Hra je v Polsku pokládána za vrchol dramatického díla Stanisława Przybyszewského, klasika polské moderní literatury, příslušníka proslulé berlínské bohémy konce 19. stol., kumpána A. Strindberga, E. Muncha, R. Dehmela a dalších ze slavné berlínské vinárny U černého selete. Po návratu do Polska se stal spolu se Stanisławem Wyspiańskim a Lucjanem Rydelem vůdčí osobností polské umělecké moderny  a hlavním autorem jejího manifestu Mladé Polsko. Za svého života byl literární celebritou evropského věhlasu. Byl také přítelem Jiřího Karáska ze Lvovic a Arnošta Procházky, jehož Moderní revue často publikovala ukázky z jeho díla. Hra je součástí dramatického triptychu Tanec lásky a smrti, který tvoří tři volně tematicky spojená dramata Pro štěstí, Zlaté rouno a Hosté.  Také tématem této hry je zoufalá touha po lásce, tedy pouť za symbolickým zlatým rounem, která však vede ke katastrofickým důsledkům.

Gustav Rembovský, ředitel nemocnice, se vrací ze zahraniční cesty, na níž chtěl získat nové poznatky pro svou práci. Setká se s lékařem Louckým, který jej podezírá, že je otcem dítěte, které se nedávno Louckým narodilo. Loucký zatím své podezření tají, ale oznámí Rembovskému, že přijal nabídku na dobré místo v cizině a že tedy odjede. Postupem času se Rembovský svěří Rušticovi, zakladateli a donátorovi nemocnice, který jej navíc i vychoval, že skutečně v nezkrotném návalu vášně přiměl Louckou k milostnému poměru, ten že je však už minulostí. Rembovský se totiž mezitím oženil s mnohem mladší Irenou. Tu nyní navštívil její vzdálený bratranec, spisovatel Přeslavský. Oba se kdysi milovali, ale Přeslavský se vydal na cesty po světě a ztratil se Ireně z očí. Ona proto přistoupila na sňatek s laskavým, ale zároveň i trochu morousovitým a podezřívavým Rembovským. Nyní se vztah Ireny a Přeslavského obnovil. Celou situaci sleduje Ruštic, který vyzývá Přeslavského, aby odjel a neničil život jeho chráněnce. Přeslavský pak nutí Irenu, aby s ním odjela. Ta odmítá, ale dozná se svému muži k nevěře, spáchané v jeho domě. Rembovský se navíc z náznaků v Rušticových slovech dovtípí, že Ruštic je jeho skutečným biologickým otcem a původcem toho, že se jeho otec zastřelil. I Rembovský se rozhodne ukončit svůj život stejným způsobem. Kruh vin a trestů se tak uzavírá.

Poslední hra polské autorky známé u nás zejména díky častému uvádění její komedie Morálka paní Dulské. Hra objevená až v autorčině pozůstalosti je ve srovnání s tím ještě sarkastičtějším obrazem amorálnosti měšťáckých vrstev - v duchu poetiky Andrého Antoina, v jehož pařížském divadle Zapolska jednu sezónu působila jako herečka, a to ovlivnila celou její následující dramatickou tvorbu.

V centru hry stojí 4 hlavní postavy: První je bezskrupulózní, otevřeně cynická Fila, matka tří dětí, které svěřila do péče na venkově a sama z čistě požitkářských důvodů a bez jakýchkoli citových vazeb střídá milence. Její sestra Reňa, u níž Fila bydlí, žena odloučená od starého manžela dožívajícího v sanatoriu, snažící se zachovávat dekorum počestnosti, což jí ovšem nebrání pořádat opulentní večírky a přijímat lichotky mladičkého advokátního koncipienta Kaswina a s rozkoší jej týrat svou sexuální nedostupností. Ten ovšem po svém dalším odmítnutí z její strany stejně rychle neváhá zamířit ihned do nevěstince. A pak je zde univerzitní pedagog Halský, místní krasavec a donchuán. Ten uzavře s Filou dohodu, že ji v noci navštíví, ale Reňa jim to překazí a sama se pokusí Halského získat. Ale Fila si to nedá líbit a intrikou zhatí její záměr. V závěru Reně poradí, aby si zase zahrála na počestnou v jiném městě, protože tady jí už pšenka nepokvete.

Osm šatů má podle lidové hádanky cibule a když je svléká, všichni kolem pláčou. Z osmi šatů se v tomto monodramatu polského undergroundového autora 70. a 80. let svléká předválečná filmová hvězda, která si prošla utrpením a pronásledováním za války i po válce, obětovala své profesi vše včetně mateřství a postupně vyzrála ve skutečnou osobnost.

Hra se zabývá problematikou gamblerství, předkládá nám ji však nikoliv pateticky moralizující formou, ale surovým pohledem na drastické změny, které nadanému herci překopou od základů celý jeho život. Prolínání skutečnosti s divadelní realitou, kterou vytváří připravovaná inscenace Čechovova Racka, mísení pracovních a osobních vztahů, kontrast smrti a života v neúnosných podmínkách, ale především odstup, který si hra svojí ironií a jemným humorem zajišťuje, to jsou hlavní principy, které nám mohou nabídnout autentický příběh o pádu člověka v nezvykle poetické, ale zároveň svižné formě.

Hra získala čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2015.

