Postarší manželský pár dostane při příležitosti výročí svatby od své dcery dárek: prodloužený víkend v luxusním hotelu. Již od prvních okamžiků však mají v hotelu potíže. Nedokáží se dostat do svého pokoje, marně hledají klíče a zámek, až teprve trpělivý Recepční jim předvede, že dveře se otevírají plastickou kartou, kterou se také rozsvěcuje. Namísto nabídnuté luxusní večeře manželé raději pojídají donesené jídlo a teprve po ujištění, že wellness služby jsou v ceně, se dávají Recepčním přemluvit k návštěvě hotelového bazénu. Netuší, že nejsou v pokoji sami. Pod postelí se schovává téměř úplně nahý muž, který trávil ve stejném pokoji předchozí noc se svou milenkou, a málem jej s ní přištihl její manžel. Milenka jeho oblečení uschovala do odpadkového koše, a když s manželem pokoj opustila, uklízečka koš s oblečením odnesla… Z téměř nahého muže se vyklube poslanec vládní strany, který má být druhého dne jmenován ministrem, pokud ovšem najde způsob, jak se z pokoje do vzdáleného hlavního města vůbec dostat. V okamžiku, kdy se manželský pár vrátí z procedur, je muž po delší chvíli nucen svůj úkryt pod postelí opustit a ke všemu se přiznat. Postarším manželům se však vůbec nechce nezvanému hostu pomáhat, zvláště když přichází Recepční s občerstvením a skoro nahý muž jej přesvědčuje, že byl manželským párem pozván ke společnému intimnímu večeru. Teprve když manželům slíbí dobře placená místa pro jejich děti na svém ministerstvu, manželé mu půjčí boty a oblečení a pomohou mu dostat se z hotelu, a pak v něm v poklidu stráví zbytek víkendu. Budoucí ministr ovšem netuší, že přeochotný Recepční, který celou trojici vzorně obsluhoval, pracuje pro konkurenční politickou stranu a budoucího ministra tajně fotografoval nejenom s postarším manželským párem…

Ironickou politickou komedii s úspěchem uvádí varšavské divadlo Teatr Druga Strefa.

ITI je mezinárodní nevládní divadelní organizace registrovaná v UNESCO, jejímž cílem je podporovat mezinárodní výměnu v oblasti teoretických znalostí i praktických zkušeností v divadelním umění a kulturní advokacie. ITI byl založen v roce 1948 v Praze a zastřešuje následující profesní divadelní organizace: Asociace nezávislých divadel, Asociace profesionálních divadel, Cirqueon, Česká organizace scénografů, divadelních architektů a techniků, Česká střediska Mezinárodní loutkářské unie, Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež, Mezinárodní federace pro divadelní výzkum a Mezinárodní společnosti knihoven a muzeí divadelního umění, Sdružení českých divadelních kritiků, Herecká asociace, Institut umění – Divadelní ústav, Jednota hudebního divadla, Taneční sdružení ČR, Teatrologická společnost a Vize tance. Členství v ITI je organizováno formou národních středisek, v současné době operují národní střediska v téměř 100 zemích světa.

České středisko ITI spravuje Institut umění – Divadelní ústav. Oslavy letošního 70. výročí se v průběhu roku 2018 konají po celém světě, v ČR si jeho založení připomeneme ve dnech 17. - 18. 9. 2018 u příležitosti zasedání Výkonného výboru ITI.

Simon McBurney, Spojené království

Herec, dramatik, režisér a spoluzakladatel Théâtre de Complicité

Půl míle od břehů Kyrenaiky na severu Libye leží velký skalní převis, osmdesát metrů široký a dvacet metrů vysoký. V místním nářečí se mu říká Haua Fteah. Roku 1951 prokázal rozbor uhlíku, že tu člověk žije nepřetržitě už 100 000 let. Mezi odkrytými nálezy byla i kostěná flétna stará 40 až 70 000 let. Když jsem se o tom jako kluk doslechl, zeptal jsem se otce: „Oni měli hudbu?“ Usmál se na mě.

„Jako všechna lidská společenství.“

Byl to původem Američan, historik se zaměřením na pravěk, vůbec první, kdo na Haua Fteah v Kyrenaice kopal.

Je pro mě velkou ctí a potěšením, že zastupuji Evropu na letošním Světovém dni divadla.

