Baladicky laděný příběh z Haliče přenáší úprava do Prahy. Mladá dívka Lea se zamiluje do studenta Krásy. Krása zemře a vstoupí jako zlý duch Dybuk do těla dívky. Lea umírá láskou. Rodina požádá rabína o pomoc. Rabím vyhání Dybuka „neuvěřitelnými prostředky“ z jejího těla. Za vypjaté dramatické situace se mu to podaří. Lea se však dobrovolně vzdá života a vrací se za svým vytouženým milým do jiného světa.
Slavná Vachtangova inscenace z počátku minulého století hostovala na všech významných evropských scénách. Režisér Gillar ji uvedl na festivalu Musica Iudaica v Praze r. 1996. Hudbu složil Jan Klusák.

Dramatizace známého námětu. Ke světové premiéře této pohádkové hry ve Varšavě, která se konala v letošním roce, napsal scénickou hudbu i hudbu k písňovým textům Nikos Engonidis.

Druhý ročník anonymní soutěže o nejlepší původní divadelní hru, kterou vyhlásila divadelní a literární agentura Aura-Pont ve spolupráci s Činohrou ND v návaznosti na 22 ročníků soutěže o Cenu Alfréda Radoka, zná své vítěze. 46 autorů či autorských dvojic přihlásilo dohromady 49 textů, z toho 5 psaných slovensky. „Čtyřicet devět textů nabídlo velmi pestrou škálu témat i formálního zpracování,“ řekl jeden z porotců, Vladimír Fekar. „Nemůžu říct, že by po přečtení vznikl dojem nadvlády nějakého jednoho životního postoje, stylu vyprávění, vidění světa… V mírné převaze jeví se potřeba vyprávět o komplikacích v osobních vztazích, popřípadě o labilní lidské psychice. Často využívali někteří autoři formu epického vyprávění, popřípadě s výraznými monologickými pasážemi. V některých hrách se objevují postavy z okraje společnosti, s pocity osamělosti a frustrace. Jistou reakcí na narůstající xenofobii mohou být hry z válečného období. Formálně se objevovaly také hry, které vědomě poukazovaly na divadelní realitu, na vědomí smyšleného, na jevišti prezentovaného příběhu, nebo naopak na jevišti prezentovaného skutečného lidského života, nebo řešily strukturu dramatického textu a dramatu jako takovou. Objevily se hry vysloveně žánrové (detektivky), ale i hry s prvky parodickými, nebo hry pohrávající si s narušováním ustálených představ o žánru, nebo vědomě citující styl jiného autora.“

Vítězové dramatické soutěže byli vyhlášeni 21. května 2016 během slavnostního zakončení festivalu Setkání/Stretnutie v Městském divadle Zlín. Z vybraných textů se porota ve složení Vladimír Fekar (dramaturg Městského divadla Zlín), Zdeněk Janál (dramaturg Východočeského divadla Pardubice), Marta Ljubková (šéfdramaturgyně Národního divadla v Praze), Miriam Kičiňová (dramaturgyně Slovenského národného divadla v Bratislavě), Ilona Smejkalová (dramaturgyně Národního divadla v Praze) a Jaroslava Šiktancová (režisérka a pedagožka na DAMU) rozhodla první místo neudělit. Na druhém místě se umístily texty Hynka Skoták Želvuška a Jakuba Vilímka Pas des deux. Třetí místo obsadil slovenský autor zastupovaný DILIA, Marian Janik, se svou hrou Austrálčan.

Marian Janik (*1953, Bratislava) vystudoval stavební fakultu SVŠT v Bratislave. Literární tvorbě se věnuje od dětství, a to jak divadelním hrám, tak prozaickému žánru. V roce 2011 získal se svou hrou Hviezdy a hviezdičky  2.místo slovenského Literárního fondu v soutěži o původní divadelní a rozhlasový text. V roce 2013 získal se svou hrou Autista 1. místo v  soutěži o nejlepší hru v českém a slovenském jazyce DRÁMA 2012.

AUSTRÁLČAN

Marian Janik 

obsazení: 3 muži, 2 ženy

Denis se po dvaceti letech vrací domů z Austrálie. Vrací se do podkrovního bytu, ve kterém prožíval svou první velkou lásku. Vstoupí do zaběhnutého a všedně působícího života obyvatel podkroví. Vzpomínky měly být pro všechny jen úsměvnou epizodou jejich současného soužití, ale duch “nového světa“ nastavil všem až příliš pravdivé zrcadlo jejich skutečných životních hodnot. 

Text ve slovenštině v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.

Scénář vychází z vánočních her českého lidového baroka a z jejich moderních úprav, využívá též citací z Písma a hojně i českých lidových koled. Koncepce nové adaptace vánočních her poměrně věrně zachovává příběh o narození Páně a zároveň i formu lidové hry s jejími typickými postavami – Vopovědník (Vopovědnice), Čert, Smer?, Anjelé, Josef, Maria, Pastuši, Králové, Herodes, Darovníci ...

Počet herců nutný pro realizaci této hry je velmi variabilní. Jeden herec může hrát více rolí (snad kromě Vopovědníka, Ďábla, Josefa, Marie a Gabriela), ale na jevišti je vlastně možné vše, včetně použití loutek). Je však nezbytné, aby byla hra inscenována jako lidová slavnost, jako oslava života, oslava příchodu Spasitele. V žádném případě nejsou přípustné jakékoliv bombastické režijní a scénografické nápady. Tato hra je prostou kytkou, která potěší srdce i ducha. Stačí ji jen umístit do prostého džbánku a ten postavit na poctivý stůl pokrytý vyšívaným ubrusem po babičce.