Ambiciózní - rozsahem i nároky na herce a technické zázemí - historické drama. Děj se postupně spřádá ze tří linek: sledujeme tři dvojice zdánlivě propojené jen jejich hudebním nadáním. Nejmladší z nich, pár gymnazistů, prožívá první lásku a společné cvičení smyčcového duetu je z velké části jen záminkou pro nesmělé pokusy o fyzické sblížení a spřádání plánů budoucnosti, která je, jak jinak, společná. Druhá dvojice se setkává po letech za nepříliš romantických okolností při okupaci cizího území. Německá violistka, pracující pro československý odboj, v Praze narazí na starého známého, který právě přicestoval z Říše. Není nadšená z toho, že vyzvědačství na krajanech, jakkoli morálně ospravedlnitelné, se díky jemu stává osobnější. Nicméně, jako výjimečná příležitost, je tento vztah na nátlak odboje prohlubován. Třetí páreček tvoří německá překladatelka prezidenta Háchy a zbrusu nový zastupující protektor. Půvaby nadané lingvistky jsou jaksi automaticky příležitostí k ulevení od těžkého pracovního nasazení pánu okupantů, Heydrich má u paní doktory náskok díky své muzikálnosti. Děj, podobně jako prožívání lidského života, není striktně lineární a objektivní, ke slovu se dostávají obrazy z minulosti a jednání postav je sice motivováno racionalitou, ale jen na úkor emocí, které se zvláště v tak napjaté době, dostávají ke slovu velice silně.

Smyčcová melodie, jednoduchá ale zároveň velmi bohatá Händelova Passacaglia v Halvorsenově úpravě pro housle a violu je ústředním motivem a to nejen hudebním: kontrapunktické variace opřádají "tvrdošíjné" téma i mimo notový zápis, "historky" z válečné historie jsou opředeny dějovými linkami kladenými záměrně kontrastně. Tím největším kontrastem je samozřejmě sledování tří párů, ztvárněných šesti různými herci, kteří ve skutečnosti představují jen jednoho muže a jednu ženu, rozdílné jsou jen okolnosti. Vedle Heydricha, jeho otce a manželky, K. H. Franka, a Háchy se objeví i Milada Horáková, jejíž statečný a vyhraný legální boj s nacistickou justicí byl bezesporu kontrapunktem osvětlující její poválečné, leč tentokrát marné, úsilí.

Přes všechny peripetie, kterými hlavní ženská postava projde, dožije se konce i sňatku. Právě onen objektivně vzato happy end, z emocionálního hlediska katastrofa, dělá z Il Duettu opravdové drama.

Hra získala 1. místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2015.

Benjamin je dobrý student z dobré rodiny a zatraceně dobrý hráč bowlingu. Právě byl přijat na školu, která je rozhodující pro jeho budoucnost stejně zásadně, jako pro minulost. Historie rodiny je pevně svázána s touto vzdělávací institucí: rodiče byli studenti, starší sestra ještě v lavici sedí a dědeček, charismatický, ale dominantní muž, byl dokonce ředitelem.

Ben je na sebe pyšný, užívá si prvního a pravděpodobně nejdůležitějšího úspěchu svého života, ale také cítí větší a větší obavy z nastávající odpovědnosti a velmi tvrdé práce. Je nadšený i skleslý, protože dospělost neodvratně nastává se všemi pozitivy i negativy. Jeho přijetí, samozřejmě oslavováno jako velká rodinná událost, bezděčně poukáže na nejasnosti o studijních letech matky a o její minulosti obecně. S pomocí sestry Ely začne formulovat ty správné otázky a hledat odpovědi. Vzrůstající neklid matky a žárlivost méně úspěšného spolužáka, který se neštítí mstít pomluvami, ho přiblíží k ošklivé pravdě. Ne úplně celé, ale jak se situace v rodině stane neúnosnou, otec s dědou musí zvolit upřímnost. Jejich vyprávění je jádrem příběhu, dějové linky se tu lahodně smísí.

Nakonec je na každém, jak se s minulostí vyrovná. Benova práce v honbě za pravdou skončila odvážným tázáním, což je úměrné jeho mentální a citové vyzrálosti. Jeho sestra, posílena životními zkušenostmi a přítelem z vojenské rodiny, zvolí jiný způsob, naprosto přiměřený hloubce šoku a otci s dědečkem nezbývá, než to akceptovat.

Příběh vypráví o dvou generacích, náctiletých a třicátníků, které spolu komunikují převážně prostřednictvím internetu a mobilních telefonů. Jejich vztahy by se daly charakterizovat pomocí repliky Elišky ze závěrečné části hry:  My vlastně nechceme být spolu, nám je jen příjemný předstírat, že když jsme spolu, nejsme sami… Ale my jsme sami, Kryštofe… Sami bok po boku.

První polovina hry představuje všechny postavy. Jsou jimi tři sedmnáctileté dívky – spolužačky: Majka, Nora a Dája, které propadly závislosti na Facebooku, jehož prostřednictvím zveřejňují své životní názory (například o veganství). Sedmnáct let je i Elišce, která si na internetu říká Black vulgar bitch a která založila Blog mladých sebevrahů. Jiné zájmy sleduje na sociální síti devětadvacetiletý Kryštof, který doufá, že zde najde životní partnerku. Stejně tak čtyřiatřicetiletý Radim má na webu konkrétní cíle; tráví veškerý svůj volný čas hraním online her, kde ve světě WOW (World of Worcraft) potká spřízněnou duši – mladého orka. To sedmatřicetiletá Linda brouzdá na internetu v podstatě jen proto, aby se se svým partnerem Radimem nenudila.

Všechny postavy v průběhu hry osloví tajemná Mefista, která je svádí k tomu, aby opustili své virtuální životy a začali žít v realitě. Druhá polovina dramatu tak přinese mnohé vztahové zvraty. Mají však tito internetoví závisláci ještě naději na skutečný život? A kdo je vlastně Mefista?

Hra získala první místo na soutěži Nová dráma v roce 2016 a čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2015.