Slunce, písek a pár příšer. Současná česká hra za jejíž text získal v roce 2001 Miroslav Bambušek II. místo v soutěži Ceny Nadace Alfréda Radoka. Napůl snový, napůl reálný příběh lidí různých národních mentalit, kteří se v únoru 2002 potkají na Kanárských ostrovech.
   V prostředí obecně přijímaného blahobytu se mísí rozmanité národní mentality: Američané v čele s Claudií (asi padesát let), Češi Jaruš a Richard (oba kolem třiceti), místní osádka kurev a dealerů a jakýsi Ratko Gorović - srbský generál odpovědný za zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii, drogově závislý osmdesátiletý muž, a jeho syn Marco - gigolo. V tomto prostředí erotické turistiky a konzumu všeho druhu pomalu vystupují hlavní postavy dramatu - pan Ratko a jeho syn Marco. Claudia naváže poměr s Marcem. Jaruš a Richard se nepohodnou a na své dovolené se rozejdou. Jaruš dostane na pláži úpal a umírá. Na „pomoc“ jí přichází pan Ratko…Nechává ji zemřít pak jí vycpe ústa kameny, sváže ji a pohřbí do moře. Její muž Richard si mezitím užívá „radovánek“ blaženého ostrova. Marco se do Američanky Claudie zamiluje. Claudia však jeho lásky využívá jen pro potěšení. Pronaje si vilu v sousedství domu, kde „vegetuje“ Ratko Gorović. Dojde k jeho setkání s Claudií…Ta na vlastní kůži zažívá „zvrhlost“ tohoto starého muže. Přichází Marko a oba vyhánějí Claudii z domu. Marco prosí otce, aby zemřel. Jejich vztah je nalomený. Marco při jedné milostné seanci Claudii postřelí, aby si ji uchoval pro sebe. Claudie odlétá z ostrova. Mezitím se Čech Richard dozvídá, co se stalo s jeho ženou, a setkává se s Ratkem Gorovićem. Richard mu vypráví, co se mu přihodilo, a bere to jakoby na lehkou váhu - nedokáže tomu uvěřit. Pan Ratko ho podrobí tvrdému „teroru víry“ a jasně tím dá najevo, co je zač. Vstupuje zubožený Marco, zabije Richarda a odtáhne ho do moře. Marco podruhé prosí otce, aby zemřel. Dozvídáme se, že Marco je duch Ratkova mrtvého syna, jehož vrahem je Ratko sám. Při souboji, k němuž dojde, Ratko umírá. V předsmrtné agonii vidí davy turistů včetně Claudie, vidí všechny své oběti, které má na svědomí a které na něho čekají „na druhém břehu“. Ratko vstupuje do vody a umírá. Marco si vydechne.
   I přes tragické vyznění je hra (z r. 2000) psána spíše vtipnými a strohými dialogy, většinou bez scénických poznámek a bez interpunkce emocionálního řádu. Od poloviny hry se přítomnost mísí s minulostí a budoucností jako písek.

Pohádková hříčka o chudém a nešikovném krejčíkovi, který touží zbohatnout. Jednoho dne se rozhodne, že zanechá svého řemesla a půjde hledat štěstí jinam. Cestou mu lesní skřítkové vymění zápalky za zla?ák. Krejčík propadne lehkomyslnému životu a když rozhází všechny peníze, zkouší své štěstí u skřítků tak dlouho, dokud ho král skřítků nevytrestá a nenechá ho zkamenět. Jeho věrná a moudrá žena však krejčíka vysvobodí.

