Nejedná se v žádném případě o hru politickou, i když postava Jana je inspirována samotným Janem Masarykem. Je to spíše malá divadelní symfonie o životě ženy, kterou dvacet let trápí nevyjasněná smrt milované osoby, a která v sobě najde sílu čelit prázdnotě vyvěrající z jeho ztráty tím, že začne psát příběh, který se odehrál právě před dvaceti lety, příběh o sobě samé a o Janovi, o době, která tragicky ukončila Janův život, o zemi a o lidech, které si zamilovala, a kteří ji zklamali a obrali o to nejdražší. Píše, aby našla odpověď, a tím i vytoužený klid a ztracenou rovnováhu. Předpoklad, že příběh dopíše, ji samozřejmě nedává jistotu, že boj nad tragickou událostí,  především však boj sama se sebou, vyhraje.

Praha, rok 1990. Martin je navrátilý emigrant a ministr nové postkomunistické vlády, proslulý dlouholetou zahraniční pomocí disentu, jímž je pokládán za národního hrdinu. Petra je mladá ambiciózní novinářka, dcera jeho starého spolužáka a kamaráda, který jako aktivní disident zemřel ve vězení. Získá od něj exkluzivní interview, na němž si chystá odstartovat úspěšnou kariéru a vydává ho v prestižním ženském časopise na několikatýdenní pokračování. Během rešerší na Martina vytahuje nejprve zábavné informace o tuctech jeho milostných afér a nemanželských dětí, ale postupně se dostává k dokumentům naznačujícím, že Martin z emigrace spolupracoval s českou tajnou bezpečností a má možná přímo na svědomí zatčení jejího otce. V pěti scénách se rozvíjí několik překvapivých zápletek, v nichž Petra nakonec zjišťuje, že ani ona není tím, zač se pokládá. Tak se počáteční lehká sexy konverzačka mění v sarkastické drama, které v dialogu zůstává na poli komedie, ale v němž se jejich vztah mění v něco, s čím ani jeden nepočítali.

Celovečerní dvouaktovka pro dva.

Konverzační eurofraška z bruselské byrokracie ve stylu „Yes, Minister“, plná právních absurdit v konfrontaci stereotypů německého s francouzským, s přidáním skandinávské chladnokrevnosti a východoevropské zvědavosti, se sexuálními zálety a situacemi dohánějícími hlavního protagonistu ke zcvokatění.  

Wagner, právní náměstek generálního direktora generálního direktorátu pro vytváření direktiv a korektní informovanost EU, začíná cvokatět z nesmyslností své práce a zároveň podezírá z korupce svého šéfa Pascala, generálního direktora generálního direktorátu pro vytváření direktiv a informovanost EU, všeobecného a u činitelek EU oblíbeného chlípníka a náruživého odběratele viagry na útraty EU. Ingrid, generální direktorka generálního direktorátu pro řízení součinnosti generálních direktorátů EU, prezentuje s pomocí tuctu institucí EU nově vypracovanou direktivu o nutnosti 40% podílu žen na řízení institucí. Novinářka Veronika, nadšená Eurounionistka, ale se středoevropským smyslem pro absurditu, získává postupně od Ingrid (žárlivé milenky Pascalovy), Pascala, Wagnera a psychoterapeutky Geraldine (žárlivé milenky Pascalovy) cyničtější vhled do bruselského dění a od Pascala se pro „investigativní účely“ nechá i svést (navzdory oběma jeho žárlivým milenkám). Wagnerova žena Hilde se Pascalovi pohlavně poddá, aby získala důkazy o jeho korupci. Na ty se Wagner snaží upozornit Ingrid (další žárlivou milenku Pascalovu), ale když se od ní dozví, že činitelé EU jsou prakticky neodvolatelní, protože soudní řízení za korupci by se vleklo několik let a nakonec to většinou odskáče ten, kdo z korupce činitele nařkl, uspořádá z frustrace a z recese pouliční vzpouru bezdomovců čmárajících po zdech bizarní hesla hlásající spravedlnost, pravdu a lásku. V předstíraném převratu, který Veronika natáčí pro TV-EU, Wagner předkládá do kamery důkazy Pascalovy korupce. Ingrid nemá na vybranou než je vzít na vědomí, přeloží Pascala na direktorát do Estonska a Wagnera na generálního direktorát do Bukurešti a jejich funkce rozdá přítomným ženám podle své nové direktivy. Na závěr všichni zatančí kankán na Ódu na radost.

Komorní hra zachycující život jedné rodiny s dospívajícími dětmi, babičkou a psem v městském prostředí. Všichni mluví o tom, jak se mají rádi, všichni dohromady se ale neustále hádají a přesto se nedokáží od sebe odloučit.

Zestárlá a lehce „opožděná“ babička se pořád shání po dědečkovi, který již dávno nežije.  Fantazijní a poetická hra, která nemilosrdně obnažuje charakteristiky individuálních postav, skrze něž je nám nabízen obraz našeho světa, svět sobecky pohlížejících lidí, malicherných, závistivých a zlostných, necitlivých a stářím pohrdajících jedinců. Obrazy jsou řazeny zvláštním způsobem – sledujeme běžný životní chod v rodině během vánočních svátků (za všeobecně vzrušené, sentimentální nálady), a teprve na konci se dozvídáme, že všechno je jakýmsi snem, vysněným naprosto opuštěnou, osamocenou ženou, žijící pouze se svým psem, kterou navštíví realitní agent, jenž jí nabízí výhodný prodej jejího domu (můžeme si ovšem myslet, že stařenku raději chce o něj připravit), poněvadž, jak se dozvídáme v samotném závěru hry, bude stařenka, spolu s dalšími jinými osobami, zařazena do ústavu pro staré, opuštěné lidi (a nemusí to být pouze jen domov důchodců).

