Hořká komedie o osamělosti člověka uprostřed davu.

„Fotbalový brankář je apoteózou lidství. Je obklopen blízkými a milujícími lidmi, a i když mu na ochozech tleskají tisíce fanoušků a vyvolávají jeho jméno, v té bráně – stejně jako v životě – zůstává sám.“

Fotbalový brankář František Drubiš hraje v průměrných fotbalových klubech už mnoho let. Je mu 38 let a jeho kariéra gólmana se chýlí ke konci. Má veliký dům na hypotéku a drahé auto na dluh, ale žádná zářná budoucnost ho nečeká. Nikdy se mu nepodařilo dostat do žádného lepšího klubu. Životní šance v Rapidu Vídeň padla, protože neprošel zátěžovými testy. Drubiš je však přesvědčen, že mu šanci zahrát si v bohatém klubu zhatil jeho agent Tomáš Pohanec, který si bokem řekl o příliš velké peníze. Nyní stojí Drubiš ve finále českého poháru. Má šanci poprvé a nejspíš naposledy zvednout nad hlavu nějakou trofej. Dojde však na penalty a on žádnou nechytí. Kvůli tomu jeho tým prohraje. Brankář se bezprostředně po zápase dozví, že trenér Mikeš už s ním dál nepočítá, protože ho rozzuřilo, jak v penaltovém rozstřelu selhal. Následně je mu sděleno, že je z klubu vyhozen.

Odebere se domů, kde ho čeká bezesná noc. Musí se rychle rozhodnout, co bude dělat dál. Žádný prvoligový klub ho nechce a z platu v nižších soutěžích by nedokázal uživit rodinu. Po fiasku ve finále se s ním navíc rozejde jeho milenka, novinářka Sally Pohlová. Bohužel však jejich poměr stihne prosáknout do místních médií a Drubišova manželka Vladěna, která už má dost jeho záletů, požádá o rozvod. V noci do jejich domu přijde policistka Kováčová, aby Drubiše varovala, že mu nepřejícní lidé vyhrožují na internetu smrtí. Nabízí mu ochranu a zároveň ho lehce zpovídá. Ukáže se, že trenér Mikeš na něj podal trestní oznámení pro vzetí úplatku, protože nevěří, že by nedokázal chytit ani jednu penaltu v rozstřelu.

Drubiš kritickou noc řeší konzumací prášků na uklidnění a alkoholem. Postupně se propadá do jakýchsi halucinačních záchvatů, kdy se mu stále opakuje výjev z finále Ligy mistrů: Stojí v brance Rapidu Vídeň proti Realu Madrid a kopou se penalty, jenže všichni hráči soupeře na něj kopnou penaltu ve stejnou chvíli, a on nedokáže chytit ani jednu. Ráno je Drubiš vyšetřován. Ukáže se, že policie proti němu nemá žádné důkazy. Doma ho pak navštíví trenér Mikeš, aby si nejdřív postěžoval, že byl rovněž z klubu vyhozen, a poté se mu omluvil za trestní stíhání. Podnět stáhl, protože se na archivních videích přesvědčil, že Drubiš penalty nepustil schválně, že je opravdu tak špatný gólman. Po jeho odchodu dojde k hádce mezi Vladěnou a Drubišem. Ukáže se, že manželka měla poměr s jeho agentem Pohancem, a nejsou si tedy vzájemně nic dlužni.

Drubiš v návalu vzteku vytáhne ze skrýše igelitku s penězi a přizná se, že pohárové finále skutečně prodal. Když už se situace pro Drubiše stává nesnesitelnou, přijde jeho agentovi SMS zpráva, že brankáře chce jako svou dvojku do brány samotná Sparta Praha.

Co všechno se může stát, když si myslíte, že se nic stát nemůže…

Konverzační komedie ve stylu francouzských bulvárních frašek, kde o nedorozumění není nouze.

