Gustav Husák byl posledním prezidentem socialistického Československa. V jeho životě jsou mnohé peripetie a události, které významně ovlivnily vývoj Československa v minulosti. Co nutilo elegantního, inteligentního právníka být na čele? Proč důležitý člověk poválečného období skončil ve vězení? Ale především – kdo to byl? Co se skrývalo za jeho neproniknutelnou tváří?
    Takové otázky si položil několikanásobný držitel Ceny Alfréda Radoka za dramatickou tvorbu a jeden z nejplodnějších současných československých autorů, Viliam Klimáček. Autor v textu krom jiného využil dochovaných autentických Husákových výroků a projevů, přičemž některé z nich mírně psychologizoval do niterného monologu. Hra zobrazuje život Gustava Husáka v chronologické linii od jeho účasti ve Slovenském národním povstání přes padesátá léta až do roku 1989. Historická fakta ve hře platí, autorova fikce je využita pouze k vykreslení politikova vnitřního světa. Klimáčkova nejpolitičtější hra má v jistých momentech charakter monologických textů Thomase Bernharda s jejich typickými refrény, nechybí však autorův typický sklon k situační i slovní grotesce.

NA ZAČÁTKU A KE KONCI VĚKŮ (На початку і наприкінці часів, 2013)
Pavlo Arie
Překlad: Jitka Micháliková
Žánr: drama
Obsazení: 3 muži, 2 ženy

Hrdinové divadelní hry Pavla Arie mají velmi těžký život. Nemají peníze, nemají co jíst a žijí v nuzné chudobě v prostředí Černobylské zóny na Ukrajině. Bába Prisja se svou dcerou a vnukem čelí nejen každodenním strastem života v ústraní a daleko od civilizace, ale také novým hrozbám, které vyvěrají z jejich neměnného postavení vyvrhelů žijících za hranicemi společnosti. Hra odhaluje nevyrovnané patologické vztahy mezi hrdiny, otevírá rány z minulosti a také poukazuje na touhu mladého člověka vytrhnout se z rodinných pout a začít žít mezi normálními lidmi v normálním světě. Příběh nemůže dopadnout dobře a je příznačné, že v závěru se otěží děje chopí zpočátku neprůhledná bába Prisja, přičemž na povrch vyplynou nezanedbatelné činy minulosti. Nejasné náznaky z historie začnou mít ostřejší obrysy a čerstvě prolitá krev nalezne v oparu okultismu svou návaznost.

VRTKAVÉ ŠTĚSTÍ MÉ / MOJE ŠTĚSTÍ JE KŘEHKÉ (Зыбкое счастье мое, 2012)
Jana Gumennaja , Den Gumennyj
Překlad: Jitka Micháliková
Žánr: drama
Obsazení: 1 žena, v úvodu a ke konci úryvky rozhovorů asi 8 lidí

Děj divadelní hry dvojice autorů je zasazen na jedno z moskevských letišť na počátku roku 2011. Většina příběhu se však odehrává v hluboké minulosti – hlavní hrdinka, starší žena, vypráví svůj životní příběh a soustředí se především na svoji dlouholetou službu v armádě, kde mimo jiné zažila několik osudových lásek na pozadí nemilosrdné reality válečných vřav [druhé světové války]. Žádná z lásek nekončí happyendem, naopak city hlavní hrdinky jsou opakovaně nelítostně zkoušeny, až nakonec podlehne osobě, kterou ve skutečnosti nemiluje, jen si jí váží. Hra vrcholí v okamžiku, kdy se dostáváme zpět do současnosti na moskevské letiště a kdy se nepřízeň osudu chystá vybrat svou poslední daň...

DENÍKY MAJDANU (Ščodennyky Majdanu)
Natalia Vorožbyt
Překlad: Milan Vocílka
Obsazení: variabilní (desítky postav)

Natalia Vorožbyt a kol.

Záznam autentických výpovědí studentů, demonstrantů, přímých účastníků a svědků událostí na kyjevském Náměstí Nezávislosti (Majdanu) v době od 30. 11. 2013 až do konce února 2014. Text vznikl v rámci projektu několika ukrajinských umělců pod vedením Natalie Vorožbyt, kteří zaznamenávali dojmy přímo na Majdanu a nebyl poté nijak dramaticky upravován, aby byla zachována autenticita emocí. Projekt stále nebyl ukončen, sbírá se další materiál, a proto je tento text jen jakousi první částí celých deníků, v níž procházíme události od prvního zásahu proti studentům na konci listopadu až po výpovědi svědků nejkrvavějších bojů v půli února.

