Sklep je temná, stručná a soustředěná hra. Dvě sobě neznámá individua zabřednou do banální konverzace, která se pomalu proměňuje v čím dál tím více znepokojivý a záhadný dialog. Tito dva muži mají něco společného, nicméně jejich konverzace je plná vyhýbavých odpovědí, skrytých významů a dotíravých násilných slovních výpadů, které mnohdy vyústí do vzájemné provokace. Agresivita jejich dialogu se stupňuje a jejich vzájemné slovní výpady přesahují hranice striktní důvěrnosti. Benet i Jornet mistrovsky předvádí dramatické crescendo, kdy se konverzace ubírá dráždivými, až hororovými zákoutími a odhaluje nám bouřlivou a nedůstojnou skutečnost.

Láska, sex, narození, smrt a lekce salsy. O tom všem pojednává debut mladé irské autorky, která svou zkušenost ze zaměstnání v ženské zdravotnické organizaci využila k intimní výpovědi tři generaci žen – vnučky, matky a babičky -  během jednoho mimořádného roku. Sama o tom říká: „Pocházím ze severního Dublinu, a zjistila jsem, že v divadelních hrách se  minimálně objevují prosté dublinské ženy  z dělnické třídy  –  pokud to nejsou šlapky nebo kriminálnice. Ženy, o kterých píšu, jsou prototypem těch, které jsem ve své práci potkávala. Tvrdě pracují …nejsou ani chudé, ani bohaté.“

Bravurně napsané, vzájemně se prolínající monology těchto tří postav vykreslují jednak jejich vnitřní pocity, ale bez jakéhokoli nádechu sentimentality a s velkou dávkou humoru  popisují jejich každodenní starosti, radosti i jejich rodinné  vztahy, ale i začlenění do dublinské komunity. Autorce se podařilo to nejcennější – donutila  diváky smát se skrze slzy smutku.

Hra, která je velikou příležitostí pro tři herečky různých generací, získala cenu BBC Northern Ireland Drama Award, Fishamble Award pro nejlepší irskou hru a na dublinském Fringe Festivalu roku 2008 cenu za nejlepší ženský výkon. The New York Times a Sunday Tribune přinesly rovněž velmi kladné kritiky..

Hra o penězích, moderní filantropii, bohatství a chudobě. Drew Pautz – vycházející autorská hvězda ve Velké Británii – pojmenoval svou hru podle známé úvahy Andrewa Carnegieho o světě boháčů, kteří jako jediní umějí s penězi zacházet, a proto mají určitou odpovědnost vůči ostatním ve formě charity. Charita jako prostředek „Laissez Faire“ a tržní ekonomiky se stává ústředním tématem hry.

Hlavními postavami jsou manželský pár Jonathan a Helen Fenceovy, kteří se rozhodnou zbavit se svého majetku ve prospěch jejich charitativní společnosti (což naoko vypadá jako mimořádný čin) a jejich syn Christopher, kterého mladík Patrice (původem Afričan) učí, jak podnikat a manageovat tak rozsáhlý podnik jako je Fenceových charitativní společnost. Pautz tímto způsobem kritizuje současnou globalizační politiku bohatých západních zemí, které pod rouškou dobročinnosti v podstatě jenom hledají odbytiště pro své podnikání. Charita tak slouží nejenom jako pokrytectví a omluva bohatství, ale stává se vlastně jeho prostředkem.

Děj se odehrává v současné Itálii jako drama 2 osob: policisty, který se snaží po smrti své ženy začít nový život a arménské emigrantky, která se sňatkem pokouší získat italské občanství a pak dostat z Arménie svého přítele. Během krátkého manželství je svým novomanželem znásilněna a když se těsně před přijetím občanství dovídá o tragické smrti svého přítele, na občanství rezignuje a rozhodne se vrátit do vlasti. V té době je již v pokročilém těhotenství a přichází se rozloučit se svým legitimní manželem a zároveň otcem dítěte.
Aktuální téma emigrace obyvatel z chudých a válkami postižených oblastí do bohatých evropských zemí zachycuje střet dvou odlišných kultur a dvou osamělých lidí.

Hra Maresciallo Butterfly byla oceněná cenou Giuseppe Fava v roce 1995, cenou SIAE - SACD ve Francii za francouzský překlad v roce 1998. Tato hra byla rovněž zpracována pro rozhlas a vysílána italským RAI 2.

Celý děj se odehrává v sázkové kanceláři, kde na desítkách obrazovek sledujeme dostihy v různých koutech světa. Prostor je temný, všechna okna zakrývají těžké závěsy. Obývá ho jen manželský pár: muž, který je zaměstnancem kanceláře, a jeho zámožná žena, jež trpí silnou, nevyléčitelnou alergií na světlo, které jí způsobuje nesnesitelné bolesti. Ty se neustále zvětšují. Mezi manžely panuje směsice lásky a nenávisti, která se projevuje v jejich debatách o koních, o ženině nemoci i o životě venku. Žena v předtuše blížícího se konce si svoji frustraci vybíjí na manželovi, jehož neustále uráží. Manžel, který je na ní finančně zcela závislý, jí radí, na kterého koně vsadit. Ona ale umanutě sází jen na outsidery, jako by si chtěla dokázat, že v dostizích i v životě se mohou stát zázraky. Ve skutečnosti už na zázraky dávno nevěří...

