Dvě atraktivní, inteligentní, avšak osamocené ženy v produktivním věku jsou hlavními aktérkami komediálního dramatu Už to bude. Odnaučte se milovat! Obě dvě přestalo bavit věčné hledání dokonalého muže a prožívání spousty milostných zklamání, které příliš komplikují jejich snahu po dosažení úspěšného a krásného žití, proto se rozhodnou zásadně změnit svoje životy. Zaplatí si speciální kurz, probíhající na Silvestra, v němž se na hlubinných terapiích mají odnaučit milovat, neboť za veškeré jejich neúspěchy můžou romantické sny a idealistické představy.

Hru natočil v roce 2010 Český rozhlas v režii Hany Mikoláškové.

Krátká jednoaktová hra o tom, jak lehké je komunikovat na síti a jak těžké je najít      k sobě cestu, když je váš vztah „off line“. Ona a on. Dva lidé, kteří se upínají ke komunikaci s někým, koho nikdy neviděli, místo aby vzali za ruku toho, kdo sedí vedle nich. Co se stane, když výpadek internetu přeruší jejich únik do jiné „reality“     a oni musí vzít na vědomí člověka vedle sebe? 

     V literární autorské soutěži o původní aktovku, kterou vyhlásila Amatérská divadelní asociace, získal text první cenu.  

     „Bílé balónky“ jsou hrou pro malé diváky, ale mohou zaujmout i dospělé. Hlavní hrdina – Petřík – jehož rodiče, stejně jako my všichni, nejsou dokonalí, dělají chyby, neumí se domluvit a vyřešit si své problémy – se vydává na cestu hledat svého tátu. Dostává se do světa fantazie, který však, jak se ukáže, také není ideální a může být i nebezpečný. Jak první inscenátoři uvádějí, je to hra o cestě, zrání, naší nedokonalosti a o síle odvahy a vytrvalosti.

     Matka Petříka velmi trpí tím, že od rodiny Petříkův táta odešel. Chlapec se jej všemožně snaží omluvit a doufá, že se k němu táta zase jednou vrátí. Při hledání se ocitne ve světě fantazie, který vytvořil Balónkář. Ten zase přišel o syna vlastní vinou, a proto se rozhodl vytvořit smutným dětem malý ráj, ve kterém panuje jenom radost a štěstí, výměnou za to, že se děti zbaví všech svých vzpomínek a starostí. Petřík ovšem záhy pozná, že život bez bolesti a smutku není životem a že opravdové štěstí může prožít jenom ten, kdo něco ztratil, a proto si dosah svého štěstí dokáže uvědomit.

     Hra byla poprvé uvedena v loutkovém divadla PINOKIO v Lodźi v lednu 2010. Stala se však výzvou i pro činoherce. Jako činoherní pohádka byla poprvé uvedena v červnu 2010 v Teatru Wspólczesnym ve Štětíně. 

Jakási žena čeká v podivném, možná nemocničním, nebo hotelovém pokoji na svého syna. Se svým žebříkem a štětci přichází malíř pokojů. Jeho úkolem je pokoj přemalovat. Mezi ním a starou dámou se pomalu vytváří prazvláštní vztah. Objevují se další postavy. Zvláštní je, že malíř je nevidí.

Melancholie, humor, závažnost, tajemství, ale hlavně poněkud mystická hra se smrtí o lásce mateřské.

Kustod terorizovaný divokou přírodou, matka zalitá do plastu a vystavená jako exponát, balet Svatých panen, skupina hlídačů vyčerpaných Rodinem, laskavý ministr ztracený mezi exponáty výstavy pánských přirození, auto zmizelé z parkoviště u Rembrandta, skupiny turistů divoce cválající ze sálu do sálu…

Picasso, Gauguin, Warhol a všichni ostatní, v muzeu, v tom malém světě podobném velkému, společně tančí groteskní tanec lidského pokolení.

Malý zázrak, surrealistický klenot plný imaginace humoru a fantazie.

Rochele je vzdělaná, milá a pohledná učitelka antropologie, která si k radosti celé rodiny konečně našla ženicha. Šlojme, ovdovělý otec Rochele a Ley, je štěstím bez sebe. Zdánlivě neškodná seznamovací návštěva u Rochelina otce však otevře třináctou komnatu rodinných vztahů. Ženich Arale vypadá na první pohled jako dokonalý muž. Jeho přítomnost ale u Šlojmeho vyvolá  již dávno potlačené vzpomínky na válečná léta strávená v polských táborech. Arale je nápadně podobný jednomu "kápovi" z koncentračního tábora, který měl na svědomí smrt jeho bratra.

Neschopen čelit emocionálnímu náporu ruší hlava rodiny svatební přípravy. Kromě toho se také ukazuje, že ani vztahy mezi sestrami Rochele a Leou, rozvedenou matkou pětiletého chlapce, nejsou zdaleka ideální. V atmosféře náhlého otvevírání Pandořiných skříněk se rozhodne Rochele po letech vyzradit tajemství o své matce. Ta totiž vedla milostný poměr s nejlepším přítelem svého manžela, Staškem.

Dialogy postav se vyznačují jistou strohostí a rázností. Osobní interakci protagonistů v místě děje zajímavě doplňují telefonické hovory přes oceán mezi Šlojmem a Staškem. Liebrechtová přes snahu nakládat citlivě s památkou válečných obětí upřednostňuje život a ty, kteří přežili. Hlavním mottem hry je, že život jde dál, ať se již stalo cokoli. K tomu nevyhnutelně patří i smíření se s tím, že každý příběh má několik, i protichůdných, verzí. Aby člověk mohl žít v míru sám se sebou, musí toto akceptovat a rezignovat na představu o jediném pravdivém dějinném narrativu.

