Kohoutova "Zběžná zpráva pro potomky" v nahozených počátečních scénách načrtává milníky české historie 20. století, ovšem její těžiště spadá do 90. let. Děj se odehrává v podzemních veřejných záchodcích, kde se scházejí "podzemní" existence, které se v nastalém porevolučním zmatku stávají typickými zástupci nového sociálního rozvrstvení: nedostudovaný právník a průvodce příběhem Jarda povýší na majitele a šéfa záchodků, příživník Ruda organizuje žebráckou mafii na exponovaných místech Prahy, "hajzlbába" úspěšně restituuje a získává ztracený šlechtický titul... Nově nabytý majetek, od kterého si postavy slibují lepší a důstojnější život však přináší nečekané problémy - dědictví komunistických struktur, ziskuchtivé potomky či zkušenější zahraniční mafii. Rozvrat záchodkové komunity a krach podnikání všech postav nejlépe vystihuje název posledního obrazu hry: "Za komunismu bylo líp". Hra byla uvedena v listopadu 2000 v Divadle J.K. Tyla v Plzni.

Veršovaná pohádka na motivy Boženy Němcové vypráví o lásce chudého mládence Jiříka a princezny Lenky. Otec král a dvorní dáma ovšem této lásce nepřejí, proto se Jiřík upíše čertu, který z něj udělá prince, a on se tedy může s Lenkou oženit. Ovšem jenom na rok, pak si čert přijde pro jeho duši. Zachránit se může tehdy, bude-li mít přání, které pekelník nedokáže splnit. Jiříka ovšem zachrání jeho chytrá žena Lenka, která na čerta vyzraje.

Krásná Vasilisa žije u svých rodičů a má dvě zlé a závistivé sestry. Z trhu jí otec na její přání přivezl mlžný závoj Větrného cara, ale musel slíbit, že se Vasilisa za cara provdá. Nikdo však její pohádku o Větrném carovi nebere vážně. Ale Vasilisa se s Větrným carem zná už dlouho a díky závoji se zase mohou vídat. Sestry odhalí její tajemství a nepřejí jejich lásce. Nakonec mlžný závoj Vasilise seberou a roztrhají ho. Větrný car zmizí a Vasilisa se vydá do světa, aby ho našla. Cesta ji zavede do chaloupky Baby Jagy. Pomocí jejích dcer - Slunce, Měsíce a Hvězdy - Vasilisa zjistí, kde Větrný car žije, a dozví se, že se má oženit s krásnou, avšak krutou zámořskou carevnou. Slunce odnese Vasilisu do Zámořského carství. Zámořská carevna se ale nechce vzdát svého ženicha. Vasilisa díky vzácným darům svých nebeských přítelkyň nakonec obměkčí carevnino srdce a Větrného cara získá.

Chudý kovářský tovaryš Jíra slouží u zlé kovářky a celý život sní o tom, že jednou vysvobodí zakletou princeznu a stane se králem. Kovářka se tomu vysmívá, a tak se s ní Jíra vsadí, že odejde do světa a vrátí se jako král. V královském zámku vládne zlá královna, která má nafoukanou vlastní dceru Filoménu a krásnou a milou nevlastní dceru Jitřenku. Filoménu chce provdat a potřebuje se proto Jitřenky zbavit. S pomocí své matky čarodějnice zakleje Jitřenku do podoby ošklivé babice a pro Filoménu chce najít nejmocnějšího a nejbohatšího ženicha. Ale tím je krutý černokněžník Černomor. Filoména si ho nechce vzít, ale černokněžník ji unese. Jíra se na své cestě spřátelí s králem skřítků, s královnou vil i s babkou-Jitřenkou (aniž tuší, že je to princezna). Když se doslechne, že Černomor unesl princeznu Filoménu, vydá se k němu, utká se s ním a porazí ho. Všichni se vrátí do zámku, ale královna nechce Filoménu provdat za Jíru, a tak si na něho vymyslí těžké úkoly. Jíra nakonec pochopí, že miluje někoho jiného a tím vysvobodí Jitřenku ze zakletí. Zlou královnu a Filoménu vyženou a Jíra se stane králem.

Kouzelný příběh o chudé rybářské dívce Mášence, kterou potká velké štěstí. Sama carevna ji pozve k sobě do paláce. Mášenčino štěstí však překazí její falešná a zlá kamarádka Olga. Oklame Mášenku i carevnu a vetře se do paláce sama. Lží získá carevnu na svou stranu a Mášenka nakonec raději volí smrt v hlubokém moři. V podmořském carství ji však zachrání víla Perluška, dcera krutého mořského cara a carevny. Mořský car z rozmaru vezme Mášence zrak, sluch i řeč. Dívka však statečně překoná všechny jeho nástrahy. Za pomoci Perlušky, Hvězdné carevny, Měsíce a Slunce nakonec zachrání nejen sebe, ale vysvobodí z podmořského zajetí i tři nebeské careviče a všichni se vrátí do paláce carevny. Mášenka svým činem očistí své jméno, nebeské carevny ji díky kouzelným závojům uzdraví a zlá Olga je po zásluze potrestána.

Pouze láska k víle Rozárce dokáže překonat pověstnou lenost českého" Honzy. To je ovšem jen začátek celého příběhu, v němž musí Rozárka s Honzou překonat nástrahy svých zlých sester, matky vil a hejkala Húga, který se již připravuje na svatbu s Rozárkou. Kdoví, jak by to nakonec dopadlo, nebýt Honzova kamaráda Kašpárka a také dětí v sále.
Pohádka nabízí efektní využití černého či loutkového divadla ve spojení s klasickou činohrou. Pohádku již uvedly profesionální scény v Šumperku a opakovaně v Uherském Hradišti - zde bylo použito hudby Ladislava Koláře, jejíž nahrávka je uložena hudebním archivu tamního divadla.

Když krále přiměje jeho sen k tomu, aby všechny své dcery – trojčata - pojmenoval stejným jménem Kateřina, může z toho být pěkná mela. A když se k trojici princezen přimotá trojice zcela neloupeživých a poněkud potrhlých loupežníků a navrch se do osvobozování" princezen vrhne zbabělý hrdina velkovévoda Patagonský, mají děti i herci o zábavu postaráno. Pohádka se stala předlohou pro filmové zpracování v České televizi.

Dramatizace povídek ze slavného Boccacciova Dekameronu. Tři humorné, rozverné milostné příběhy s pestrým dějovým propletencem, s řadou milostných intrik, záměn, převleků, komických nedorozumění a hlavně lehce choulostivých situací. Slovní a situační humor, radost ze života, oslava lásky - to jsou hlavní znaky této dramatizace, která dává příležitost zejména souboru složenému z mladých, výrazně komediálních herců.

Jedná se o dialog dvou žen odehrávající se začátkem padesátých let. Paní Lili (vdova po A. Č. Riegrovi) a její posluhovačka Růžena (o dost mladší, ale také již ve zralém věku) s nostalgií vzpomínají na mládí a na časy, kdy poctivá práce přinášela prosperitu a vztahy mezi lidmi byly laskavé a uctivé. Obě ženy teď žijí uboze a jsou v podstatě opuštěné. Růžena je však odhodlána si ještě od života urvat aspoň chvilku štěstí se svým milencem. A to za každou cenu…

Komedie je záměrně zasazena do období tzv. fašanků - do doby masopustního veselí, které na Slovácku probíhalo dva dny před Popeleční středou. Je známo, že v tyto dny si ze sebe naši předkové dokázali dělat pěkná šprťouchlata - např. tím, že "súdili" své nešvary, které byly, jsou a budou věčné.