Vzhledem k tomu, že se nezachovala žádná srovnatelná řecká tragédie, není známo čím byl Seneca ve své zřejmě poslední dokončené tragédii inspirován. Vychází z mýtů domu Atrovců – Atreus přiláká do Mykén svého bratra Thyesta pod záminkou, že mu odpustí dávné provinění, ve skutečnosti mu však chystá strašnou pomstu. Thyestes váhá, ale nakonec vyhoví svým synům a přijme Atreovu nabídku, že se s ním podělí o trůn. Atreus však zabije Thyestovy syny a předloží mu na hostině pokrm z jejich masa. Pak vyjeví Thyestovi pravdu.

Drama lásky Faidry, ženy Theseovy, k nevlastnímu synovi, mladičkému Hippolytovi,  navazuje patrně nejvíce na první verzi Euripidova Hippolyta, která zcela propadla, neboť v ní Faidra sama vyznala lásku objektu své vášně. Seneca neváhá právě tuto situaci opakovat. Hippolytos macechu odmítne a ta jej po Theseově návratu očerní u otce, který bezhlavě odsoudí Hippolyta pro jeho domnělý zločin. Hippolytos zahyne. Když pak Faidra objasní svému muži, že potrestal nevinného, Theseus si zoufá, Faidra spáchá sebevraždu.

 

Faidra byla jako první Senekova tragédie uvedena v češtině r. 2007 v Divadle v Dlouhé (režie H. Burešová) a úspěšně hrána na festivalu v albánském Butrintu (2008).

Hra se odehrává v současném Německu. Ukrajinka Saša je bez pracovního povolení a tím i bez práce. Pomůže jí alkoholička Gitta, která se s ní dělí o vlastní práci. Jde o úklid v krevní bance, kde se Saša navíc poraní o použitou injekční jehlu. Gitta přijde s nápadem rozdělit se se Sašou i o svůj další job – úklid u stařičkého muže, který se před smýčením obléká do své staré esesácké uniformy a od uklízečky vyžaduje, aby před jeho zraky pracovala ve spodním prádle.

Zatímco se Gitta a Saša dohadují, jestli takto vydělané peníze stojí za to, muž najednou skoná. V bytě ho najde jeho vnučka Lydia, která si dědečka vybavuje nikoliv jako bývalého nacistu, nýbrž jako zahrádkáře a chovatele králíků. Na téma nacistické minulosti s ním nikdy nemluvila. Lydia se právě rozhoduje mezi dvěma muži – Jensem, otcem svého ještě nenarozeného dítěte, který mává na fotbalových utkáních německou vlajkou, a právě propuštěným a již zfetovaným a opilým Royem, kterého kdysi, když se ještě jmenoval Micha a byl dlouhovlasým rockerem, zmlátili při prohlídce koncentračního tábora. Roy je silně levicově zaměřený. Než se dostal do vězení, protestoval spolu s Lydií proti neonacismu. O této Lydiině levicové minulosti však Jens nic netuší. Jak se Lydia rozhodne?

Hra příliš mladý příliš starý příliš německý vznikla v roce 2009 na zakázku divadla Theater Osnabrück. Autor se v ní nebojí pojmenovávat věci přímo a používat neotřelý jazyk mladistvých.

Strohé bílé zdi pokoje v St. Paul, ústavu pro duševně choré. Společnost Vincentu Van Goghovi zde dělají pouze narcistický, nenáviděný doktor zlo, psychiatr Vernon-Lazar, k jehož vášním patří kromě mučení nebohého Vincenta šlechtění bílých sasanek, a dvojice říhajících a dosti tupých ošetřovatelů, Gustave a Roland. Jak se asi žije malíři v místě, kde neexistuje jiná barva než bílá?

Píše se rok 1889 a Vincent si nepřeje nic víc, než se dostat ven. První nadějí na záchranu je bratr Theo, který přijíždí na návštěvu a cestou vystřídá čtyři vlaky a jeden vůz. Není to však nic platné, protože je pouhou iluzí Vincentovy rozštěpené mysli. Po dramaticky vyhroceném napadení doktora Vernon-Lazara zbývá Vincentovi poslední naděje, s níž přichází laskavý a trpělivý doktor Peyron, hypnóza.

