Pohádka o půvabné a laskavé lesní bytůstce, která umí krásně tančit a také napravit každé nedopatření a vyhojit každou bolest.

Na lesním paloučku se udělala mlha, zafoukal vítr a najednou se objevila panenka, která se rozhodla, že si bude říkat víla Amálka. Při pohledu do studánky zjistila, že je pěkná, a hned jí bylo veselo. A hned také začala pomáhat každému, kdo to potřeboval: rakovi, kterému se zašmodrchaly vousy, mlynáři, kterého chce utopit vodník Kebule, obrům Ohniváčovi a Hrompacovi, kteří náhle onemocněli, oříškovému panáčkovi, kterého zajal veverčák Pizizubka, a ještě mnoha dalším dobrým bytostem.

Pohádku vynikajícího českého spisovatele dětské literatury Václava Čtvrtka dramatizovala mladá, ale už velmi významná polská dramatička Marta Guśniowska, jejíž hry pro děti mají veliký úspěch nejen na polských scénách.

V hlubokém lese jednoho malého království se usadí tlupa loupežníků. Rozhodnou se, že unesou princeznu Aničku, aby za ni získali bohaté výkupné. Plán loupežníků se však začne hatit, když zjistí, že na zámku jsou Aničky dvě. Která z nich je princezna, za kterou by peníze získali? Veselá pohádka s písničkami, plná omylů nešikovných zbojníků, pobaví děti i jejich rodiče.

Loutková parafráze hry Jana Nepomuka Štěpánka

Loutková komedie podle obrozenecké hry Jana Nepomuka Štěpánka vypráví o krásné a moudré Češce Alíně, která se stala královnou až v daleké Golkondě. To se však vůbec nelíbí mocichtivému Vampuránovi, který se svým pomocníkem, opičákem Omarem, spřádá ďábelský plán, jak cizozemkyni z trůnu golkondského sesadit. Jenže do toho přijíždí na Alínino pozvání z Prahy řada šikovných českých řemeslníků a muzikantů (včetně bývalého Alínina milého) a začínají se dít věci. Nad vším dohlíží tajemný a všehoschopný bůžek lásky, řečený Mílek.

Byla jednou jedna ulice, co se jmenovala Ťululum. V té ulici stál dům a v tom domě bydlel pan Brum. A ten pan Brum by strašně rád žil obyčejný poklidný život. Chtěl by chodit na procházky, do práce, nakupovat... Jenže poslední dobou se mu to úplně nedaří. Kdykoliv si vyjde z domu na procházku, zjistí, že se za ním na procházku vydal i jeho dům. A zkuste si s takovým dvoupatrovým domem kupříkladu nastoupit do autobusu. Pan Brum dělal, co mohl, aby svůj dům přelstil. Dokonce si pořídil převlek a falešný knír a vydával se z domu jen v noci. Ale dům neoklamal. A co hůř! Po čase se za panem Brumem a jeho domem začala trousit i jejich garáž a popelnice. A nakonec celá ulice Ťululum. Přece nezůstane doma sama? Jak jen tohle skončí...

Žila byla jedna moudrá a hodná princezna Alenka. A ta se od rána do večera starala o svých 19 mladších sourozenců. A to jistě nebyla žádná legrace (byť právě s pomocí legrace se Alenka snažila překousnout těžké chvíle). Ale někdy už ani legrace nepomáhala… A není divu – království i královská rodina byli chudí jako kostelní myš, maminka královna byla nemocná, a když pak ještě děti začaly zlobit či plakat… Ale naštěstí je na světě dobrá víla Bábrlina, která Alence daruje kouzelný dar – kostičku z lososa – která však může pomoci pouze jedinkrát, a to pouze tehdy, je-li použita v ten správný okamžik… Dokáže ho Alenka odhadnout?! Na první pohled by se mohlo zdát, že vše, o čem byla dosud řeč, nedává příliš prostoru pro humorný pohled, ale opak je pravdou! Znamenitým (anglickým) humorem oplývá už Dickensova předloha a autorka tento pohled ještě více rozhojnila a přiblížila i menším dětem (Alenčiny trampoty s mladšími sourozenci, jistá natvrdlost Jeho královské Výsosti i nadhled víly Bábrlíny nad vším tím lidským hemžením...) A navrch připsala i řadu hravých písňových textů.

