Chronologicky druhá Havlova vaňkovská aktovka přivádí spisovatele na návštěvu k přátelům. Manželský pár mu předvádí svůj nový byt, vybudovaný za cenu nemalých obětí a snaží se ho přesvědčit, aby následoval jejich příkladu. Stále zřejmější je, že jeho uznání a přijetí jejich pohledu na věc, má legitimizovat jejich způsob života, který je víceméně nepřímou kolaborací s režimem. Zdvořile až nesměle odmítavá Vaňkova reakce probudí v obou manželech nečekanou agresivitu.

Jednoaktová hra z roku 1975 navazuje svou problematikou na předchozí Audienci, kde Havel poprvé použil postavu Vaňka.  Spisovatel Vaněk, v některých rysech láskyplně ironický portrét Václava Havla, byl původně jednou z postav hry Havlova přítele Pavla Landovského Sanitární noc. V Audienci si Havel Vaňka poprvé vypůjčil a učinil z něho onoho "věčného disidenta", putujícího nejen jeho vlastními aktovkami, ale i dalšími hrami Pavla Landovského, Pavla Kohouta a Jiřího Dienstbiera.

Premiéra hry Vernisáž pod titulem Vernissage v překladu Gabriela Lauba se uskutečnila ve vídeňském divadle Akademietheater 9. 10. 1976 společně s Audiencí a hrou Sławomira Mrożka Policajti. V Československu ji poprvé nastudovalo brněnské neoficiální divadélko VáHa v režii Romana Ráčka. Soukromá „bytová“ předpremiéra pro zvané přátele se uskutečnila 26. 10. 1989. Plánovaná premiéra 4. 11. 1989 na Festivalu české nezávislé kultury v polské Wrocławi se neuskutečnila, protože soubor byl zadržen na československo-polské hranici. Veřejně soubor inscenaci uvedl poprvé 29. 12. 1989 v Kulturním domě v Kamenné kolonii v Brně.

Druhá z trojice "úřednických" her slavné Havlovy éry spolupráce s Divadlem Na zábradlí v 60. letech, kde měla v režii Jana Grossmana premiéru 25. 7. 1965.

Jednoho rána nalezne ředitel Gross na svém stole vyrozumění v cizím jazyce. Jeho sekretářka mu vysvětlí, že bez jeho vědomí byl zaveden nový úřední jazyk - ptydepe. Jasnost úřední korespondence by tím měla být zaručena. Gross je sesazen svým ambiciózním náměstkem, ale s pomocí sekretářky překladatelského oddělení se mu nakonec podaří zjistit, že vyrozumění vlastně obsahuje chválu jeho odmítání nového jazyka jako zmateného a nehumánního. Gross je reinstalován ve své funkci, ale další jazyk se už dožaduje svého zavedení.

Slovo ptydepe jako označení absurdní byrokratické pařeči se stalo běžnou součástí českého slovníku stejně jako kdysi Karlem Čapkem a jeho hrou R.U.R. zavedené slovo robot.

První ze tří her napsaných pro Divadlo Na zábradlí, kde Václav Havel od roku 1960 do jara 1968 pracoval, která vynesla Havlovi světovou slávu. Klasické a neodolatelně komické dílo české odnože absurdního dramatu.

Úředníci Zahajovačské služby jsou ve válečném stavu s pracovníky Likvidačního úřadu. Smysl obou byrokratických institucí se již natolik vyprázdnil, že k jejich ovládnutí zcela postačí naučit se mluvit jejich slovníkem. Hugovi se podaří nejen proniknout na jejich zahradní slavnost a do jejich tajemství, ale najít zároveň i jejich styčné body. Jeho triumf vrcholí, když se stane hlavou Ústřední komise pro zahajování a likvidování. Hugo je prototypem totalitními režimy (a možná nejen jimi) vypěstovaných přizpůsobivců, kteří pochopili, že jen "ten, kdo za určité situace umí do jisté míry nebýt, může zas o to lépe za jiné situace být."

Hra z roku 1972 na motivy stejnojmenné hry Johna Gaye je jedinou dramatickou prací, v níž Václav Havel využil dramatu jiného autora jako východiska k vlastnímu zpracování téže látky.