MÍSTNOST ABSOLUTNÍHO TICHA (Komnata absolutnoj tišiny)
Taťjana Kycenko
Překlad: Milan Vocílka
Obsazení: 1 muž, 4 ženy, 1 chlapec (+ televizor, rádio)

Rodinné drama Sergeje Věkliče, jenž coby umělec a estét strádá v rodinném bytě s manželkou a tchyní, které jeho estetické cítění nesdílí. V průběhu hry si pořídí "vnímavější" milenku, která však, stejně jako jeho manželka, otěhotní. V tomto bodě se Sergej obrátí na diváky s prosbou rozhodnout, co dělat dál, a hra pak pokračuje dvěma možnými scénáři na základě rozhodnutí publika. Oba scénáře jsou však rovnocenně katastrofické, neboť Sergej není schopen ani jednu z žen opustit. Do příběhu jsou vloženy úvahy jednotlivých aktérů na společensko-politická témata aktuální pro dnešní Ukrajinu.   

STRANA (Partija)
Jevgenin Markovskij
Překlad: Milan Vocílka
Obsazení: 6 mužů, 1 žena (+ desítky vedlejších rolí)

Ve fiktivním ukrajinském městě Uljanovohradě se parta tří mladíků, Vitalik, Dron a Sjava, rozhodne polít Leninův pomník barvou. Tím se n nechtěně dostávají do víru politické kampaně před blížícími se volbami do parlamentu. Vitalik se stává přední tváří místní národovecké opozice, Dron a Sjava se aktivně zapojují do fungování opozičního hnutí. Následně se Vitalik zamiluje do dcery Semjona, kandidáta a místního lídra vládní "Strany", načež stahuje svou kandidaturu a odchází z politiky. Sjava se přiznává, že už dlouho pracoval pro "Stranu". Volby vyhrává Semjon, ačkoliv přiznává, že je v politice také nechtěně. Ještě v den voleb vypukne krvavá revoluce vedená dosud tichým a nenápadným Dronem, Sjava je popraven, Semjon umírá, Dron se ujímá moci. Hra je protkaná narážkami na současnou ukrajinskou politickou scénu a využívá jazykové rozpolcenosti Ukrajiny stejně jako politického pokrytectví v této zemi.

Všechny texty jsou v elektronické podobě k dispozici v DILIA.

Příběh, snad dnešní, ovšem se silným závanem minulosti, která je stále všude kolem nás i v nás. Vše se totiž mohlo přesně takhle stát, snad kdykoli, snad kdekoli. Vše je tak skutečné a opravdové, že se to patrně vůbec nestalo. Příběh začíná jako žánrový obrázek, snad ovlivněný poetikou jistého nejmenovaného spisovatele, který se však v určitém okamžiku přelomí ve frašku až téměř absurdní… Ta se však opravdu stala… Příběh možná pokračuje a postavy jej žijí dál, i když se zavře opona… Vše  začíná v nádražním bufetu v městě X. Postavy, které se objeví a vstoupí na scénu, nesou typické znaky a vyslovují očekávané věty. Posléze naplní svůj čas přesně dle zákonitostí, které již byly mnohokrát popsány. Všechny postavy mají typické znaky lidí, kteří byli předurčeni k tomu, aby před námi odžili svůj příběh přesně tak, jak tomu už bylo mnohokrát. A tak by to mělo a musí zůstat. Když sledujeme tak jasný, skoro nudně známý příběh, plný klišé, uvědomíme si, že tak může probíhat i náš život. Když odejdeme a ještě se posmíváme těm figurkám z jeviště, které jsme s pohrdáním sledovali, nastane podivný pocit, že se vlastně smějeme sobě. Nežijeme náhodou taky klišé? Uklízečka Květa, cikánka Šarlotka, sekretářka Masopustová, vedoucí bufetu Marie, ředitel firmy, jeho přítel umělec, jeho přítel doktor, Lojza… a René? Neříká alespoň on něco, co je důležité? Není přece jen něco v tomhle příběhu důležité? Asi ano, proto jej znovu a znovu hrajeme a žijeme.

Upozornění pro divadelní odborníky: Nelze zařadit do žádného ze známých a popsaných žánrů.