V rodině Zedníkových se během jediného večera odehraje víc věcí než jinde za celý rok. Poklidný průběh večera, kdy Marta Zedníková chce péct věnečky a manžel Karel Zedník se dívat na fotbal, naruší soused s podivnou žádostí, aby mu na pár hodin pohlídali rakev s mrtvým dědečkem. Potřebuje si vyřešit věci související s pohřbem. Než se Zedníkovi rozhodnou, zda mu vyhoví, už jim soused Šlapetka tlačí do bytu rakev. Manželé nakonec souhlasí, protože sami mají dědečka a neví, kdy oni sami budou potřebovat, aby jim na něj někdo dohlédl. Dcera Jarmila přijde s tím, že její mládenec Hynek nemá momentálně kde bydlet a potřeboval by u nich jednu noc přespat. Telefonicky se ozve také Karlova matka, že by u nich doma chtěla strávit poslední chvíle života, protože ji bolí u srdce a myslí si, že má infarkt. Zedníkovi tedy rakev zakryjí přehozem, aby to vypadalo jako konferenční stolek. Nechtějí odradit nastávajícího Jarmily nebo vylekat matku tím, že mají doma mrtvolu. Situaci zkomplikuje fakt, že rakev se ukáže být prázdná. Všichni začnou dědečka hledat, vyšetřovat přijde policista, který všechno dokonale splete. Následuje sled mnoha černohumorných situací, kdy hlavním vodítkem je nedorozumění všech zúčastněných.

Vážený pane Kohoute, dnes slavíte významné životní jubileum, ke kterému vám za celou agenturu DILIA srdečně gratulujeme! Jak dlouho vás DILIA vlastně zastupuje?

Pokud nejsem váš nejstarší klient, jsem jím možná nejdéle - měl jsem první premiéry v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni a v Ústředním divadle československé armády na Vinohradech v roce 1950. V padesátých letech zastupovala DILIA mé hry v celém Československu, počátkem šedesátých už v celé východní Evropě a v půli šedesátek pověřila ochranou mých prav v celém západním světě západoněmecké nakladatelství Bärenreiter.

Když v roce 1969 po sovětské invazi začala „padat klec“, prodloužil váš tehdejší ředitel Josef Kalaš světová práva zakazovaných autorů bez časového limitu. Učinil nás tak právně nezakázatelnými a zaplatil to vlastní existencí: byl na hodinu propuštěn a brzy nato poměrně mladý zemřel. Zasloužil by si u vás pamětní desku!

Jménem DILIA nás pak dvacet let zkoušel na Západě zakázat váš smutně proslulý JUDr. Pechold, ale protože režim svou, hlavně z oper a partitur dojnou krávu, nezrušil, fungovalo „Kalašovo razítko“ po celou totalitu. Hned po ní založili dříve zakázaní v čele s Havlem konkurenční Aura-pont, zatím co má nová německá agentura své autory včetně mne „pronajala“ novému vedení DILIA. A tak jsem vám  - to jsou ty paradoxy! - na krku rád zůstal.

Nenacházíme se v nejradostnější společenské a politické konstelaci. Jak současnou situaci v celosvětovém ale i českém měřítku vnímáte vy z perspektivy svých bohatých životních zkušeností? Co vás nejvíc děsí? Co vás nejvíc štve? A co vám naopak dělá největší radost? Platí konstatování, že se historie neustále opakuje?

Jako čtrnáctiletý jsem přežil Heydrichiádu, protože kněz Vladimír Petřek, jenž ukryl a zásoboval naše vojáky z Anglie ve svém chrámu v Resslově ulici, ani po mučení nevydal gestapu jména svých zásobovatelů, tedy i mých rodičů… on k nám domů do Ulice Zikmunda Wintera často chodil poslouchat Moskvu a Londýn. Smím tedy tvrdit, že svůj celý pozdější život chápu jinak, než lidé, kteří bez podobného měřítka nadávají na poměry a vlády. Děsí mě jen představa, že by si ti nevědomí zvolili demokraticky dalšího Hitlera, a jsem šťasten, že tuhle hrůzu naše ukotvení v EU a v NATO - téměř - vylučuje.

Literatura, divadlo a umění vůbec má možnost ovlivňovat a formovat veřejné mínění. Stále častěji se ale např. v divadlech dbá na návštěvnost a repertoár se sestavuje „po srsti“ diváků. Do jaké míry by podle vás měl umělec cítit za svou tvorbu společenskou zodpovědnost?

