V počátcích své tvorby se Karol Sidon tematicky obracel především ke zkušenostem z původní rodiny, a tak jsou jeho první hry Páté přikázání a Cyril námětově spřízněny s novelami Sen o mém otci a Sen o mně. Avšak na rozdíl od próz, které se soustřeďují na hledání vlastní identity (autor se těžce smiřoval s tím, že už jako dvouletý ztratil otce), překračují jmenované hry rámec osobně zaujatého příběhu k obecnějšímu vystižení životních podmínek v tehdejší československé společnosti.

Předobrazem hlavní postavy hry je autorův vzdálený strýc, zatímco však skutečného Cyrila dohnalo závažné onemocnění k sebevraždě, dramatický hrdina ji nakonec nespáchá, naopak z jeho loučení se životem vytryskne bytostná potřeba být ještě na světě. Experiment se zvukovým médiem autor tentokrát vetkl do prostorově oddělených promluv (jakéhosi nepřímého dialogu mezi hrdinovým monologem situovaným na půdu a hovory jeho ženy s dalšími postavami, které se odehrávají v domě) demonstrujících vzdálenost mezi dvěma životními názory.

V inscenaci Československého rozhlasu (1967, režie Antonín Moskalyk) titulní part nastudoval Čestmír Řanda.

(Lenka Jungmannová)

Hrou Dvojí zákon se v autorově dramatice otevírá další námětový okruh – interpretace biblické, v tomto případě novozákonní mytologie. Jak název napovídá, drama pomocí Ježíšova portrétu načrtává základy křesťanského myšlení jakožto konfrontačního ke Starému zákonu. Děje se tak prostřednictvím Jidáše, který těsně po ukřižování vypráví Kaifášovi Kristův příběh. V druhé rovině děje doplňuje vyprávění sám Ježíš, zpřítomněný ve vložených retrospektivních scénách – autorově snaze ozvláštnit tentokrát víceméně tradiční formu. Drama ukazuje Krista jako člověka, který nedokázal unést, že ho vlastní lid nepřijal, a tak se dobrovolně vydal smrti, neboť doufal, že se mu podaří probudit věřící alespoň zázrakem vzkříšení. Navzdory vážné tematice, v níž má své kořeny celá západní kultura, se Sidonovi skládaným dějem a především svěžím, nepatetickým dialogem podařilo oživit mýtus natolik, že hra získala až jakýsi transcendentní rozměr. Snad proto ji premiérově uvedl nejen Československý rozhlas (v roce 1969 v režii Jiřího Horčičky), ale byla nastudována také scénicky – v Divadle pracujících v roce 1970 (režie Zdeněk Zydroň).

(Lenka Jungmannová)

V dramatu Paní Svět se autor zhlédl v postavě předsokratovského filosofa Demokrita, kterého přichází navštívit lékař Hippokrates a přivádí mu krásnou dívku doufaje, že se mu podaří vytrhnout myslitele z asketického života v ústraní. Demokritos na chvíli dívčinu kouzlu skutečně podlehne, avšak v tom se mu zjeví odporná Medúza, již nazývá Paní Svět a která jej požírá za živa, a tak se s konečnou platností rozhodne zůstat sám se svým „pomateným“ rozumem. Hra se stává filosofickou disputací mezi pragmatickým zakoušením životních radostí a skeptickým postojem ke světu. Nastudována byla v Československém rozhlase (v roce 1970 v režii Jiřího Horčičky).

(Lenka Jungmannová)

Rozhlasová hra Páté přikázání, která je zkrácenou a přepracovanou verzí Snů o Velikém pátku (literárního scénáře, který autor předložil jako absolventskou práci v oboru dramaturgie a scénáristika na FAMU v roce 1964), zachycuje složitý vztah mezi rodiči a synem. Ve hře se otec taxikář, který si přivydělává jízdami načerno, snaží po svém vzdorovat režimnímu kádrování a fízlování zaměstnanců, zatímco psychicky labilní matka trpí výčitkami svědomí a stihomamem, a tak není divu, že se dospívající Pavel pokouší vymanit z traumatického sevření nefunkční a společensky ostrakizované rodiny. Podobně jako v autobiografických próz, i v Pátém přikázání se Sidonovi podařilo formulovat neobyčejně působivý dialog, který od jakoby autentické řeči přechází až k jakémusi proudu vnitřního vědomí.

Rozhlasové specifikum díla autor ještě zdůraznil principem „rozhlasu v rozhlasu“, když nechal rodiče seznat synovy názory během vysílání rozhlasového rozhovoru, který s ním natočili ve škole. Život ve lži, zaviněný neustálým kontrolním tlakem systému na profesní i soukromý život občanů a viděný nezaujatýma očima mladého kluka, se tak odhalil v nejcitlivější chvíli, kdy si pyšní rodiče chtěli poslechnout potomka, a zároveň tou nejdrsnější formou – syn své výhrady nesdělil rodičům, nýbrž adresoval je rovnou celé zemi. Touto jemnou finesou Sidon trefně zobrazil rozpad rodinných a společenských hodnot v socialistických poměrech.

Hru nastudoval Československý rozhlas v roce 1966 v režii Vladimíra Semráda.

(Lenka Jungmannová)

Ve hře Samotka spojil autor motivy z předchozích her (Páté přikázání a Cyril) – motiv generační a motiv umírání. Spor těžce nemocného starce s dočasně osleplým mladíkem o to, jestli usilovat o přemístění pacienta, jehož chrápání je v noci ruší, se postupně mění v konfrontaci lidských postojů k tomu, jak se v instituci s nařízeným režimem, jakou je nemocnice, vyrovnat s vlastní nedostatečností. Snad každému posluchači musela být jasná zástupnost zvoleného prostředí, poukazující k životu v totalitě.