Lidový vypravěč odívá trampoty i sny naší člověčiny do šatu pohádky. Proto mají pohádková království pól dobra a pól zla jako své určující body a na kolbišti mezi těmi póly se odehrává pohádkový děj. Člověčí svět zhmotnil touhu po spravedlivé rovnováze mezi dobrem a zlem, činem a odměnou či trestem, do ženské postavy, jež drží v ruce váhy. Má zavázány oči - proč? Člověk by chtěl věřit, že proto, aby se nehledělo komu a zač. Není v tom však i pochybnost, že Spravedlivá paní" na ony váhy nevidí? V naší hře dominuje „Spravedlivá paní“ v soudní síni, kde se projednává kauza „Pohádkový dědeček“. Kmotry sudičky žalují Pohádkového dědečka za to, že sedá na rozcestí, ukazuje Honzům i princům, kudy do světa za štěstím, a narušuje jejich úradky.
Hra je koncipována jako souhra živých herců a loutek, jež mohou působit jako oživení při rekonstrukci dějů. Loutky mohou být ploché a pohybovat se jako panáci na střelnici. Loutky mohou být nahrazeny činoherci. Pohádku s úspěchem uvedl Divadelní spolek K. J. Erbena – Miletín na festivalu ochotnických divadel.

Dramatická pohádka na motivy Boženy Němcové

(Případně lze stylizovat už mladé chlapce maskou jako krkavce. Měsíc a Slunce nemusí být skutečné postavy, ale jen symboly, za něž někdo mluví.)
Epický příběh známé pohádky o matčině kletbě, která promění děti v krkavce, a o útrapách, jež musí jejich sestra podstoupit, aby bratry vysvobodila z krkavčí podoby, je sevřený do dramatického tvaru, jehož spád a napětí umocňuje forma - nerýmovaný verš. Pohádka varuje před unáhleným jednáním, zdůrazňuje morální sílu, lásku a pevnou víru, protože jinak by nebylo kouzlo zlomeno. Důležitý je i motiv závisti a touhy po moci, které zosobňují zlo v lidské podobě, tedy nikoli zlo způsobené nadpřirozenými bytostmi.
Pohádka je určena dětem od 8 let.

Vědec, konstruktér a stavitel Daidalos, stravovaný nezřízenou touhou po slávě, je nucen uprchnout z Kréty, kde mu hrozí smrt. Jeho syn Ikaros útěk nepřežije, a tak Daidalos, který se viní z jeho smrti, slíbí bohyni Pallas Athéně, že se stáhne do ústraní. Brzy však slib poruší a zaplete se do mocenského boje mezi králem Mínoem a jeho soupeřem Panopeem a v zájmu své další kariéry Mínoa zabije. Když Panopeus usedne na královský stolec, veřejně Daidala prohlásí za svého nejbližšího přítele. Daidalos doufá, že se bude moci věnovat už jen svému bádání. V tom se samozřejmě mýlí, protože kdo se jednou zapletl do boje o moc, už nemůže zůstat nezávislým. Daidalos se přes všechnu svou loajalitu nakonec dostane do konfliktu s Panopeem. Svou nerozhodností připraví o život mladého pastýře Chimaira, přestože ho má velmi rád, a nakonec zradí v zájmu své kariéry i svou jedinou lásku princeznu Ariadnu. Pallas Athéna, která je více ženou z našich dnů než bohyní, vynese nad Daidalem ponižující a zdrcující soud. Ale nepadá ten soud také na nás? Vždy? jsme se od Daidalových časů příliš nezměnili! Hra podává vážné společenské téma komediálním tónem.

Roman Sikora bývá charakterizován jako mladý provokativní dramatik. Je znám také svým působením v internetovém divadelním časopise Yorick. Smetení Antigony je jeho nejznámější hrou. Byla přeložena do několika jazyků, hrána mj. v Maďarsku a ve Francii, v roce 1998 byla oceněna druhým místem v soutěži nadace Alfréda Radoka o nejlepší českou původní hru. V němčině byla hra publikována u příležitosti 52. Frankfurtského knižního trhu v rámci edice Windmühlen. Sikora ve své hře nahlíží antický mýtus očima dnešní společnosti. Snaží se transformovat tradiční motivy do aktuální podoby a oživit je, aktivizovat pro dnešního diváka jako provokativní a srozumitelné souvislosti. Antigona je pojata spíše jako buřička než mytologická hrdinka. I její okolí má zcela současnou podobu. Autor střídá grotesknost s věcnou faktičností a není mu cizí ani lyrická poloha. Sexualitu vnímá jako jeden z nejsilnějších prožitků světa a konfrontuje ji se společenskou (politickou) existencí člověka.
Její první české nastudování proběhlo ve studiu brněnské JAMU Marta v dubnu 2003. V říjnu 2003 připravilo inscenaci této hry Malé divadlo (scéna divadla F.X. Šaldy) v Liberci.

