Groteska rozehraná na surrealistickém pozadí zobrazuje zmatek v duši mladé ženy prožívající rozpad základů všech předešlých jistot. Vnitřní konflikt vzniká z rozporu mezi jejím činorodým úsilím hledat štěstí ve světě krutosti a manipulací a pasivním očekáváním spásy.
Hlavní osu hry tvoří příběh mladé naivní Meri, přesněji její vnitřní prožitky. Meri, která čeká dítě s Červeným Jojem, žije se svou rozvedenou matkou v malém bytě v nejvyšším poschodí prvního bratislavského mrakodrapu z roku 1934, kterému se říká Manderlák. Manderlák tvoří prostor hry, a také Meriny duše. Má několik úrovní: dole v přízemí je masérský podnik. Ještě níže, v podzemí je záhadná kotelna. Kdesi uprostřed Manderláku je kavárna Grand. Zatímco ostatní prostory plné špehů a tajných vzbuzují v Meri úzkost, v bytě umístěném úplně nahoře se může ukrýt před krutostí reality. Je tam s ní jen přízemní a praktická matka a jsou tam Meriny sny. V okně bytu se zjevuje „létající“ Červený Jojo, Merin ideál, ve skutečnosti milenec, který ji přivedl do jiného stavu a zmizel. Dítě, které Meri čeká, má být Mesiáš... Absurdní výplody Meriných halucinací s prvky politické frašky nebo erotické nábožnosti podané s ironicko-provokativní intonací nesou hluboký filozofický a duchovní smysl.
Eva Maliti získala za hru Jaskynná panna 2. místo v celoslovenské soutěži dramatických textů Nová dráma – Trojboj 2003. Hra byla inscenovaná v Štúdiu 12 Bratislava ve spolupráci se SND Bratislava (2004, režie Marián Amsler). Byla uvedena na mezinárodních divadelních festivalech ve Vídni (Der Mitteleuropäische Karussel 2006) a v Hamburgu (Autorentheatertage 2007). Je přeložená a publikovaná v Rusku, Německu a v Srbsku.

Celovečerní hra o dvou dějstvích s předehrou a dohrou má znaky absurdního dramatu a mystického divadla. Založená je na abstraktnosti, ale s konkrétním obsahem. Kriticky reflektuje symptomy dnešního života, v kterém panuje nevýraznost, alibizmus, ztráta ideálů a duchovnosti.
Děj se odehrává v kuchyni a později v parčíku, v místech, v nichž se sbíhají všechny nitky vedoucí k Vizionáři. Jeho bývalá manželka Helena a současná manželka Angela se schází, aby se společně staraly o starého a nemocného muže. Ženám asistuje soused Tóno Paštrnák, alkoholik a bývalý holič, pro kterého je Vizionář zbožňovaným idolem, přestože na něj celé roky donášel státním orgánům, a zároveň byl milencem obou jeho žen. Vizionář, asi bývalý prominent, byl kdysi idealistou, ale dnes je z něho starý zatrpklý blázen, který nemá rád lidi a nikomu nevěří. Děj je prodchnutý tajemstvím zločinného plánu zakrývaného banalitou skutků a řečí postav obklopujících Vizionáře. Rozuzlení přichází spolu s postavou Sochaře, který bude vytvářet Vizionářovu sochu. Hra vrcholí katastrofickým vědomím o potenciálním zločinu a potenciálním trestu, a v tomto smyslu představuje jakési memento.
Hra byla prezentovaná v Štúdiu 12 Bratislava (2006, režie M. Forgács)a na mezinárodním divadelním festivalu Tramedautore v Miláne (2006, režie J. Le Ny).