Roku 1963, kdy nad světem visela bezprostřední hrozba jaderné války, řekl můj předchůdce, velký Arthur Miller: „Když mám psát v čase, kdy mají diplomacie a politika tak strašně krátké a slabé ruce, musí úděl spojování lidské společnosti nést citlivé, byť někdy dlouhé objetí umění.“

Význam slova drama se odvozuje od řeckého „dran“, tedy „dělat“… a slovo theatre pochází z řeckého „theatron“, tedy doslova „místo na dívání“. Místo, kde se nejen díváme, ale také vidíme, vnímáme, chápeme. Před 2400 lety navrhl Polykleitos mladší velké divadlo v Epidauru. Vejde se do něj až 14 000 lidí a akustika je v tomhle divadle pod širým nebem omračující. Škrtnete-li uprostřed jeviště sirkou, je to slyšet na všech čtrnácti tisících místech. Jak bylo v řeckých divadlech obvyklé, při pohledu na herce bylo vidět i na krajinu za nimi. Nejenže se tak propojovalo několik prostředí, obec, divadlo a příroda, ale také se tu propojovaly časy. Hry znázorňovaly děje dávných mýtů v současnosti a zároveň jste mohli za hranicemi jeviště pozorovat, co vás čeká v budoucnu. Příroda.

Jedno z nejpozoruhodnějších odhalení, která přinesla rekonstrukce shakespearova londýnského Globu, má také co do činění s tím, co vidíme. Má co do činění se světlem. Jeviště i hlediště jsou osvětlené stejnou měrou. Herci a diváci se vzájemně vidí. Neustále. Všude, kam se podíváte, jsou lidé. A následkem toho si uvědomujeme, že velké monology, řekněme, Hamleta nebo Macbetha nebyly pouhým soukromým rozjímáním, nýbrž veřejnou debatou.

Žijeme v době, v níž je těžké vidět jasně. Obklopuje nás tolik fikce jako nikdy dřív v celých dějinách. Každý „fakt“ se dá zpochybnit, každá vyprávěnka se hlásí o naši pozornost coby „pravda“. Jedna fikce nás obklopuje neustále. Ta, která se nás snaží rozdělit. Oddělit od pravdy. A jednoho od druhého. Abychom se rozloučili. Lidy od lidí. Ženy od mužů. Lidské bytosti od přírody.

Ale tak jako žijeme v čase rozdělení a roztříštěnosti, žijeme i v čase obrovského pohybu. Víc než kdy jindy v celých dějinách jsou lidé v pohybu. Často prchají. Jdou, plavou, když je třeba, migrují, a to po celém světě. A tohle je jen začátek. Odpověď, jak víme, byla zavřít hranice. Stavět zdi. Blokovat. Izolovat. Žijeme v tyranském světovém řádu, který má za měnu lhostejnost a za kontraband naději. A součástí téhle tyranie je i kontrola nejenom místa, ale i času.

Čas, v němž žijeme, se vymyká přítomnosti. Soustředí se na nedávnou minulost a blízkou budoucnost. Tohleto nemám. Tohle si koupím.

Teď jsem si to koupil, takže potřebuju další… věc. Dávnější minulost je zamlžená. Na budoucnosti nesejde.

Mnoho lidí říká, že nic z toho divadlo nezmění nebo změnit nemůže. Ale divadlo nezmizí. Divadlo je totiž místo, jsem v pokušení říct útočiště. Kde se lidé scházejí a okamžitě tvoří společenství. Vždycky to tak bylo. Divadla jsou tak veliká, jako první lidské společnosti, od padesáti duší po čtrnáct tisíc. Od nomádské karavany po třetinu starověkých Athén.

A protože divadlo existuje jen v současnosti, zpochybňuje také tohleto katastrofální vnímání času. Přítomná chvíle je vždycky předmětem divadla. Jeho smysl se utváří ve společném aktu mezi hercem a publikem. Nejenom tady, ale i teď. Bez hercovy hry by publikum nemohlo věřit. Bez důvěry publika by představení nebylo úplné. Společně se smějeme. Jsme dojatí. Vydechneme anebo zděšeně mlčíme. A v takové chvíli skrz drama objevíme nejhlubší pravdu: že to, co jsme pokládali za nejprivátnější dělítka mezi námi, limity našich vlastních individuálních vědomí, je také bez hranic. Je to něco, co sdílíme.

A nelze nás zastavit. Každý večer se znovu objevíme. Každý večer se herci a diváci sejdou a sehrají totéž drama. Protože jak říká spisovatel John Berger: „Hluboko v povaze divadla je dojem rituálního návratu“, proto to vždycky bylo umění těch, kteří o všechno přicházejí – a to jsme kvůli onomu rozpadání světa všichni. Kde jsou herci a diváci, tam se budou hrát příběhy, které nelze vyprávět nikde jinde, ať už v operních domech a divadlech velkých měst, nebo v táborech migrantů a uprchlíků v severní Libyi a všude po světě. Jako společnost nás toto hraní bude vždycky poutat dohromady.