Hříčka Deset černoušků s přitažlivou dramatickou formou a bez zjevného mentorského akcentu objasňuje dětem význam přísloví "Kdo jinému jámu kopá...“. Deset malých černoušků nastraží past žirafě, ta jim však spolu se svými přáteli a pomocníky dá užitečnou životní lekci.

Hra odkazuje ke známé anglické černohumorné říkance, která před lety inspirovala Agathu Christie k napsání proslulé stejnojmenné detektivky. I text Ivy Peřinové je svého druhu „detektivkou“, i zde černoušci záhadně mizejí. Je to však „detektivka“ hravá, úsměvná, poetická a určená bez výhrady malým dětem.

Úspěšnou hru uvedla řada divadel v Čechách, na Slovensku či v Polsku.

Civilně, současným hovorovým jazykem a s humorem podaný příběh podle ruské lidové pohádky – o chudém Ivánkovi, který ke štěstí přijde, přes všechny úklady Baby Jagy, rozmazlené carské dcerky a jejího tatíka. Že Ivánkovi tak trochu pomůže i kouzelný prsten je nabíledni. Ale pozor! V této pohádce totiž zavítáme i do Paříže, cestou se potkáme s klokanem a jsme konfrontováni i s naší současností.

Alfonso je mrtvola ve skříni Juanova bytu. A takové mrtvoly je třeba se zbavit. Zvláště když mluví a vede řeči plné výčitek... Don Juan se svým věrným sluhou Leporelem putují Sevillou i s mrtvolou někdejšího lékárníka Alfonsa, a ten s velkou nelibostí sleduje, kterak ani při této nepříliš chvályhodné vycházce Juan nedokáže odolat svým pudům a svádí jednu krásnou dívku za druhou. Včetně Alfonsovy ženy. V této originální interpretaci (notně kořeněné černým humorem) klasické juanovské látky není don Juan zobrazen jako pouhý dobyvatelský poživačný typ, který si umí užívat života. Jeho schopnost rozdávat lásku dostává rozměr naplněné pozemskosti. Proto vypuká v Seville epidemie, kdy za Juanem míří zástupy dívek, a mrtvoly, které kvůli tomu naopak za Juanem zůstávají, jsou jenom těla závistníků, jimž není dopřáno toto štěstí poskytovat.

Peškovo volné zpracování dvou frašek Emila Artura Longena, Dezertér z Volšan a Někdy kriminál nad svobodu, které autor propojil do zcela nového scénického tvaru, je skvělou nabídkou na asi sedmdesátiminutovou podívanou nabízející mnoho skvělých komediálních situací. Příběhy o domněle umřelém panu Piplíkovi a o vězni, který utekl z Pankrácké věznice, se navzájem prolínají a přinášejí nečekané dějové zvraty, které doslova okořeňuje svérázná postava domovnice.  

Obě výše zmíněné frašky jsou Peškou přepsány do důsledné simultánky, která přináší již zmíněnou novou kvalitu obou frašek, propojujících se v logický celek. Longenovy frašky jsou i na začátku 21. století stále aktuální a svým přímočarým a někdy i poněkud drsnějším humorem si utahují z našich typicky českých vlastností, mezi které se řadí závist, lhostejnost, zlodějina a dutá nabubřelost. Peškova adaptace výše zmíněné vlastnosti podtrhuje a „povyšuje“ je až do kategorie lidské blbosti, se kterou je, jak známo, marné bojovat.