Určitou zodpovědnost za své skutky má podle svého postavení každý člověk skutečně svéprávný. Dodnes proto nepochopím, co v lednu 1977 vedlo skoro deset tisíc českých umělců k podpisu hanebné „anticharty“, když bylo od Helsinského protokol zjevné, že sovětský režim kolabuje, a tenhle druh „kapitulace kvůli dětem“ tu agonii prodlužuje. Věděly to i tři mé děti, právě studující, a přesto, že se mohly chránit mým dávným rozvodem s matkou, u níž žily, samy se rozhodly dojít si pro svobodu trním disentu.

Pokud byste byl v pozici režiséra, kterou ze svých her byste v dnešní době nejraději inscenoval a proč?

Spontánně řeknu že právě proto hru Marie zápasí s anděly - příběh herečky, které zakázal režim divadla, a proto se rozhodne hrát doma. Uvedl ji osmdesátých letech vídeňský Burgtheater a hrála se na velkých scénách v řadě zemí; hamburské Thalia-Theater ji reprízovalo osmdesátkrát v režii autora. A u nás? Je přece o hercích, kteří pro svou zakázanou kolegyni nehnou prstem. To by naši nikdy neudělali!!

Myslím, že návrat na Vinohrady by si zasloužila i hra Nuly, objednaná Jiřinou Jiráskovou, která ji už obsadila, ale pak stáhla na žádost Jiřiny Bohdalové. Napsal jsem pro ni hlavní ženskou postavu, která, aby zachránila nemocného otce v lágru, podepsala spolupráci s StB.

Z mých asi šedesáti už hraných bych, být o dvacet let mladší, režíroval dvě, co ještě na profesionální premiéru čekají (a dík ochotníkům už k divadelním prknům přivoněly). Je to především má adaptace vlastního románu Katyně, pod názvem Lízinka. A původní komedie Valná hromada v době virů z netopýrů, kterou jsem pouze „onlajn“ za kovidu četl pro kamery před prázdným vinohradským hledištěm, ale na jeviště ji nepozvali.

Ale především bych rád zažil premiéru zpěvohry Bratře Petře – „pro děti, mládež, dospěláky a hodné draky“, na jejíž veršované libreto už má léta chuť skladatel Aleš Březina, ale za celou tu dobu se Národní divadlo nevyjádřilo. Taková práce potřebuje účinný zájem divadla, anebo sponzora… najde se?

Jak byste charakterizoval knihu Letorosty samomluv, kterou jste vloni vydal v nakladatelství Odeon?

Letorosty samomluv jsou určitě - a to říkám, ačkoli jsem napsal „memoáromány“ Z deníku kontrarevolucionáře, Kde je zakázán pes a To byl můj život ?? - má nejosobnější kniha. Těch 94 smyšlených příběhů z každého roku od mého narození, uvádí i 94 stručných komentářů k sobě samému v tom kterém roce.

Avizoval jste, že se jedná o vaši poslední knihu. Skutečně nemáte další autorské plány?

Ano, mám. Jsou to smyšlené příběhy, kratší i delší, dějově ukotvené od druhé světové války přes normalizaci až po dnešek. Některé letos vyšly v Lidových novinách. Podle posledního textu, mé jediné sci-fi, zvané Taková láska, se jmenuje i celá kniha; ten název už nesla první hra, kterou mně DILIA proklestila na konci padesátých let cestu do světa. Možná, že se plní slova z Nezvalovy Manon: „Už doletěly létavice, už uzavřel se bludný kruh“. Jenže - už pět let označuji každou práci za „poslední“, a vždycky mi do toho něco přijde...

Jak vnímáte současný vzestup umělé inteligence? Máte obavu z jejího výraznějšího zapojení do umělecké tvorby?

Umělá inteligence ilustrovala na popud výtvarné redakce Lidových novin právě některé povídky, někdy líp, někdy hůř. Je to však nástup něčeho velice mocného, čehož se nedožiji, takže to mohu jen plaše pozdravit, asi jako můj dědeček aviatiku či moji rodiče televizi. Já jsem dík své čtenářce, studentce arabistiky Vendule Daňhelové, Pánbůh jí to zaplať! stihl až v začátku třetího tisíciletí naskočit do poslední tramvaje ke stanici Dolní počítače.