Hra je napsána krásnou polštinou, laděná poeticky (přestože tu a tam se objeví, ale jen lehce, ostřejší výraz) a v závěru i s použitím krátkého verše. Dialogy místy působí komicky a zároveň i absurdně.

Kritika současné společnosti, světa přebujelých technologií a masové komunikace, neustálého cestování a migrace, uzavírání se do sebe sama - a ve výsledku hrozící zánik rodinných vazeb, ale i zánik vzájemné pomoci a všeobecná necitlivost. Taky o tom, že naše společnost kulturně, politicky i ekonomicky upadá – a že si přestáváme všímat faktu, že se ocitáme v jakési novodobé „dekadenci“.

Překlad hry podpořila Nadace Český literární fond.

VOJTA: Tahle diskuze začala být pochybná už v úterý
HONZA: Ze mě udělala kupříkladu alkáče
NINA: Co kdybychom si teď všichni otevřeli pivo a seděli každej za svým stolem v práci
HONZA: Já mám dneska volníčko
PEPÍK: Já si jedu zázvorovej čaj s medem a citronem
NINA: Já sedím bosa v tureckym sedu na židli...
VOJTA: Já jsem totálně v prdeli

Kde žijeme víc? Ve virtuálním světě nebo v tom reálném? A neděláme náhodou v tom reálném mnohé věci hlavně s ohledem na otisk do toho našeho virtuálního života? Splývají tyto světy nebo se dají ještě oddělit? A co vlastně děláme během sezení na internetu, když máme pocit, že nás nikdo jiný nevidí? A má ještě váhu vyjádřit upřímnou soustrast označením na stažené fotografii pohřební kytice? To jsou hlavní myšlenky divadelní hry #hashtag.

Parta přátel okolo dvaceti let se schází na společném chatu, na kterém si domlouvá schůzky na pivo a sděluje všelijaké bezvýznamné myšlenky a dojmy během pracovní doby, jízdy v MHD, či prosté domácí nudy. Jejich virtuální komunikace je stavěna na účelném míjení se adresáta; komunikační problém, se kterým se hojně setkáváme i v naší verbální komunikaci. Během zhruba čtvrt roku se odehrají životní příběhy lidí, kteří, i když se neznají, tak si navzájem bez zdráhání sdělují své intimní myšlenky, které by si do očí řekli jen stěží. Přátelé na chatu řeší veskrze absurdními dialogy svoje vztahy a vyjadřují se také k soudobým politickým situacím a společenským problémům, z nichž ten největší je tragická ztráta jejich kamaráda, kterou řeší jak jinak než online.

Hra se dostala do finále Dramatické soutěže o nejlepší původní divadelní hru (navazující na 22. ročník soutěže o Cenu Alfréda Radoka) v roce 2015. 

„Časy se mění, ale lidé zůstávají.“

Daniela Stroche je hvězdou filmového plátna i prken, co znamenají svět. Zdálo by se, že má vše, ale to je jen pozlátko slávy. Ve skutečnosti je sama, bez rodiny a pravých přátel. Navíc zakouší další těžký direkt. Dozvídá se, že má rakovinu a zbývá jí už jen málo času. Na ZŠ i SŠ byla outsiderem společnosti a odhodlá se k radikálnímu kroku. Pozve své bývalé spolužáky z gymplu na třídní sraz u ní doma, aby viděli, jak se ona sama změnila, že už není tím vyvrhelem, jak si ji pamatují, a hlavně aby se podělila o ten balvan, který je tak tíživý. Od maturity uplynulo 10 let. Přijede jen torzo celé třídy a ukazuje se, že všichni prošli určitou změnou. Třeba zmoudřeli, už nejsou studenty, ale mají více či méně prestižní zaměstnání, někteří mají rodiny, ale skutečně dokáže čas smazat příkoří, změnit základní povahové rysy a také pohled na druhého člověka? Tragikomedie ze současnosti, ve které se mnozí z nás bohužel (bohudík) najdou.

Viktor Hugo (٭1802-+1885) - básník, romanopisec, dramatik - byl hlavou francouzského romantismu a patří k největším postavám světové kultury svého věku. Hugova románová tvorba získala v celém světě velký čtenářsky ohlas a sehrála nejzávažnější úlohu v propagaci jeho humanistických myšlenek. Muž, který se směje (L´Homme qui rit, 1869) se odehrává v Anglii na přelomu 17. a 18. stol. Hrdinou románu je Gwynplaine, mladý muž šlechtického původu, v mládí prodaný obchodníkům s dětmi a zmrzačený krutou operací obličeje do věčného úšklebku. Když se stane lordem, usiluje o zlepšení sociálních poměrů té nejbědnější vrstvy, v níž se během svého raného mládí ocitl. Hugo v této postavě vytvořil symbolickou antitezi - člověka hrůzného obličeje a krásného nitra.