Hořká komedie o stárnutí a starém hříchu.

Úspěšná herečka Anne si přivádí domů nového milence. Simon se nejdřív tváří jako začínající scénárista, posléze vyjde najevo, že je to novinář na honbě za senzací. Hra se odehrává v průběhu jediného večera (noci) a krom zmíněné dvojice je na scéně i matka Anne, kdysi velice populární herečka Ruby Rose, která před mnoha lety zemřela. Od té doby se objevuje, aby Anne znovu a znovu deptala jedovatými poznámkami. Protože je pouze v Annině mysli, nikdo jiný ji nemůže vnímat. Anne prochází v průběhu jediné noci několika otřesy. Zjišťuje, že zájem mladého muže byl předstíraný, a to hned ve dvou rovinách. Simon o ni ve skutečnosti nemá zájem jako o ženu, ani nechce zpracovat životní osudy její matky do hry, ve které by Anne svoji matku hrála. Anne se smiřuje se svým stárnutím. Po mnoha letech také dochází k poznání, že na smrti své matky nemá vinu, což si doposud myslela. A nakonec své matce odpouští vše, čím se na ní v dětství provinila, protože pochopí, že jedovaté poznámky ji měly obrnit pro cestu životem, a také, že je své matce v lecčems podobná. Sbohem, miláčku jsou poslední slova matky, která už splnila vše, co si předsevzala. Výchova dcery je dovršena.

Děj se zasazen do Londýna kolem roku 2000. Vše se odehrává v jediné dekoraci. Postavy: Anne 52 let, Simon 25 let, Ruby Rose (matka) 28 let. 

„Jakou pravdu jsme tehdy chtěli odkrývat? Úplně každou. Kdo zabil Kennedyho, co se stalo s Ďatlovovou výpravou, kam se poděla Jantarová komnata, jestli jsou ufoni, yetti… Měli jsme velký plány.“

Karel s Otakarem jsou nejlepší kamarádi, ale nemají se moc rádi. Pan profesor pro ně v archivech vyhrabává články, aby měl na pivo. A nad všemi bdí Jeník, který kontroluje, aby si kolegové nedali do držky.

Ztroskotalí záhadologové se schází ve svém doupěti, aby jako obvykle pátrali po tajemstvích světa, a nebýt nezvaného hosta z minulosti, málem si ani nevšimnou, že dnes večer končí jedna historická éra a začíná nová. Co se ale stane, až dojde na rozkrývání skutečných tajemství?

Hra o drsném i jemném chlapství. O čekání na vlak z Frankfurtu, o minulosti, nedávné budoucnosti, o ufonech na jižní Moravě, lásce, o tom, jaké to je, být jediný, kdo nesejde z cesty.

Píše se rok 1967, když v kanadském Montrealu probíhá Světová výstava Expo ´67, kterou od dubna do října navštíví více než 50 milionů lidí. Český pavilon se stává pátým nejnavštěvovanějším. Kromě Třebechovickému betlému, oltáři Pavla z Levoče nebo kolekci českého skla za to vděčí také revolučnímu filmového projektu Kinoautomat, jehož spoluautorem je právě Radúz Činčera.

Je to vůbec poprvé, kdy mohou diváci ovlivňovat další děj filmu. Základem projektu je snímek Člověk a jeho dům sledující osudy poněkud nešikovného pana Nováka, kterého ztvárnil Miroslav Horníček. V klíčových okamžicích mohou diváci rozhodovat o dalším vývoji na plátně. V takových chvílích před ně předstupuje sám Horníček, který divákům humornou formou vysvětluje důležitost každého rozhodnutí.

Možnost výrazného ovlivnění děje je samozřejmě klamná. Obě příběhové varianty mají vždy stejné důsledky, a proto se děj setkává opět ve stejném bodě. Přesto se stává Kinoautomat naprostým hitem výstavy, na který se stojí i mnohahodinové fronty.