Co byste popřál nastupující generaci autorů?

Autorům čtvrté generace, s níž běžím nekonečný maraton zvaný Písemnictví české, přeji, aby se dřív než já zbavili ranných fikcí. Mé se říkalo Komunismus, jejich má mnoho jmen, ale shodně v nich slepá víra vypnula rozum.

Pavel Kohout 

Narozen 20.7. 1928 v Praze. Po maturitě studoval na Karlově univerzitě v Praze evropské literatury. Zároveň pracoval jako redaktor v mládežnickém vysílání českého rozhlasu. V roce 1948 se stal komentátorem zvláštního vysílače MEVRO, který byl zřízen u příležitosti mezinárodní rozhlasové výstavy v Praze. Od poloviny roku 1949 byl Pavel Kohout rok asistentem československého kulturního atašé v SSSR, v letech 1951 - 1952 šéfredaktorem týdeníku DIKOBRAZ a během vojenské prezenční služby 1952 - 1955 reportérem a autorem armádního kulturního časopisu ČESKOSLOVENSKÝ VOJÁK. Následoval rok v kulturní redakci nově založené Československé televize. Od r. 1956 působil jako spisovatel a režisér na volné noze, především pro Vinohradské divadlo v Praze.

Už v mládí se Pavel Kohout politicky angažoval a jeho ranné verše vyjadřují naivní optimismus většiny Čechů a Slováků v poválečné době. Vynesly mu brzkou slávu a později tomu odpovídající prudkou kritiku.

Zprvu se pokoušel o různé literární žánry, ale nakonec se prosadil jeho dramatický talent zaměřený na mezilidské a společenské konflikty. Byl jedním z prvních komunistických intelektuálů, kteří se odklonili od stalinismu dřív, než byl oficiálně odsouzen, což Kohoutovi přineslo první výtky ze strany moci. Za svou kritickou analýzu Československého svazu mládeže byl zbaven funkce v jeho předsednictvu. Veřejnou aktivitu vyvíjel nadále převážně ve Svazu čs.spisovatelů.

První divadelní hry mu přinesly brzy opět velkou popularitu. Stal se nejhranějším českým autorem, a to nejen ve své vlasti. Na sklonku padesátých let vedl seznam nejvíce uváděných zahraničních autorů v SSSR a NDR. Počátkem 60.let se množily premiéry jeho her v západní Evropě, Asii, Africe, v Severní a Jižní Americe. Při volbě témat sahal Pavel Kohout často a rád k cizím předlohám. Vytvářel přitom pevnou součást své dramatické tvorby, v níž se charakteristicky snoubila věrnost původnímu autorovi se svébytností pohledu i scénického ztvárnění.  V průběhu "Pražského jara" v roce 1968, v němž vyvrcholilo úsilí o "socialismus s lidskou tváří", byl Pavel Kohout předsedou stranické organizace českých spisovatelů a v této funkci též autorem Prohlášení před schůzkou čs. a sovětské reprezentace, které v červenci 1968 podepsalo na dva milióny občanů. Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl ze strany vyloučen a postižen zákazem publikování, cestování, uvádění svých her a práce vůbec. Jeho díla zmizela ze státních knihoven a byla ničena. Denunciace, diskriminace, zatýkání, výslechy, výhrůžky, a další šikanování - byl například násilně vystěhován z pražského bytu - cílily k jedinému: přimět ho k odchodu z Československa, což striktně odmítal. Nadále mohly jeho knihy vycházet pouze v cizině a jeho hry mohly být hrány v cizích jazycích. Česky kolovala jeho díla v samizdatech, převážně ve známé edici PETLICE.

Deset let se aktivně podílel na všech občanských iniciativách a byl jedním z iniciátorů i autorů světoznámé Charty 77, jejímž ideálům zůstal věren.

V roce 1978 mu byla udělena Velká rakouská státní cena pro evropskou literaturu. Na pozvání rakouské vlády a se svolením československých úřadů mohl cenu ve Vídni osobně převzít a navíc obdržel povolení pracovat rok jako autor a režisér Burgtheatru.

