Text ADAM 2.0 se zabývá snahou člověka překročit limity vlastního těla pomocí technologie, tzv. transhumanismem. V textu jsou citována díla Král umírá od Eugèna Ionesca a Možnost ostrova od Michela Houellebecqa, teoretické texty Pico della Mirandoly, Nicolase de Condorceta a Maxe Mora, a případová studie z archivu kryonické společnosti Alcor.

Text zkoumá transhumanistické přemýšlení pomocí tří příběhových linií. První je linka inspirovaná mýtickým Ikarem, který se dá označit za prvního transhumanistu – dokázal letět a chtěl stále víc, což zapříčinilo jeho pád. Ikaros vzlétá z přístavního města, jehož obyvateli pohrdá, protože jsou spokojení se svými obyčejnými životy. Zřítí se však vinou písečné bouře u pouštního města, které je bouří izolováno od okolního světa a kterému vládne tajemná rada. Ta donutí prostitutku Hannan, aby se o něj společně s jejím postiženým bratrem Hakimem starali, dokud Ikaros nebude ve stavu vypovídat. Hannan k němu má zpočátku negativní vztah. Ikaros navíc rezignoval na život kvůli amputované ruce. Postupně se však mezi nimi vytváří komplikované pouto, které Ikarovi vrátí chuť žít. Ikaros nacházel štěstí ve zlepšování se, ale jeho pád a následné zranění ho natrvalo odsoudily k průměrnosti, kterou vždy tak pohrdal. Může toto ztracené transhumanistické štěstí nahradit něco tak banálního a všedního, jako je láska? A není nakonec toto obyčejné, lidské štěstí právě tím, co Ikaros celý život hledal? Text linie o Ikarovi je čistě autorský.

Druhá příběhová linka je inspirovaná mýtem o Prometheovi. Někteří transhumanisté se stylizují do podobné role „dárce ohně“, který dá primitivnímu lidstvu novou technologii potřebnou pro jeho transcendenci. Linie ukazuje nového Promethea, vesmírného cestovatele, při návštěvě planety ne nepodobné naší zemi před stovkami tisíc let. Zde potkává tlupu opic, kterou se rozhodne zvelebit. Předá jim oheň – symbol technologie. Opičí společnost se opravdu začne vyvíjet: jejich společenský systém se změní z kultu moudrosti a stáří v diktaturu nejsilnějšího – toho, který disponuje ohněm. Nejsilnější samec se svým asistentem donutí ostatní členy tlupy k otrocké práci a vybírá daň v banánech za ohřátí se u ohně. Prometheus však, zaslepený svým idealismem, vidí ve vývoji pouze pozitiva – opicím již není zima a naučily se používat nástroje. Extropie však nikdy nemůže být utopií. Nejsilnější samec, vědom si své pozice, znásilní členku tlupy. Míra přeteče, tlupa svrhne diktátora a opice si užívají ohně společně. Brzo se však najde nový vůdce, který si oheň přivlastní, a historie se opakuje. Prometheova linka je založena na napětí mezi kritickým sdělením pantomimy stylizované do opic a Prometheovými monology tvořenými optimistickými myšlenkami a vizemi transhumanistických filozofů.