Uvedení snímku v Československu si vyžádá nákladnou rekonstrukci pražského kina Světozor, kde je nainstalována speciální technická kabina, šatna za plátnem a do všech sedadel je zabudováno hlasovací zařízení se zeleným a červeným tlačítkem. Premiéra se koná v roce 1968 a o projekt je velký zájem. Hraje se často více než 2x denně a Horníčka střídá hned několik alternací. Postupně však popularita opadá, poslední rána přichází v roce 1972, kdy je film z ideových důvodů úředně zakázán.

Radúz Činčera, který převážnou část svého tvůrčího života strávil v produkční společnosti Krátký film, kde vytvořil také významný dokument Romeo a Julie 63, nesmí po roce 1968 natáčet ani veřejně vystupovat. Umírá 28. ledna 1999 ve věku 75 let.

A na závěr ještě jedna zajímavost! V 90. letech snímek Člověk a jeho dům uvedla dvakrát Česká televize. Ptáte se, jak docílila možnosti volby? Film pustila současně na programech ČT1 a ČT2, na každém kanálu běžela příslušná paralelní verze příběhu. Diváci si tak mohli vybírat a volit přepínáním programů. 

Tento den je považován za počátek české kinematografie. První české snímky nabízí divákům záběry ze života Prahy i přímo z výstavy na pražském Výstavišti. Ukazují ruch na dnešním náměstí Míru, ránu z děla na pražských hradbách i záběry z expozice Českoslovanské vesnice v době konání Svatojánské pouti. Vzhledem k jejich úspěchu natáčí Jan Kříženecký i další dokumenty.

Kříženecký je prvním a minimálně do roku 1908 také jediným profesionálním českým filmařem. A díky němu se Čechy stávají teprve šestou zemí, ve které se začíná filmovat. Postupně na programu pavilonu přibývají další české kinematografické obrazy, mezi nimi i první české filmy s inscenovaným obsahem.

První hrané filmy vytváří Kříženecký ještě v roce 1989 spolu se svým kolegou Josefem Františkem Pokorným. Jedná se o trojici snímků Dostaveníčko ve mlýnici, Smích a pláč a Výstavní párkař a lepič plakátů. Ve všech vystupuje oblíbený komik a písničkář Josef Šváb-Malostranský, kterého tak můžeme považovat za prvního českého filmového herce.  

V dalších letech se pak Kříženecký věnuje pouze dokumentárnímu filmu. Natáčí několik sokolských sletů a také návštěvu císaře Františka Josefa I. v Praze v roce 1901. K hranému filmu se vrací o šest let později groteskou Nejlepší číslo, jako kameraman pak i u filmu Jarní sen starého mládence. Poté aktivní filmové práce zanechává a věnuje se biografům. Provozuje kino Louvre, později se stává ředitelem kina Elektra (dnešní Světozor).  

Umírá ve věku nedožitých 53 let 9. února 1921. Jako průkopník nového technického a uměleckého oboru po sobě zanechává řadu cenných snímků. Národní filmový archiv jeho originální kamerové negativy, původní kopie i další nosiče digitalizoval a v dnešní době je možné zakoupit je tady. https://www.eshop.nfa.cz/filmy-jana-krizeneckeho-blu-ray

Snímek Každý den odvahu ve své době zcela novým způsobem nahlížel na morální krizi, kterou procházela generace lidí v období společenských změn vyvolaných po odsouzení stalinského kultu osobnosti.

Film v hlavních rolích s Janem Kačerem a Janou Brejchovou ukazuje život strojírenského dělníka Jardy patřícího k mládežnickým úderníkům, kteří po vítězství komunistů v roce 1948 díky politické angažovanosti dosáhli významné kariéry. Změny politického kurzu a nový vývoj společnosti však mladému muži přinášejí kruté vystřízlivění z falešných ideálů.

Snímek režiséra Evalda Schorma se stal jedním z nejrespektovanějších domácích děl 60. let. V roce 1966 zvítězil na 19. MFF v Locarnu a získal rovněž cenu Zlatá ratolest na mezinárodní přehlídce nového filmu v italském Pesaru.  