Patová situace tří postav, které usínají na břehu řeky. On jí bez toho, aby se jí zeptal na její důvody, zabránil v tom, aby skočila z mostu, a fotograf si přiběhl pro snímek do černé kroniky. Polemika mužů z nich činí nesmiřitelné protivníky - on fotografovi vyčítá hyenismus, fotograf ho usvědčuje z pseudomorálky. Oba však hluboko v sobě mají tajnou touhu po čistotě a harmonii, sen o ladných plameňácích a kráse lidských rukou. Ona se k nim ráno - snad právě proto, že s nimi tento sen sdílí, vrací.

„Krásný krásný život (Ludvík)“ je divadelní text inspirovaný motivy z autorova románu „Budeme bohatí“, který jako svůj úspěšný titul vydalo nakladatelství Alpress. Hra je příběhem 19-letého kluka, který je citlivější než ostatní vrstevníci, je ale zároveň lepší a silnější a cennější, jenže nějak není přáno jeho šťastnému životu. „Krásný krásný život“ je příběh, který je situovaný do počátku 90. let minulého století, do začátku divokého kapitalismu v ČR, jehož důsledky v sobě česká společnost nese jaksi dodnes. Hra je silným příběhem, který při svojí premiéře zaznamenal velký ohlas a ovace diváků. Součástí projektu je původní nahrávka hudby kontroverzního hudebního skladatele Varhana Orchestroviče Bauera, který byl nominován na Oscara za hudbu k poslednímu filmu Miloše Formana „Goyovy přízraky.“

Osoby: 

1. Syn, profesor filosofie

2. Kúros, socha (= stylizovaná podoba stojícího nahého mladíka, nadlidské velikosti, která byla hlavním námětem archaického období starořeckého sochařství. Sochy Kúrů bývaly stavěny na hroby, což souviselo s vírou, že nebožtík se po smrti stává héroem [polobohem]. Ženský ekvivalent Kúra se nazýval Koré).

3. Otec, ministr kultury a školství

4. Matka

5. Babička

6. Manželka Syna

7. Psychiatr, kamarád Syna

8. Muž

9. Lid (= hlasy zpoza scény)

10.Muž 1

11.Muž 2

Rozsáhlá alegorie, v níž se autor doposud nehlouběji zabývá svým životním tématem: zápasem člověka-reformátora se stupňujícím se všeobecným úpadkem lidské společnosti. Ve hře Kúros navíc zaznívají i ozvěny všech forem mravního a ideového útlaku, s nimiž se autor seznámil během svého života: fašistického (v Řecku), komunistického (v Československu), a v poslední době i útlaku globálních aktivit nadnárodních finančních skupin, které způsobují stejně globální, doposud nevídaný mravní úpadek širokých vrstev obyvatel jednotlivých států. V autorově vlasti, Řecku, jsou tyto úpadkové jevy v poslední době zvláště markantní. Hra Kúros má dva hlavní hrdiny: profesora filozofie, který se postaví proti vládnoucí moci, a druhým hrdinou je archaická kultura starověkých Řeků, zosobněná sochou Kúra - symbolem přeměny člověka v poloboha. Zatímco profesor se stává rovný Kúrům, jeho otec, ministr, se stává milovaným vůdcem bezduchých davů a klesá až k morálnímu dnu bezduché konzumní společnosti.

Vysoko v Tatrách, v pásmu nad úrovní kleče, kde už končí světská moc a platí jen moc Boží, stojí sanatorium pro plicní choroby. Sanatorium už léta nenavštívil žádný pacient, zato lékařů tu v nedlouhé době zemřelo osm. Žije tu totiž matka - Polka, tak trochu čarodějnice a její dvě vdavekchtivé dcery Mária a Sabína. Tato siamská dvojčata, která jejich první otčím oddělil, aby je ten poslední z dlouhé řady jejich otčímů zase sešil, jsou do té míry provázána, že si vysní téhož chlapce, obě ho milují a zatímco se s ním jedna miluje, druhá s ním bez hříchu počne. Chcete-li vědět, jak to bude vypadat, až budou Tatry zality mořem, nenechte si ujít tuto hru.

Anorektická modelka, jejíž tělo přijímá energii pomocí fotosyntézy. Hluchý dýdžej, který hrál na morbidní předsmrtné party pro přestárlé operní hitparádu The Best of The Death.  Elegantní  paní, jejíž image změnila z kostelní decentnosti do luxusní ležérnosti televizní reality show. Homeles, který prodává instantní polévky a kdysi v maringotce provozoval bufet Žlutá ponorka. Prodavačka, jejíž pes trpí psychickou poruchou a bere antidepresiva. A dvojice homosexuálů, kteří milují řecký jogurt a počítačovou hru s názvem Virtuální Džihád. Ti všichni se scházejí v nejmenovaném fastfoodu nedaleko přístavu a vyprávějí si své historky. Když v tom dojde na ulici k oslnivé explozi, záblesk silného světla, zvuk výbuchu, sype se sklo výkladu, padají židličky...                        

ra, v níž se objevuje řada současných témat a motivů a která nese prvky postmoderny, ale i absurdní dramatiky, byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 2004.