Poslední z trojice celovečerních her Václava Havla z osmdesátých let.  

Skupina architektů připravuje demolici malebného středověkého městečka v podhradí, na jehož místě má být vystavěno panelové sídliště pro dva tisíce obyvatel. Delegace občanů města žádá zrušení asanace, která by zničila jejich přirozené životní prostředí. Rozproudí se diskuse mezi architekty o smyslu moderní architektury, ale ukáže se, že nejdůležitější postavou není na hradě hlavní architekt, ale záhadný tajemník. Delegaci uvězní v hladomorně a nařídí pokračovat v projektování. Situace se však náhle změní příchodem inspektora. Ten prohlásí, že architekti budou mít nadále naprostou tvůrčí svobodu. Oslava nebere konce, hradby mezi lidmi padají - zdá se, že nastává ráj na zemi. Dokud nepřijde druhý inspektor, neoznačí prvního za diletanta a nenastolí staré pořádky. Deprese architektů po tomto obratu je hluboká a zřejmě trvalá. Nový inspektor se je po čase marně snaží burcovat k novému úsilí a „novému myšlení“. Hra končí sebevraždou jednoho z hrdinů, skokem z věže „z nešťastné lásky“, jak přikazuje legenda hradu. Asanace je satirou na umrtvující účinky jakýchkoli pokusů o centrální řízení společnosti - a také symbolickou zkratkou české historie posledního čtvrtstoletí.

Světovou premiéru měla pod titulem Sanierung 24. 9. 1989 ve švýcarském Curychu. Se souborem divadla Schauspielhaus Zürich ji v překladu Joachima Brusse nastudoval režisér Joachim Bißmeier. Inscenace byla hrána na pobočné malé scéně zvané Keller. Česká premiéra se uskutečnila 30. 3. 1990 v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde hru nastudoval režisér Karel Kříž.

Spisovatel Vaněk, v některých rysech láskyplně ironický portrét Václava Havla byl původně jednou z postav hry Havlova přítele Pavla Landovského Sanitární noc. V Audienci si Havel Vaňka vypůjčil a učinil z něho onoho "věčného disidenta", putujícího nejen jeho vlastními aktovkami, ale i dalšími hrami Pavla Landovského, Pavla Kohouta a Jiřího Dienstbiera. Audience z nich zůstala nejznámější.

Vaněk, připravený o možnosti legálně se uživit svým povoláním, zde jako zaměstnanec pivovaru (což je reálná epizoda Havlova života) musí čelit nejrůznějším pokušením svého nadřízeného sládka, jejichž cílem je získat Vaňka pro svéráznou spolupráci s mocí: psát za sládka sám pro státní bezpečnost zprávy o své aktivitě, donášet sám na sebe, a tak získat kontrolu nad jejich kontrolou... Vaněk nakonec nabídku z principiálních důvodů odmítá, a tím vzbudí nenávistnou reakci "muže z lidu". Spisovatele i jeho mnohem primitivnějšího protihráče ovládá však stejný smutek z poměrů...

Jednoaktová hra z roku 1975 s autobiografickou postavou Ferdinanda Vaňka je první z her inspirovaných zkušeností zakázaného autora sedmdesátých let. Hra byla vydána roku 1975 samostatně jako 47. svazek Edice Petlice. Soukromá premiéra Audience se uskutečnila zásluhou Andreje Kroba a Divadla na tahu o letních prázdninách 1976 ve stodole u Krobovy chalupy na Hrádečku; hrálo se pro zvané přátele autora a režiséra. Oficiální premiéru měla Audience ve vídeňském divadle Akademietheater (komorní scéna Burgtheatru) 9. 10. 1976 společně s Vernisáží a hrou Sławomira Mrożka Policajti. Pod názvem Audienz ji v překladu Gabriela Lauba nastudoval režisér Vojtěch Jasný. Roku 1978 byla v bytě Vladimíra Merty pořízena zvuková nahrávka (režie Luboš Pistorius, Sládek - Pavel Landovský, Vaněk – Václav Havel), kterou téhož roku vydal na gramofonové LP desce Jiří Pallas ve vydavatelství Šafrán 78 ve švédské Uppsale. Na profesionální české scéně byla Audience poprvé uvedena 12. 12. 1989 v pražském Divadle S. K. Neumanna v režii Ivana Zmatlíka.

