Dle autorova vyjádření „obzvlášť bláznivá fraška“. Je neděle dopoledne a Jamie k sobě pozvala svou starší sestru Alexis (psycholožku), aby se pochlubila obrovskou starožitnou skříní, kterou si právě koupila. Ale Jamie je nějak roztržitá: vypráví sestře, že její manžel Biffo neustále hlásí, co právě dělá a na co právě myslí a nic ho nemůže zastavit. Naštěstí to nedělá na veřejnosti, pouze když jsou s Jamie sami, ale zato pak pořád. Biffo není doma, ale má se každou chvíli vrátit. Jamie nechce, aby u ní Alexis našel, protože by pochopil, že své sestře všechno řekla. Když uslyší jeho hlas, trvá na tom, aby se Alexis schovala v té skříni. Jenomže Alexis trpí klaustrofobií...

Mladý student Sergej Alexandrovič dostane od svého strýce dopis, aby okamžitě přijel na jeho vesnické sídlo. Už z dopisu a z řečí, které zachytí po cestě, zjiš?uje, že na statku se děje něco podivného. Po příjezdu k strýci se jeho obavy naplní. Celé vesnické sídlo ovládá jakýsi pavědec" Foma Fomič, miláček strýcovy matky, jenž všechny obyvatele komanduje a zahrává si s jejich životy. Mladý Sergej se díky tomu ocitá v bláznivém panoptiku pokřivených charakterů a ohnutých páteří a nikdo není schopen se proti Fomičovi postavit. Sergejův příjezd vytvoří dramatickou situaci, kdy se jistota Fomičova postavení začne pomalu hroutit. Když však dojde k nejhoršímu a strýc tohoto parazita vyhodí, všichni si uvědomí, že bez něho neumějí žít, a přivedou Fomu, který raději z vypočítavosti trochu pozmění tvář, nazpátek. Příběh končí anebo začíná jiný? Tato dramatizace známého románu F. M. Dostojevského se zaměřuje na základní "komediální" zápletku – boj o moc v domě ruského šlechtice v předrevoluční době. Dostojevského modelem je Moliérův Tartuffe: "svatá bestie" snažící se intrikami a psychickým terorem všechny ovládnout. Autor rozehrává příběh do tragikomické bizarnosti s nečekanými zvraty a působivými dialogy.

Hra o třech dějstvích (večer, noc, následující ráno). Děj se odehrává v bytě rodičů Gunnel a Carla v jedné prominentní stockholmské čtvrti počátkem devadesátých let. V úvodní scéně se rodina vrací z divadla a postavy působí dojmem, jako by nevěděly, co s načatým večerem. Dcera Ellen by práh rodného bytu radši ani nepřekročila a schizofrenní syn Tomas se zavírá do svého temného kamrlíku. Ačkoli se od představení Cesty dlouhým dnem do noci, které onoho večera zhlédli, co nejusilovněji distancují a budí dojem domova nenarušeného narkomanií, ekonomickými problémy či nemocí, s přibývající tmou a opilostí se ze zdánlivě každodenních, plytkých výměn začnou drát na povrch bolestná rodinná i osobní traumata a obvinění. Odhaluje se pozadí Ellenina alkoholismu, Tomasova vyšinutí (následkem drog?), sexuální a citová vyprahlost manželství vysávaného nesoběstačnými dětmi, otcova nevěra a ekonomické problémy a matčina neúspěšná herecká dráha. Masky padají a cesta do temnot lidské duše ústí v závěrečný obraz Ellenina pádu po vzoru Ofélie... Drsnost příběhu vyvažuje černý humor a autorská ironie.
  Kvality této hry potvrzují i četná provedení na evropských jevištích a překlady do němčiny, angličtiny, italštiny, francouzštiny, holandštiny a dalších světových jazyků.

Ljudmila Petruševskaja je současná ruská dramatička a prozaička, nositelka významných domácích i zahraničních cen. Ve svých dramatech si všímá osudů současníků - zejména těch, kteří mají hodně daleko k ideálu. V aktovce Cinzano, která vznikla v 70. letech a jejíž druhá redakce pochází z 80. let, se sejdou v jednom pokoji tři muži, které spojuje jedna velká vášeň, jíž podřizují všechno ostatní. Je to alkohol. Hru letos v české premiéře uvedla ostravská Divadelní společnost Petra Bezruče. Spolu s další aktovkou téže autorky „Narozeniny“ tvoří celovečerní program pod názvem Cinzano.

Volně na motivy hry Leonida Andrejeva „Ten, který dostává políčky“.  Americký autor českého původu použil motiv klasické Andrejevovy hry s tím, že příběh zasadil do Německa v roce 1933, tedy do doby Hitlerova nástupu k moci. Tím všechny vztahy jednajících osob dosáhly nové, velice silné dimenze, přesahující pouhý problém lásky a osamění hlavních protagonistů, kteří hledají azyl před cirkusem světa, burácejícího kolem nich.  Do cirkusu Welt přichází žádat o místo klauna neznámý muž, který odmítá hovořit o své minulosti a žádá, aby ho nazývali jako „Ten, koho fackují“. Krásná dcera hraběte Manciniho krasojezdkyně Consuelo miluje svého partnera a trenéra Bezana, ale na žádost svého otce a také proto, že touží opustit cirkusový svět, se chystá provdat za Barona, velitele jednotky SA. Tento prostý příběh je rámován vstupy chóru, tvořeného klauny, který přednáší aktuální zprávy z novin o zvolení Adolfa Hitlera německým kancléřem, o požáru v Reichstagu, zákazu shromažďování, svobody slova atd. Je zřejmé, že jak v cirkusu, tak i ve světě se schyluje k tragickému konci...