Velmi poutavě a citlivě vystavěný text dokazuje, že za něho Stefano Massini dostal cenu Premio Pier Vittorio Tondelli 2005 právem. Hra kulminuje hned třikrát a třikrát zvedá čtenáře ze židle. Poprvé nečekaným zklamáním, podruhé ze strachu před nadcházejícím a nakonec z důvodu nechtěné rezignace.

Text byl poprvé zinscenován v režii autora v divadle Teatro Fabbricone v Pratu, premiéra se konala 13. 2. 2007.

Hra současného britského autora (Usáma je hrdina, Debris) je o lásce v mnoha jejích podobách. Tvoří ji několik příběhů, které se prolínají  - příběh manželství Jess a Davida, Jessiny psychické problémy a Davidovy problémy finanční, které z nich plynou, příběh staršího manželského páru a jejich vyprávění o hrobu jejich dcery a sousedním kýčovitém náhrobku; jiné – podivné setkání v restauraci – zdánlivě nijak nesouvisí, přesto dokreslují celkový tísnivý pocit – mezilidské vztahy tu nefungují, všechny postavy vedou v podstatě monology, které jejich okolí nevnímá, peníze jsou měřítkem všeho – Jess měla problémy s obsesivním nakupováním, její muž David zase tím pádem finanční problémy, kvůli kterým si musel hledat další, ponižující zaměstnání, truchlení po mrtvém se poměřuje honosností náhrobku. Nefunguje tu ani základní morálka, vše je podivně odcizené - na rušné ulici je jen tak pobodán neznámý muž, David flirtuje s jakousi Američankou a jen tak mezi řečí se zmíní, že zabil svou ženu.... Ve světě Dennise Kellyho zkrátka nic nefunguje, postavy jsou posedlé mluvením, ale obsah jejich slov jakoby byl vedlejší stejně jako je v podstatě nezajímá realita, ve které žijí a od které se utíkají k nervové chorobě nebo k vraždě.

Vesnička jako každá jiná, ani její obyvatelé se nezdají být výjimeční. Majitel obchodu Zum a jeho žena Zug, její mladší bratr Ansch, lékař Kopf, automechanik Topf a jeho dcera Luss, to jsou protagonisté Randazzovy hry. Autor je načrtává pouze zlehka, v hrubých rysech, text zbavuje interpunkce a nechává jej rytmicky plynout.

Obyvatelé vesnice na hranici země mají přes rozdílné povahy přece jen cosi společného – nade vše ctí svůj klid a nevědí si rady s tím, co neznají. To neznámé leží za hranicí, kterou tvoří řeka. A tak se rozhodnou, že si budou to své bránit. A třeba se zbraní v ruce, jak jinak - pro dobro všech.

Jednoho dne chytí vetřelce z druhého břehu. Otázka zní, co s ním? Padají návrhy dané povahou obyvatel a jejich koeficientem lidskosti. Plíživě se vkrádá strach, který je příčinou nepřátelských postojů ke všemu, co je cizí, jiné, neznámé. Lze s ním bojovat?

Hra o strachu, xenofobii, krutosti a násilí, které jsou plodem lidské omezenosti a neznalosti.

Hra získala v roce 1996 cenu Premio Candoni Arta Terme.

Zubařská tragédie z poválečných let nás zavádí do ordinace doktora Karla Spodka a seznamuje nás s příběhem manželů snažících se nalézt svůj předchozí šťastný život. Během války ztratili v koncentračním táboře mladší dceru a nyní se dozvídají, že se s nimi jejich první dcera, kterou ukryli před válečnými hrůzami v katolickém klášteře, už nechce setkat. Zatímco se jim po mnoha peripetiích podařilo vyhrát spor o ordinaci zabavenou během okupace nacisty, dceru se jim zpátky získat nepoštěstí.  Hra začíná v momentě, kdy pár začíná kvůli odmítavému postoji svého dítěte propadat absolutnímu zoufalství. Důležitou roli hraje v dramatu Chór, který s nadhledem referuje o rodinných událostech těsně po válce a vnáší do hry odlehčující tón, podobně jako autobiografická postava mladíka J.-C. (autora) se zkaženými zuby, která peripetie manželů sleduje z Karlova bolestiplného zubařského křesla. Spodkovi jsou oba židovského původu a tak, přestože jsou nevěřící, trpěli za války stejně jako všichni ostatní Židé. Bohužel ani po válce se jejich situace nezmění, neboť jsou svým okolím k židovství doslova odsouzeni, i když oni si s praktikujícími Židy nemají co říct. Karel nezná modlitby a říká o sobě: Jsem Francouz, nic jiného. Ale nakonec i on podlehne vnějším tlakům společnosti a přání vlastní ženy a společně utíkají před svými osobními problémy (ztráta obou dcer) hledat štěstí do Izraele. A tak je jejich odchod z rodné země téměř logickým vyústěním svízelné situace, přestože není vše řešícím šťastným koncem.

„Margarita a Fernando spolu žijí na jejím zděděném statku. Čas od času spolu vyhlédnou z okna a pozorují, jak prší krávy. Drtivý epilog milostného příběhu“. Říká o jedné ze svých novějších her Carlos Be, dramatik a režisér známý u nás především letošní režií svého vlastního textu Origami v divadle Ungelt.
       Uzavřené drama rozkrývající vnitřnosti milostného vztahu je pozoruhodné jako nekompromisní sonda do lidských citů a myšlenek, sonda, která se nezastaví před rozumovou či morální bariérou, ale dovádí do důsledku city a myšlenky společné nám všem. Odhaluje je jako zárodky nelidského chování a jednání. Milostný trojúhelník plný sobectví, manipulace, krutosti, zvrácené lásky. Na dřeň upřímné drama psané z potřeby poukázat na problematiku domácího násilí.
    Uvedeno v rámci scénických čtení několikrát v Barceloně a ve venezuelském Caracasu. V současné době se v Madridu připravuje audiovizuální projekt, na němž se podílejí divadelní tvůrci z celého Španělska.
       „Prší krávy. Jak těžké je mluvit o bolesti.“

Americká herečka Camilla Carr a zároveň také autorka divadelní hry-monologu “Vše o Bette”, zachycuje úryvky z života herečky Bette Davisové, často nazývané “První ženou amerického filmu”. Sama autorka v této hře hraje, premiéra byla poprvé uvedena v texaském Dallasu v roce 2008. Text hry je strukturován jako dialog Bette se (svým) publikem, která vypráví nejenom o známých incidentech v jejím životě, ale také o věcech, které byly před veřejností tajeny.
    Ve Spojených státech je herečka Bette Davisová jednou z věčných hnězd filmového nebe. Dokázala ztvárnit rozmanité a těžké role a stala se svobodnou a nezávislou ženou v oboru ovládaném v tehdejší době výhradně muži. Bette se nebála jít ani do konfliktů s velkými magnáty filmového průmyslu. Získala dvakrát Oskara za hlavní roli ve snímcích Nebezpečná (1935) a Jezábel (1938) a několikrát byla i nominovaná. Diváci se dozvědí i to, že o název filmové sošky – tedy Oskara – se zasloužila právě ona.
   Hra měla v USA velký úspěch a díky tomu se později hrála i na Broadwayi.

Hra se odehrává na předměstí Londýna v domě starší dámy Sally. Šedesátnice Sally je však něčím výjimečná. Má nájemníka a možná budoucího milence Milese, který je od ní o třicet let mladší, a kterého jí její vrstevnice závidí. Ale Sally to zřejmě nestačí, zřejmě potřebuje ještě něco jiného. A od toho je tu Jeanette. Jeanette je dobrá obchodnice. Jeanette totiž podchytila nový trend. Prodává reborn panenky. Reborn panenky jsou taková skoro-mimina, vypadají jako živé, dýchají, čůrají do plenek, ale jsou umělé. A Jeanette je prodává ženám, které touží.... ale po čem vlastně?
      Autor reaguje na zajímavý současný trend reborn panenek a klade tak divačkám a divákům otázku: je morální vydělávat na samotě a psychické labilitě jiných? Nebo jsou reborn panenky úplně normální produkt současného kapitalistického světa, kde je všechno na prodej?