Hrabě šeptá sladké hlouposti do ouška dámy ze Champs-Élysées, ale ta v Paříži nikdy nebyla... Ženatý manžel se natírá opalovacím krémem, zpívá stále dokola píseň z Doktora Živaga a konzultuje s manželkou vývoj svého poměru se servírkou hotelu... Ředitel hotelu s náměstkem si stále vyměňují své postavení a distancují se od činnosti svého předchůdce... Někde v dálce stále houká vlak a všichni si pohledem na hodinkách konfrontují čas. Náhle si postavy začínají vyměňovat repliky: vzniká balábile, z něhož jde při vší komičnosti strach - a prosakuje smutek.

Premiéra hry se uskutečnila 23. 5. 1981 ve vídeňském divadle Akademietheater pod názvem Das Berghotel. V překladu Gabriela Lauba ji nastudoval režisér Peter Palitzsch. Česky byla uvedena Divadlem na tahu v režii Andreje Kroba poprvé jako veřejná zkouška 10. 8. 1991 u Václava Havla na Hrádečku. Premiéra této inscenace se uskutečnila 13. 10. 1991 na scéně Divadla Na zábradlí.

Jednoaktová hra napsaná roku 1983 po odmlce, vynucené čtyřletým pobytem Václava Havla ve vězení, jímž je tematicky inspirována. Jediná Havlova hra, reflektující jeho vězeňské zážitky je také jeho hrou nejkratší. Původně byla uváděna spolu s Katastrofou, hrou, kterou Havlovi připsal Samuel Beckett.

Dějištěm divadelní mikrohry Chyba je vězeňská cela, jejími „hrdiny“ šest muklů, tématem jejich komunikace, respektive komunikace mezi lidmi jako taková. Xiboj, nejnovější přírůstek ve vězeňské cele, si zapálil cigaretu. Před snídaní je však zakázáno kouřit a King, který v cele šéfuje, se ho snaží přivést k pořádku. Když Xiboj nereaguje ani na ty nejtvrdší výhrůžky, pronese jeden z vězňů domněnku: „Vždyť to je nějakej Maďar nebo co –„ „Jeho chyba – „, uzavře hru King a hrozivý kruh těl kolem Xiboje se uzavře.

První divadelní text, který Václav Havel napsal po návratu ze čtyřletého vězení v roce 1983, zdánlivě odráží jeho nedávnou tvrdou zkušenost, čemuž nahrává i užití drsného vězeňského slangu. U příležitosti prvního uvedení však autor o hře napsal: „Chyba nechtěla být jen jakousi fotografií vězeňského prostředí, ale snažila se též svým skromným způsobem varovat před všudypřítomným nebezpečím samozvaného totalitářství, přítomným dnes v každém společenství na světě, ať velkém či malém.“

Po třech jednoaktových hrách z druhé poloviny sedmdesátých let a mikrohře Chyba zahajuje Largo desolato, napsané roku 1984, sérii tří Havlových „velkých her“ osmdesátých let.

Hlavní postavou hry Largo desolato je doktor filozofie Leopold Kopřiva, proti své vůli vmanévrovaný do role hrdiny, jímž ve skutečnosti není. Jeho bohatá politická a spisovatelská činnost z něj udělala představitele demokratických sil; u nepřátel, tajných policistů, figuruje jako podvratný živel podezíraný z protistátní činnosti. Obě strany v něm vidí pouze hlasatele idejí, nikoliv člověka. Leopold Kopřiva má pocuchané nervy, sám se chvíli považuje za hrdinu, chvíli za zbabělce a pomalu ztrácí svou vlastní identitu. Špehýrkou ve dveřích neustále vyhlíží, zda už ho nejdou zatknout. Musí přijímat časté návštěvy, které ho znervózňují a přivádějí do ještě větší izolace. Jedni ho nutí k dalším politickým gestům, jiní chtějí, aby podepsal prohlášení, které by ho zbavilo rizika dalšího zatčení, avšak za cenu popření že on je „ten“ Kopřiva, tedy za cenu popření vlastní identity. Situaci mu komplikují i ženy v jeho blízkosti (nevěrná družka, nepříliš duchaplná přítelkyně a mladičká obdivovatelka). 

