Pohádka o tom, jak se důležité psaníčko, bez známky a bez adresy, díky poštovním skřítkům a poštovnímu doručovateli panu Kolbabovi, dostalo na správnou adresu. Dramatizace známé pohádky Karla Čapka se drží co nejvěrněji původní literární předlohy. Hudbu k písním a scénickou hudbu složil a nahrál Petr Skoumal. Hru lze hrát buď v počtu čtyř herců a to tak, že role pana Kolbaby prochází celým dějem a ostatní tři herci pak hrají několik rolí včetně vedení tří loutek poštovních skřítků. Nebo je možné zvýšit počet účinkujících podle počtu pohádkových postav, až na 5 mužů, 2-5 žen, a 3 loutkoherce.

Ondrej Nepela byl na Slovensku vyhlášený za nejlepšího sportovce 20. století. Po celou dobu své aktivní kariéry však ukrýval tajemství o své homosexualitě, protože v tehdejším totalitním zřízení a značně konzervativní slovenské společnosti bylo naprosto nepředstavitelné toto téma otevřít. Dnes už je však jiná doba. Nebo není? I nad tím se zamýšlí hra slovenského dramatika Ervína Hodulíka Ľadové divadlo.

Ervin Hodulík je vycházející hvězda slovenské dramatiky. Obsadil dvakrát 2. místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma se svými díly Absurdistán a Adam. Za hru Dvaja získal Cenu Českého rozhlasu v Dramatické soutěži o nejlepší původní divadelní hru (navazující na 22. ročník soutěže o Cenu Alfréda Radoka) v roce 2015 a dále Cenu Rádia Devín v dramatické soutěži Dráma 2015. 

4. dubna 2017 ve 20:00 hodin ve VILE Štvanice

Ervín Hodulík: ĽADOVÉ DIVADLO

Režie: Martina Schlegelová
Hrají: Natália Drabiščáková, Pavol Smolárik, Martin Veliký a další 

Vstupenky hodnotě 100 Kč v síti Goout.cz nebo na e-mailové adrese produkce@divadlo-leti.cz

Projekt vznikl za podpory města Prahy a Dozorčí rady DILIA.

Hlavní protagonisté se potkají v baru, kde je Tereza barmankou, zatímco Pavel je „náhodným“ návštěvníkem, mužem, který je vlivem řady okolností v pro něj nelehké situaci a neví si s ní sám rady. Potřebuje se v každodenním kolotoči zastavit, popovídat si i se něčeho napít ve víře, že mu to pomůže, ačkoliv ví, že to není řešení. Tereza jej zpočátku odmítá obsloužit, jelikož Pavel přijde před otevírací dobou. Pavel se tedy rozhodne si bar „pronajmout“ na celý den jen pro sebe za příslušnou částku, kterou si coby developer může dovolit. A do časového rámce jednoho dne je celý příběh zasazen.

Pavel se postupně svěřuje Tereze s věcmi, které by jinému neřekl a snad i vlivem alkoholu, kterého ale není moc, se uvolní a ztratí zábrany odhalit to, co ho trápí, čemu čelí, čím prochází. Tereza mu zpočátku jen „nastavuje ucho“ a tu a tam něco nezúčastněně prohodí, pak ale i ona získává k Pavlovi určité sympatie a do hovoru stále více aktivně vstupuje se svým pohledem na to či ono a nakonec i s vlastními osobními starostmi a zkušenostmi. Dílem tohoto se ti dva stále více sbližují, ale i za cenu konfrontace a střetů a kolizí, které vyplynou z odlišného pohledu na dílčí události a momentálního rozladění. To pak ale dokáže „utišit“ hudba z jukeboxu a společný tanec mezi barovým pultem a místy k sezení. A čím více to mezi nimi začne jiskřit emocemi, tím získává příběh na naléhavosti. Nakonec zjistíme, že ti dva mají společného více, než by se na první pohled zdálo. Jakoby je cosi, co se nedá pojmenovat, přímo spojovalo, společný osud dvou lidí, kteří nejsou zcela spokojení s tím, jak žijí, jakou mají práci a kde se ve své životní etapě nacházejí. Mezi slovy pak hledají společně východisko, naději … něco co by je pozvedlo a dodalo sílu k tomu se o něco pro ně smysluplného snažit. Přicházejí společně i na to, že jsou to často maličkosti, které mohou činit život krásným nebo alespoň snesitelnějším nebo jindy hezkým, jen je třeba mít vůči nim otevřené oči a hlavně srdce, abychom to hezké kolem, co se nabízí zadarmo a nic to nestojí, přijímali. Abychom z toho či onoho dokázali mít radost.

Příběh je koncipován jako poetické existenciální drama s prvky comedy i pro odlehčení dílčích dramatických situací a že i na vážnější aspekty lidského bytí se lze dívat humornější optikou, díky níž se pak daří to a ono lépe zvládnout.

