safari v Keni, jezdit nejdražšími auty, nosit nejluxusnější značkové oblečení… Co by se však stalo, kdyby o to všechno přišli? Tato situace překvapivě nastane jedné neděle, kdy oba přiznají, že byli vyhozeni z práce a že jejich pracovní vytíženost byla už delší dobu jen komedií předstíranou před tím druhým, ale také před sebou samým, aby si jejich životy zachovaly byť třeba jen iluzorní smysl. Nyní ovšem tato hra končí a nastává „den pravdy“ – nic není tak, jak se zdálo být, a nikdo není tím, kým předstíral, že je. Nikodém a Klára se tak ocitají tváří v tvář realitě: co nevidět jim dojdou peníze a oni budou muset být opět tím, před čím se celou dobu snažili uniknout a co před svým okolím tak úzkostlivě tajili – párem vesnických křupanů, ze kterých to „na kilometr daleko táhne Vidlákovem a zasranou bídou“. Úlevu a rozptýlení jim přinese až nápad spáchat sebevraždu. Klára a Nikodém jsou opět ve svém živlu – vše je třeba logisticky připravit, napsat „memo“ a nachystat si patřičně „stajliš autfity“, aby si z toho všichni sedli na zadek. Zbývá už jen změnit hlášku na záznamníku: „Tady byt Nika a Kláry. Nejsme tu.“

            Hra se odehrává v jednom aktu a v jediné místnosti (prakticky v posteli). Je postavena na dialogu obou postav a její přitažlivost spočívá v použitém jazyce, v němž se to hemží slangovými obraty, zdomácnělými anglicismy (tzv. korporátština) a vtipnými postřehy. Díky tomu je dialog velmi svižný, s množstvím dramatických zvratů a celý text  působí i přes své tragické téma velmi svěžím, zábavně-bizarním, místy až absurdním dojmem.

            V Polsku tato hra získala několik divadelních ocenění a počínaje rokem 2003 se dočkala i řady úspěšných inscenací – např. ve Varšavě, Radomi a Krakově; v roce 2004 se v německém překladu hrála také v Norimberku. V režii Krzysztofa Langa byla v roce 2004 uvedena v Polském rozhlase a v roce 2006 byla inscenována v tzv. Divadle Polské televize („Teatr TV“, cyklus původních dramatických inscenací) – režie se ujal Maciej Dejczer a role ztvárnili Monika Kwiatkowska a Maciej Stuhr.

Trávit čas za komunismu se dalo různými způsoby. Někdo se zahrabal do knih, jiný na zahrádku, parta maďarských přátel natáhla počátkem 60. let mokasíny a zažívala pocit svobody při vyrábění tomahawků a stanování pod týpím. Jejich snaha o život v souladu s indiánskou ctí a statečností se však nesetkala s pochopením státní moci, která nasadila všechny své prostředky, aby dokázala, že indiánské masky mohou skrývat jedině něco nekalého. V dané situaci přichází na přetřes zásadní otázka: zachovat si důstojnost, nebo spolupracovat? Rozhodnutí, které neovlivní jen samotné aktéry hry na indiány, ale i jejich rodiny o 50 let později, které se snaží pochopit, co se vlastně tenkrát stalo.

     Hru s takřka detektivní zápletkou a silným morálním poselstvím sepsala autorská dvojice Bereményi – Kovács podle skutečné události a propojením s bolestivým otevíráním rodinné historie ji pevně zasadili do kontextu 21. století. V současné době připravuje režisér Ferenc Török, který hře na divadelních prknech propůjčil výrazný filmový nádech, i její filmovou adaptaci.

Po šesti letech od tajemné vraždy Jana Lišaje přijíždějí do horského městečka dva zvědavci  pátrat po příčinách zločinu. Vyptávajíce se místních zabředávají hlouběji a hlouběji do jejich podivného světa, zvyklostí, vzájemných pout a nepřehledného utajování skutečnosti. Jedním ze zvědavců je autor sám, jemuž k napsání dramatu posloužila jeho autentická zkušenost, na jejímž počátku stál novinový článek a následné hledání pravdy na místě zločinu. S postavou autorova Já souvisí odhalená konstrukce světa dramatu, která se s postupujícím dějem začíná vymykat zaběhnutému pořádku. Dosud střídající se přítomný a retrospektivní čas fabule se promíchá a spojuje v neuchopitelném surrealistickém bezčasí. Podobné záhady se týkají také hrdinů, ke konci totiž dochází k záměně těl a osudů hlavních dvou párů: dvojice vyšetřovatelů s obětí a pachatelem.

     Autor o své hře říká, že je především o snaze porozumět a vcítit se, tedy o jedné ze základních lidských vlastností – empatii. Text se vyznačuje cynickým humorem, překvapující fantazií, jazykovou hravostí a netypickým použitím rozmanitých kulturních kódů.

     Polskou kritikou je Mateusz Pakuła pro hru s jazykem přirovnáván k Dorotě Masłowské a pro specifickou „lynchovskou“ atmosféru se Bílé Pampelišce přezdívá „divadelní Městečko Twin Peaks“. Hra byla oceněna jako nejlepší debut na prvním ročníku Gdyňské soutěže polských dramatických textů v roce 2008.