Nezaměstnaný a hladový Severin, který přebývá u Stříbrného jezera (Silbersee), přepadne obchod s potravinami. Na útěku ho však postřelí policista Olim, jehož zanedlouho začne hryzat svědomí. Když vyhraje v loterii a náhle zbohatne, rozhodne se koupit zámek na Stříbrném jezeře a o zraněného Severina pečovat.
     
Osud však náhle vyloží karty úplně jinak:
Zchudlá šlechtična, Frau von Luber, jíž zámek patřil a nyní v něm dělá domovnici, připraví Olima o nově nabyté statky a i se Severinem ho vyžene.
     
Olim zůstane zcela bez prostředků a jediné, co mu zbylo je Severinovo přátelství. Oba se rozhodnou skončit svůj mizerný život v jezeře, ale navzdory jarnímu počasí pokrývá jezero silná vrstva ledu, po níž se oba muži sklouznou do nejisté budoucnosti...
     
Hra byla uvedena pouhé 3 týdny po převzetí moci Národně-socialistickou stranou 30. ledna 1933 v Lipsku. Provází ji narážky na Hitlerovu honbu za mocí a obrací se důrazně na publikum, aby, stejně jako Olim a Severin, nepodlehlo nacistické propagandě.
   
Jedná se o poslední Weillův projekt před jeho emigrací 21. 3. 1933, který strana označila za „hudebního bastarda“ a po šestnácti reprízách 4. 3. zakázala.

„Hudba Kurta Weilla je ze stylistického hlediska pozoruhodným rozvinutím hudby k Třígrošové opeře. (...) Tato hudba má velmi silný dramatický potenciál.“
Leipziger neuste Nachrichten, 19. února 1933

Prezident České republiky Lišák přijíždí na oficiální státní návštěvu do Irské republiky. České velvyslanectví v Dublinu připravuje zábavný program na počest hlavy státu. Irská vláda se dohaduje, jaký přichystat jídelníček, aby co nejlépe uctili hosta. Irská matka (byla opakovaně zklamána jednáním s českými úřady, když se na ně obrátila ve věci, která se dotýkala jejího osobního života a České republiky) má v úmyslu setkat se prezidentem Lišákem a přednést mu svůj problém – je její poslední šancí. Irská opozice, se kterou se prezident Lišák má setkat mimo svůj oficiální program, inscenuje divadelní přestavení (jak jinak v této divadelní velmoci), kterým by uctila Lišákův boj proti byrokracii EU. Tajná služba České republiky chce za každou cenu zabránit setkání prezidenta „potížisty“ s irskými „potížisty“ - zabránit další diskreditaci země, která tak příhodně leží v údolí mezi dvěma kopci. Plány se všem vymknou z ruky. Prezident Lišák je jako neřízená střela.

9. března 1895 dopoledne. Great Marlborough Street. V nabité soudní síni se na straně žalující nachází literát Oscar Wilde, bez nadsázky nejznámější londýnská osobnost té doby. Vedle seriózních a spíše fádních postav soudců, novinářů a obecenstva působí jeho vystupování a pózy jako pěst na oko. Žaluje pro urážku na cti jen o trochu méně excentrického muže: Johna Douglase, markýze z Queensberry, autora pravidel novodobého boxu, nervního vzteklouna.

   Wilde netuší, že díky jedné lži se jeho život na výsluní během několika soudních stání dokonale promění. Před podáním žaloby totiž při konzultaci na advokátovu otázku, zda je pravdivým vzkaz markýze Queensberryho, že je pózujícím sodomitou, Wilde odpověděl NE.

   Rozměrný divadelní obraz ze života velkého irsko-britského literáta s velkolepým entrée a tragickým koncem.

Agáta, Béatrix a Karolína, tři kamarádky, jejichž děti odjely na víkend ke svým otcům, a jejich ex… se sejdou, popíjejí, hrají poker a hledají pravidla „hry“. Střídavě veselá a vážná, poněkud dámská partie čekající na vítěze.

Proslulé kvalitou svých pramenů očekávají slavné lázně „Frou Frou les Bains“ horečnatě začátek nové sezony. Když tu najednou dochází k nepředstavitelnému: dojde voda! KATASTROFA!!!

Personálu v čele s ředitelem se zmocňuje zděšení! Do této zoufalé situace se začíná sjíždět panoptikum prvních lázeňských hostů.

 

Co více dodat k tématu slavné hudební komedie, která měla v Paříži více než 1000 repríz a v roce 2002 získala cenu Molièra za nejlepší muzikál sezony.

Aby nenechal svoji milenku Brigitte v den jejích narozenin doma samotnou, pozve ji Bernard na venkov, kde pravidelně tráví víkendy se svojí ženou Jacqueline. Aby před ní ospravedlnil přítomnost své milenky, pozve na víkend také svého přítele Roberta, k jehož škodě ho má v úmyslu představit jako milence své milenky Brigitte. Problém je v tom, že neví, že Robert je milencem jeho ženy, která si na nastávající víkend najala služku, jež se, k dovršení všeho maléru, také jmenuje Brigitte.

 

Jedna z nejúspěšnějších komedií známého autora byla poprvé uvedena v Paříži v roce 1985. Dosáhla více, než 900 (!) repríz. Byla přeložena do mnoha jazyků a její záznam vysílala i francouzská televize. 400 repríz měla také v Londýně, kde se hrála pod titulem Don’t dress for dinner.