Hra vychází z životní zkušenosti autora i celé československé společnosti v období tzv. normalizace. Jak uvádí sám autor, vzniká v době, kdy jako by se v naší zemi „zastavil čas“. Dramatický útvar, který přivádí před diváka život disidenta dr. Kopřivy, je výrazem autorovy zásady, že spisovatel se nemůže "vyhnout jedné věci: dějinám. Společenské situaci. Své době. A tedy vlastně politice".

Na jeviště byla hra uvedena poprvé 13. 4. 1985 ve vídeňském divadle Akademietheater v překladu Joachima Brusse a v režii Jürgena Bosse. Českou premiéru měla 9. 4. 1990 v režii Jana Grossmana v Divadle Na zábradlí.

Mladý spisovatel Jan slaví doma třicáté narozeniny spolu s ženou Marií a tchyní. Jako host je přítomen také nový podnájemník instalatér pan Bašta, který však během nekonečných literátských hovorů usne. Ze sousední místnosti sem začne překvapivě pronikat voda...

Jednoaktová televizní hra o pasivitě české inteligence je jedinou hrou Václava Havla, kterou vytvořil pro Československou televizi. Vznikala před srpnem 1968, ještě mohla být oceněna v autorské soutěži na původní televizní hru, ale natočena mohla být až v roce 1990. Satirickou a absurdní komedii o naprosté užvaněnosti některých mladých intelektuálů, jejich snobství a hlavně neschopnosti činu, neboť žijí ve světě slov a iluzí, realizoval režisér Ladislav Smoljak.

Příběh Dr. Foustky, vědce z ústavu, jehož úkolem je bránit a šířit „vědecký světový názor“, je parodií a zároveň možná vážně míněnou variací archetypálního příběhu o učenci, jenž se upsal ďáblu. Jeho jméno je spíše zdrobnělinou Faustova jména a jeho touha po poznání je také jen chabým odrazem posedlosti Goethova hrdiny. Takový je konec mýtu moderního člověka? Ani Dr. Foustka se však nesetkává s mocným Mefistofelem, ale jen s Fistulou, penzistou, který u něho hledá krytí pro své magické aktivity před všudypřítomnými zraky tajné policie. Foustka (s jeho pomocí?) okouzlí sekretářku Markétku, ale vzápětí se dostane do podezření z činnosti neslučitelné s posláním ústavu. Brání se tím, že do spojení s Fistulou vstoupil jen proto, aby o jeho činnosti mohl informovat své nadřízené. Markétku, která mu chce pomoci, zrazuje, svou milenku Vilmu obviňuje z konfidentství... Na ústavním večírku jej nakonec primář ústavu konfrontuje s Fistulou, svým věrným spolupracovníkem. Foustka konečně dospívá k poznání, že peklo je totožné se stávající mocí - jeho plamenná obžaloba však vyvolá jen ďábelský smích.

Druhá z trojice celovečerních her osmdesátých let napsaná roku 1985. Světová premiéra s titulem Die Versuchung se konala 23. 5. 1986 ve vídeňském Akademietheater. Přeložil Joachim Bruss, režíroval Hans Kleber. Česky Pokoušení nastudoval poprvé Andrej Krob s Divadlem na tahu jako videoinscenaci, natočenou ineditním Originálním Videojournalem. Po soukromé premiéře 14. 4. 1988 ve vyšehradské baště se videoinscenace tajně šířila na videokazetách. Premiéru na české scéně měla hra 27. 10. 1990 v Divadle J. K. Tyla v Plzni v režii Jana Buriana.

