Po svatbě, kdy si mladý král Honza vzal za ženu princeznu Karolínku, se do pohádkového království vrací z pekla Ježibaba Pedikola se dvěma čerty pro uspávací vodu, kterou hlídá vodník Rosílek. Když se potká s Honzou, kterého nemá ráda, zakleje ho (Honza zdřevění). Kašpárek za pomoci princezny, děda Vševěda a ostatních pohádkových bytostí Honzu zachrání, čerti dostanou svoji vodu a vracejí se do pekla. Ježibaba zůstává v královské kuchyni jako pomocnice, starý král s královnou odcházejí do důchodu do chaloupky v lese. Příběh je volným pokračováním pohádky Kašpárek a Kopřivka. Lze ho ovšem hrát i samostatně. Představení trvá 55 minut bez přestávky. Tato pohádka s jednoduchými zpěvy (většinou na melodie národních písní) se zaměřuje na dětské publikum od tří do 12 let. V Poděbradském divadle hrála roli Kašpárka dívka. Výprava byla řešena jako kniha s malovanými listy kulis, které se během hry otáčely, a tak se měnila scéna. Pro inscenaci stačí minimum rekvizit.

Hra o dvou půlích

Jana slyší Hlasy, které jí radí, aby odešla žít do parku uprostřed velkoměsta a zkusila být sama sebou. Najde lidi, kteří jsou ochotni ji následovat - a jsou to lidé velmi rozliční. V parku totiž nežijí jen fe?áci a vágusové, ale přijede sem na radu svého psychiatra i bohatý podnikatel. Postavám se však příliš nedaří vyřešit si své problémy, najít se. Poté co se objeví tajemný Uchuchul, se téměř všichni vracejí zpět - do života, jaký žili dřív. Zůstává jen Uchuchul, Jana a umírající fe?ák Haš. Uchuchul nabídne Janě manželství a před ní vyvstane vize spokojeného života. Jana pochopí a odmítne.

Stále mladý a rozhněvaný dramatik Roman Sikora - drže se Dürrenmattova hesla o historicky znemožněném žánru tragédie - napsal v loňském roce svou další tragickou frašku. A podobně jako v těch předchozích se v ní opět zaměřuje na politická témata. S ironií sobě vlastní v úvodním slově děkuje za inspiraci celému panoramatu současných politických ikon od českých politiků přes Usámu bin Ládina až po George Bushe Jr., aby posléze pro svou kritiku současného společenského, mocenského a politického systému použil model, který známe již z jeho hry Smetení Antigony. Tentokrát ovšem Sikora nečerpal z antické látky, ale aktuální stav světa zobrazuje skrze Shakespearovu tragédii z nejtemnějších: Macbetha. Zatímco Shakespearovým postavám ponechává jejich původní jména a víceméně se drží příběhové linie, jak ji dle Holinshedovy kroniky načrtl již alžbětinský dramatik, prodělává zásadní změnu samotné dějiště hry. Vše se odehrává ve smyšlené zemi Natal, která slouží jako jakýsi postmoderně převrácený model renesanční utopie: ostrov kdesi v tropech topící se v bídě a zaostalosti obyvatelstva a zmítaný zápasy lokálních uzurpátorů moci. Původní rytířská Británie se zde mění v chladného koloniálního spekulanta, který prostřednictvím svých misionářů a vyslanců využívá politickou nestabilitu Natalu ve svůj prospěch. Sikora zde tak píše podobenství snadno aplikovatelné na aktuální válečné konflikty a roli světových velmocí v nich. Macbeth je sice s pomocí britské intervence nakonec zneškodněn, ovšem těžko říci, na které straně vlastně stojí zlo a zločinci. Závěrečná replika těhotné Paní Makbethové Bude válečník," tento spor nerozhoduje, zato slibuje pomstu. „Vymknuta z kloubů doba šílí“, jako by říkal autorův varovný hlas, když na konci hry nechá tropy zapadnout sněhem."