Černá komedie o prvním a posledním fanouškovi Depeche Mode v Československu. Ludvíkovi je už přes čtyřicet, ale v životě toho zatím moc nedokázal. Nemá ženu, žije v jedna plus jedna se svou matkou, pracuje jako řidič dodávky, jeho jediným kamarádem je chromý závozník Goro a jeho jedinou velkou láskou novoromantická skupina Depeche Mode. Kvůli ní chodí pořád v černém, kvůli ní je pořád sám, obětoval jí totiž úplně všechno.     Ludvík – první David Gahan v Československu - se jednoho dne vydá na cestu do podivného hotelu Družba ztraceného v lesích, aby se zúčastnil soutěže I Love DM o největšího fanouška kapely. Očekává se příjezd stovek lidí, ale sejdou se tu jen čtyři – čtyři poslední skuteční fanoušci Depeche Mode u nás: Milena, Vanda, Michal a Ludvík. Spolu s nimi na akci dorazí i Jaromír, který kapelu sice dosud neslyšel, protože jeho hudební obzory rámují Wabi Daněk s bratry Nedvědy, ale zato miluje Milenu.     Všichni přijíždějí, aby už nic nebylo jako dřív, aby během víkendu konečně dospěli. Soutěž se pro ně stává osudovou křižovatkou, která změní jejich milostné vztahy i je samotné. Ulehčit jim to nemůže ani moderátor soutěže, hvězda televizních reklam a seriálů Hornyk, ani jeho krásná asistentka Claudie. Lesy kolem hotelu jsou hluboké. Času a klidu na přemýšlení mají všichni dost. Hra Strange Love byla nominována na Českou hru roku v soutěži o Cenu Alfréda Radoka 2007.

Divadelní hra nazvaná Třídní kápo pojednává příběh cca pětačtyřicetiletého muže, který se v samém úvodu vrací do svého dětství prožitého na základní škole, kde byl tak zvaným třídním kápem. Doslova se do této své role vtěluje. „Velel“ třídě a nezadal si v lecčems i s kde kterým učitelem. Až třídní učitelka Ostrá se ho snažila stavět do latě. Pavel toto setkání prezentuje jako v něčem klíčové. Setkání se s typem člověka, před kterým je třeba mít se na pozoru a nedat se. Ona sama ho pak provází celým jeho příběhem. Tedy ne přímo ona, ale její archetyp. Pavel je přesto ve svém dětství spokojen a vše se mění až odchodem na učiliště. Zde se z třídního kápa stane obětní beránek. Je to změna do očí bijící a Pavel na to z perspektivy své dospělosti nahlíží s odstupem, aby to on sám vůbec pochopil. Jak to bylo možné. Jeho rodiče se rozvedli, změna školy, změna bydliště, spolužáci ze základní školy byli pryč a ti noví mu nesedli. Jakož i místo, kde se nacházel. To vše pak propuklo v mentální anorexii, s níž se potýkal pět let. Toto je ve hře formulované jen ve zkratce, účelně, aby děj neztrácel na dynamice. Jak to bylo zpočátku převážně humorné, stává se to v dalším dějství spíše melodramatické. Ale stále jsou zde motivy, které balancují na hraně vážnosti a komičnosti té které situace. Dostáváme se pak s Pavlem až k jeho studiu na vysoké škole, kdy jeho život začíná mít jiný směr. Začnou ho konečně zajímat i ženy, ale přece jen je nějak „poznamenaný“ tím, čím si prošel a co ho nějak limituje. Místy je to z úst Pavla téměř „filozofická zpověď“ o životě a jindy se prezentuje jako někdo, kdo se snaží mít nadhled a hledat ve všem něco, co není na první pohled zřejmé. Do hry vstupují v různých rolích a v podání stejné herečky postavy, s nimiž se setkal, a nějak ho ovlivnily a nebyly třeba ani klíčové. Jen jsou prezentací určitého archetypu třídní učitelky na základní škole, k níž se průběžně vrací a ne zrovna v dobrém.

Hra je také vstupem a nahlédnutím krátce do totalitních let, do toho, jak to vnímal coby kluk a jak to vnímal i posléze, když „dospěl.“ Ale je to spíše jen kulisa pro hlavní dějovou osu a politika, společenský kontext zde sehrává roli spíše podružnou a nabízí možnost k slovní nebo i situační komice. Ta balancuje jindy vážnější polohu narace.

Známý francouzský dramatik proslavený především detektivkami (Past na osamělého muže, Osm žen, Vysoká hra, Vražedné dědictví) se tentokrát představil jako autor pěti komediálních povídek. Všechny se odehrávají v jednom pokoji, malého pařížského hotelu a jak již napovídají jejich názvy (Beránek a tygřice, Velebníček a šlapka, Oškubaná husa, Směšný anglický ptáček, Mandarín a pokojská) nebude v nich rozhodně nouze o humor a velké množství komických situací.