Darwin versus Bible – veselé nahlížení na to, jak se na zemi také mohlo rozšířit lidstvo. Děj se odehrává v pradávné době, kdy Adam s Evou byli vyhnáni z ráje. Jejich syn se stane vrahem a je nucen odejít do světa. Na své cestě se setká s neandrtálskou dívkou a zamiluje se do ní.

Sudičky dají princovi ušlechtilou duši, ale ošklivou tvář; princezně krásu, ale lhostejnost srdce. Princ se do princezny zamiluje a pokouší se ji získat v přestrojení za šaška, ale nevydrží princezninu krutost. Přesto ji stále miluje. Jeho matka jde prosit sudičky, aby synovi pomohly. Stane se tak, ovšem za cenu princezniny krásy. Princ je teď hezký a jde znovu za princeznou v naději, že ji získá. Najde ji zošklivělou, uzavřenou a všemi ctiteli opuštěnou. Přizná jí, kdo je, a znovu prosí o její ruku. Ona ho odmítne, protože nechce, aby si ji bral ze soucitu. Princ se dovtípí, že princeznino neštěstí má na svědomí sudička a znovu ji spolu s matkou prosí o pomoc. Princezna se zatím začíná měnit - neštěstí ji poučilo a nakonec opět i zkrásní. Nic už nebrání lásce a štěstí.
Hra je psána nerýmovaným veršem, a proto je nutno striktně dodržovat rytmus.

Nonsensové situace této původní hříčky byly inspirovány jednou z pohádek bratří Grimmů. Do chaloupky k ptáčkovi a myšce se nastěhuje uzená klobása, všichni tři mají svou postýlku a š?astně spolu hospodaří. Ptáček létá pro klestí, myška vaří a klobása jim strká nožičky do polévky, aby polévka lépe voněla. Pak ale ptáčkovi nakukal zlý pták Kulišák, aby si ptáček smáčel nožičky v polévce radši sám a do lesa na klestí vyhnal klobásu. Příběh by skončil tragicky, nebýt Štědrého večera... Tentokrát je to právě Kulišák, který jim připraví to nejhezčí vánoční překvapení. Text získal cenu na festivalu Mateřinka (1996).

Komedie o tom, jak „bohatá“ teta Květa originálním způsobem zachraňuje manželství svého synovce Josefa (nakladatele před krachem). Josef má rád ženy a jeho manželka Miluška mu to vrací s muži. Květa vidí, že manželství spěje k rozvodu, a protože tomu chce zabránit, navrhne: „Dám vám sedm miliónů, nejsou mi k ničemu, ale mám jednu podmínku. Musíte se rozvést. Já to nikdy nedokázala, tak bych se chtěla dožít toho, že to někdo z rodiny dokáže.“ Josef i Miluška souhlasí. To je přece maličkost! Jenomže Květa dodává: „Aby ten rozvod měl pořádný důvod, musíte se oba přistihnout in flagranti. Oba se o to s vervou pokusí, ale marně. Nevěra na zakázku, by? za velké peníze, nevěra, která není zakázaným ovocem, se jim nepodaří. Hlavně proto, že zjistí, že se stále milují. Teta Květa tak zachrání manželství a může se klidně přiznat, že peníze, které nabízela, nikdy v životě neviděla, natož aby je měla. A finanční problémy? Miluška všechno zažehná. Ale opravdu naposled.