I v tomto díle vystupovalo zvukové specifikum do popředí v nejsilnějším momentě – důkazní magnetofonová nahrávka chrápání totiž zazní těsně po tom, co je chrápající shledán mrtvým, a zpětně tak dokládá malichernost původního problému oproti skutečným lidským těžkostem.

Hru nastudoval Československý rozhlas v roce 1968 v režii Antonína Moskalyka.

(Lenka Jungmannová)

Na námět hry přivedl autora jeho strýc, který se jako rakouský oficír za první světové války dostal do ruského zajetí a byl převezen na Dálný východ. Bohatí Židé tehdy pro souvěrce vyslali záchrannou loď, ale ti odmítli odplout, neboť nepobrala všechny zajatce. Protože nechtěl být nařčen z propagace židovství, přesadil Sidon příběh mezi důstojníky a vojáky. Dilema důstojníků, zda se zachránit a nechat vojsko na ostrově napospas hladu a nemocem, kořeněné životními pravdami švejkovského vojína jménem Prdel a zakončené vymřením většiny zajatců až na kapacitu původní lodi (včetně skoro celého důstojnického sboru), symbolizuje absurditu veškerého válečného, potažmo i neuváženého záchranářského počínání.

První divadelní hra Karola Sidona, která vznikla na žádost Zdeňka Duška a Karla Meistera z Divadla Maringotka. Vzhledem k tomu, že autorovy problémy s režimem se začaly prohlubovat, Divadlo Maringotka si hru už netrouflo nasadit. Rozezkoušená inscenace se pak dostala k Jaroslavu Čejkovi do Uměleckého studia mladých Rubín, který na základě tvrzení, že jde o dílo protiválečné, přiměl Pražské kulturní středisko k souhlasu s uvedením (hru nastudoval sám autor.) Asi šestou schvalovací předváděčku, která se podle interních materiálů divadla Rubín konala 21. 5. 1973, však osobně navštívil vedoucí kulturního oddělení Ústředního výboru KSČ, nechvalně známý „normalizátor“ Miroslav Müller, hru označil za špatnou, a přítomný autor se před jeho zraky urazil a odešel. Poté bylo provozování kusu zakázáno, stejně jako pokračování Sidonovy kariéry.

(Lenka Jungamnnová)

Shapira je bezpochyby nejznámějším a nejhranějším Sidonovým titulem. Kompozičně autor rozložil děj do dvou časoprostorově odlišných rovin: rámec tvoří příběh Miriam Harryové, která se bojí poznat pravdu o svém otci, protože nemůže unést představu, že mu celý život křivdila, zatímco vnitřní rovina je příběhem objevitele biblických rukopisů Mojžíše Shapiry, který za ně ale při prodeji žádá příliš mnoho a navíc má profesně pošramocenou pověst, takže nakonec je původnost svitků zpochybněna, což Shapiru dožene k sebevraždě. Přes propast času – první rovina se odehrává v roce 1883, druhá v roce 1947 – tak spolu ve hře diskutují „žalující“ osamělá spisovatelka, jíž otcova kauza pokazila život, a Shapira, který se má před dcerou zpětně obhájit. Revize rodinné kauzy, která se vlastně odehrává v Myriamině mysli a jíž vydatně napomůže sdělení mladého badatele, že pravost rukopisů již lze doložit srovnatelným nálezem, dojde smírného konce: Shapira uzná svoje fanfarónské jednání a Myriam přizná, že mu ublížila, když se k němu nehlásila.

Ačkoli se drama opírá o skutečné události, můžeme je číst především jako příběh o cestě k pravdě, která bývá neschůdná a někdy, aniž bychom to tušili, je ukryta přímo v nás samých. Vztah dcery a otce ve hře lze chápat také jako paralelu se Sidonem často zobrazovaným vztahem syna k rodičům. Současně se tu na okraji „subjektivního“ příběhu zračí i objektivní dějiny. Shapirovu rodinu totiž později rozmetá genocida a mytické rukopisy navěky zapadnou v muzejním depozitáři. Hra je tedy nejen kritikou toho, jak člověk zachází s vlastní historií, ale stává se i jakousi ironickou výtkou tomu, jak lidé nakládají s dějinnými dokumenty.

(Lenka Jungmannová)

Dva mladí filmaři se rozhodují natočit nízkorozpočtový film světové úrovně. Po dlouhém hledání se rozhodnou realizovat nabízený scénář akčního detektivního filmu. Při zkušebních záběrech ovšem vychází najevo, že natočit za málo peněz film světové úrovně bude velice obtížné, což se projevuje už i při výběru herců a při hereckých zkouškách, během nichž dochází k celé řadě komických situací. Realizovaný film o vraždě majitele podniku na výrobu hraček naráží na jednu podivnost. Při natáčení je opravdu zavražděn majitel jednoho z podniků na výrobu hraček a policie začíná mít podezření, že někdo realizuje scénář natáčeného filmu i ve skutečnosti, zvláště když někteří z herců se stanou obětí nejrůznějších drobných komických nehod, které jim komplikují život i natáčení. A jak to ve správné detektivní komedii bývá, vrahem je postava nejméně očekávaná…

Hra Zkušební záběry byla v roce 2012 oceněna v literární soutěži o nejlepší divadelní hru z filmového prostředí. Text nabízí i možnost využití filmových dotáček.