Třetí linie je reálným příběhem občana České republiky, který se v roce 2013 nechal zmrazit americkou kryonickou společností Alcor. Linie přesně sleduje oficiální případovou studii, kterou Alcor o případu vydal, od zákazníkovy smrti na rakovinu tlustého střeva přes cestu jeho těla do ústředí Alcoru v Arizoně po samotný proces kryoprezervace. Zde se linka odchyluje od reality a dovoluje nahlédnout do budoucnosti, kde je subjekt A-2394 (kódové označení zákazníka) úspěšně probuzen do světa, ve kterém se naplnila jedna z transhumanistických vizí: přenos mysli mezi lidskými těly se stal oblíbenou formou sociálního kontaktu. Co se však pro člověka z dnešní doby může zprvu jevit jako úžasná zábava, nemusí na druhý pohled být tak příjemné: subjektu A-2694 je ukradeno jeho vlastní tělo. Nespokojený se nechává znovu zmrazit, aby zkusil štěstí o několik set let dál - tentokrát v posthumánní společnosti, která pohrdá starým lidstvem. Dostane se na mši kultu Nejvyšší sestry, kde je jako příslušník starého lidstva téměř zlynčován. Zklamaný se nechává zmrazit podruhé. Je však Alcorem shledán jako problémový případ a ponechán v kryospánku navždy. Profesionální přístup dvou agentů Alcoru, kteří příběh A-2694 zasazují do rámce případové studie a komentují ho, groteskně posiluje absurditu snahy člověka dosáhnout věčného života.

Text se dostal do finále Ceny Evalda Schorma za rok 2014.

Původní autorský scénář dvojice Natálie Preslová a Janek Lesák je jedním z několika aktuálních pokusů o vyrovnání se s odkazem naší nedávné minulosti - tedy s událostmi spjatými s listopadovými událostmi roku 1989. Scénář vznikl pro inscenaci Slezského divadla v Opavě, kde byl autory také uveden. Autoři na základě pečlivého studia dobových materiálů, a to jak dokumentů a materiálů archivních, tak těch, které přelomové období naší historie vědecky či případně populárně-naučně zpracovávají, vytvořili zábavně laděný náhled na možný scénář listopadových událostí, v němž se pseudo-dokumentární formou prolínají události historické a zdokumentované (ostatně: většina samotých promluv a textů vychází z autentických přepisů dobových rozhovorů a jednání) s těmi fiktivními (ač nezřídka uvěřitelnými) či s pouze potenciálními alternativami historického dění. Text mladých autorů - oba jsou narozeni právě v období traktovaných událostí, oba v listopadu 1989 - je dramaturgicky velmi obratně zpracovaným pásmem, jehož ústředními postavami je navíc poměrně originálně koncipované trio: Václav Havel, Saša Vondra a Jiří Křižan. V kontextu dalších „profesionálních” (více či méně) autorských dramatických textů, které se při příležitosti 25. výročí listopadových událostí objevily, se jedná o jeden z nejlepších dokumentárně-dramatických textů, zabývajících se nedávnou tuzemskou historií vůbec.

Text získal druhé místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2014.

Cena Evalda Schorma za původní hru, dramatizaci či překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené) je určena pro studenty a je spojena s finanční odměnou pro autora (nebo kolektiv). Cena je udělována každoročně na základě nominací, přičemž nominovat může jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost.

Hlavním cílem je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich autorské práci. Díla začínajících autorů se tak mohou dostat do širšího divadelního kontextu, než je samotná akademická půda. Cena Evalda Schorma se během své existence stala vedle Ceny Alfréda Radoka prestižním oceněním, uznávaným nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Texty oceněné Cenou Evalda Schorma se doposud dočkaly více než 21 divadelních inscenací v profesionálních divadlech, např. v Národním divadle moravskoslezském Ostrava, Švandově divadle, Studiu Ypsilon, A Studiu Rubín, Městském divadle Zlín, Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami, a 5 rozhlasových inscenací.

CENA EVALDA SCHORMA ZA ROK 2014

1. MÍSTO

• Otto Kauppinen (JAMU) za překlady her Mika Myllyahy Harmonie a Okko Lea Hřiště

Mika Myllyaho:  HARMONIE (Harmonia, 2009)

Co dělat, když je pro vás práce nejdůležitější věc v životě, ale zabíjí vás? 
       