Demograficko-politicky aktuální metafora o tom, jaké následky může mít čínská politika jednoho dítěte, tedy co se může stát, až se pět set milionů mladých Číňanů vydá na Západ hledat si nevěsty.

Hra je vystavěna jako velkolepý epický spektákl, v jehož úvodu Čínský drak ohně přelétá nad Velkou čínskou zdí, přičemž popisuje svou mytologickou roli v dějinách Číny a představuje Čínu současnou. Při každém přeletu spálí na Velké čínské zdi deset tisíc turistů.

Po tomto podivném úkazu se na scéně objeví evropský televizní reportér, který se marně snaží záhadu sežehnutých turistů vysvětlit. To už se do popředí dere nová, záhadná síla označovaná jako Pět set milionů Číňanů, kteří mluví jako jeden muž a rozhodnou se vyrazit vpřed za svým cílem. Nevěsty chtějí západní, ale jejich kvality mají být čínské („Já chci mít nevěstu/ s černým drdolem/ zdobenou čínskými jehlicemi“ apod.).

Než se dají na pochod kolem vysychajícího Aralského jezera, ke slovu se dostane Terakotová armáda a Socha Mao Ce-tunga v nadživotní velikosti. Od nich se dovídáme další paradoxní příběhy Číny, vylíčené s černým humorem, vyprávějící o historii chudé země, která nikdy nemusela šetřit lidskými životy. Pět set milionů Číňanů překoná Rusko, jehož nevěsty odmítne, a s Moskvou uzavře mír. Ačkoli se západní státy i USA snaží vojensky bránit, Pět set milionů Číňanů je nezranitelných, pobere nevěsty a odvede si je do Číny, aby jim rodily syny, spaly na hrubé rohoži a pilně pracovaly. Poslední slova jsou dostatečně výmluvná: „Míříme domů/ kde kvetou lekníny/ v každičké kaluži/ kde se bourá a staví/ kde se staré mění za nové/ kde všechny čeká/ veliká/ nevídaná/ zářivá/ budoucnost.“

Hra se umístila v soutěži Lago Gerundo jako 2. nejlepší evropská hra roku 2010.

Původní pohádka neotřele nahlížející na žánr pohádky klasické.

Král Věromír I. hledá svého nástupce, jenž se má stát ženichem jeho dcery, princezny Dobrunky. Tato zvěst se donese až k sobeckému trpaslíkovi Svojanu Hrabivcovi, který se rozhodne získat ani ne tak princeznu, jako spíš zlato z královské pokladnice. Za pomoci mága Arsenia, jenž mu ochotně pomáhá za vytěžené magické nerosty, uhrane Hrabivec pomocí Čarovné knihy krále, který zcela podlehne jeho vlivu, a z království se tak stává říše temna.

Předtím však do království dorazili tři princové – soutěživý a ješitný Vítěz, který potřebuje být ve všem nejlepší, poživačný Slaviš, jenž má zálibu v četných oslavách, a Rodolf, představující archetyp kladného hrdiny, v němž najde princezna zalíbení.

Zatímco království propadlo temnému kouzlu a Vítěz se Slavišem chystají intriky, jak se zbavit Rodolfa, Svojan Hrabivec přesvědčí krále, ať nechá Dobrunku proměnit v kus zlata, načež si ji odnese do štoly. Vítěz se Slavišem prchají a Vědma, která se průběžně míhá dějem jakožto bývalá chůva Dobrunky, poradí Rodolfovi, jak princeznu hledat. Rodolf dorazí do věže Arsenia, kde je zlomena moc Čarovné knihy. Živly mu pak pomohou přijít až ke skále, kde uvězněnou Dobrunku osvobodí, a Hrabivec prchá do jiného království, aby tam páchal další škody. Postava královského Vyvolávače přitom s odstupem pozorovatele komentuje průběžně děj.

Poněkud černá groteska odehrávající se v hale domu staré a nemohoucí Vojenové, která je odkázána na svou služebnou Beátu, jež je trpělivým terčem jejích neustálých sarkasmů. Beáta chystá večeři, kterou Vojenová pořádá každoročně pro šestici osamělých žen při příležitosti výročí tragické nehody, kdy padající lešení usmrtilo jejich manžely. Tyto bizarní postavičky označované v textu jako 1. – 6. dáma žijí každá ve svém pitoreskním světě, který s realitou propojují de facto jen nákupní střediska, pokleslá média a prapodivné recepty na osobní štěstí.

Zatímco Vojenová se svou služebnou opouští dům z důvodu alergické reakce na parfém jedné z dam, její podivínské a heroicky nihilistické chování spolu s náhlou smrtí kočky jedné z šesti dam vzbudí v ženách tragické podezření, že byly večeří otráveny. Jsou však zamčeny v prázdném domě, takže jedna druhou přimějí ke groteskním zpovědím před očekávaným skonem. Návratem Vojenové se vše vysvětlí, dámy se vrátí do svých světů a obřadně se s Vojenovou rozloučí. Vzápětí odchází – možná navždy – i Beáta. Vojenová osamí s vědomím, že na blízku je její skon. „Myšlení uvězněné v tomto těle, v té staré překážející, zbytečné schránce. Rezavá konzerva. Dávno pozbyla smysl.“

Hra získala v soutěži o Cenu Alfréda Radoka za rok 2003 druhé místo.