Hra pojednává téma cca třicetiletého muže, který čelí mnoha rozkolům. Má komplikovaný vztah k sobě samému a tím i ke svému nejbližšímu okolí. S nikým nenachází společnou řeč, s nikým si nerozumí, ani se starším bráchou, který je byznysmen po otci a jde docela jiným směrem. Vašek chce být spisovatel, je to jeho sen, kterému mnohé podřizuje. Uzavírá se do sebe a pouze matka ho v tom, o co se snaží, podporuje.  

Vašek je mužem bez přítelkyně, bez dětí, nemá mnoho přátel, má svůj vlastní svět, ve kterém se někdy dokáže cítit dobře. Utíká do něj, kdykoliv může. Vlivem okolností se ale jednoho dne sesype a musí do nemocnice na psychiatrické oddělení. Zde se odkrývá jeho minulost pod vedením mladého doktora Vachka, jehož je Vašek prvním pacientem. Primář oddělení mu ho svěří navenek z upřímných důvodů, aby dal kolegovi šanci se ukázat a mít vlastní první „případ.“ Ve skutečnosti to udělá jen proto, že se mu nechce případem Vaška zaobírat.

Mladý doktor Vachek postupně seznává, co je Vašek zač a s ním ho seznává i divák. Složitá osoba, která si v minulosti prodělala mentální anorexii a neustála docela rozkol rodičů. Má velmi komplikovaný vztah ke svému otci, který je trochu despota. Vašek už k němu nedokáže najít cestu a rezignuje na to ji dál hledat. Chce se v rámci možného odstřihnout od minulosti a hledět si svého vlastního života. Blízká rodina se ho snaží chápat, ale odborná pomoc je nezbytná.

Shledáváme, jak náročná je cesta ke zhojení některých ran, aby jimi nebyl člověk paralyzován. Aby člověk odpustil sám sobě a druhým a dokázal jít dál. V závěru se objeví žena, do které se v krátkém čase seznámení Vašek zamiloval. Helena s ním očekává potomka. Oznámí to v prvním sledu jeho matce a jeho bratrovi Tomášovi. Ten Helenu varuje, že život s Vaškem nebude mít jednoduchý. Helena ale důvěřuje svému vnitřnímu hlasu a za Vaškem se do nemocnice vypraví. Má ho upřímně a od srdce ráda. Tím hra končí a zůstává v tomto směru nedořečená.

Kurasův knižní besteller Tao sexu přepsaný do jevištní formy v podobě workshopu, v němž sexmistr učí publikum taoistickým sexuálním technikám, ale výuku mu komplikuje nevraživá antisexuální Paní z publika, díky níž se workshop změní v sérii komediálních zápletek.

Adaptace knížky byla psána pro Pera Novotného a Sandru Pogodovou, kteří s ní odehráli několik zájezdovek, ale skončila onemocněním Petra Novotného. Recenze na inscenaci nebyly, ale zde je jedna na knížku z MFDnes: „Tahle kniha o sexu je opravdu jiná. Kuras si pohrává se čtenářem jako kočka s myší: hra se slovy, symboly, příběhy a lidmi, v tom se vyžívá. Žena ovšem může návody na orgasmus bez ejakulace zkoumat pouze teoreticky, ale i tohle zkoumání může být zdrojem značné zábavy. Minimálně proto, že se může škodolibě usmívat. Nic víc a nic míň nelze čekat. Kurasovi zde stačí právě jen tohle: aby se publikum bavilo a občas něco z jeho rad vyzkoušelo.“

Dvě inteligentní čtyřicátnice, rozvedené a zahořklé minulými vztahy s muži, se baví lovením mužů na internetových seznamkách. V komediálních výstupech jim tak do života vstupuje pět převážně se ztrapňujících mužů, hraných jedním hercem měnícím role. Magisteriální  role pro zkušeného komika a dvě vtipné konverzacionistky. Jako „inteligentní bulvár“ hru klasifikoval Miloš Horanský, když zvažoval její možnou inscenaci.

Iva Peřinová, autorka  úspěšného scénáře Zvířecí divadlo, dala v roce 1998 svolení Vlastimilu Peškovi k úpravě a vytvoření písňových textů pro Peškovo Ořechovské divadlo. Tento půvabný scénář uvádělo Naivní divadlo Liberec, domovská scéna Ivy Peřinové, jako klasickou marionetovou inscenaci, s velkým úspěchem nejméně deset sezón. Po té dostal Vlastimil Peška svolení pro úpravu do činoherní podoby. Tato v pravdě postmoderní komedie o Lišce, která se ze zištných důvodů vnutí do zvířecího divadelního souboru, aby pro svá liščata ulovila tučný oběd v podobě několika zvířecích herců, je výsostně diváckým kusem se spoustou výtečných nápadů obou autorů.

Situační komedie o Češích a amerických gangsterech v Chicagu.