Nová divadelní hra Savion Liebrecht byla napsaná dle autorčiny povídky Rochelin dokonalý ženich, vydané v roce 1995. Byla poprvé uvedena v Divadle Beit Lessin v režii Cipi Pinesové.

Smrt talentovaného vepře je příběhem prasete, které chtělo být člověkem. Myslelo si, že na to má mnohem větší právo než prasata, která nedisponují jakýmkoli talentem. Protože toto prase disponovalo talentem. Toto prase umělo zpívat. Dokonce v sobě objevilo nadání herecké. Dokonce se naučilo i číst. Tedy alespoň si myslelo, že to všechno umí. A možná si to mysleli i řezníci, kteří je za umělecký výkon vypustili z uličky, jíž si to jako ostatní prasata, mašírovalo na smrt a další zpracování, a umožnili mu, pro jeho talent, pro jeho umění, umění s velkým U dožít se patnácti let.
     Jenže čas oponou i trhem trhnul a jatka se zavírají. A co s nadbytečným přestárlým prasetem? Tak aspoň do konzervy, na paštiku. Anebo co takhle útulný prasečí hrobeček na dvorku uzavřených jatek? Hrobeček důstojný velkého prasečího génia. Ale předtím, ještě předtím je zapotřebí zrekapitulovat si celý život. A byl to věru krásný život. Je zkrátka o čem povídat.
     Existenciální monodrama s podtitulem Portrét umělce jako starého muže bylo přeloženo do němčiny a ve formě scénické skicy představeno famózním německým hercem Stefanem Kaminskim. K dispozici je také ve své rozhlasové verzi, která měla v Českém rozhlase premiéru v roce 2009.

Hlavní hrdina, Pan M. je jedinec velmi komplikovaný. Zatímco ostatní touží po něčem tak efemérním a nerealizovatelném jako je spokojenost, štěstí, seberealizace, jemu něco takového nic neříká. Je připraven především trpět, ovšem nikoli jen bičováním či jinými typy trýznění partnerkou či přítelem, jde mu o utrpení v co nejširším slova smyslu a co nejsystematičtější. A teprve po posledních parlamentních volbách se mu naskytla perspektiva světa pravou slastí přímo přecpaného.
     Nestojí o žádná lidská práva. V práci se cítí nejlépe, je-li šikanován nadřízenými a pobírá-li pokud možno co nejnižší plat za co nejvyšší výkon. Nestojí o to, aby se ho někdo zastával. Plně podporuje úsilí vládní koalice omezit práva zaměstnanců a převést co největší množství veřejných služeb do privátního sektoru. Když přechodně pobírá sociální dávky, volá po jejich zrušení. Když pracuje, volá po prodloužení pracovní doby a snížení své mzdy. Když volí, volá po omezení volebního práva, pro takové jako je on: flákače a málo úspěšné.
     Je to zkrátka hoch, co touží po výprasku. A konečně nadešla jeho doba. Pravou rukou volí s bezmeznou chutí. A jeho život neskončí dobře. Když po ohromném úsilí pokoří houževnatého Číňana na Olympiádě lidských zdrojů, je zahrnut poctami a Miroslav Kalousek ho vítá v klubu. Ale tohle ale přeci Pan M. nechtěl!
     Text hry vznikl v rámci rezidentního programu projektu Centrum současné dramatiky pro Divadlo Letí a Švandovo divadlo.  

Dramatický text nás zavádí do prostředí rodinného torza stiženého a poznamenaného tragédií. Hlavní postava Ophelia žije pouze se svým otcem. Je na něm, jak posléze zjišťujeme, citově i fyzicky závislá, potřebuje cítit jeho blízkost a mít ho jen sama pro sebe, zároveň však v jednotlivých výpovědích tušíme jejich ambivalentní vztah, který balancuje na pokraji zneužívání otce dcerou. Ophelia, uzavřená ve chvílích samoty zcela do sebe, si kolem sebe vytváří nový pojem o rodině a díky snění si nově formuluje také vztah k jejím jednotlivým členům - v myšlenkách komunikuje se svou mrtvou matkou a nikdy nenarozeným bratrem, k němuž záhy zaujímá pocit hraničící se zamilovaností.

Bezhlaví / kopftot je hloubkovou studií o lásce a moci, závislosti na druhých a bezbřehosti světa fantazie.

Tři aktovky, které volným způsobem zpracovávají tři pravdivé příběhy z života slavných českých a moravských umělců.   
   Rok 1910, spisovatel Karel a jeho bratr Josef, začínající malíř, krutě žertují s kamarádem a souputníkem z pařížských studií Václavem, uměleckým kritikem a historikem. Václav se totiž zamiluje do neexistující, intelektuálně vrstevnaté slečny, jež mu k jeho obrazu ve vzdálené Paříži vymyslí povedení sourozenci. Když se s ní nakonec Václav chce sejít, nechají ji oba bratři zemřít.
   Rok 1928. Těžce nemocného hudebního skladatele Leoše ani na nemocniční posteli neopouští jeho vášeň pro ženy. Koketuje s prsatou sestřičkou, dovádí se svou podstatně mladší přítelkyní Kamilou. Jeho nemocný organizmus takové kousky špatně snáší a Leošovi se přitíží. V nastalé krizi, kdy mu nemocniční personál přispěchá na pomoc, Leoš léčbu odmítá a umírá.
   Rok 1945. Slavný a bohem nadaný karikaturista František je postrachem všech hospod v Praze. Opíjí se jako druhořadý umělec, dělá výtržnosti, napadá hosty i hospodské. Jednou vypráví v opilosti vulgární vtipy německým vojákům. Není se co divit, že se jeho způsob zábavy Němcům nelíbí. Je udán, zatčen gestapem, končí v Terezíně, kde pár týdnů před koncem války hyne.