V říjnu 1979 zabránily československé pohraniční orgány Jeleně a Pavlu Kohoutovým v cestě zpátky do Prahy. Násilím byli oba dva vráceni do Rakouska a dodatečně jim bylo odňato československé státní občanství. Krátce nato přijali Jelena a Pavel Kohoutovi občanství rakouské, které jim bylo nabídnuto.

Kohoutovi učinili pak centrem svého působení Vídeň. Po listopadu 1989 byli českou vládou pozváni k návratu, bylo jim vráceno české občanství. Jak sám autor říká: Vídni nepřestaneme děkovat, že nám dala na dvacet let domov, teď jsme a už zůstaneme v rodné Praze a v Sázavě nad Sázavou, "kde je zakopán pes".  

Chronologicky seřazený výběr Kohoutových her: Taková láska (1957), Cesta kolem světa za osmdesát dní (1961), Válka s mloky (1963), Josef Švejk (1963), August August, august (1967), Aksál (1968), Válka ve třetím poschodí (1970), Don Juan a jeho sluha (1970), Ubohý vrah (1973), Pech pod střechou (1974), Požár v suterénu (1974), Ruleta (1975), Amerika (1978), Play Macbeth (1978), Král Colas Kolikátý (1978), Atest (1979), Marie zápasí s anděly (1981), Marast (1982), Malý August (1982), Cyrano! (1982), Hráč a jeho štěstí (1983), Velká hra na Javora (1984), Noční můra (1984), Vzpomínka na Biskaj (1985), Safari (1986), Pat (1987), Ecce Constantia! (1988), Malá krevní msta (1989), Nuly (1998), Eros (2003), Bolero (2003), Malá hudba moci (2007), Lízinka (2017), Valná hromada v čase virů z netopýrů (2020).

Rozhovor vedla Marie Špalová

Rodina se stěhuje. Všechno už je sbalené. Zůstaly jen dvě hračky. Rozbitá Barbína a ušmudlaný šašek bez červeného nosu. Maminka rozhodne, že je ráno hodí do popelnice. A tak se z říše hraček vypraví dvě kouzelnice napravit pomocí kouzel, co se dá. Zabránit v tom se jim snaží ta třetí, zlá kouzelnice. No, a že se záchrana podaří?! Tak o tom je tahle pohádka. 

Má krása je mým prokletím.

Byla považována za jednu z největších hvězd stříbrného plátna, označována za nejkrásnější ženu světa. Je předobrazem disneyovské Sněhurky. Rovněž byla velmi chytrá, zajímala se o techniku a mnozí jí přiznávají podíl na řadě vědeckých vynálezů, mimo jiné i technologii, která se stala základem pro Wi-Fi, Bluetooth či GPS. Vynalezla ale prý například také krabici na vytahovací kapesníky. Vystřídala šest manželů, vydělala a utratila ohromné množství peněz, zkusila být filmovou producentkou a velmi ráda telefonovala, někdy prý až 18 hodin denně. Její česká stopa je spojená s experimentálním snímkem Extase Gustava Machatého (1932), který se točil mimo jiné i u bazénu Barrandovských teras. Hvězdná kariéra Hedy Lamarr odstartovala poté, co se jako první v historii objevila ve filmu nahá a vyvolala světový skandál. Posledních 35 let života žila v ústraní, smutně a osaměle.

Jakkoli ohromná byla na přelomu 30. a 40. let její sláva, v současnosti je její jméno spíše pozapomenuto. Její rozporuplná osobnost se stala inspirací pro hru Extáze a otevírá otázky po tom, co je krása a sláva a jak se jeví v nekonečnosti svého zániku. Místy pravdivé a místy fiktivní životopisné drama jedné velké ženy a zlaté éry Hollywoodu.

Obchod se štěstím jako jeden z charakteristických rysů dnešní doby. Štěstí se stalo smyslem života. Existuje však nějaký recept, jak ho dosáhnout a trvale udržet? Na(ne)štěstí, kde je poptávka, je i nabídka. A tak o „zaručené“ recepty není rozhodně nouze!

