Hra je ve dvou verzích, druhá verze má obsazení 2 muži, 2 ženy. Divadelní adaptace, kterou podle scénáře F. Felliniho, T. Pinelliho a E. Flaianna napsala Tereza Boučková, vychází sice z hlavní linie filmu Silnice, avšak je zcela svébytnou divadelní hrou. Známý příběh italských komediantů je v jejím zpracování zcela komorní, koncentrovaný na osud Gelsominy. Je zde úplně pominut hlavní motiv filmu, totiž motiv cesty. Boučková se soustřeďuje na vztah mezi mužem a ženou, na hledání lásky, na neschopnost milovat, na touhu mít své pevné místo na světě, touhu najít smysl své existence, jakkoli bídné. I zde je cesta, avšak nikoli ve významu konkrétní silnice, ale v podobě vnitřního vývoje hlavní hrdinky. Vede od potrhlé" a dětsky naivní přecitlivělé dívky přes ženské sebepoznání až k nevyhnutelné smrti. Soustředěnost na jednotu místa, děje i času a celkovou sevřenost dramatu posiluje fakt, že hra má jen jeden jediný obraz. V něm se odehraje příběh nabitý emocemi, příběh především a převážně pro tři výborné herce. Hlavní postavy - Gelsomina a Zampanó, k nimž se přidá ještě blázen, celé hře jednoznačně dominují. Několik vedlejších malých rolí jen dokresluje situace, charaktery. V případě komorního nastudování lze hru hrát v pěti - šesti lidech a v nejnutnějších jednoduchých náznacích kulis. Pokud by se hry ujalo divadlo s větším hereckým potenciálem, pak všechny předělové obrazy (svatba, pou?, cirkus) by měly být bohaté jak v počtu herců, tak ve scénickém vykreslení prostředí. Fungovalo by to jako skvělý protipól až na dřeň obnažených vztahů.