"Jožko Púčik a jeho kriéra" je text napsaný nejplodnějším meziválečným slovenským dramatikem Ivanem Stodolou. Upravená verze s názvem "Kauza: Jožko Púčik" je dílem praprasynovce Ivana Stodoly Braňa Holička. Komedie pojednávající o hranici mezi pravdou a lží, o spravedlnosti a její stinné stránce. O tom, co je výhodnější, zda trvat oprávněně na své nevině, nebo se přiznat ke zločinu, který nebyl spáchán, ale zároveň získat spousty výhod a obdiv okolí. V úpravě Braňa Holička se hra přesouvá do současnosti a pokouší se o rekonstrukci původního textu, lépe řečeno o rekonstrukci kauzy týkající se Jozefa Púčika, úředníka, který byl obviněn z krádeže a uvězněn. Vše nasvědčuje tomu, že krádež spáchal... a nakonec se přizná. Čím byl vinen nebo nevinen? Krádež přece nespáchal... Nebo ano? "Jožko Púčik a jeho kariéra" v nové úpravě je hra pro pět herců (v původním textu se objevuje cca 13 postav). Hra ukazuje, že téma "zlodějiny" je aktuální i po osmdesáti letech od napsání originálu. Nová verze je však upravená pro dnešní dobu, ale zároveň zachovává to nejdůležitější z původního díla - vtipné charaktery a výbornou zápletku.

     Neobyčejně vyprávěný příběh neobyčejného člověka. Jaroslav Ježek, skladatel, dirigent a milovník života, který se významně podílel na formování uměleckého prostředí v době největší slávy Voskovce a Wericha. Jeho odkaz přetrvává spolu s jeho písněmi, které jsou stále až nečekaně živé.
     Co by se asi stalo, kdybychom Jaroslava Ježka rozebrali na několik jeho vlastností, a složili pak z nich jeho život, tak jak on skládal své písně? Jak by se zachoval jeho Strach, jeho Láska, nebo jeho Ambice ve zlomových situacích jeho života? Hra Tmavomodorý svět (naruby) atomizuje Jaroslava Ježka na deset jeho základních vlastností. Tyto vlastnosti jsou pak vystaveny nejrůznějším situacím, které byli pro Ježka v životě důležité. Například setkání s V+W, odjezd do Ameriky, nebo večerní představení Osvobozeného divadla. Jak se žije člověku s tak obrovským potenciálem a zároveň tak výrazným tělesným handicapem? Jaroslav Ježek, dle slov Wericha, "slabozrakostí maskoval svou slepotu". Ježek nepřiznával, že nevidí, ale viděl méně, než kdokoliv tušil. Podívejte se do jeho hlavy a zjistíte, jak asi fungoval jeho vnitřní zrak. Kdo zvítězí? Slepota? Láska? Ambice? Strach?... Souboj uvnitř člověka, souboj, který každý zná.
     Hra získala 3. místo při udílení Cen Evalda Schorma za rok 2009.

„Hravá a krvavá fantazie ne zrovna sentimentální dívky.“ Bohémská malířka Frida Kahlo se vrací z Paříže, kde měla úspěšnou výstavu, do New York City. Je po nemoci, došly jí opiáty, kterými tiší své bolesti, je unavená a nemá peníze. I tak se ale snaží přimět vychytralého recepčního hotelu, aby jí léky sehnal na černém trhu. Na hranici mezi vnímáním a abstinenčním blouzněním se Fridě první zjevuje její alter ego, Frida druhá – Riverová, žena toužící po teplu domova, a její věčně hladový manžel: proutník Diego Rivera (ten po celou dobu hry nepromluví jediné slovo, pouze by měl jíst). Pro obě dvě Fridy začíná nelehký proces akceptování té druhé, sebepřijetí. Fridy se skrze reminiscence, vzpomínky a své představy o štěstí dostávají do konfrontace základních životních priorit – Chci být nezávislou osobností a umělkyní a nebo součástí rodiny ovšem s nutností podřídit pak své ambice jejímu fungování? Během čtyřiadvaceti hodin se v hotelu Chelsea Frida první zmítá mezi snem a realitou. V pokoji 311a ji obskakuje mladičká pokojská, kterou natruc Fridě druhé svede, pomiluje se tu a nadobro rozchází se svým milencem – fotografem Nicolasem Murayem, vytáhne druhou nemalou zálohu od vydavatelky módního časopisu Vanity Fair paní Clare Boothe Luce, pro kterou později namaluje skandální obraz Smrt Dorothy Hale, a nakonec získá i ony vytoužené tišící prostředky, aby si je s Fridou druhou u konce svých sil rozdělily, polkly a jedna druhé schovaná v náručí se usmířily. Bolest mizí, Fridy usínají, možná navždy a možná taky ne.
     Hra získala 3. místo při udílení Ceny Evalda Schorma za rok 2009.