Olavi, divadelní režisér, si plánoval dát si v práci pauzu. Jeho poslední projekt ho dostal až na pokraj zhroucení, tak usoudil, že je nejvyšší čas, udělat si prázdniny. Olavi ale dostane nabídku na nejlákavější projekt ze všech a to: režírovat Goethova Fausta. Jakmile uvidí u své přítelkyně Sanny návrh scénografie – perfektní skleněnou konstrukci, je ve světě divadla zpět. A zatímco se Sanna nemůže dívat, jak jde Olavi vstříc srdečnímu záchvatu, producent Alex se snaží udržet režisérovy extravagantní vize v rozmezí striktně daného rozpočtu. Olavi bude brzy donucen podívat se sám sobě do očí a zvážit svou kariéru, život i vztah… Podaří se mu opět nalézt rovnováhu? 

Harmonie, drsná komedie o práci, lásce a vyčerpání, završuje Myllyahovu úspěšnou trilogii (Panika, Chaos,Harmonie). Komedie byla přeložena do angličtiny, němčiny a dánštiny.

Okko Leo:  HŘIŠTĚ

Text Hřiště podává zprávu o fungování systému současné západní společnosti ve tvaru absurdní komedie. Jde o příběh dvou hlídačů hřiště na kraji města, Antera a Esy. Antero je pomalejší, ovlivnitelný a má tendenci mluvit rychleji, než myslí. Jeho nadřízený Esa mluví málo a je přesvědčený, že rozumí chodu světa. Nepřímo se v textu vyskytuje ještě jejich zaměstnavatel, Raakkonen, a Anterova sestra.

Text je na hlubší významové rovině konfliktem dvou principů. Jednak omezeného egoistického materialismu, cynismu pracujícího člověka, který si uvědomuje tvrdost systému, ale nemá potřebu jej měnit. Představitelem tohoto principu je Esa. Jeho antagonistou je Antero. Na první pohled se zdá být velmi naivní, zdání však klame. Jsou to spíše odpovědi na základní otázky o smyslu lidského života. Antero je jakýmsi latentním filosofem. Tyto dva principy autor vsazuje do prostředí, jímž je samotné Hřiště. Je to svět, který svoje obyvatele stahuje k malosti a brání jim v rozletu. Tento nelítostný materialistický svět sice nepřímo, ale aktivně jedná: skrz strach ze ztráty zaměstnání a naděje dlouhodobě deptá svoje obyvatele.

Jedním z posledních důvodů, proč si Esa a Antero ještě připadají důležití, jsou zápasy v baseballu, který na hřišti hrají děti. Jeden takový zápas se právě chystá a Esa i Antero se k němu velmi upínají. Raakkonenova hrozba ohledně zavření hřiště a zrušení zápasu však donutí Antera a Esu konečně se mu postavit, i když jen ve hře. Zpřítomní si ho v dialogu, kdy ho svážou a zavřou do kůlny. Je to okamžik chvilkového morálního vítězství nad systémem. Esa vysvětluje Anterovi, že vůbec nešlo o zrušení zápasu, ale o to, že se chystá návrat bývalých hrdinných hlídačů hřišť, kteří vstoupili do politiky, aby bojovali za práva všech hlídačů proti „raakkonenovcům“. O tento velký den, kdy bude konečně hotovo a bývalí hlídači se budou moci vrátit zpět tam, kde je jim nejlépe – na hřiště – je Raakkonen chtěl připravit. Toto podobenství převratu pracujících je však již samo o sobě zvráceně ovlivněné světem hřiště: místo aby se jednalo o práva všech pracujících, jde jen o hlídače. To vystihuje hlavní téma hry: uzavřenost jedince do vlastních problémů, otupělost a neschopnost zajímat se o cokoli jiného.

Texty jsou v elektronické podobě k dispozici v DILIA.

Otto  Kauppinen,

 se narodil 13. ledna 1991 v Brně do finsko-české rodiny. V roce 2010 maturoval na čtyřletém Gymnáziu Křenová. Na podzim roku 2010 nastoupil na JAMU v Brně, obor Divadelní dramaturgie, kde nyní studuje magisterské studium v ateliéru prof. Petra Oslzlého a prof. Ivo Krobota. Kromě mnoha vlastních školních i mimoškolních projektů spolupracoval na inscenacích s profesionálními režiséry Jiřím Honzírkem (Divadlo Feste) a Konrádem Popelem (Divadlo plyšového medvídka). Školní inscenace Uprchlíci, které dělal dramaturgii a kterou režírovala Marika Smreková, reprezentovala v roce 2012 školu na mezinárodním festivalu studentského divadla FIST 08 v Bělehradě. V roce 2013 absolvoval semestrální studijní pobyt Erasmus na Divadelní vysoké škole v Helsinkách (TEAK). Na jaře 2014 byl dramaturgem site-specific festivalu současné ukrajinské dramatiky SPECIFIC 2014 v Brně, na podzim téhož roku absolvoval stáž v Národním divadle v Helsinkách a spolupracoval tamtéž na festivalu současného divadla BALTIC CIRCLE. V únoru 2015 měla v brněnském Studiu Marta premiéru jeho magisterská absolventská inscenace ADAM 2.0, jíž dělal dramaturgii. Je také autorem scénáře (společně s režisérem inscenace Matyášem Dlabem).

Od roku 2012 se věnuje překladu současné finské dramatiky. Jeho překlad hry Panika od Miky Myllyaha uvedla pražská Komorní činohra v režii Jiřího Bábka jako českou premiéru 3. prosince 2012. 14. ledna 2014 poprvé uvedla i další dosud nepřeložený Myllyahův text v Kauppinenově překladu, a to hru Chaos. 2. listopadu 2014 pak tamtéž proběhla premiéra třetího dílu Myllyahovy trilogie přeložené Kauppinenem, Harmonie. Překlad textu Ke slunečnicím připodobněná od Jussiho Moily vznikl v rámci semestrální školní práce, jejímž hlavním účelem bylo učinit dramaturgický objev. 27. listopadu 2014 jej premiéroval pražský divadelní soubor Ty-já-tr  hrající v prostorách Divadla Radar. Za překlady her Panika a Ke slunečnicím připodobněná získal Kauppinen 3. místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2012.

2. MÍSTO

• Kateřina Holá (DAMU) za překlad hry Duncana Macmillana Plíce
• Natálie Preslová (FFUK) za scénář k dokumentárnímu dramatu Plné ruce revoluce (spoluautor Janek Lesák)

3. MÍSTO

• Ivo Kristián Kubák (DAMU) za dramatizaci románu 1913 (spoluautorka Marie Nováková)
• Šimon Peták (JAMU) za původní hru Hnízdo

GRATULUJEME!

Lída Baarová vs. Zorka Janů ve 13 obrazech a tmách

„Copak za to všechno můžu já?“, ptá se slavná herečka Lída Baarová v úvodu hry Sestry B.  „I za ni?“- Právě se totiž dozvěděla, co se rok po válce stalo s její mladší sestrou, nadějnou herečkou Zorkou Janů. Hra zachycuje zhruba patnáctileté období v životě Baarové, dobu od jejích hereckých začátků v roce 1931 až po její uvěznění v roce 1946 kvůli údajné kolaboraci s nacisty. Současně s tím však připomíná osudy její o sedm let mladší sestry, herečky Zorky Janů, která ve svých pětadvaceti letech spáchala sebevraždu. Jde o jakýsi zpřetrhaný dialog „přes čáru“, která po celé představení rozděluje jejich životy. A rozdíl sedmi let věku mezi oběma sestrami není nejdůležitější – dělí je i odlišné názory na herectví a uměleckou kariéru, vztahy k mužům a především na politickou situaci v tehdejším Československu. Sestry se k sobě během let snaží přiblížit, často ale marně. Jejich životy se skutečně protnou až ve chvíli, kdy mladší Zorka umírá. A pro Lídu Baarovou vyvstává otázka, kdo je za její smrt odpovědný. Dokáže si připustit i vlastní díl viny? Ve hře vystupují dvě herečky mladšího věku. 