Hra je primárně vhodná pro malou studiovou scénu. Je nenáročná na scénografii a výpravu, nároky ovšem klade na herecké výkony obou protagonistů, kteří zde dostávají velký prostor k vlastní invenci, rozehrávání dílčích situací a všeho co se od nich odvíjí.

"Texty Jana Jurka mají dobré tempo, mají postavy, které mohou být pro herce inspirací a nabízejí možnosti prohlubování a rozehrávání (to nebývá samozřejmé), příběhy jsou srozumitelné a často se (podobně jako zobrazovaná témata) vztahují k tomu, co žijeme každý den, po čem se ptáme a s čím se potýkáme. Dostaveníčko v baru je křehká a citlivá hra, dovedu si ji představit jako vhodnou třeba pro studiovou scénu. Texty mají svůj rukopis a svou vlastní poetiku." (Martina Kinská, dramaturgyně Švandova divadla)

Veselý pohádkový příběh pro celou rodinu začíná tím, že ježibaba posílá dceru Mary do světa, aby si našla ženicha, který rád škodí lidem. Rozmluví jí cestu na Divoký západ a doporučí zamířit do Čech. Mary se seznámí s potulným kovbojem Janem a sleduje, jak se ho v lese pokouší okrást drsný majitel Ranče kráva, vyhlášený kovbojský zloduch Nesympa se synem Johnem. Jan se ukáže jako příliš hodný pro Mary a ta se zaměří na Johna s nadějí, že se potatil. Do dalšího děje vstupují v krojích obyvatelé Kozí farmy, farmářka se svým otcem a dcerou Maruškou, díky níž se Jan usadí na farmě. Ježibaba se tajně vypraví za dcerou, ale snaha škodit cestou lidem i návštěva dávné známosti na Kozí farmě nedopadne podle jejích představ. Nesympovi se také nedaří zlé skutky a obrátí se proti němu i tři nedobrá přání, která Mary plní Johnovi, aby si ji mohl vzít za ženu. Na obrazy s honičkou či blouděním v lese, s posezením a nejen slovním střetem v hospodě, nebo s nacvičováním na rodeo na houpacím koni navazují další humorné situace s překvapeními i s narůstajícím počtem zamilovaných párů. Nakonec se v posledním dramatickém obraze všichni sejdou na Kozí farmě a plánují čtyři svatby. Do děje je zakomponováno deset původních melodických písní, z nichž rytmičtější mají jednoduché country aranžmá.

Pohádka nás zavede do mořské říše, které vládne hodný a spravedlivý král. Ten však spolu s Roxanou, hodnou mořskou čarodějnicí, zažívá veliké zklamání. Serena, starší královská dcera zatouží po moci a jiném životě, což vyřeší útěkem z domova a oni ji v návalu lítosti a vzteku, proklejí. Své nové útočiště nachází Serena na zemi, kde se z ní stává bezcitná a zlá lesní paní. Neváhá ubližovat nejen všem lesním bytostem, ale i své vlastní sestře Arianě, které se má narodit dcera Jitřenka. Právě ta se stane její největší obětí. Serena nebere ohledy na nic a na nikoho. Za spojence má zlé divoženky a společně chystají splnit Serenin sen – získat nesmrtelnost. Naštěstí však v lese žijí hodné lesní víly, které společně s rybářem Filipem Jitřence pomohou.

Pohádka dává divákovi nahlédnout na jedné straně do světa intrik a podvodů, na straně druhé ukazuje, jak důležité pro život jsou přátelství a láska. Součástí textu jsou písničky. K dokonalé atmosféře je důležitá celá řada světelných a zvukových efektů. Pohádka je vhodná pro děti od 6-ti let.

20. března 2017 byly v Praze předány Ceny divadelní kritiky. V 25. ročníku ankety časopisu Svět a divadlo hlasovalo 89 kritiků a Divadlem roku 2016 zvolili Komorní scénu Aréna Ostrava.

Za herecké výkony byla oceněna Pavlína Štorková v titulní roli inscenace Olga (Horrory z Hrádečku), kterou Divadlo Letí uvádí v pražské Vile Štvanice, a Stanislav Majer v projektu Studia Hrdinů s názvem Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny.

Nejlepší inscenací loňského roku byl vyhlášen projekt opery brněnského Národního divadla a Opery v Göteborgu, který v režii Davida Radoka a v hudebním nastudování Marka Ivanoviče uvedl Bartókův jednoaktový Modrovousův hrad a Schönbergovo první jevištní dílo Očekávání.

Za hudbu byl oceněn Jiří Vyšohlíd z královéhradeckého Divadla Drak, který doprovodil inscenaci O bílé lani. Talentem roku je autor, herec a režisér Tomáš Dianiška, který po angažmá v Liberci zakotvil v pražském Divadle pod Palmovkou.