     Lázeňský pokoj možná nevypadá jako vhodné místo pro komedii, ale opak je pravdou. Tři ženy, které se na něm sejdou, by se za normálních okolností nemohly nikdy setkat, nebýt havárie vodovodního potrubí, ke které dojde v jednom z lázeňských křídel. Každá z hrdinek má odlišný problém, přesto však mají cosi společného – všechny byly v nedávné době vystaveny zlomovým životním okamžikům a teď stojí před nelehkým úkolem – naučit se žít své nové životy. Johana (40) je po autohavárii, podrobila se operaci nohy a došlo ke komplikacím. Lázně jsou její poslední možnost záchrany, jinak hrozí, že o nohu přijde. Zita (60) má zase problémy s nervy a v lázních je kvůli duševní očistě. Mladá slečna Eliška (25) přišla v nedávné době o zrak a učí se s tímto handicapem žít. Tyto tři postavy jsou generačně i sociálně každá někde naprosto jinde, přesto spolu musí strávit relativně dlouhou dobu. A je to právě humor, který drží člověka nad vodou v těch nejtěžších chvílích a pomáhá mu zdolávat i ty nejhorší překážky. Královny jsou tragikomedií plnou upřímného humoru, ze kterého občas mrazí v zádech.    

 „Hra Královny vypráví zábavným způsobem o smutných věcech. V divadle se propojuje smích, způsobený legráckami, vtipnými dialogy a situacemi, se zamyšlením nad pohnutými osudy postav i nad aktuálními vztahy ve společnosti a v rodině. I v této hře je zřetelný rukopis mladých autorů. Vtipné dialogy opět tvoří kostru příběhu a stejně jako v předchozích společných hrách i zde si tvůrci vystačí s malým počtem herců a jednoduchou scénou. Pokud se na představení vypravíte, můžete si být jisti, že se po celou dobu budete ohýbat smíchy a držet si bránici. Zároveň však dojde i na slzy dojetí.“

Recenze na českou premiéru hry uvedenou v Moravském divadle Olomouc, zdroj: olomouc.cz

     Michaela Doleželová a Roman Vencljsou absolventy činoherního herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Divadelní hry píší společně od roku 2006, kdy vznikla jejich prvotina Výročí. Zpočátku psali pouze pro potřeby vlastní divadelní společnosti, ale v současné době jsou jejich texty poptávány různými divadly v České i Slovenské republice. Na svém kontě mají několik divadelních komedií a další chystají. Jejich zatím nejúspěšnější hra Když se zhasne se stala nejuváděnější českou komedií roku 2012, kdy se během jediné sezóny dočkala hned pěti různých nastudování a v roce 2013 se chystají její další uvedení v Čechách, ale také na Slovensku a v Polsku. Autorsky spolupracují s Moravským divadlem Olomouc, s Městským divadlem Zlín nebo s bratislavským Štúdiem L+S.

     Jan a Helena Lexovi jsou obyčejným manželským párem slavícím stříbrné výročí své svatby (pětadvacet let). Při té příležitosti si uspořádají romantickou večeři a připomínají si společně prožité chvíle – seznámení, první schůzku, narození prvního dítěte, nevěru…apod. Zároveň dochází k typickým nesrovnalostem ohledně výchovy dětí, organizace domácnosti, stereotypu a dalších všedních a klasických problémů. Divák tak společně s nimi prožívá jemu dobře známé situace partnerského života, které jsou v této inscenaci řešeny s nadhledem, lehkostí a humorem typickým pro oba autory. Oba herci se tak během hry převtělí nejenom do postav Jana a Heleny, ale také do postav jejich dětí, paní primářky, nejlepšího Janova kamaráda, delegátky cestovní kanceláře a dalších. Slavnostní večer manželů Lexových vrcholí striptýzem Honzy, který ho Janě před pětadvaceti lety slíbil za to, pokud s ním takovou dobu vydrží.  
     Hra využívá na jevištích málo uplatňovanou metodu filmového střihu, jenž je podpořena světelnými změnami (světlo x tma) a díky které mohou postavy procházet mnoha situacemi, které již dávno minuly. Zároveň to hře zajišťuje neobvyklé tempo a spád, což je navíc podpořeno výtečnou situační a slovní komikou, takže divák nemá na případnou nepozornost ani čas. Hra se opírá nejenom o herecké výkony obou protagonistů, ale i o typické situace rodinného života a déle trvajícího partnerského soužití.
     