Rodina Vokurkových se nejeví příliš šťastnou. Otto s Marií se neustále hádají a dělají si naschvály, jejich dcera Klára se cítí svými vrstevníky odstrčená a připadá si nezajímavá a ošklivá, Honzík je přes týden na internátě, studuje vysokou školu, která ho ale nebaví a také se svými spolužáky nenachází společnou řeč, jejich rodinný přítel Ludvík je neúspěšný spisovatel utápějící se v alkoholu.

Radikální změna nastane ve chvíli, kdy se na scéně objeví podomní prodejce nabízející „zázračnou“ limonádu, po které se údajně každému podaří to, o co se již delší dobu snaží, ale nedaří se mu to. A tak Otto s Marií najednou prožívají druhé líbánky, z Kláry se stává sebevědomá mladá žena, která vždycky dostane, co chce, Honzík nachází novou lásku a z Ludvíka se nejspíš stává spisovatel světového formátu. Vše se zdá být zalité sluncem, když tu najednou…

Proměna jednotlivých postav před/po limonádě může být zajímavá nejen pro diváka, ale i pro herce.

Dobrodružný námořní příběh pro dětské herce.

Malý kluk ukradl na tržišti mandarinku, nyní ho pronásledují rozhořčení prodejci. Na scéně stojí bedna, do které se kluk ukryje. Pronásledovatelé ho nenajdou. Přijde Kapitán škuneru, který naloďuje náklad. Pošle námořníky, aby bednu odnesli na loď. Vidíme práci posádky při odplouvání, palubou zní rozkazy Kapitána. Konečně vypluli. Kapitán chce vědět, co vlastně je v té bedně. Najdou tam kluka. Pokřtí ho Edie Bledie a udělají ho námořníkem. Kapitán vypráví, kam plují a že po cestě zpátky povezou zlato a drahokamy z daleké Afriky. Jeden z námořníků, Squeeze Box, vypráví strašidelné historky, všechny o pirátech. Edie se diví, že toho o pirátech tolik zná. Bocman uvidí ostrov. Kapitán nařídí dojet tam pro vodu. Přitom na ostrově objeví trosečníka. Credi Minon se stane dalším členem posádky. Něco je na něm ale podezřelého.

Long Rope, jeden z námořníků si hloupě vystřelí z posádky a Kapitán ho za to potrestá službou navíc. Long Rope není rád, a v tu chvíli se přiloudá Credi Minon a začne připravovat vzpouru. Později ji uskuteční s touhou zmocnit se pokladu na lodi. Patrně jako pirát se chce zbavit celé posádky tím, že je donutí skočit do moře. Přepočítá se, protože Squeeze Box, ač býval pirátem, mu odmítne pomoci a Credi Minon prohraje. Sám skočí do moře. Poslední, kdo piráty přes palubu následuje, je i Squeeze Box, i když pro Kapitána byl hrdinou, který se za ně postavil. 

Slogan „Boy, ahoy“ v archaickém jazyce námořníků znamenal povel „Posádko, na palubu“.

Divadelní science fiction pro dětský soubor.

Sci-fi příběh je napsaný podle soudobých snah a představ, že by se člověk měl podívat na Mars a dobýt ho. V satirickém duchu vypráví o cestě chlapce Billtama. Významný muž Elektron Mlask vysílá raketou svého syna na tuto pionýrskou misi. Motivy lidí jsou v přímém rozporu se zájmy Marťanů, kteří astronauty pozorují skrytě. Posléze informují svého Krále, Princeznu. Král zděšený ze záměrů lidí nařizuje likvidaci posádky, kterou kromě Billtama tvoří ještě Maskot na baterky a Robot s umělou inteligencí. Billtam při setkání s Marťany ztratí vědomí a posléze si nic nepamatuje. Všechno zařídí Maskot. Je roztomilý jako chlupatý plyšák, získá si srdce Princezny a ta se rozhodne návštěvníkům pomoci. Přesvědčí Krále, že by měli prověřit jejich inteligenci, než je zlikvidují. Dají Maskotovi tři otázky, na které on sice odpověď nezná, ale je tak milý a pohotový, že se Princezně podaří přesvědčit Krále, že uspěl. Billtamovi vrátí raketu a ten s Robotem rychle mizí z Marsu. Zapomněli ve spěchu na Maskota a ten zůstává, aby dělal společnost šťastné Princezně.