Jedná se o parafrázi příběhu o Johance z Arku. Celá hra se odehrává v gotickém sále jakéhosi hradu, kde se shromáždilo šest mužů: Král Francie, který sám pochybuje o své legitimitě (Nejsem král! Jsem tady pro všechny něco jako král… Něco jako…"), jeho pragmatický rádce Trémoille ("To nějak domluvíme… Všechno se dá nějak domluvit. Všechno."), mladý, bojácný a blouznivý šlechtic Robert ("Říše velkých chánů… To všechno prý je. A žije se tam. To nikdo ani neví jak."), králův bratr Vévoda Alencon ("Vy jste ji neviděli bojovat…ten strach a odvaha…bolest, krev…strach a znovu…valí se to dál…nadchnout!… Já ji totiž miluju!…Já ji miluju!"), drsný vojevůdce La Hire ("Vona byla taková radost. Vona nikoho nezabila! To jim vadilo nejvíc.") a biskup ("Král nebes…takovejch už bylo! Tohle poslouchám celej život. Pořád někdo má něco s králem nebes".) Všech šest mužů v průběhu hry stále mluví a jí a postupně místnost zavaluje odpadky. Mezi ně několikrát přichází krásná a čistá Johanka, pokaždé v jiném údobí svého pohnutého života, na počátku, kdy je přesvědčí o tažení na Orléans, zraněná před korunovací v Remeši a na konci už slyšíme jen její hlas, jak vypovídá při procesu a odevzdává se hranici. V sále vidíme stále stejné muže, avšak to setkání všechny nějak poznamenalo, proměnilo.
   Hra přináší originální pohled na mnohokrát zpracovaný příběh. Každá z postav jakoby zpívala svůj vlastní hlas, který se střetává s Johančiným poselstvím, proměňuje se a skládá v mohutnou melodii. Jsme jakoby v zákulisí - z hlavního dramatu a děje se dozvídáme jen fragmenty, smysl příběhu se skládá jako mozaika. Přestože hra vypráví dávnou historii, jednotlivé lidské typy a pocity, lehce groteskní jednání a jazyk postav - to vše velmi nenásilně odkazuje k současnosti.

Osou textu jsou osudy mladého muže Nebřenského, příběh jeho života, smrti i toho po ní". V prvním dílu hry se Nebřenský ocitá v restauraci, kde před lety došlo k explozi (provedené tajemnou bytostí s gázou na obličeji), jejíž obětí se stala Nebřenského osudová láska Kateřina. Děsivá noční můra onoho činu se znovu vrací a začíná pátrání po strůjci neštěstí. Vodítkem k tomu jsou zprávy z nečekaně se objeveného hrdinova dětského deníčku. Poznáváme matku hlavního představitele, bývalou manekýnu, a také geniálního profesora Mamaje, odborníka na mezní stavy života, který Nebřenskému předpoví cestu jinam. V profesorově ordinaci se hrdina setká s mladičkou a půvabnou, avšak nemocnou Danielou a jejím "opakem" - staletým starcem Makropulem, jenž se vášnivě vrhá do své osmnácté klinické smrti a ví, že nebude poslední. Po odchodu Nebřenského z ordinace je profesor Mamaj zavražděn Neznámým s gázou na obličeji.
  Druhý díl se odehrává na palubě kosmické lodi, pověstná posmrtná cesta "za světlem" je zde zpodobněna jako cesta raketou do vesmíru. Nebřenský je členem posádky složené z mužů, kteří v jeden shodný den spáchali na Zemi sebevraždu. Jejich bolestná pozemská témata sadisticky odkrývá "vetřelec", jenž se zjevil na palubě – Masmédium, lačné cizích intimností a útrap. Vzávěru hry dojde k přistání na "planetě", kde se také odhalí kriminální zápletka o zafačovaném démonu (pro nedočkavé: je to Nebřenského padlý strážný anděl) a k úlevnému a nečekanému happyendu v podobě opětovného setkání Nebřenského s Kateřinou.

Pokračování chrastivé kabaretní patálie Kostlivec v silonkách. Kostlivci již zcela ovládli vysílání televize. Nad vším se tyčí strašlivá jednooká kostlivkyně Čikuli Swedenborgová! Jaký náklad že to Evropou veze zasmrádlá a sténající dodávka? Odhalení až na samém konci! A také hrdinný boj Albánců s Hollywoodem, boj hokejistů s teroristy, Švejkův duch a návštěva z vesmíru. Jedno ucho nezůstane suché!