A kdybychom byli v Epidauru, mohli bychom vzhlédnout vzhůru a podívat se, jak to všechno sdílíme s širou krajinou. Že jsme vždy součástí přírody a před tím nemůžeme utéct, zrovna tak, jako nemůžeme utéct z planety. Kdybychom byli v Globu, viděli bychom, jak zdánlivě privátní otázky jsou předkládány nám všem. A kdybychom před 40 000 lety drželi onu kyrenaiskou flétnu, chápali bychom, že minulost a současnost jsou nedělitelné a že řetězec lidského společenství nemohou tyrani ani demagogové nikdy přetnout.

* * *

Simon McBurney je herec, dramatik a režisér, jeden z nejvlivnějších divadelníků dneška. Společnost Complicite (dříve Théâtre de Complicité) spoluzaložil v Londýně roku 1983 a od té doby spolupracuje se stálým týmem herců, dramatiků, scénografů i produkčních. Vedle původní tvorby inscenoval řadu skvělých her od významných dramatiků (mj. Beckett, Brecht, Bulgakov, Durrenmatt, Ionesco, Daniil Charms, Arthur Miller, Bruno Schulz, Shakespeare či Ruzzante), ale také často adaptuje velká literární díla. Například jeho adaptace Mistra a Markétky (2012) byla hlavní inscenací na festivalu v Avignonu, a naposledy adaptoval a režíroval Zweigovu Netrpělivost srdce (2016) ve spolupráci s berlínskou Schaubühne.

Celé znění všech poselství naleznete v příloze.

Élektra byla dcerou bájného vojevůdce Řeků v trójské válce, Agamemnóna. Její příběh, završující spletitou a krvavou historii rodu Átreovců, inspiroval vznik řady uměleckých děl od antiky až do současnosti.  

Sofoklova tragédie se odehrává v Mykénách sedm let po Agamemnónově hrůzné vraždě, kterou spáchala jeho manželka Klytaiméstra se svým milencem Aigisthem. Élektra nepřestává lkát po zemřelém otci, je však osamělá ve svém žalu i odporu proti vrahům a uchvatitelům trůnu, kteří ji ponižují a utlačují. Na rozdíl od sestry Chrysothemis, která ji nabádá přijmout svůj úděl a podrobit se mocným, není schopná kompromisu či přetvářky a stahuje se raději do izolace; touží jen po návratu bratra Oresta, který by pomstil otce a vrátil jí i Mykénám svobodu a důstojnost. Pro Klytaiméstru je dceřin odpor a synův návrat z vyhnanství noční můrou, a proto uvítá jako osvobození náhlou zvěst o synově smrti i následné zoufalství Élektry. Nikdo však netuší, že jde o lest - Orestés se tajně vrátil do Mykén, aby podle pokynu božské věštby pomstu uskutečnil. Dá se Élektře poznat a s její pomocí zabije matku i Aigistha.

Lidské vášně a city se po staletí nemění, určité činy však v různých dobách získávají tu kladné, tu záporné znaménko. Dva a půl tisíce let od svého vzniku Sofoklovo drama provokuje stále aktuálními otázkami, například jak čelit zpupné moci či zda je možné násilím ukončit násilí a nastolit spravedlivý řád…

Hru s pomocí filologického překladu Aleny Sarkissian nově přeložila Hana Burešová a upravil Štěpán Otčenášek.

(Při uvedení v Divadle v Dlouhé 2018 – 6 ž, 3 m, lze však provést i celkovém v počtu 5 herců.)

Žena se ocitne u své šéfové doma. Snaží se chovat slušně, ale náhle se k ní ostatní začnou chovat jinak, protože pochází z Jugoslávie… tedy z Mexika… vlastně možná z Polska… a nebo možná není vůbec cizinka? Pokud ale je, tak se jí musí pomoci, a to zásadně! Žena si neví příliš rady. Poslední autobus už bohužel odjel, ale i kdyby neodjel, tak za dveřmi čeká Kenny, hodný pes, který útočí jen na zlé lidi.

Hra o tekuté identitě, která v případě přehnaně dobrého úmyslu nehraje žádnou roli.

Vítězný text soutěže o nejlepší krátkou divadelní hru na téma „Láska“ pořádanou Václav Havel Library Foundation New York (2018).