Na rozdíl od Gayovy předlohy a Brechtovy verze je Havlova varianta příběhu zpracována bez hudby a písní - a také bez jakékoli romantiky (náhradou budiž bezpředsudečně cynický humor). Sňatkový podvodník Macheath a ostentativně maloměšťácký Peachum jsou hlavami nepřátelských zlodějských gangů, z nichž ten Peachumův je zároveň nástrojem policie. Marně se Macheath snaží svého protivníka zlikvidovat anebo jeho organizaci infiltrovat: teprve když pochopí pravidla hry, zachrání své vyhlídky. Stane se rovněž policejním konfidentem, ale také jen stínem někdejšího Mackieho.

Hru nastudoval Andrej Krob se souborem Divadla na tahu a 1. 11. 1975 se v hostinci U Čelikovských v Horních Počernicích podařilo uskutečnit veřejné, úředně povolené představení; jméno zakázaného autora, který se premiéry zúčastnil, bylo zamlčeno. Po představení následovala policejní šetření a zásahy proti autorovi, hercům i divákům.

Na profesionální české scéně měla Žebrácká opera premiéru 14. 6. 1990 v Činoherním klubu v režii Jiřího Menzela.

V téměř dokumentární hře o vzniku samostatného Československa zkombinoval autor fakta s vlastní verzí a úvahami o smyslu října 1918 v českých dějinách. Hra se odehrává v předvečer 28. října a jednou z hlavních postav je budoucí ministr Alois Rašín, který během oné noci vytvořil zákon o zřízení státu, vůbec první zákon nové československé republiky. Mladý český politik, který se stal duší tehdejšího převratu a v jeho předvečer spolu se svou ženou rozvažuje nejen o taktice pokojné revoluce, ale i o perspektivách nově vzniklého státu. Jeho pohled doplňuje kolektiv herců komicko-dokumentárními rekonstrukcemi pozdějších událostí i scénami nočních můr z budoucího vývoje uprostřed Evropy.

Hru Zítra to spustíme napsal Václav Havel na přímou objednávku pro scénický časopis Rozrazil 1/88 (O demokracii), který byl inscenován k 70. výročí založení republiky (premiéra 21. října 1988 v Brně). Tato divadelní konspirace byla výsledkem dlouhodobější dramaturgické spolupráce Petra Oslzlého s Václavem Havlem. V roce 1988 připomněla hra netradičním způsobem události vedoucí k vzniku Československa v roce 1918 a zároveň se stala bezděčným proroctvím.

Tragikomedie z počátků počítačové revoluce.

Jedna z nejméně hraných komedií Václava Havla je poslední z trojice her pro Divadlo Na zábradlí, kde ji pohostinsky nastudoval režisér Václav Hudeček s premiérou 11. 4. 1968. Líčí situaci muže, který není schopen rozhodnout se mezi manželkou a milenkou, stav člověka, jehož mysl ztrácí schopnost koncepčně o něco usilovat, ba vůbec se orientovat v čase.

Vědecký pracovník Eduard Huml kličkuje mezi požadavky své manželky a milenky: oběma slibuje, že "to" "s tou druhou" při nejbližší příležitosti skoncuje - a zároveň se bezúspěšně pokouší o svou sekretářku Blanku, která podle jeho diktátu zapisuje jeho nové dílo: skripta na téma lidské štěstí. Do jeho bytu vtrhnou sociologové s novým vynálezem, jakýmsi prototypem počítače (hra vznikla v roce 1968) jménem "puzuk", jenž má analýzou jedné lidské individuality dojít k obecnějším závěrům. Potíž je v tom, že se jedná o tak citlivý a rozmarný přístroj, že se jej v Humlově bytě vůbec nepodaří uvést do smysluplného chodu. Spíše se zdá, že Humlova domácnost i Huml sám se začínají podobat zaseknutému počítači...

Ve svém posledním divadelním textu se Václav Havel po pětatřiceti letech vrátil k hrdinům své proslulé aktovky Vernisáž. Spisovatel Vaněk opět přichází na návštěvu k přátelům Michalovi a Věře. Jakou podobu má jejich svět na počátku 21. století?

Premiéru v podobě scénického čtení měla tato jednoaktovka 13. 6. 2010 v brněnském Divadle Husa na provázku.

Jediná porevoluční celovečerní hra Václava Havla nás zavádí do domácnosti odcházejícího politika Dr. Viléma Riegera. Je zřejmé, že bývalému kancléři skončilo volební období a nad jeho dalším setrváním ve vládní vile obklopené velkým višňovým sadem visí otazník. Stejně zřejmé je, že ani Rieger, ani jeho okolí, ovládané pevnou rukou jeho dlouholeté přítelkyně Ireny, na zadní kolečka tak docela nemyslelo. Chod jeho širší rodiny se zatím jen málo odchyluje ze zajetých kolejí. Vedle Ireny jej tvoří její nenápadná přítelkyně Monika, realistická Babička, pomocník v domácnosti Osvald a mladší Riegerova dcera Zuzana, permanentně zaměstnaná elektronickou komunikací se světem své generace. Domem však procházejí i další postavy: Hanuš, Riegerův bývalý tajemník, svědomitě třídí inventář vily, aby Riegera uchránil obvinění, že si snad ponechal něco ze státního majetku, zatímco Hanušův bývalý tajemník Viktor se postupně a nenápadně stává Riegerovou spojkou s nastupující vládní garniturou. Novináři Jack a Bob, pracující pro všudypřítomný deník Fuj, sem přicházejí, aby s Riegerem připravili velký bilanční rozhovor. Mladá obdivovatelka Bea přináší obdivovanému Riegerovi k podpisu jeho knihu. Novou vládu reprezentuje náměstek Vlastík Klein, podle všeho protřelý podnikatel, jemuž osud vily leží velmi na srdci. Nejčerstvější zprávy však Riegerovi obvykle přináší zahradník Knobloch („Chlapi v hospodě mluvili o tom stěhování...“). Katastrofická zpráva se brzy potvrdí: Riegerova rodina se z domu musí vystěhovat.

Tato novina odstartuje viditelný rozpad Riegerova „dvora", který ovšem vskrytu probíhal už nějakou dobu: Riegerova starší provdaná dcera Vlasta nabízí svému otci přístřeší, ovšem jen za podmínky, že Rieger převede svůj majetek na její rodinu. Vlastík Klein s pomocí tajemníka Viktora „zabaví" bednu se starými privátními písemnostmi pro potřeby mezirezortní komise pro dějiny. Především však přichází s návrhem „obchodu“: Rieger si bude smět vilu pronajmout, za předpokladu, že mediálně podpoří novou vládu. Na rozmyšlenou dostává pouhý den.

Ukáže se však, že v rozkladu je i sama Riegerova osobnost. Zatímco pro potřeby interview rekapituluje zásady a úspěchy své politiky, jeho jazyk i alibistické reakce na Ireniny věcné poznámky, usvědčují bývalého kancléře z bezmocné rezignace na svoji státnickou roli. Ani jeho soukromý život není právě příkladný: zapomene například na výročí svého vztahu s Irenou - a ještě hůře: je Irenou přistižen v Beině objetí.

Události dostávají brzy prudší spád: Riegerovi je doručen dekret, podle něhož se má vystěhovat do „vsi sto verst odsud“. Vlasta bere svou nabídku přístřeší zpět. Novináři Fuje namísto poskytnutého rozhovoru uveřejní smyšlené detaily z Riegerova intimního života. Irena chce skočit ze skály, ale Monika ji zadrží. Viktor přijímá místo v úřadu nové vlády. Osvald se chystá dělat hospodyni u Ragulinových, zatím však stále, zcela nevhod, usíná. Propuká bouře, v níž se Rieger na okamžik stává šíleným Learem, sužovaným fantasmagorickým vírem postav a replik, na jehož konci je zatčen, odveden a zesměšněn: ukáže se, že detaily jeho intimní korespondence se už staly veřejným majetkem.

Následujícího dne se otřesený Rieger vrací domů poté, co policii „cosi podepsal“. Kočár, který ho má odvézt na vesnici, už čeká, vily se přichází ujmout Vlastík Klein se svými podnikatelskými záměry. Jistou naději pro Riegera přináší Zuzanka: mohli by se všichni uchýlit k jejímu francouzskému příteli. I ten se však vzápětí stane objektem pozornosti policie. Klein nabídne Riegerovi východisko: mohl by pracovat pro novou vládu jako poradce poradce poradce... - ve skutečnosti jako poradce bývalého tajemníka svého bývalého tajemníka. Tisková kampaň proti němu nabírá obrátek. Je čas učinit prohlášení. Rieger v dlouhém, typicky havlovském, logicky brilantním závěrečném monologu, přerušovaném jen tím, jak bývalého kancléře opouštějí poslední dosud věrní, včetně Ireny, obhajuje své rozhodnutí. Stát se poradcem v čase, kdy světové události řídí právě všemocní poradci, totiž není nic pokořujícího, znamená to pro něho čestnou možnost pokračovat ve svém životním díle. Nakonec ale musí jen přihlížet, jak se jeho nedávná ctitelka Bea začíná točit kolem nového idolu, Vlastíka Kleina.