     Michaela Doleželová a Roman Vencl jsou absolventy činoherního herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Divadelní hry píší společně od roku 2006, kdy vznikla jejich prvotina Výročí. Zpočátku psali pouze pro potřeby vlastní divadelní společnosti, ale v současné době jsou jejich texty poptávány různými divadly v České i Slovenské republice. Na svém kontě mají několik divadelních komedií a další chystají. Jejich zatím nejúspěšnější hra Když se zhasne se stala nejuváděnější českou komedií roku 2012, kdy se během jediné sezóny dočkala hned pěti různých nastudování a v roce 2013 se chystají její další uvedení v Čechách, ale také na Slovensku a v Polsku. Autorsky spolupracují s Moravským divadlem Olomouc, s Městským divadlem Zlín nebo s bratislavským Štúdiem L+S.

     Tato hra začíná koncem hry jiné, a sice závěrečnou scénou jakési komedie s židovskou tematikou a následnou „děkovačkou“. Vše se pak přesouvá do divadelního klubu fiktivního západočeského divadla Aš. Zde se u jednoho stolu potkávají protagonisté hlavních rolí Jiří Riško, Jana Plašilová a Viktoria Dančiaková (slovenská herečka), kteří zde hodnotí průběh premiéry. Jiří se pokouší udělat dojem na Viktorii, zatím co Jana se postupně opíjí a stává se tak katalyzátorem všech vzniknuvších bláznivých situací. Viktorie odchází domů a Jiří s Janou se pokouší vytratit zadním vchodem. Jana si ještě vymíní návštěvu ředitelny, aby pak před jejími dveřmi zarecitovala nepěknou básničku adresovanou panu řediteli. Druhý den ráno se oba probouzí v divadelní kostymérně a po té, co zjistí, že je svátek (1.května) propadají panice. Je jim jasné, že tu budou muset strávit celý den i noc. Společně řeší různé situace – hlad, jak rozdělit poslední tři cigarety, možnost úniku oknem, kam na záchod…apod. Vše je provázeno úryvky z autory vymyšlených her, které se inscenovali v Ašském divadle, a ve kterých oba naši hrdinové účinkovali. Jiří s Janou na ně přichází díky kostýmům a rekvizitám, které je obklopují. Dozvídají se na sebe spoustu zajímavých věcí, řeší se partnerské vztahy i profesní problémy. Nakonec se tak zaberou do svých radovánek, že si ani nevšimnou, když do kostymérny vrazí Viktoria, která si jde vzít vše potřebné na zkoušku, protože už je zase ráno…
     Hra „Aš…naprší a uschne“ je komedií, ve které převládá situační komika. Vyznačuje se originálním slovním humorem s prvky sarkasmu, cynismu a lehké ironie. Je zpestřená slovenštinou, kterou mluví jedna z hlavních ženských postav (Viktoria Dančiaková) a staví na neobvyklé zápletce a na prostředí, do kterého je tato zápletka umístěna (většina hry je situována do prostředí divadelní kostymérny/rekvizitárny).
   

     Michaela Doleželová a Roman Vencl jsou absolventy činoherního herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Divadelní hry píší společně od roku 2006, kdy vznikla jejich prvotina Výročí. Zpočátku psali pouze pro potřeby vlastní divadelní společnosti, ale v současné době jsou jejich texty poptávány různými divadly v České i Slovenské republice. Na svém kontě mají několik divadelních komedií a další chystají. Jejich zatím nejúspěšnější hra Když se zhasne se stala nejuváděnější českou komedií roku 2012, kdy se během jediné sezóny dočkala hned pěti různých nastudování a v roce 2013 se chystají její další uvedení v Čechách, ale také na Slovensku a v Polsku. Autorsky spolupracují s Moravským divadlem Olomouc, s Městským divadlem Zlín nebo s bratislavským Štúdiem L+S.

Inscenace této hry byla nominována na Grand festivalu smíchu 2008, pořádaným Východočeským divadlem Pardubice. Tento festival uvádí nejlepší komedie vzniklé za uplynulou divadelní sezónu.