Pan Ficarotta (Kundoprdka) odjíždí vlakem z Catanie. Neví, na jak dlouho, možná navždy. Sedí sám v kupé a přemítá nad tím, jak se jedno zcela běžné ráno vymklo zaběhlým pravidlům a změnilo mu celý život.
Za všechno může jeho nezvyklé příjmení. Kvůli němu musel podepsat svůj velmi úspěšný román pseudonymem, jinak by mu ho nakladatel nevydal. Manželka od něho po neúspěšném naléhání, aby si v příjmení nechal změnit aspoň jedno písmeno, nakonec odešla. A když mu starý přítel nabídl místo ve své firmě pod podmínkou, že si změní jméno, aby mohl dobře reprezentovat, nezbylo mu než ho praštit vázou do hlavy.
Je blázen? Jenom touží po návratu starých kategorií dobra a zla, aby každý mohl být sám sebou.

Krátký monolog podle povídky Sebastiana Addama Konec jednoho dne (In Non si fa mai giorno. Palermo: Sellerio, 1995) pro divadlo zpracoval Massimiliano Perrotta.

   Operetní herečka v důchodovém věku si přináší domů urnu svého manžela. Konečně si můžou v klidu popovídat, aniž by jí odporoval. Teď teprve může vysvětlit, proč mu jako "umělkyně" a žena snad nedala vždy, co měla.
   Léta strávená u divadla v druho a třetiřadých rolích ji ovšem poznamenala natolik, že už není schopna být sama sebou a neustále hraje, dokonce i sama před sebou. Tak "věrohodně", že ona sama jediná věří tomu, že byla vždy ta správná, čestná, milující, nezávidějící, přímá, odvážná, moudrá a talentovaná, zatímco všichni ostatní, doba, rodina, děti, i on, manžel…
   Při zmínce o svém mládí - samozřejmě krásném a bez poskvrnky - se však nečekaně její Mládí skutečně objeví: ona sama v padesátých letech, ve svazácké košili, plná entuziasmu a víry v lepší příští ve spravedlivějším světovém řádu. Zatímco se usilovně snaží znevážit tu nepříjemnou přítomnost sebe za mlada, popřít a zesměšnit vše co řekne, je Mladá upřímně zděšena, když vidí, jak skončí…
   Z této vzájemné, poněkud schizofrenní konfrontace, kdy si vzájemně vyčítají, která z nich za neuskutečněné sny a ztracené iluze může, vzniká jakýsi tragikomický obraz jednoho zvláštního a přece typického života, poznamenaného dějinami našich posledních padesáti let. S koloritem a samozřejmě i písněmi jejího mládí, konce padesátých a začátku šedesátých let.
   Tragický v tom, že jde o život skutečně zmarněný, na jehož začátku byly skutečné lásky a touhy něco dokázat - a na jeho konci stejně skutečná samota a ubohost řečí s lahvovým pivem. A nefalšovaný strach ze Smrti, která už naši hrdinku pravidelně navštěvuje a s kterou sympaticky urputně bojuje a smlouvá… Komický pak v tom, jak pevně věří svým pohádkám, že všechno zavinili „oni", smůla a nepřející osud. Netuší, že tohle zpodobení sebe samé je vlastně ta životní role, na kterou celý život čekala. A stále ještě pošetile čeká…
   Text vznikl rozšířením monodramatu Promiň, Arnolde na dvě osoby. Posloužil jako základ, přepracovaný Janem Schmidem téměř k nepoznání, pro inscenaci Z jejího života ve studiu Ypsilon.

Ve městě Kocourově se dozvědí, že přijede kontrola. Řeší to nejen městská rada, ale také manželky jejích členů. Mladý muž, projíždějící jako turista městem, je omylem považován za kontrolora. Městští radní se ho snaží zkorumpovat. Starostova dcera s ním shodou okolností naváže milostný vztah a my dost dobře nevíme, zda vážně či účelově. Nová zpráva sděluje, že kontrolor teprve přijede. Mladík je dámami málem inzultován. Ukáže se ovšem, že je to významný ministerský úředník, kterému se pobyt ve zkorumpovaném městě docela zalíbil. Konečně přichází pravý kontrolor.
     Autor prohlašuje, že pokud osoby v této komedii někoho připomínají, pak snad jen postavy z Gogolova Revizora, a že v žádném případě nemá nic ani proti starostům a ostatním členům městských rad, proti ředitelům škol či domovů důchodců ani proti poštmistrům. Sám jsa emeritním ředitelem školy se nedomnívá, že by byl takovou kreaturou, jakou představuje ona postava v této hře. Není předpojat ani proti manželkám shora uvedených, jejich případným dcerám a jejich eventuálním nápadníkům, a také naprosto nepředpokládá nedostatek kompetencí u jakýchkoliv kontrolních orgánů. Rád by se domníval, že mezi námi nežijí lidé, jdoucí po zisku za jakoukoliv cenu a bez jakýchkoli ohledů. Pokud se snad někdo takový najde, pak autor rozhodně nehází všechny do jednoho pytle podle hesla „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. Čímž se předem všem omluvil a komedie může začít.