Havel v Odcházení konstruuje - podobně jako ve své předchozí hře Asanace, dokončené před dvaceti lety - umělý (a smutně zábavný) divadelní svět. Sebeironické bilancování odcházející první postsocialistické politické garnitury a sžíravý pohled na nástup následující reálkapitalistické generace prostupují hravé odkazy na Čechovův Višňový sad a na Shakespearova Krále Leara. Divadelnost textu podtrhuje neustálá přítomnost autorova Hlasu, podávajícího režijní instrukce i sebeironický komentář vlastní dramatické metody i jejích mezí.

Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa je podívaná o dvou dílech. Divadlo Husa na provázku získalo exkluzivní souhlas Václava Havla k vytvoření scénické montáže z jeho textů. Touto „havlovskou inventurou" chce divadlo přenést klasika z polic knihoven zpátky do našeho světa - a zároveň tak vytvořit druhý díl k trilogii Perverze v Čechách o české národní identitě, o naději - a zdrojích vykoupení ze svých chyb.

Spoluprací režiséra Vladimíra Morávka a dramaturga Petra Oslzlého vznikl scénář, v němž se cituje z Havlových dramatických i jiných textů - např. z Rodinného večera, Ztížené možnosti soustředění, Zahradní slavnosti, Vernisáže, Motýla na anténě, Audience atd., ale i Dopisů Olze, rozhovorů s Karlem Hvížďalou Prosím stručně, ve druhé půli se objeví podstatná část z poslední autorovy hry Odcházení. Nejde však o nahodilý sumář, nýbrž o důkladně komponovaný celek, v němž se často jednotlivé útržky z her, jejich postavy, situace dostávají v novém kontextu do nečekaného světla, často i protichůdného původnímu vyznění.

Finále montáže pak Václav Havel napsal speciálně pro provázkovskou inscenaci - úryvky Havlových textů, které tvoří hlavní linku příběhu o selhání, naději, pravdě a lásce v Čechách, se potkávají s útržky z románu úspěšného polského prozaika a novináře Mariusze Szczygila Gottland, jež pomáhají v jakési dokumentární rovině dokreslit absurditu, perverzi, schizofrenii doby normalizace - ale i let docela nedávných. Příběh muže, intelektuála, umělce - jehož v inscenaci hrají tři různí herci - se prolíná s historickými událostmi a společenskými změnami v naší zemi od konce šedesátých let až do současnosti. Zápasem hlavního hrdiny o svou duši, celistvost, čest, svědomí odkazuje příběh k faustovskému tématu. Zároveň lze dešifrovat literární přesahy směrem k Shakespearovu Králi Learovi, Čechovovu Višňovému sadu, Komenského Labyrintu světa a ráji srdce nebo i Beckettovu Čekání na Godota.

Vše vytváří divokou groteskní férii, v níž se skloňují v několika pádech slova Člověk, Ďábel, Bůh, Láska a Naděje, Čech a Nekonečno. Jde přitom nejen o drama existenciální, nýbrž i zábavné - třebaže úsměv poměrně často tuhne na rtech. Je to ze všeho nejvíc divadlo neklidu, ironická psychoanalýza naší společnosti.

Z rozhovoru s Václavem Havlem, Lidové noviny 11. října 2008: "Divadlo Husa na provázku chystá představení s názvem Cirkus Havel. Byl jsem na zkoušce a myslím, že to bude docela zajímavé. Je to pásmo složené z rozmanitých mých textů, ale celek jsem vnímal spíš jako svědectví o našich novodobých dějinách. Jako by ty texty, i to, co vypovídají o době svého vzniku, vhodil Vladimír Morávek do hmoždíře, rozdrtil a vysypal na nás. A ono nám to možná řekne o nás samých víc, než jsme tušili..."

Mladý kulisák Divadla Na zábradlí, Václav Havel, přispěl do revue Autostop (Hitch-hiking) tehdejšího principála souboru Ivana Vyskočila dvěma výstupy. Jeden z nich se zdál být navždy ztracený. Objeven byl v archivech až krátce před autorovou smrtí…

Do rozhovoru dvou starších dam, odhodlaných poprvé v životě použít autostop, zabudoval Havel směřování banálního měšťáckého dialogu k úplnému rozpadu komunikace, čímž předznamenal své budoucí hry.

Samostatnou premiéru měla tato krátká jednoaktovka 4. 12. 2009 v pražském Divadle v Dlouhé.