Hra slavného ruského symbolisty Alexandra Bloka (v orig. Bagančik, 1906, česky známá i jako Panoptikum nebo Jarmareční bouda) vešla do dějin ruského divadelnictví díky proslulé Mejercholdově inscenaci v divadle Komissarževské (1907). Název soudobého překladu odkazuje na tradici commedie dell´arte, z níž Blok přejal jména hlavních protagonistů mileneckého trojúhelníku Harlekýna, Kolombíny a Pierota, zrozeného ve francouzské lidové pantomimě. Počátek milostného konfliktu však probíhá v duchu doby za spiritistické seance, jejíž účastníci v Kolombíně spatřují očekávané zjevení Smrti. Oscilace mezí mýtem a skutečností pak provází celou hru, v níž dochází k neustálým proměnám (z dívky i paňáci se stávají loutky z papundeklu, z nichž vytéká místo krve brusinková š?áva, divadelní iluze je neustále narušována autorskými komentáři, začleňovanými do uzlových bodů hry atd.). V duchu tradice Harlekýn sice vítězí nad nesmělým Pierotem, proměna dívky v loutku však učiní z milostných rivalů nerozlučnou dvojicí pokrevních bratří. Na jejich milostný příběh volně navazuje trojí podoba lásky – romantické, vášnivé a vysněné –, představovaná třemi mileneckými dvojicemi. Z Harlekýna se v duchu symbolistické logiky stává hlasatel svobody. Jen Pierotovi zůstává teskná touha po lásce, jež stále nenachází naplnění. Soudobé přebásnění dává možnost moderní inscenace blízké mladému publiku, ale i veřejnosti oceňující dramatický experiment.

VERŠE SPJATÉ S BUFONÁDOU Jako prolog či jiná součást inscenace Blokovy burlesky mohou být užity verše, jež v mnohém vysvětlují genealogii hry i její filozofický podtext. Tematickou spojnicí všech sedmi básní z let 1902-1909 je osamění, duševní rozdvojení a setkání se smrtí. Již v první básni z r. 1902 se vyskytuje kromě postavy Harlekýna a mladé dívky, motivu masky a šašků i obraz dřevěného meče a osamocení člověka zbaveného stínu. Následující báseň z r. 1903 obsahuje prokletí dvojnictví, k němuž se Blok mnohokrát vrací i ve svých zápisnících. Do prostředí jarmarečního divadla nás uvádí báseň Divadlo z jarmarku (Balagančik, 1905), líčící představení očima dětí. Náznak smrti zde má ještě burleskní podobu. Jinak je tomu ve dvou následujících básních U moře (U morja, 1905) a Básník (Poet, 1906), v nichž se dítě poprvé setkává s reálnou podobou smrti člověka nejbližšího – maminky. Jakýsi epilog za tímto minicyklem lyrických básní tvoří báseň Komediantská (Balagan, 1906), zachycující realitu venkovské šmíry, putující smutnou podzimní krajinou k další štaci. Životní bídu však lze překonat pláčem a písní, protože vyšlapaná cesta vede do vysněných dálek, jež mohou být na dosah ruky. V r. 1909, kdy měl Blok za sebou větší část své divadelní produkce, vrátil se k tématu dvojnictví ještě básní Dvojník, v níž se básnický subjekt toulá ve své dvojdomé podobě petrohradskou říjnovou mlhou a snaží se pochopit lásku svého zestárlého mládí. Téma stesku, touhy po čistotě vztahů a nenávratnost ztraceného času ústí do ústředního obrazu symbolistické poetiky – zrcadla, v němž se poetické já samo odhaluje.

(Knižní vydání: Dramatika ruského symbolismu, 3. Malé hry o lásce. A. Blok: Bufonáda – Neznámá; V. Brjusov: Tajemný host, FF MU, Brno 2004. Smílková, fakultní prodejna FFMU, 602 00 Brno-2, A. Nováka l.)