A na co dalšího láká letošní KVIFF? Křišťálový glóbus získá herec Russel Crowe, jenž se svou skupinou Indoor Garden Party zahraje také na festivalovém zahajovacím koncertu, který je tradičně veřejnosti přístupný zdarma. Na pódiu před hotelem Thermal vystoupí také legendární britská kapela Morcheeba.

Na slavnostním zahájení festivalu pak bude mít premiéru nová festivalová znělka, tentokrát se v ní představí herec Johnny Depp. Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary převezme na slavnostním zakončení festivalu herečka Daniela Kolářová.

A návštěvníky samozřejmě čeká bohatý program plný neobyčejných filmových zážitků. Festival připomene mimo jiné i tvorbu japonského režiséra Jasuzo Masumury, který ve svých dílech dokazoval, že mainstreamová kinematografie může být stejně odvážná a politická jako její artový protějšek. Chybět nebude ani kolekce íránských filmů dokumentujících výbušnou kreativitu na pozadí komplikovaných životních i tvůrčích podmínek.

V hlavní festivalové soutěži se česká kinematografie dočká hned dvojího zastoupení. Ve světových premiérách festival uvede dobové detektivní drama Úsvit Matěje Chlupáčka či adaptaci ceněné knihy Jáchyma Topola Citlivý člověk Tomáše Kleina. 

 Komorní příběh o setkání dvou dávných spolužáků, které rozdělila emigrace jednoho z nich. Nyní se po čtyřiceti letech znovu mají setkat a dojít pěšky na hřeben Jizerských hor. Přestože oba prožili diametrálně odlišné životy, uvnitř cítí stejné smutky a vykořenění, způsobené násilnou změnou politických poměrů po srpnu roku 68. Konfrontace jejich světů je předmětem celé hry. Je podána s vtipem, ale je to smích, který se mísí s velkým smutkem.

Hlavní postava Jindra Sekyra je poštovní úředník, který pověsil začátkem sedmdesátých let na hřebík svou hudební kariéru saxofonisty v art rockové skupině Raketoplán, protože už neměl sílu se dál přetahovat s normalizačními cenzory. Stal se úředníkem na poště, oženil se a z manželství vzešly dvě děti – nyní už na prahu dospělosti. Jindrova žena Blanka jeho bohémskou minulost nezná. Setkali se až později. Jejich vztah se nyní po dvaceti letech nachází ve stavu vyčerpání. Blanka je nespokojená se svým životem, připadá jí, že manžel je už jen rezignovaný hypochondr, který čeká, až bude moct odejít stonat do starobního důchodu. Ono to nejspíš tak bude, ale Jindra to nevidí jako tragickou vizi. Je stoicky smířený se svým osudem. Jenže tu se objeví Jindrův někdejší spolužák Vincek, světácky kypící zdravím, odvahou a mužností. Túra na hřeben může začít…

 Do ospalé vesnice na severu Švédska přijíždí komisařka Svea Deparens, aby vyšetřila zmizení ženy místního sedláka. Její putování po vesnici odkrývá nejenom panoptikální rozměr vesničanů, ale i slabosti samotné komisařky.

Vesnice Borgente je svět sám pro sebe. Starosta tu není volen, ale k vykonání funkce je vesničany pověřen. Důležitější než volby je oslava slunovratu, která trvá i několik týdnů. Přespolním Borgenťané příliš nevěří. V blízkém Jutusu jsou ženy do větru a muži kradou v samoobsluhách a v nedalekém Trolerbogu zase pijí divnou pálenku, takže jsou všichni na hlavu. To se v Borgente stát nemůže. Tam si kořalku pálí sami. Přestože je doba internetu a všech možných technologických vymožeností, Borgenťané stále věří na pověry. Například že když se objeví stopa ve sněhu ze samoty ke křížku, stane se ve vesnici zločin, a když před půlnocí zakokrhá kohout, dojde ve vesnici ke smilstvu.