Děj hry se odehrává ve sborovně školy v malém městečku kdesi v Čechách, které má na pozvání starostky navštívit europoslanec Škaloud. Omylem dochází k záměně a za europoslance je považován drobný zlodějíček, který dokáže nastalou situaci dokonale využít.

Groteska o výživě lidu

“Myslíte, že někoho zajímá historie? Leda by byla obalená slaninou a nacpaná do střívka!”

Budoucnost. Lidé se rodí rychleji, než se stačí navzájem zabíjet. Mladá Ministryně výživy zná řešení. Otevírá Masoráj, nekonečnou továrnu, která maže slovo hlad ze slovníků. Po staletích snažení a strádání dochází lidstvo věčného nasycení. Konečně jsme došli dokonalosti. A co dál?

Sci-fi groteska ve třech dějstvích vychází z původní hry Egona Bondyho Ministryně výživy. Hraje se o přebujelém konzumu a nemožnosti nasytit se materií, o tom co dělá lidi lidstvem a o jejich schopnosti sebedestrukce.

Hra získala první místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2017.

Nelítostný boj rozvášněných eg o pozice a dominanci na výsluní společenského jeviště. Dramatický formát postavený na půdorysu klasické schůze společenství vlastníků bytových jednotek.

V jednací místnosti se schází skupina vlastníků bytových jednotek z jednoho domu na pravidelné schůzi SVJ (sdružení vlastníků jednotek). Program schůze je předem stanovený, ale už od počátku vznikají zdánlivě malicherné, ale o to úpornější spory mezi spoluvlastníky. V úvodu se seznamujeme s postavami (účastníky schůze) a zejména s novými vlastníky bytů, mladými novomanželi Bernáškovými a bratry Čermákovými, kteří byt zdědili po svém nedávno zesnulém otci. Paní Bernášková má brzy rodit a schůze je pro ni fyzicky téměř k nepřečkání. Osamělý starý mládenec pan Švec (52) se schůze účastní za svoji matku, která onemocněla a musela být hospitalizována v nemocnici. Schůzi předsedá paní Zahrádková (34), ambiciózní mladá žena, která se úporně snaží zvládnout svoji kariéru a péči o rodinu (s panem Zahrádkou mají tři děti). Na programu schůze jsou důležité body: stavba výtahu, který potřebují vlastníci bytů ve vyšších patrech, a odprodej půdních prostor, prostřednictvím kterého by bylo možné získat zoufale chybějící finanční prostředky nezbytné zejména pro opravu rozvodů plynu v domě, které jsou v havarijním stavu. Každý z těchto návrhů vyvolává ostré rozepře. Všechno vždy rozhodně a mnohdy bezdůvodně vetuje pan Kubát (64), bývalý funkcionář v Lidovém bytovém družstvu a současný vlastník tří bytových jednotek. Ostatní vlastníci různě intrikují a prosazují své vlastní zájmy. Rozumné návrhy vždy některý z nich „torpéduje“ a naopak se neustále objevují rozličné absurdní argumenty spolehlivě rozeštvávající účastníky schůze. Nemožnost jakékoliv rozumné dohody nakonec dospěje ke krizi, kdy se bezradná a naštvaná předsedkyně Zahrádková chce vzdát funkce. Jenže zbavit se funkce není tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Politický thriller s prvky krimi. Zamyšlení nad podstatou moci, vládnutí a procesu přechodu z jednoho režimu do druhého.

Je konec socializmu. I na stranických schůzích se už otevřeně mluví o potřebě integrovat do socialistického hospodářství prvky tržní ekonomiky. Události ve východním Německu a Maďarsku naznačují pohyb v politickém uspořádání východní Evropy. A v podnicích zahraničního obchodu, prognostických ústavech nebo v kancelářích státní bezpečnosti čekají na svoji šanci noví lidé. Jsou pragmatičtí, ovládají jazyky, znají – na rozdíl od svých spoluobčanů – tržní ekonomikou, mají kontakty na zahraniční podnikatele a přehled o konkurenceschopnosti domácích podniků. Po pětadvaceti letech ovládají a de facto vlastní zemi. Hra Elity se snaží podat věrný psychologický portrét lidí, kteří se během Sametové revoluce dokázali na základě svého postavení, přístupu k informacím, ale v neposlední řadě i díky svému vzdělání a znalosti jazyků jako první zorientovat v novém společenském zřízení. V jakých institucích se formovalo jejich myšlení? Jaký je jejich morální profil nebo politické přesvědčení?

Původní hra Elity byla napsána na objednávku Činohry SND.

Text je k dispozici ve slovenštině, nebo v českém překladu s úpravou pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích.