Osm zaměstnanců navzdory přísnému zákazu hekticky kouří na střeše mrakodrapu. V dusivé atmosféře velkoměsta, kde už léta nepršelo, si jeden na druhého musí dávat pozor. Něco se totiž děje. Helikoptéry se řítí z nebe na zem, čas od času se některý kolega vrhne dolů do vzduchoprázdna, fata morgána kreslí své vlnící se obrazy... Mezi obláčky dýmu, tlachy sekretářek a zemětřesením v hierarchii podniku, který obývá jednotlivá patra mrakodrapu, se vznáší jediná hlavní otázka: Zaprší? Nezaprší?

 

V Jedlíkově je neděle a to je den lenošení.A nebo soutěžení?Ano, soutěží se o nejlepší pohádku - HRNEČKU VAŘ,OTESÁNEK,MARCIPÁNOVÁ MARCELKA. Soutěží paní Manda,Tonda Bůček a Anča Mlsná. Jediným porotcem je král Jedlík Veliký. Pohádkový festival je zahájen knedlíkovou hymnou a výherce je po zásluze odměněn. Veselá pohádka, ve které si zahraje např. i Hrnec, Pánvička a Sklenička je určena dětem od tří let.

Nedávno ovdovělá mladá lékařka Ester, manželskou rutinou znavený učitel autoškoly Karel a „životem podvedený“ Zdeněk. To jsou hlavní postavy jevištní adaptace prózy v současnosti nejčtenějšího a nejvíce překládaného českého spisovatele Michala Viewegha, jejichž osudy se v závěru překvapivě propojí v jeden příběh. Zmínění „hrdinové“ a jejich blízcí jsou na každém kroku doprovázeni a sledováni zvláštní nadpozemskou čtveřicí – poněkud netradičními anděly Jofanielem, Hachamelem, Nith-Haiahem a Ilmuth, kteří jsou i průvodci této „svižné story o lidech, andělích a umírání“, jak ji nazval sám autor. Michal Viewegh je populární tvůrce mnoha bestsellerů, podle jeho knih bylo natočeno několik filmů. Jeho dílo je přitažlivé zejména tím, jak výstižně, často s humorem a lehkým nadhledem postihuje naši realitu, jak poutavě umí líčit vztahy a „všední dny“. Je výtečným pozorovatelem. Jeho příběhy jsou zábavné a srozumitelné, v postavách jeho hrdinů se často „najdeme“. To vše platí i o Andělích všedního dne. Viewegh se nebojí otevřeně hovořit o choulostivých a intimních tématech, včetně sexu. V tomto díle se zabývá mj. i otázkou víry, ústředním motivem je smrt a umírání. Navzdory tomu, že protagonisty příběhu spojuje tak či onak toto smutné téma, není třeba propadat pocitu beznaděje. Naopak, Andělé všedního dne přinášejí mnoho očistné energie. Stačí si uvědomit, že „štěstí je čas“ - jak to říká jedna z hlavních postav. Nikdo z nás neví, kolik dnů má vyměřeno, je tedy škoda zapomínat na lásku a laskavost. Dramatizaci novely Michala Viewegha vytvořil Dodo Gombár pro Městské divadlo Zlín, kde měla světovou premiéru v prosinci 2008.
   Specifická forma Gombárovy dramatizace spočívá v omezení dialogů na minimum, zdůrazňuje vnitřní promluvy a téměř schimmelpfennigovské vnější popisy děje. Výsledkem oněch samomluv či zpovědí však není nějaký brechtovský odstup, naopak – koncentrací na jedinou postavu se dosahuje účinu, jaký by se použitím »standardní« konverzace zřejmě nedostavil. Metoda má nadto i symbolický význam: niterné monology postav na trvale zaplněném jevišti ukazují na neschopnost vzájemné komunikace, z níž pramení neporozumění a bezradnost ve zlomových chvílích života. Tehdy přichází čas oněch zvláštních bytostí, vyslanců »dobra, jehož síly jsou omezené«. Ač jsou zváni anděly a nadáni nadpřirozenými schopnostmi, je jejich chování a uvažování velmi lidské – včetně pochyb o smyslu drobných laskavostí, jež poskytují lidem před smrtí a jež se začasté minou účinkem.  (Marcel Sladkowski, DN)

Mladá dívka Karolína se rozhodne spáchat sebevraždu přímo v den své svatby. Postupným rozplétáním děje se začínáme dozvídat, jaké důvody ji k tomu vedou. Jedním z nich je zoufalá snaha odpoutat se od svých vlastních rodičů, kteří stále žijí duchem minulosti a nedokáží se smířit se skutečností, která nastala po politických změnách koncem osmdesátých let. Karolina se snaží najít si své vlastní místo v životě, ale místo seberealizace naráží na tvrdou realitu současného světa. Také její přátelé se rekrutují ze skupiny lidí, která má k představám o řádném životě velmi daleko. Z jejího budoucího manžela a obdivovaného podnikatele se nakonec vyklube drogový dealer. Díky nečekanému těhotenství ani nemůže vycouvat z tohoto vztahu.
   Mladá polská spisovatelka Magda Fertacz ve své hře spíše naznačuje a klade otázky, než aby se na ně snažila dát jednoznačnou odpověď. Tón konfrontace generace, která zažila socialismus, s generací, pro kterou je tento společenský systém snad jen už pouhou stránkou v učebnici dějepisu, dává hře další zajímavý rozměr. Pro starší generaci text nabízí pohled do problémů, o nichž možná neměla ani tušení, pro mladou generaci zase pohled do možná důvěrné reality nebo do absurdního vidění naší současnosti.
   Hra měla premiéru v Divadle Laboratorium ve Varšavě v roce 2005 a prakticky ihned byla přeložena do řady evropských jazyků. O první zahraniční uvedení se postaralo Kazaliště Lutaka v bosenském Mariboru (2008), které následovala inscenace v Divadle Tmuna v izraelském Tel-Avivu (2009). Formou scénického čtení seznámil s touto hrou své diváky i Teatr Stary v Krakově a Divadlo Tuatern ve Stockholmu. Překlady této hry byly publikovány tiskem v Rusku a Bulharsku.

Jeden z nich sleduje pravidelně předpověď počasí na dvojce. Možná kvůli té hlasatelce, co má tak krásný prsa. Ale spíš kvůli jejím rtům, něco mu připomínají… přihrávku Johana Cruyffa v zápase z 3. dubna 1973… obrana čeká, že půjde do vápna, ale on se obrací a načechraným pasem ze 43 metrů posadí míč na nohu nabíhajícího Ruddiho Krola…
   Ten druhý zase často sní o postranních rozhodčích. Seřadí je dole na hřišti a pokládá jim záludné otázky, například: „Kdy dostal Stravinsky inspiraci složit Symfonii o třech větách?“ A když neodpoví, musí mu zahrát Symfonii o třech větách píšťalkama, nejdřív v b moll, pak s křížkama, a přitom musejí šedesátkrát oběhnout hřiště.
   Námět hry Fanoušci je nápadně jednoduchý: dva samotáři, nezaměstnaní muzikanti rozprávějí o fotbale. Fotbal je jediný smysl jejich bytí a nejdůležitější důvod jejich setkání. Vtipně propletené monology o malých životních radostech alegorickým způsobem vyjadřují touhu po změně. Stejně jako jiní lidé si přejí zvrátit chod událostí, v tomto případě výsledek utkání, ale zůstávají pouhými bezmocnými pozorovateli. Jejich jediné útočiště je fotbal.. I když jejich tým nikdy nevyhraje.

Malý Christo a jeho tatínek mají problémy s budíkem. Nikdy je nevzbudí včas, a tak do školy přijdou vždycky pozdě. Aby paní učitelku Stelu potěšili, vymýšlejí si nejrůznější příběhy, které se Christovi ráno staly. A tak jednou zakopl o sedmikrásku, která mňoukala jako malé koťátko, podruhé ho unesl obrovský zeleno-modrý motýl s oranžovými skvrnami do motýlího státu, jindy ho před školou obklopil celý indiánský kmen v čele se starým náčelníkem, který měl na uších a na nose stovky náušnic. Slečna Stela a pan ředitel se zlobí, vždyť škola vyžaduje pevnou disciplínu. Ale co to? V rádiu hlásí, že se ve městě objevila sedmikráska, která mňouká, radnici navštívil vyslanec motýlího státu a po ulicích táhne indiánský kmen. A proč ne? Vždyť jinak by tady byla taková nuda. A tak nakonec ředitel zpívá tak mocně, až je z toho potopa, slečna Stela uprchne s námořníkem, který se svou flotilou přistál v její vaně a tatínek vzpomíná, jak to všechno začalo. To bylo tehdy, kdy se mu z hodin ztratila jeho kukačka. Byla nejkrásnější na celém světě, pera měla ve všech barvách duhy a oči pestré, jako mapa světa. Vždyť kukačky jsou k tomu, aby létaly, a ne aby seděly v hodinách.

Komedie, oceněná v roce 2009 v literární soutěži Teatru Powszechnego v Lodži, pojednává o osudech ztracené generace, která prožila mládí za dob totality a zralý věk již v dobách budování demokratické společnosti. Sám autor ji označuje za „komedii pro dospělé“.
   Anonymní osoba, označená autorem prostě jako mrtvola, rekapituluje v den svého odchodu z tohoto světa celý svůj život. Život, který byl poznamenán autoritativními rodiči, ubohými možnostmi dělat kariéru v sešněrované totalitní společnosti, která nabízí růst jedině za cenu spolupráce se Státní bezpečností. Zoufalé vyhledávání sexuální saturace v prudérních dobách, kdy odhalené ňadro ženy znamenalo pornografii, těžké hledání svého místa v nových demokratických poměrech, neschopnost vyrovnat se s okolnostmi, které lidskou bytost obklopují, zoufalá snaha nalézt novou identitu alespoň ve víře v Boha, to jsou témata, která autor tvůrcům jen tak lehce „nahazuje“ k dopracování a k domyšlení.