Borgenťané jsou hodní lidé. Za války schovávali židovskou rodinu a po válce esesáka, protože pomáhat se musí. Všechno podstatné se ve vesnici odehrává v místním konzumu, který slouží rovněž jako nálevna pro opilce Hulcoka, ale je to také obecní úřad, kde úřaduje starosta se svou rodinou. Jednoho dne se místnímu sedlákovi Borgachovi ztratí žena Charlotta, a protože se objevily stopy ve sněhu, je všechno jasné: Borgach ženu v návalu žárlivosti zabil a zakopal na Hůrce. Viděli ho tam, jak za sebou táhl krumpáč. Marně se brání, že jí nic neudělal, že utekla z domu. Rodinná rada starosty rozhodne, že ji musí Borgach zase vykopat a pohřbít jako slušný člověk s kapelou a s farářem. Jenže dřív, než se vypraví na Hůrku, přijede komisařka Svea Deparens a začne zmizení Charlotty vyšetřovat. Do toho se starostova žena Corina rozhodne, že seznámí opilce Hulcoka s mladou dívkou Kristou z pily, a věci se dávají do pohybu. Komisařka po překotném pátrání po vesnici nenajde ani Borgacha, ani jeho chalupu, natož zmizelou Charlottu. Nakonec se opije a starosta ji odklidí do komůrky, kam odkládají opilce, aby jim venku neumrzli.

Celé pátrání se nakonec ukáže jako liché. Charlotta vůbec nezemřela, pouze odjela trucovat do města. Komisařka se potupně vrátí zpátky do Salmi, kde zase bude rozdávat pokuty za špatné parkování. Vrátí? Anebo nevrátí? Borgente není jenom vesnice, je to živočišný kmen se svými pravidly, který když vás jednou vcucne, už vás nevrátí.

„Pokud se má světlo naplno rozzářit, potřebuje temnotu.“

Mladou čarodějnici Zitu už nebaví poslouchat nadřízenou Hektu, tak vyvolá vzpouru, po které usedne na její místo. Nechce plnit úkoly, které jsou jí přidělené, ale odejít na zem a užívat si lidských požitků. Jako rukojmího si s sebou vezme nástupce pekelného trůnu Samaela. Čarodějnice se na zemi zjeví na sklonku druhé světové války v Drážďanech v předvečer velkého bombardování, kdy je město srovnáno se zemí. V patách mají samotného Lucifera, který chce Samaela přimět k návratu. Události však dostanou takový spád, že ho ani temné bytosti nedokážou zvrátit.

Hra je polemikou o povaze dobra a zla, o milosrdenství a odpuštění, a o víře v to, že nejvyšší Stvořitel se dokáže smilovat i nad tím nejubožejším z nás.

Glen Dorsy a Petr Brown jsou přední vědci Robotického ústavu v americkém státě Oregon. Jejich patenty v oblasti umělé inteligence jsou natolik převratné, že roboti pomalu zaplavují celou zeměkouli. Dorsymu s Brownem to ale nestačí. Chtějí dosáhnout toho, aby se jejich největší chlouba, robotická žena Loriet, ve všech ohledech vyrovnala člověku. Jejich počínání je natolik troufalé, že začíná vyvolávat obavy i v jinak liberální Americe. Slavnostní tiskovou konferenci naruší aktivisté, před kterými musí vědci utéct. Ve světě se šíří protesty umělých lidí, kteří chtějí stejná práva jako lidé živí. Ředitel Robotického ústavu Stanley se vývoje zalekne a rozhodne se dokonalou ženu Loriet zničit. Dorsy s Brownem ji stihnou dokončit a ona změní svět k nepoznání. Roboti se ujmou vlády nad světem, z Browna si udělají poskoka a Dorsyho uvězní.

Hra Robotická žena je varováním před zneužitím umělé inteligence a zároveň poklonou mistrům sci-fi Aldousu Huxleymu i Georgi Orwellovi, také přímým odkazem na Karla Čapka a jeho mistrovské dílo R.U.R.