Děj této anglické kriminální komedie plné zápletek a nově objevovaných tajemství se odehrává v Londýně roku 1936. Je to příběh dvou bratrů - dvojčat, z nichž jeden je chudý, ale bezcharakterní herec, druhý bohatý a úspěšný muž. Vyhlídka na bratrovo bohatství přiměje herce Evelyna k tomu, že si najme vraha, který má bratra zabít, a on, coby dvojče, snadno zaujme jeho místo. Vše se ovšem zkomplikuje jednak neustálými vstupy dotěrné bytné, žádající dlužnou činži, jednak tím, že najatý vrah se ukáže být otcem dvojčat. Vynikající herecké příležitosti pro dva mužské herce, doprovázené střední rolí bytné. Poslední mužská role - policisty - je jen podružná. V roce 1984 uvedlo londýnské divadlo Apollo Theatre, hrálo se i v USA.

Tato poněkud ztřeštěná komedie, která je zčásti divadlem na divadle", v mnohém připomíná u nás známou a oblíbenou hru Bez roucha či Ještě jednou zezadu. Manželský herecký pár George a Charlotte byli kdysi slavnými herci se slibnou minulostí, ale nyní, v roce 1953, kdy je jim padesát, se zdá, že "vlak jim už ujel". V malém divadle v Buffalu hraje jejich herecká skupina dvě hry - Cyrana z Bergeracu a hru ze současnosti Soukromé životy N. Cowarda. Přichází Howard, třicátník, zaměstnaný jako "rosnička" v televizi, aby požádal o ruku jejich dcery, ale oni ho omylem považují za filmového producenta z Hollywoodu. Mladá herečka Eilleen čeká s Georgem dítě a Charlotta chce prchnout se svým právníkem. George se opije a ve chvíli, kdy se hrají Soukromé životy, vyjde na jeviště v kostýmu Cyrana. Charlottina sedmdesátiletá matka Ethel, rovněž herečka, je hluchá jak poleno a všechno splete. Zkrátka zde dochází k mnoha komickým i tragikomickým scénám, aby se nakonec vše vysvětlilo...

Hra na antické téma ve formě frašky je společným dílem rakouského spisovatele (R. Roda) a zástupce pražské německé literatury (G. Meyrink). Text se stal předlohou jedné z nejúspěšnějších inscenací německé oblasti před I. světovou válkou. Hudbu k premiéře v Mnichovské činohře složil sám Eugen d‘Albert. Premiéra se tehdy stala ukázkovým dílem avantgardy a dodnes lze dílo obdivovat jako inteligentní, poučené i nevázané zpracování antické komedie. Autoři zachovávají její ráz a poučeni novodobým divadlem překlenují její mnohá úskalí. Obratně pracují s travestií a budují na ní další, současnému divákovi přístupný komický účin.

Bettina čeká důležitou návštěvu. Nedávno potkala sympatického muže, který vlastní malý hotel a hledá recepční. A protože splácí se svým přítelem nový dům a nemá momentálně práci, chopila se příležitosti a pozvala Amina i s jeho manželkou na večeři. Chce se před nimi jaksepatří vytáhnout, ale jak už to v komediích bývá, všechno se jí tak trochu vymyká z rukou: její roztržitý přítel Victor zapomene koupit víno a doma je jenom infantilní citronáda, do domu vtrhne jakýsi cizinec s prosbou o pomoc, protože se mu zrovna před jejich domem porouchalo auto, návštěva přichází právě v okamžiku, kdy se Victor po domě promenuje v trenkách a záhadný cizí muž buší na dveře z verandy, kam ho „hostitelé“ vykázali, a sváteční husa se pochopitelné připálí…
    Rozpačitý večírek, kdy se o vytvoření pohody pokouší pětice navzájem zcela cizích lidí, se odehrává ve svižných a ironických dialozích a nekončí ani šťastně, ani fiaskem. Vetřelci mizí a Bettina s Victorem zůstávají tam, kde byli: v bezpečí svého domova.

Norman Robbins, autor i u nás velice úspěšné Hrobky s vyhlídkou, v poznámce k vydání této hry napsal: „Od roku 1978, kdy vyšla tiskem Hrobka s vyhlídkou, jsem byl neustále zasypáván žádostmi divadelních skupin i diváků z různých koutů světa, abych napsal pokračování. Velice mi to lichotilo, ale nebyl jsem schopen přijít na správnou zápletku - čím už mohu překvapit, když na konci hry je většina postav mrtvá! Krátce jsem si hrál s myšlenkou, že napíšu hru, která bude Hrobce předcházet, ale nakonec, po dvaceti letech, nabízím toto pokračování ságy rodiny Tombů.“ Opět se vše odehrává v tajemném sídle Monument House a znovu je celý kraj ponořen do zlověstné mlhy. I tady jde o to vyvraždit všechny dědice, a to vždy s humorem, při kterém běhá mráz po zádech. Navíc tu někdo vraždí v klaunském převleku, a přitom ten pravý klaun, který tu po automobilové nehodě požádal o pomoc, to jistě není...
Hra je samostatným dílem, které nevyžaduje znalost děje Hrobky s vyhlídkou.