Max má podezření, že je mu jeho žena nevěrná. A navíc má asi v ruce i důkaz. Tajemnou nahrávku z dámského večírku, který se konal kdesi uprostřed lesů. Tři mladé ženy tu vymyslely plán. Plán, jak se pobavit a přitom být prospěšné. Charitativní akce s názvem „Zachráníme svět – teď hned“ spočívá v pečení buchet pro ty, kteří to potřebují. Jak těsto kyne a alkohol v krvi žen stoupá, dochází jim, že v téhle kuchyni není něco v pořádku. Nejnovější hra Radmily Adamové vznikla pro Český rozhlas, kde bude mít premiéru v roce 2010. Radmila Adamová žije od roku 1995 v Brně a soustavně se zabývá divadlem. Je absolventkou Vyšší odborné školy informačních a knihovnických služeb, vystudovala obor teorie a historie divadla na FF MU v Brně. V letech 1998 až 2003 působila jako autorka, režisérka a scénická výtvarnice souboru M+M, inscenovala vlastní experimentální texty, například Jeden den Josefíny, Gloria, monodrama Pan Bu. Od roku 2005 je zastupována agenturou Dilia; věnuje se intenzivně dramatické tvorbě: Holky Elky, Little Sister, (Come On) Let´s Play (Everybody). Její hry byly uvedeny např. v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti a v Divadle LETÍ. Osobitým způsobem reflektuje pozici ženy v kontextu současné mediální kultury. Za hru Holky Elky získala Adamová Cenu Evalda Schorma.

Alenka pro dospělé? Alenka ve světě erotiky? Alenka feministka?
    Autoři krátkého monologu na motivy Carrollova dobrodružného příběhu pro děti nám představují dospělou Alenku, která však nepostrádá charakteristický údiv, ani dětskou naivitu. Okolní svět, v němž zpočátku bezstarostně skotačí, je však jiný. Vládne v něm sexuální chtíč a Alenka se stává objektem touhy králíka s cylindrem, opice, prasátka, erotického psa nebo vilného stromu, který ji osahává svými větvemi.
    Zachrání ji až tajemný rytíř Petrus Bosch na koni, který ji odveze na své sídlo – do továrny, kde Alenka na montážní lince podstoupí operaci na vylepšení svého psychofyzického stavu. Zbaví se pocitů méněcennosti, komplexů či dědičných vzruchů a získá například sebevědomí, rozvinuté schopnosti samostatného uvažování nebo automatické zajištění dělohy s přídavným sebeuspokojením vaječníků. K dokonalosti stačí už jen perfektní make up, krásné šaty a značkový parfém, aby se z Alenky stala moderní emancipovaná a okouzlující dáma.
    Hra klade do kontrastu svobodu a přirozenost s diktovanou představou ideálu dnešní doby.

   Anna, dvaadvacetiletá žena v domácnosti a jedna z alespoň trochu vzdělaných lidí ve zdejší vesnici, věčně opilí střelci, Předseda (šerif), posedlý přáním udělat něco užitečného, Ten-kdo-poslouchá-spící, šaman-gynekolog, který věří, že modrý plamen spasí vesnici a Lena, místní prostitutka, která se snaží vnitřně očistit. To jsou protagonisté Klavdijevovy hry Anna, westernu na ruský způsob ve stylu Quentina Tarantina a zároveň podobenství s tragickým koncem.
   Anna se v osmnácti letech vydala stopem na rockový festival a ocitla se v podivné vesnici nedaleko Moskvy, která je odříznutá od zbytku světa. Lidé zde žijí podle vlastních zákonů, tzv. Kodexu Otců (kombinace Domostroje a pravidel Divokého západu). Věčně opilí střelci se potulují po vesnici s koltem za pasem, často někdo z nich skončí s kulkou v hlavě, vysedávají v místním lokále, brání vesnici před sousedy kanibaly a mlátí své ženy opratěmi. Ženy poslušně čekají doma a starají se o to, aby vždy přivítaly muže prostřeným stolem a pořádkem v domě. Děti si hrají s vystřelenými patronami a v obchodech se prodává jenom střelný prach a lančmít. Nikdo nesmí vesnici opustit. A k tomu všemu začne ve vsi řádit žhář…
   Překlad hry získal 2. místo při udílení Ceny Evalda Schorma za rok 2009.