Divadelní hra zasazená do doby nejslavnějšího gangstera Al Caponeho, v tomto textu vystupuje jako „Zjizvenec“. Rok 1931 byl rokem, kdy byl Al Capone dohnán před soud a potrestán za daňové úniky. Děj se odehrává těsně před jeho odsouzením v americkém městě Chicago (přezdívaném „větrné město“) za doby prohibice. Americké Chicago bylo tehdy druhé největší město na počet českých obyvatel hned po Praze. V této době byl dokonce úřadujícím starostou Antonín Čermák – rodák z Kladna.

Hra se odehrává především v českém hotelu Okamžik, který sídlí v česko-polské čtvrti města. Tou dobou v ulicích řádí skupiny nebezpečných gangsterů včetně gangu „Černé vdovy“, které
se mstí mafiánům za zabití jejich manželů a příbuzných v alkoholové mašinérii. Chudý hotel Okamžik vede recepční Albert, který na město zanevřel a sám tajně pořádá v hotelu alkoholové večírky. V den jednoho takového večírku mu cikánka předpoví, že se stane něco mimořádného a že na to musí být připravený. V jeho hotelu se ten den objeví jeho bratránek z Čech, který se snaží v hotelu ukrýt. Albert ho přijme, jenže netuší, že jeho bratránek má
u sebe šek na sto tisíc dolarů, který ukradnul v hotelu největšího zločince města „Zjizvence“, kde pracoval. Černé vdovy se to dozví, chtějí proti bratránkovi zasáhnout a šek vzít. Naneštěstí se objeví v hotelu i jiný gangster a snaživá Policistka v převleku. Hra tedy nabírá na obrátkách. Celé to vyústí velkou nevšední akcí, po které už Chicago nebude jako dřív.

Hra se může odehrávat na chalupě hluboko v lesích nebo v bunkru uprostřed apokalypsy, kde poslední dvě přeživší sní o nenarozených dětech a vyvolávají přízraky svých milých v uniformách. Nastavují jim (i sobě) zrcadlo a – za přispění ginu – dávají průchod volně plynoucím pocitům, přeludům a vzpomínkám. Rafinované opakování situací s jemnými proměnami postupně odhaluje, jaké jsou pod vnější slupkou kamarádství (nebo sesterství?) opravdové vztahy mezi nimi. Co se skrývá pod poněkud hrozivým názvem Mukorina? Čím to vlastně postavy trpí? A mají naději na spásu a vysvobození?

Krátká hra Loupák na prostěradle má z autorovy tvorby záměrně nejodvážnější strukturu a nejpokleslejší slovník, který v lecčems předjímá šokující jazyk „cool“ dramatiků 90. let. Agresivní momentální chtíč miláčka a odcizená nevraživost miláčky kontrastují s infantilním žvatláním nadrženě zamilovaných pusinky a pusouška. Jedni začínají nesmírnou (erotickou) láskou, druzí končí vzájemnou vraždou... K tomu mírumilovná stařecká laskavost dobrotivě nevědoucí, senilní babičky. To jsou tři roviny, trojí jazyk, které vyústí v čistě ironickou pointu – ano, všichni se sejdeme v posteli, ať s láskou, anebo bez ní. 

Dějištěm krátké hry Tamindige mondage je obyčejný byt a současně amazonský prales prostoupený milostnými rituály Ňambikvárů, indiánského kmene ze Smutných tropů Clauda Lévi-Strausse. Jak slibuje označení „crazy horor v jednom dějství“, klasická zápletka manželské nevěry se záhy zvrhne v bláznivou frašku tematizující milostný trojúhelník, možná i víceúhelník, protože do hry vstupuje Míšánek (plyšový), oživlá atrapa, nebo medvěd. Motiv zaměnitelnosti identity, který se objevuje napříč všemi autorovými hrami, je v této krátké celovečerní hře rozehrán k dokonalosti. 

Hra byla uvedena ve dvou divadlech (v brněnském Divadle v 7 a půl v roce 1997 a v ostravské Komorní scéně Aréna v roce 1999).

Název hry Všichni stojící s anglickým podtitulem All That Stand je přímou aluzí na titul krátké rozhlasové hry Samuela Becketta Všichni padající (All That Fall). Jedná se očividně o ironickou slovní hříčku, protože i když oba protagonisté, Vašek a Josef, zatím fyzicky nepadají, k pádu nemají daleko.

Josef je příkladný notorik, který může být rád, že vůbec něco formuluje; Vašek je trpělivý, snaží se s Josefem vést dialog o tom, proč tu vlastně oba stojí, kdy tu stáli, a s kým. Záměrná nedějovost a statičnost dokreslují uvíznutí postav ve slepé uličce a jejich čím dál marnější a absurdnější pokus o konverzaci pod blikající pouliční lampou.

V absurdním a současně lyrickém duchu se odvíjí nejkratší hra Romana Císaře, mini monodrama Paní Troglodytová (vznikla někdy po roce 2010). Slovní virtuozita zde dosahuje vrcholu: v sebeironické hře s příslovími, metaforami a klišé se hlavní protagonistka zaplétá v klubku nových významů a dvojsmyslů a dospívá do bodu, kdy už neví, kdo skutečně je a kým kdysi byla, stala se snad falešnou sfingou? „Jediný způsob, jak být v souladu se životem, je být v nesouladu se sebou samým. Absurdita je božská.“