„Podepsat či nepodepsat? Hra o složité otázce a ještě složitější odpovědi. Hra o dilematu, které jsme řešili, řešíme a řešit budeme za jakéhokoliv režimu.“

Jednoaktová hra napsaná roku 1978, opět s postavou Ferdinanda Vaňka. Vaňkovým protihráčem je tentokrát jiný spisovatel. Staněk patří k těm Vaňkovým kolegům, jejichž mlčenlivost si režim koupil za možnost dále publikovat. Nekoupil si však patrně jeho budoucího zetě, který byl zatčen jako příslušník hudebního undergroundu. Staněk přesvědčuje nejprve svého návštěvníka Vaňka, že je třeba zorganizovat petici za propuštění hudebníků, když mu však Vaněk předloží již připravenou petici k podpisu, stejně výmluvně vysvětluje, proč bude lépe, když se jeho jméno mezi signatáři neobjeví. Zpráva o mladíkově propuštění je happy-endem jinak hořkého příběhu selhání jednoho intelektuála.

Premiéra se uskutečnila ve vídeňském divadle Akademietheater 17. 11. 1979. V překladu Gabriela Lauba hru nastudoval Leopold Lindtberg. Druhou částí celovečerní inscenace byla jednoaktová, rovněž „vaňkovská“ hra Pavla Kohouta Atest. Česky byl Protest poprvé uveden čtenou formou 15. 12. 1989 v rámci pořadu Kdo je Václav Havel, který připravila Hana Kofránková v Městských divadlech pražských (Rokoko).

První samostatná dramatická práce Václava Havla z roku 1960 měla světovou premiéru teprve v roce 2000 v Divadle na Vinohradech v dramaturgicky koncipovaném večeru spolu s již proslulou Vernisáží. Tato tragédie o jednom dějství má právě ke zmíněné Vernisáži tematicky velmi blízko. Mimo jiné tyto dvě jednoaktovky spojují dvě hlavní postavy Věra s Michalem, v původním textu hry Alena a Ivan. Ve hře Rodinný večer se setkávají či střetávají tři generace, představované babičkou, jejímž světem se stal pasiáns a vyrovnávání se se ztrátou papouška, staršími manželi Pokornými a jejich dcerou Alenou a zetěm Ivanem. Tématem hry je kolovrátkový stereotyp a neúnosná nuda a "zmrtvění" vztahu mezi dvěma lidmi. Hlavním smyslem života manželů, kteří si v podstatě nemají co říct, se stává mladý manželský pár, který, z povinnosti a ze slušnosti, absolvuje pravidelné rodinné návštěvy u svých rodičů. A tak se tato setkání stávají úmorným zvykem a pravidelná konverzace se zužuje na omezenost frází a pouhé konstatování stavu a pocitů bez špetky zájmu. Návštěva nakonec končí tím, že všichni přítomní usnou.

První hra, kterou Havel napsal po okupaci Československa (v roce 1971), nepatří k jeho nejoblíbenějším. V Česku ji poprvé uvedl Andrej Krob ve svém Divadle na tahu až v roce 1992, a svým nastudováním ji de facto rehabilitoval a vrátil do havlovského „kánonu“. Jde o „politickou alegorii o vládě, moci a lidské povaze v 15 scénách“ (Carol Rocamora).

V nejmenované zemi, v níž kdysi vládl koloniální režim, byl krutým diktátorem Oláh, kterého přednedávnem sesadilo statečné a počestné revoluční hnutí a který odešel do exilu. Demokratickou vládu teď vede neškodný a soucitný Ministerský předseda. Několik představitelů opor režimu – armády, justice, bezpečnosti a cenzury – se však mezitím začne obávat o stabilitu nové demokracie. Objevují se fámy, že Oláh je dosud naživu. Zrodí se myšlenka založit Revoluční radu na obranu demokracie. Podle další fámy v zemi skutečně vzniklo spiknutí, jehož cílem je ujmout se moci. Aby mu mohla čelit, stane se Rada navzdory původním úmyslům tajnou organizací. Její aktivity se začínají vyvíjet nezákonným směrem, spojenectví se rozpadá. Rada je nakonec veřejností podezírána ze sympatií k Oláhovi – a tak se protispiklenečtí spiklenci sami usnesou, že v zájmu země bude nejlepší, když bude Oláh povolán zpět, aby zajistil národní bezpečnost.