Kdyby Miss World vyhrála Helena Trójská, přála by si světový mír?

Zatímco muži vyřizují účty s minulostí, ženy přicházejí o budoucnost. Deset let žily uvězněny ve zdech opevněného města. Hradby jsou zbořeny a pro Trójanky se chystá nové vězení. Jsou vytrženy z domova a uvrženy do kultury, jejímž jazykem nemluví. Jednoho večera usnuly jako manželky a matky a druhý den ráno se probudily jako vdovy. Válka, která patří mužům, očima žen, jež se musí vyrovnávat s jejími následky. Nová hra inspirována antickými motivy a osudy reálných žen, jimž válka vzala vše, co do té doby považovaly za samozřejmost.

Kvůli tomu, že jeden král přišel o svou královnu, přišly všechny ženy o své muže. Trójanky si půjčují motivy z řecké mytologie, ale místo urozených rodin svou pozornost upírají k obyčejným lidem a dávají individuální hlas těm, kteří jsou u Eurípida pouze součástí bezejmenného chóru. Text napsaný pro soubor Švandova divadla sleduje osud tří žen na prahu nového života v cizí zemi. První se snaží využít možnost neznámého světa ve svůj prospěch, druhá se v zájmu přežití sbližuje s nepřítelem, zatímco třetí čelí tomu, že se jí nedaří naplnit obraz, jaký od ní společnost očekává.

Text vznikl pro Švandovo divadlo.

Nevím, co jiného od života chtít. Nevím. A nevěřím, že vy ano. Chcete jen takový život, jaký mají ostatní. Jeden začne cestovat. A za chvíli jsou cesty samý kočár. A v jednom z nich jsi i ty, Andreji. Hitem příští sezóny jsou bradky. Nejdřív je to k smíchu. Ale pak se ulicí promenáduje jeden kozel vedle druhého. Až mečí celý svět.

Oblomov nikdy nic nemusel. Život po něm nikdy nic nechtěl a on si zvykl po životě nechtít nic na oplátku. Jenže najednou realita všedního dne klepe na dveře, účty volají po zaplacení a nevědomky podepsané smlouvy si žádají svoje plnění. Možná, že Olga by dokázala dát jeho bdění smysl - její láska na něj totiž klade nároky a konečně mu dává jasný směr a příkazy, po nichž v skrytu duše toužil. Dokáží ho přimět k činnosti? Zvládne se pochlapit? Teď a nebo nikdy?

Autorská adaptace ruského klasického románu o generaci, která bojuje se vstupem do dospělosti a o člověku, jemuž z úst vyrvali zlatou lžící, s níž se narodil.

Dramatické osudy čtyř generací žen, které se potýkají s historickými zvraty 20. století – nacistickou okupací, kolektivizací, vpádem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a rozkladnou normalizací. Marie, Magdaléna, Libuše a Eva, každá svým osobitým způsobem čelí nepřízni osudu a nepřestává hledat lásku a radost, někdy se zaťatými zuby, jindy s humorem.

Román české autorky byl původně napsán ve francouzštině a získal řadu francouzských literárních cen.

Dramatizace vznikla pro Jihočeské divadlo České Budějovice.

Karkulka: A proč máš tak skelné oči, babičko?

Babička: To mám z toho koukání do monitoru, Karkulko.

Karkulka: A takový zastřený hlas…

Babička: To se ti jen zdá. Mám špatné připojení.

Červená Karkulka je na internetu známou osobností. Na Facebooku má spoustu přátel, tancuje na TikToku, svůj život sdílí na Instagramu a na Youtube nahrává videa, jak si složit vlastní červený čepeček. Jenomže vlci nečíhají jenom v lese, ale i na internetu. Jeden takový Karkulce začne psát a vydává se přitom za babičku.

Pohádka, která má místo vypravěče prohlížeč, důsledně sleduje většinu nástrah, jež na děti mohou čekat na internetu. Text zábavnou a často interaktivní formou hledá chyby, kterých se Karkulka na internetu dopustila – dětského diváka nechává prohledávat její internetové příspěvky v historii a inscenuje lživé zprávy z internetu. Pohádka je inspirovaná klasickou pohádkou o Červené Karkulce, ale s jejím dějem nakládá volně, aby seznámila děti a jejich rodiče s principy bezpečnosti na internetu – od pravidel při sdílení soukromí, přes bezpečnost hesel až po kritické myšlení při čerpání informací.

Text vznikl pro Divadelní spolek Šprajc za podpory Nadace Český literární fond.

Hra Bouřlivá plavba je alegorická báseň o mužích, kteří se vydávají na moře, aby našli lék na svou bolest, a o ženách, které čekají v přístavech a trpělivě léčí všechny bolesti světa. 

Jan a Rebeca se milují. Je to, ale láska trpělivé dívky a netrpělivého námořníka. Jan se ve vztahu nudí, touží po vzrušení a jeho netrpělivost vyvolá bouři za které Rebeca porodí syna. Syn je nemocný, prázdný, tělo bez duše. Jan opouští Rebecu a vydává se na moře, aby na synovu nemoc našel ve světě lék. Rebeca zůstává sama opuštěná, ale najde spřízněnou duši, stařenu, která jí pomáhá syna léčit. Zatímco Jan prožívá strasti na moři a zklamání z toho, že nemůže nalézt lék pro syna, Rebeca trpělivě syna uzdravuje. Zoufalý Jan se zaprodá kupci a slouží mu, aby si za peníze koupil pro syna lepší osud od astrologa. Slouží kupcovi deset let a když konečně sežene potřebnou částku, alchymista zemře dříve, než mu jí stačí předat. Jan se pomalu upíjí k smrti. Přítel mu poradí, aby vyhledal Forkýsovi dcery Graie, vševědoucí čarodějnice. Jan se vydá na poslední cestu. Graie mu neporadí a Jan na odchodu od nich málem zahyne ve strašlivé bouři. Na poslední chvíli ho zachrání mladý rybář. Jeho uzdravený syn.