   Zdánlivě banální životní situace glosované s nadhledem, přehledem, humorem i pochopením, neboť všichni je dnes a denně prožíváme - i když bychom možná raději nechtěli.
   On a ona se znají už dlouho a oba dva jsou zadaní. V opilosti mezi nimi přeskočí jiskra a domluví se na nezávazném sexu. Ona to celé důkladně připravuje se svou kamarádkou. Jede s ním do bytu jeho matky, kde mimochodem bydlí přes prázdniny i jeho bratranec. Ona si myslí, že dokáže natolik kontrolovat své emoce, aby zůstalo jen u toho sexu, on to moc neřeší. Jednou nocí to ale neskončí, ona postupně propadá přesvědčení, že by mohlo jít o vážný vztah, v čemž ji podporují zprávy sms, které si navzájem píší během její zahraniční cesty. Přestává myslet realisticky, upíná se na představu nového vztahu, plánuje životní změny – i přes varování své kamarádky – a taky si zapomene vzít druhou pilulku proti otěhotnění. Po návratu z ciziny za ním jede na skautský tábor, kde mu nabídne jednak možný vztah a za druhé mu odhalí možnost svého těhotenství. Z něj se najednou stává zmanipulovaný hošíček, vyčítá jí její neženskou přímost, je hrubý, obviňuje ji a dává zodpovědnost za vše, co se stalo, nakonec se jí spontánně ptá, zda by si ho vzala. A je to ona, kdo ukončuje celý vztah. Cestou domů potkává na autobusové zastávce jeho bratrance, společně si zakouří a on se vyjadřuje v tom smyslu, že by s ní rád navázal vztah. Ona odmítne. On ji zprávou sms zve na své narozeniny, lituje, že vše skončilo. Ona se před okny baru, kde on opilý slaví, setkává se svou kamarádkou, udobřují se, smějí se a ona odhaluje zprávu, že těhotná není. Prostě jsou.

   Pátek o desáté je vysvobozující heslo dvojice, jež se každý týden vyráží bavit na taneční párty. „Hra o utíkání. Před životem. Před samotou. Před sebou“, jak zní autorčin podtitul, nahlíží svět mladých lidí hlediskem strachu z partnerského zklamání, ale také ze sebepřijetí. Tragikomická hra proniká do absurdního partnerského vztahu homosexuálního Tomyho a heterosexuální Riny, založeného na jistotě, že jeden druhého neopustí a nezraní. Pouto sourozenecké či přátelské lásky, začne být narušováno přirozenými vetřelci mužského pohlaví, proti kterým se oba musí chránit. Zdánlivě banální situace, spočívající v odmítnutí společného pátečního flámování, pak rozpoutá konflikt, dokládající nesmyslnost takto pojatého svazku.
   Hra o tápání, o odvaze přijmout svou identitu, o panickém strachu ze skutečného života, ale také o přátelství a schopnosti či neschopnosti vyrovnat se s událostmi v minulosti. Pátek o desáté je rozhlasová hra, autorka v nejbližší době plánuje vytvořit její divadelní verzi.
   Hra získala Cenu Evalda Schorma za rok 2009.