Hra dvou začínajících autorů, studentů pražské DAMU, kteří vycházejí a čerpají z Čechovových Tří sester a osobnosti a díla americké básnířky Sylvie Plath. Letní noci a rána na pláži ve společné domácnosti tří včelích žen, tří básnířek medu a jedu, tří Sylvií v rozmezí posledních deseti let jejího života.
Serena je na startu, chce všechno a věří, že to dokáže. Studovat, psát výjimečné básně a romány, být úspěšná, milovat výjimečného muže, být milována, rodit výjimečné a zdravé děti. Starší Selena chce totéž, i když už přestává doufat. Víru v ní znovu probouzí talentovaný trubec-poeta=trubač, s nímž se oddá svatebnímu letu. Serenini trubci přicházejí a odcházejí jeden za druhým. Nakonec se obě sestry snášejí pod poklop úlu, kde na ně celou dobu čeká nejstarší Sibyla. Ta poznala, že vaření v kuchyni a starost o děti mohou být vrcholným zdrojem inspirace. Jde jen o to, aby člověk nechal život žít, dokud mu na to síly stačí. Osudovým sympatiím k nasládlým vůním stejně žádná včela neunikne.

Agátě je 25 let a je cílevědomou, nadprůměrně inteligentní, vzdělanou a navíc čerstvou absolventkou humanitního oboru. Přesto – nebo právě proto – již notně dlouhou dobu nemůže sehnat vhodnou práci, o niž se velmi usilovně snaží. Na pomoc jí proto přichází matka, která jde za všech okolností s dobou a řídí se výhradně výsledky pokroku a nejnovějšími trendy. Podle jejího názoru Agáta prostě nemá předpoklady k tomu, aby se uplatnila v dnešním dravém světě. A proč vlastně? Nu, protože si přece dovolila odmítnout práci barmanky v erotickém klubu „Styk“, účast v kurzu Pobožných sekretářek i na setkání skupiny s tajemným názvem Uvědomělé vagíny... Hrdinka však přesto i z této zdánlivě zoufalé situace nakonec nalezne východisko, a to dokonce bez pomoci věčně nespokojené matky. Její potenciální zaměstnavatelé totiž u dívky objeví zvláštní nadání pro „přetváření identit“ jiných lidí a pracovní nabídky se Agátě zčistajasna doslova začnou sypat do klína...
    Komedie o problému nezaměstnanosti v současném Polsku rozhodně neulpívá v realistickém popisu nešvarů, jako jsou přemrštěné požadavky zaměstnavatelů, šovinismus a diskriminace nadřízených nebo netečnost úředníků, ale s humorem, vynikajícím pozorovacím talentem a ironickou nadsázkou líčí osudy, jimiž si autorka při beznadějném shánění pracovního místa sama prošla. Děj navíc skrývá řadu mystických prvků a satirických šlehů namířených vůči módním směrům dnešního postkomunistického světa: od náboženského fanatismu přes prostředí klubů po gaye až po sektářsky přepjatý feminismus.
    Hra Dany Łukasińské slaví úspěchy nejen v Polsku, zdárně např. objíždí přehlídky a festivaly v inscenačním zpracování nitranského Divadla Andreja Bagara.

Po několika knižních, vesměs biograficky laděných vydáních svých děl (Jedu k mámě, Mírnou oklikou, K přátelům), se známý český divadelní režisér a herec Jan Kačer představuje svou novou divadelní hrou zahrnující svět lidí z českého uměleckého prostředí, jejichž působení a s tím spojené slabosti, konflikty i pochybnosti mládí spadají do doby, kterou ne příliš často mapuje původní česká dramatická tvorba, tedy do doby druhé poloviny 60. let 20. století.

Děj hry se ovšem odehrává v současnosti, v blíže neurčeném „venkovském hotýlku“ na blíže neurčeném místě, kde se sejdou svatebčané – vesměs herci, jejich příbuzní a přátelé. Hlavní postavou hry je majitel oné nemovitosti, velmi zvláštní, trpící, inteligentní, laskavý a hodný, milovaný člověk pozorující a přitom určující persona celého dění kolem. S postupným rozvíjením syžetu se dozvídáme, jak nelehký a komplikovaný je či bývá život lidí spjatých s uměním, jak se do jejich osobního života promítají fiktivní osudy dramatických postav, které kdysi ztvárňovali… Příběhy a osudy ve hře vystupujících herců, protkávané citáty - (které jsou napsány z touhy vnést do chaosu zážitků určitý řád) -  i hudbou z jiných uměleckých děl, nabízejí mj. divákovi ve své artistní síle též obraz střetu jedince s filozofickou koncepcí a se za vlasy přitaženou ideologií času první poloviny 70. let 20. století a nastupující dobou normalizace, která se hluboce vepsala do jejich životů. Přes výjimečnost postav, jejich vazby i situace, se hra obrací ke světu s univerzálnějším lidským a mravním posláním.  

Kačerova hra Svatba pozdního léta, velmi náročná na herecké obsazení a silně akcentující volnou fantazii a hravost, je také hrou o dozrávání, o čase a paměti.