Dvě aktovky Terrence McNallyho volně inspirované tvorbou G. Stendhala.
V úvodu vysvětluje jeden z herců definici Stendhalova syndromu. Spisovatel Stendhal postřehl, že výrazné umělecké dílo někdy vyvolá nejen intelektuální, ale i velmi emocionální, ba dokonce erotickou odezvu. Především ženy mohou i omdlít či prožít orgasmus.

Full Frontal Nudity (V Davidově rouše)
2 ženy, 2 muži

Kultivovaná průvodkyně Bimbi pobídne skupinku tří amerických turistů k rozjímání nad sochou Michelangelova Davida. Pozoruhodná socha skutečně vyprovokuje nečekané a různorodé emoce (dovídáme se je zčásti prostřednictvím vnitřních hlasů). Povýšený pedagog zavzpomíná na nebožku ženu, prostoduchá Lana touží Davida se dotknout, sexem posedlý frajer je zakomplexovaný… Zamyšlení nad vrcholným nadčasovým uměním autor s humorem a švihem prokládá prozaickými starostmi smrtelníků – kdy už bude oběd? Ale před obědem ještě všichni na chvíli zvážní a „sošně“ znehybní před zvolna mizící sochou, promítanou na plátně.

Aktovku Full Frontal Nudity přeložila pod názvem V Davidově rouše Dana Hábová.

Prelude and Liebestod
2 ženy, 3 muži

Sebestředný bisexuální dirigent v nejlepších letech, jeho znuděná žena (těší se na přestávku, kdy zavolá milenci), nerudný koncertní mistr, znamenitá, ale hloupá sopranistka, dirigentův vytrvalý mladý ctitel. Téměř celý kus se skládá z vnitřních monologů (provázených hudbou) všech aktérů – dominuje jim dirigent, je to především jeho příběh. Rozhodne se odehranou předehru k Tristanovi a Isoldě i árii Liebestod (Smrt lásky) zopakovat – tentokrát dokonale! Při vrcholu Wagnerovy hudby dirigent vzpomíná, jak pouze jednou pocítil k někomu blízkost – v mládí při vypjaté erotické situaci s italskou dvojicí. Hudba utichá, dirigent se probodne taktovkou – metaforicky, ale s pravou divadelní krví…

„Prožít umění tak náruživě, dokonce z toho prožitku zemřít! – to je podle někoho prokletí. Jiní možná nesouhlasí, neboť čím jiným je umění než výrazem našich nejhlubších tužeb? …“, říká jeden z herců v závěrečném monologu.

Překlad předjednán, v případě zájmu o nastudování nás neváhejte kontaktovat.

Stephen Belber je americký dramatik a scénárista. Po absolutoriu filozofie v roce 1989 se odebral do New Yorku plnit si svůj sen psát pro divadlo. Střídal řadová zaměstnání, aby si vydělal na kurzy tvůrčího psaní. V roce 1994 byl přijat na prestižní uměleckou školu Julliard. Jeho prvním výrazným úspěchem byla hra Tape, kterou v roce 2000 uvedlo Actor’s Theatre v Louisville. Jeden z jeho posledních textů Don’t go gentle on me se roku 2012 objevil na jevišti MCC Theatre v New Yorku. Kromě divadla se věnuje i psaní seriálových scénářů, mezi něž patří například Právo a pořádek.

Název hry amerického dramatika Belbera (spoluautora seriálu Zákon a pořádek) odkazuje k básni Dylana Thomase – k smrti se nemá přistupovat s pokorou.

Sedmdesátník Lawrence, soudce v důchodu a těžce nemocný vdovec, se jako poradce ujme Tanyi, která za pašování marihuany příteli do vězení strávila za mřížemi tři měsíce. Přišla o práci a její syn Rašíd má problémy ve škole. (Tanya a Rašíd jsou Afroameričané, ale více než o barvu pleti jde o jejich sociální vyloučení). Tanya se k Lawrencovi nastěhuje, což vyvolá nelibost jeho dospělých dětí, se kterými má dlouhodobě problematický vztah. Ben se potýkal s narkomanstvím a je nezaměstnaný, Amelie je v domácnosti a holduje alkoholu. Lawrence Tanye, která o něj pečuje, odkáže dům. Po ostré konfrontaci všech zúčastněných Tanya se synem odejde, Ben znovu hledá útěchu v drogách, Amelie odjíždí na dovolenou a Lawrence, který příliš pozdě a nevhodně chtěl napravit své sobecké chyby, zůstává sám.

Molly a Ray se po pětadvaceti letech náhodou setkají v městečku, kde strávili jediný romantický večer. Molly pracuje pro CNN, Ray má zahradnickou firmu, jsou osamělí. Zdá se, že vzpomínky na někdejší setkání povedou k navázání vztahu, ale Ray otřese Molly doznáním, že v mládí nezabránil zabití gay mladíka a strávil deset let ve vězení.

Po dlouhé debatě o lidskosti, pokání a hledání smyslu života, prokládané monology, se protagonisté opět rozejdou.