V malebném českém městečku Klídek se nachází nejmenší pobočka Rodinné pojišťovny Šťovíček. Jednoho letního pondělního rána jde Jarmila Rychlá do zaměstnání. Pracuje v této pobočce již deset let, a tak si myslí, že jí před důchodem již moc věcí nepřekvapí. To se ale za pár minut mění, když uvidí na štítu pobočky nový nápis – IP INSURANCE House. Rodinná pojišťovna Šťovíček byla totiž koupena velkou americkou pojišťovnou, což se za pár minut dozvídá i od nového vedení, které je z české centrály do pobočky nasazeno. Jedná se o mladého dynamického Davyho Mazaného, MBA, který si s sebou přiveze další dvě prověřené pracovnice. Paní Rychlé, stejně tak jako její dlouholeté kolegyni a bývalé šéfové pobočky Růženě Klidné, nastává touto situací nová doba. Musí absolvovat nová školení, na nichž by se měly naučit nové progresivní prodejní dovednosti. Teprve potom se může tato malá pobočka otevřít prvnímu klientovi.

Pavel Zabloudil se dostává do městečka náhodou, když se mu v autě rozbije navigace. Když uvidí na ulici vývěsní štít této celosvětově známé pojišťovny zářící novotou, rozhodne se, že ji navštíví. To ale vůbec netuší, kam vkročí a co jej všechno na této pobočce čeká. Dokáže se vymanit ze spárů nadnárodně proškolených pojišťovacích profesionálů a hlavně za jakou cenu?

Tato satirická černá komedie ukazuje s ironií a humorem princip finančních institucí dnešních dní, ve kterých o získání klientových peněz jde až v první řadě. 

Veršovaný text známé pohádky o Popelce, chudé dívce, která ke štěstí přišla. Tato Popelka se ale umí ozvat, když je třeba. Dokáže vzít za práci, ale i sebrat princi jeho iluze o princezně. Nebojí se dřezu plného nádobí ani umravnit princeznu, když ohrnuje nos nad uměním kuchaře. Nakonec vysvětlí princi, že hledat nevěstu podle čísla boty nemusí být úplně nejlepší nápad a taky prozradí nám všem, co možná nevíme nebo nás nikdy nenapadlo. Že má jméno. To pravé, které jí dala její maminka.

Pohádka je doplněna o texty písniček, které v ní mohou nebo nemusí zaznít, a je napsána i pro postavy, které pro vlastní děj nejsou úplně zásadní. Je tedy možné upravit jak délku představení, tak i počet herců.

Adolf Hitler na konci války spáchal sebevraždu. Ale co když skutečnost byla jiná? To je výchozí myšlenka hry, která získala 3. místo v Dramatické soutěži o nejlepší původní divadelní hru (navazující na 22. ročník soutěže o Cenu Alfréda Radoka) v roce 2015.

Hlavní postavou divadelní komedie Ich Adolf, je Adolf Hitler viděn z autorčina groteskního pohledu. Není zde démonickým řečníkem, ani omamujícím společníkem. Je to chlap v letech, který rád spí, leze mu na nervy milenka, neustále odkládá svatbu a všechny povinnosti rád přehazuje na druhé. Anna Sobotková se snaží vykreslit postavu Hitlera i skutečných historických událostí bez přísad démoničnosti, zveličování schopností a intelektu Vůdce. Ukazuje Hitlera jako směšnou figurku v rukou spolupracovníků a našeptávačů. S pomocí archivních záznamů Českého rozhlasu a dochované korespondence Evy Braunové a Adolfa Hitlera mapuje události 2. světové války. Černý humor je hlavním tématem hry, která je díky tomu divácky vděčným divadelním tvarem.