   V jednom městečku bydlí hezký chlapec jménem Patrik. Ten chlapec má rád růžovou, rád se fotí a miluje Madonnu. Maminka hodně pracuje, ale jeho tatínek ho má naštěstí hodně moc rád. Jednou ale Patrik sedne na vlak a dojede až do Prahy. A protože to je opravdu moc hezký chlapec, brzy si najde spoustu kamarádů a začne si říkat Paris. Paris se stane největší hvězdou klubu Lollipop. Všichni ho milují, on nemiluje nikoho. Pak ale přijde Robert a všechno je jinak. Paris je s Robertem moc šťastný, ale všechno jednou končí. A když pak Paris znovu vstoupí do víru Lollipopu, jeho sláva je pryč. Na trhu náhle už nic neznamená, nahradili ho jiní, krásnější, zářivější a bezohlednější. Paris se ale nevzdává a uspořádá svou velkou, nezapomenutelnou párty…
   Divadelní hra pro „hejno buzen, párek lesbiček a jednu čivavu“ nahlíží svět mladých „moderních“ lidí uzavřených /nebo schovaných?/ v trendy světě diskoték a nekonečných večírků, které svými neony, barvami a chemickým veselím dokážou umně nahradit skutečný život. Zabývá se tématy jako hledání vlastní identity, neschopností dospět, touhou někam patřit „Je přece nutné být trendy a in! Ale co se stane, když vyjdete z módy?“
     Hra byla získala Cenu Evalda Schorma za rok 2009.

Ústřední téma hry se týká velmi současných společenských problémů jako sledování přes různé pozorovací prostředky (bezpečnostní kamery, GPS, mobily atd.), či vytváření atmosféry strachu. Ve hře se postavy – oponenti a stoupenci režimu – navzájem sledují. Tato atmosféra stálého strachu však v postavách způsobuje vážné poruchy identity a chování. Anebo jsou to jenom herci v televizním seriálu? Nebo lidé z nějaké reality show? A kdo vlastně sleduje ty, co sledují? Kdo sleduje nás? Toto drama ve dvaceti dvou krátkých scénách reprezentuje svět, kde je realita od fikce k nerozeznání a kde jsou politika a zábava vzájemně pevně propleteny.

Io e Te je moderní pohádka o setkání starého muže Iovina (Io) a jeho mladé ošetřovatelky, rumunské imigrantky Terezy (Te) v Itálii. Žijí spolu v malém bytě na periferii města a vypráví si své sny a nerealizovaná přání. Mezi každodenními povinnostmi a pravidelnými injekcemi se střetávají dvě různé generace a kultury.
Role ošetřovatele a pacienta se otočí v momentě, kdy Tereza zjistí, že má rakovinu…

Hra získala v roce 2004 cenu za nejlepší italský divadelní text Premio Vallecorsi a v témže roce byla otištěna v prosincovém čísle časopisu Hystrio.

Hra je strukturována jako klasický Hollywoodský romantický seriál, dva spolubydlící muži, dvě spolubydlící ženy. Poté, co se Mark párkrát vyspí s Rose, narazí v kuchyni na její spolubydlící Cassie. Cassie je však feministka, která ho, zdá se, hned prokoukne. Mark se jí začne dvořit a ona mu nakonec podlehne. Rose se seznamuje s Markovým spolubydlícím Timem, který se do ní postupně zamiluje. Autorka do hry vměšuje typické prvky „divadelní“ romantické komedie, tím ale příbuznost s romantickou komedií končí. Rose je ve skutečnosti psychicky narušená, má dluhy a sní o dokonalém životě. Tyto touhy přenese do vztahu s Markem, který je naopak povrchní a lehkovážný jak k její pocitům tak ke vztahům všeobecně. Tim se vyrovnává se smrtí své babičky ale také s pocitem nedůležitosti, jelikož s univerzitním diplomem z filosofie pracuje ve fast-foodu. Cassie je emancipovaná žena, která nechce muže nenávidět. Podlehne však Markovi a tak se její nenávist ke všem mužům vrací jako bumerang. Coolness drama, u nějž se divák nejdřív směje, a pak odvrací oči.

Hlavní postavou intimní a poetické hry Sabine Revillet je malá holčička Delfína, která žije sama se svou matkou. Matka ji týrá, a aby holčička unikla jejím úderům, rozpůlí se ve dví: na Delfínu a Karine. Sestra Karine je imaginární postava, nechtěná sestra, stojící ve stínu Delfíny. Delfína takto dává najevo svou touhu po lásce, obdiv ke své matce, ale také je to pro ni způsob, jak uniknout násilí.

Na křídlech fantazie je hra o dětském světě a fantazii, díky které děti unikají ze světa dospělých. Autorka zkoumá téma rodinného násilí nejenom na základě rozdílu reality a fantazie, ale také staví do opozice jazyk dospělý s jazykem dětským a jazykem poetickým.