Spoustu oceněných měla kategorie Scénografie roku. Vedle Jakuba Kopeckého oceněného za královéhradeckou verzi Vianovy Pěny dní jsou laureáty scénografové Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag, Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová a Natálie Rajnišová jako tvůrci podoby projektu Pomezí, jehož dějištěm je neužívaný dům v pražském Karlíně. Tam měla inscenace loni v květnu premiéru. Nyní se vrací a do konce dubna bude mít deset repríz.

Právě tento projekt vytvořil netradiční rámec Cen divadelní kritiky. Má formu takzvaného imerzivního divadla, které vtahuje diváka do děje. A tak se účastníci večera sami pohybovali po rozlehlém domě a vybírali si, čemu věnovat pozornost. Zkoumali detaily zabydlených prostor a skrytá zákoutí ve třech desítkách místností a odhalovali v nich záhadnou minulost zaniklého města. Ocenění se předávala na různých místech, ve zvukové podobě byla slyšitelná po celém třípatrovém domě.

V neoceňované kategorii Největší zážitek ze zahraničního divadla zvítězil Shakespearův Hamlet, jak ho v režii Thomase Ostermeiera uvedla berlínská Schaubühne na Pražském divadelním festivalu německého jazyka.

Podle šéfredaktora časopisu Svět a divadlo Karla Krále se 16 nominací vázalo na pražské scény, tři na brněnské a dvě na ostravské. Po jedné měla divadla v Hradci Králové, Liberci a Plzni. Téměř devět desítek kritiků v anketě upozornilo na 76 inscenací, 31 divadel a 37 poprvé uvedených českých her.

Všem oceněným gratulujeme!

V předvečer všeobecně očekávané apokalypsy se koná státní monstrpohřeb a ke všemu má hlavní hrdina Dramatik Hiršberský narozeniny. Z jeho bytu je výhled na Hradčany, kde má v Jelením příkopu s úderem půlnoci v rámci apokalypsy dojít za krásných nebeských efektů k tzv. dimenzionálnímu skoku, kterým se lidstvo přenese na jinou úroveň bytí. Jenže se neví kdo a za jakých podmínek.

Hiršberský spolu se svou partnerkou herečkou Katzovskou se snaží tyto podmínky vymyslet a naplnit, a zároveň sledují průběh monstrpohřbu ve sdělovacích prostředcích. Ten však začne Hiršberskému připomínat jeho vlastní dramatický text o apokalypse, ve kterém si možnost dimenzionálního přechodu přivlastní úzká mocenská elita. Toto podezření mu potvrdí i výtvarník scény Homoděj Abba, a když se oba muži s tímto svinstvem smíří, přislíbí Abba Hiršberskému vytvořit za oknem jeho bytu divadelní iluzi efektů otevření dimenzionálního prahu, aby ještě před nevyhnutelnou smrtí ušetřil milovanou herečku Katzovskou strašného zklamání. Ta však před realizací plánu, ve chvíli kdy okolo domu prochází monstrpohřební průvod, vyskočí z okna na projíždějící katafalk, neboť se rozhodla zachránit vdovu, která byla uzavřena do monstrrakve spolu s nebožtíkem.

Hra končí jakýmsi resetem. Rozjíždí se znovu, ale nějak jinak, posunutěji, poučeněji, z větší skepse. Inu, vývoj.

Lidský člověk je farář a amatérský speleolog, který najde cestu na dno propasti Macocha bez použití lan, ale nemůže zpátky. Mariánské zjevení mu zjeví brzkou smrt umrznutím (je Štědrý den) a prozradí mu tajemství jeho reinkarnační pouti, totiž, že se jako trouba už celé životy a věky motá okolo Macochy a nikam to nevede a nikdy ani nepovede. Zjevení vyhasne a Lidský člověk zemře a jeho duše přejde do zásvětí vstříc dalšímu vtělení. Než se však stačí napít z pramene zapomnění, objeví se tajemný Švec ducha, který jí v tom zabrání. Je to jakýsi zásvětní diverzant připomínající filozofa Ladislava Klímu. Předá nešťastné duši instrukce, které by mohly příští vtělení učinit posledním a ona mohla opustit kruh věčného rození a umírání. Jde o to, že se musí nějakým záhadným způsobem pokusit ve svém dalším životě potkat samu sebe. Po instruktáži nechá Švec duši z pramene napít, aby se mohla znovuvtělit.

Lidský člověk se narodí jako loutkoherec, kterého závěrečné jednání přivádí na divadelní festival, kde je pod hrozbou odepření honoráře přinucen pořadatelem sehrát ve svém divadélku situaci, která ho upomene na jeho předchozí životy a vůbec na celý reinkarnační plán. Lidský člověk je osvobozen.

Ve vstupní hale porodnice se setká Literát s Exhumátorem. Nečekají, že se něco narodí, ale probírají plán vyexhumování vyšehradského Slavína za účelem přepsání české literatury. Literátovy nelítostné tirády na adresu oficiálních umělců postupně přecházejí ve zdrcující instruktáž v podání Exhumátora, který postup exhumačních prací popíše jako vysoké umění a zastíní Literátovy intelektuální výboje drtivostí fyzické praxe.