Myslivecká jizba přeplněná loveckými trofejemi. Vrubelová zadělává na borůvkový koláč, Vrubel ji krmí „mysliveckou latinou“. Obřadnost ranního bájení kalí jen sousedovic Pepka, jež o myslivnu naklepává řízky. Vrubel odchází snižovat stav černé zvěře a jestliže si přitom hvízdá „Za milou mi courá celé polesí“, neplete se. Koželuh Hrycej, nespokojen s domácí porcí knedla vepřa, utíká se k borůvkovým očím paní nadlesní. Nikdo netuší, jak záhy dnes nimrod šoulačku ukončí. Když v černých jahodách vystřelí na kance, ozve se křik, jenž stěží nazvat zvířecím. Kdo to byl, probůh? Mařenka Vrubelová si tudy krátí cestu ze školy a zrovna tak Jeníček Hrycej sbírá borůvky výhradně v borůvčí! Dramatický oblouk od spořádaného manželského páru k spořádanému koláči. A jak s tím souvisí záhadné kruhy v obilí?

Aktovku Borůvčí napsal Milan Šotek pro Cabaret Calembour, jenž rozvíjí odkaz divadel malých forem. Autor se hlásí k Osvobozenému divadlu, Semaforu i Divadlu Járy Cimrmana, zároveň však vystudoval činoherní dramaturgii na DAMU. Inspirační zdroje jsou tak u něj (ve smyslu dramatické nosnosti) totožné se zhrzenými láskami. Fascinace slovním humorem hraje nepochybně prim také v jeho textu, avšak nerozmělňuje dramatickou situaci. Takový požadavek ostatně tematizuje jedna z prvních replik hry „A kromě slovní hříčky se ti stalo co?“. Zkušenost dramaturga se odráží také na půdorysu hry, de facto „dobře udělané“ frašky. Hra se roku 2011 dočkala rozhlasového zpracování (režie Michal Bureš).

Hra se umístila v užším finále Ceny Evalda Schorma za rok 2008.

Jako každý rok oslavuje Alena, dcera aktivního disidenta, svoje narozeniny jen v kruhu svých nejbližších – s manželem Michalem, bývalým vedoucím pracovníkem Československého filmu, nyní archivářem, a synem, který studuje prvním rokem medicínu. Koneckonců únor patří na bratislavském sídlišti Petržalka k nejhnusnějším měsícům a základní jednotkou socialistické společnosti je – socialistická rodina. Alena chystá jednohubky s česnekovou pomazánkou a nalévá víno koupené v Tuzexu. Michal sleze ze střechy paneláku, kde tráví většinu času, a obdaruje svoju ženu tajně propašovaným pracím práškem Persil. Jenže ve čtvrtek - 9.2.1984 zemřel generální tajemník – soudruh Jurij Vladimirovič Andropov a dnes ho v televizi celý den pochovávají. Sovětský Svaz a socialistický tábor se ponořil do okázalého smutku. Pro milióny poslušně budující světlý zítřek je to jen krátké zastavení, ale Aleně se má v tento den všechno zhroutit. Navzdory pokročilé normalizaci pro ní od této chvíle nebude už nic normální a jisté. Jaké to je obětovat se pro rodinu za cenu ztráty vlastní hrdosti a tváře? Je možné ostatní ochránit, když se člověk zaplete do sítě totality? Je zlo páchané s dobrým úmyslem a z dobrého důvodu menším zlem? Co je člověk ochotný obětovat pro druhé? Uzná tuto oběť někdo? Z pavučiny systému není úniku.
Komunizmus napsal Viliam Klimáček podle námětu Juraje Kukury pro bratislavské divadlo Aréna jako třetí díl volné trilogie her reflektujících naši nedávnou historii (Tiso, Dr. Gustáv Husák), v hlavních rolích excelují Zdena Studénková a Juraj Kukura.

Dokumentární drama o československé emigraci mapuje období od Dubčekova "socialismu s lidskou tváří" až po nedávnou polistopadovou současnost. Formou monologů a rozhovorů jednotlivých postav odhalujeme subjektivně prožívané reálné příběhy několika lidí, kteří se v pohnutém období roku 1968 dříve či později rozhodli emigrovat. Jednotlivé postavy děje jsou vzájemně příbuzensky propojeny přes hlavní a ústřední postavu babičky Anny, vypravěčky a všudypřítomné "duše" celého dramatu. Anna, která sama nikdy neemigrovala a jíž komunistické úřady dokonce odmítly pustit na pohřeb jejího uprchlého syna do Mnichova, zobrazuje ve hře i neméně významnou a zajímavou skupinu "pozůstalých po emigrantech" - rodičů a příbuzných, kteří v tehdejším Československu zůstali a kromě stesku po utečencích museli navíc čelit výslechům STB a nezřídka i komunistické perzekuci.
   Přední slovenský dramatik Viliam Klimáček napsal hru z podnětu režisérské dvojice Valiky a Dušana Tóthových z Torontského slovenského divadla, kde měla v lednu 2009 světovou premiéru.