Veselá pohádka s písničkami o tom, jak pasák oveček Antonínek svou chytrostí a šikovností s pomocí skřítka permoníčka a moudré kmotry získal kovářovu dceru a navíc se stal vynálezcem.
V letech 1998 – 2000 dosáhla hra více než 200 repríz a jako původní česká pohádka byla vřele přijímána dětmi i učiteli.

Křehký příběh stárnoucí spisovatelky Beátky se odvíjí v jedenácti obrazech. Na počátku ji vidíme v kuchyni domku, kde osaměle žije se svou starší sestrou, s obrovskou mísou medu, kterou naplnil jejich otec v den, kdy se Beátka narodila. Sestra jí vyčítá, že neumí žít, že je stále jen smutná, žádná radost v ní není. Beátka je nervózní, je zamilovaná do Davida, ale bojí se, "že zase nic..…zase jen čekat."
     Druhá scéna se odehrává v moderním venkovském kostelíku na slavnosti, kdy je mezi řádové sestry přijímána mladičká dívka. Setkáváme se tu se všemi postavami, které tvoří Beátčin vesmír: její starší, mrzutá, milující sestra Marta. Padesátiletý David, stále ještě velmi krásný muž. Moudrý, statečný kněz, jeptišky a stará bláznivá Šimona, která na hřbitov, kde kdysi tekla řeka, chodí chytat ryby a doufá, že se stane "opravdickým rybářem" jako býval její dávno mrtvý děda. Její donekonečna se opakující replika "Na rybu se musí čekat" je jakýmsi leitmotivem celé hry. Když ve třetí scéně po slavnosti společně uklízejí, pozve David konečně Beátku na schůzku.
    Čtvrtá scéna se odehrává na hřbitově, Šimona zase "chytá", obě sestry nervózně, ale s nadějemi očekávají Davida. Beátka touží naplnit smysl ženského údělu, mít děti, vlastní domov a rodinu. V páté scéně ji však David oznamuje, že brzy zemře, její sen se rozpadá, netěší ji ani, že jí někdo poprvé v životě vyznal lásku a políbil ji. David jí nerozumí, vybízí ji, aby zúročila svůj talent ("Ty nepotřebuješ děti. Ty máš talent! …Teď máš krizi, ne?"), sám je plně zaujat velkolepou tragikou svého osudu. Po nějakém čase se však ukáže, že David neumře, jeho svět se pomalu hroutí. Beátka však nakonec najde sílu v nové cestě, pokusí se následovat onu mladičkou dívku a všechno se začne měnit a obrozovat - Beátka začne jinak psát, Marta vyhodí zbytek medu na otcův hrob, v posledním obrazu začne zase pršet a znovu se objeví řeka, Šimona chytne rybu a přinese ji všem ukázat do kostela, ryba zemře, ale i David nakonec zachytí odraz její nové síly.
    Poetika hry osciluje mezi duchovním poselstvím a téměř jadrným, lehce groteskním humorem a realistickou drsností všedního života postav. Krátké repliky, některé jakoby "odposlouchané" ze života, jiné plné křehké symboliky. Především ženské postavy přinášejí několik skvělých hereckých příležitostí.

Tato hra z 1998 byla (velmi volně) inspirována dánskými národními pohádkami. Vypráví o králi dánském, který se žalem rozstonal a nakonec uzdravil. Princeznina chůva přivádí ke králi neznámého řezbáře, aby jej potěšil svými loutkami. Z jejich vzájemné hry se postupně dozvídáme, co této návštěvě předcházelo: u princezny byl jednoho rána nalezen malý chlapeček, jehož původ princezna neznala, ale tvrdila, že je její. Přivolaná vědma určila za otce chlapečka Líného Larse. Rozzuřený král tenkrát princeznu i s Larsem a chlapečkem vyhnal ze země a z toho nyní pramení jeho žal. Z Larse se však díky žabce kouzelnici stal během jejich putování řezbář, který zkrásněl prací k nepoznání a který zve svého královského tchána za svou dcerou a vnukem na jejich vlastní zlatý zámek.