Původní dramatizace na poměrně krátké (cca 90-ti minutové) ploše akcentuje z novely Vladislava Vančury především dvě hlavní témata: boj mezi tělem a duší a konflikt mezi řádem a chaosem. Tato dialektika je rozehrávána prostřednictvím kvarteta hlavních, protikladných postav – divoký Mikoláš versus křehký Kristián, přírodní Alexandra versus jemná Markéta – které vytvářejí vzájemně se zrcadlící milenecké páry: Mikoláš a Markéta, Alexandra a Kristián. Adaptace sleduje jejich dospívání, hledání místa v chaotickém světě a cestu k harmonizaci těla a duše.
     Hlavní osa příběhu spočívá na samotné Markétě, která je zde, narozdíl od Vančurovy předlohy, aktivně jednající hrdinkou. Jako neposkvrněná panna má vstoupit do kláštera, je však Mikolášem unesena z otcovy (Lazarovy) náruče a znásilněna. Pozná tělesnou rozkoš, stejně jako ji v paralelním příběhu poznává zajatec – mladičký Kristián – s živočišnou Alexandrou. Markéta prochází peklem výčitek, aby se nakonec v závěrečné scéně, v níž Mikoláš kráčí k popravišti, veřejně přihlásila k lásce ke svému muži.
     Milostné zápletky se odehrávají na pozadí hrozící války, když na zpupnou loupežnickou tlupu míří přesila králova vojska. Ovšem Kozlíkovi synové se nevzdávají a bojují za svobodu! Válka však rodinu i oba páry rozdělí. Mikoláš je zajat. Kristián neunese krvežíznivost a majetnickou lásku Alexandry, uteče před ní a ve válečné vřavě zešílí. Rukou soucitné Alexandry skoná.
     Dramatizace je určena pro kolektiv mladých herců s výjimkou dvou postav – Lazara a tragické figury Matky Kozlíkových synů. Samotnou postavu Kozlíka dramatizace na scénu nepřivádí. Otcovu dramatickou funkci přebírá Matka, navíc jeho nepřítomnost (byl zajat vojáky) nutí mladé syny dospět a poprvé jednat na vlastní pěst.
     Určující součástí dramatizace je náročný part Komediantky – osudu, průvodce, vypravěčky – která v plné míře užívá Vančurova specifického jazyka. Provází Markétu na její cestě, během níž vytváří prostřednictvím snových scén ironické zrcadlo jejích prožitků, v až vulgárně komické veršované podobě sehrává za pomoci loutek Markétin příběh. Komediantka je tak komickým elementem v jinak vážné hře. Zároveň na příběh nazírá z několika úhlů, podobně jako Vančurův vypravěč v prozaickém textu.
     Dramatizace je jistým pandánem k velké romantické tragédii o čisté panně z dob Schillerových (Panna Orleánská) či Kleistových (Katynka z Heilbronnu). Jejím hlavním výrazovým prostředkem je básnická řeč a předpokládané velké stylizované herecké gesto. Hlavní postavy pak nabízejí obrovské herecké příležitosti pro čtyři herečky a tři herce. Markéta, dcera Lazarova má v sobě potenciál pro vytvoření sugestivní velkoformátové inscenace, výrazně pracující s jevištním obrazem a scénickou hudbou. 
     Autorská dramatizace z pera Pavla Ondrucha a Zdeňka Janála se dostala do užšího finále Ceny Evalda Schorma v roce 2010.

Komediální příběh přibližuje prvotní seznamování nezadaných mladých lidí - Petra a Kristýny. Jednoho dne však na důležitou schůzku Petr nemůže přijít, proto za sebe pošle mladšího ženatého bratra, který se do rodícího vztahu nezvyklým způsobem vloží. Konverzační hra obsahuje řadu překvapivých zápletek, humor a ironii.