Lukáš je prodavač kávy, který umí naslouchat a pozorovat. Ví, co má říct a kdy to má říct, a proto ho má každý rád. A všechno by tak mohlo i zůstat, kdyby se na scéně neobjevila Kristýna - mladá socioložka, která potřebuje napsat disertační práci a Lukáše přemluví k ústřední roli ve svém experimentu. Z Lukáše se stává fiktivní kandidát fiktivního politického hnutí. Zadání je jednoduché – dokázat, že lidé se nezajímají o obsah politických hesel. Jenomže nikdo nepočítá s tím, že propagovat se dá i „obal“ a že se toho mohou chopit, s vervou sobě vlastní, dvě důchodkyně. Podaří se rozplést kolo polopravd a lží a nezpůsobit přitom škody?

Třetí autorčina hra pro dospělé je nejenom o povrchním přístupu veřejnosti k politice, ale hlavně o stereotypním chování většinové společnosti a o vztazích. O dcerách a matkách, o manželích a genderových stereotypech, o tom, kolik člověk musí umět cizích slov, aby uspěl ve své profesi…

Hra měla premiéru v prosinci 2023.

Dvojice postarších pánů je na slavnostním večeru vyznamenána za celoživotní zásluhy a mistrovství v oboru živé zábavy a občanskou statečnost v době normalizace. Oba "mistři zábavy" spolu však už dlouho nevystupují. Hugo v současné zábavě nachází asi tolik vtipu jako v zábavné pyrotechnice a o tom, co považuje za směšné, se snaží psát. Svého parťáka Čendu, usilujícího i nyní na trhu zábavy uspět, má za tajtrdlíka. Cena, kterou dostali je jako dvojici opět zviditelní. A když při závěrečné děkovačce místo tradičního chvalozpěvu na partnera se navzájem shazují, odmění to publikum, coby originální přístup, vděčným potleskem. Na následujícím rautu, z něhož Hugo prchl, pak Čenda kuje železo, dokud je žhavé, a zanedlouho je Hugo postaven před hotovou věc: televize s nimi natočí medailonek s ukázkami jejich „tvorby“; ty ale v žádném archivu nejsou – pro normalizační masmedia neexistovali ani oni. Takže je budou muset, s patřičným komentářem, znovu předvést. To Hugo okamžitě odmítne: jednalo se o něm bez něj a proti jeho vůli. Teprve když Čenda prohlásí, že si najde jiného partnera, ješitnost Hugovi nedovolí přiznat uraženost a s předstíranou úlevou na konec poznamená, „že by se měl možná na jejich první zkoušku zastavit, samozřejmě výhradně jen jako případný poradce“. Takže teď oba ve zkušebně na náhradníka (jeho jméno Čenda utajil) čekají. To Huga jen utvrzuje, že šlo pouze o Čendovu fintu, jak ho sem dostat a tím čekáním na „Kokota“ se výborně baví. Jen do chvíle, kdy se „záskok“ nečekaně objeví. Teď se zas zaskočeností Huga baví oni. Než se ukáže, že ten třetí je Čendův do všeho zasvěcený Pianista. Zkouška může začít... 

Podle Čendova návrhu scénáře půjde o jakýsi průřez jejich „tvorby“ od let  učednických v šedesátkách, k absurdistánu pookupační normalizace, jejíž hovadismy volaly po zparodizování doslovných citací a ironií, s nimiž úspěšně kráčeli od zákazu k zákazu ku svému vrcholu, který se však nekonal: Hugo emigroval. Deset let víceméně ilegálního vystupování, potýkání se s cenzurou, ale hlavně pocit marnosti: řehtající se a tleskající diváci byli ochotni, kdykoli by  bylo třeba, vyměnit  svůj „odboj“ toho večera za klid na práci pro rodinu. Pro komického talenta Čendu, který publikum k životu potřeboval, bylo toto období naopak po čistě profesionální stránce svým způsobem krásné: vytvářeli ostrůvky „pozitivní deviace“, přerůstající v stále houstnoucí síť souostroví, která způsobovala režimu trhlinky. Nebýt emigrace Huga mohli se i oni podílet na jeho sesunu víc. Byla to zrada na něm i „národu“. Až do sametu Čenda už jen paběrkoval. Jako polovina antisocialistické dvojice byl k občasnému vystupování připouštěn jen za cenu ústupků režimu, a tak po vítězném listopadu byl coby „stará struktůra“ podezírán dokonce z kolaborace. Tentokrát záchrana přichází z emigrace: Hugo nadšený svobodou, v níž už nedoufal, se vrátil a hned inicioval restart jejich dvojice. A byl to zase on, kdo pochopil, že vedle  bavičských rychlokvašek okouzlených západní zábavou nemají šanci; jejich doba i humor minuly. A tak nechá Čendu na holičkách podruhé: chce už jen psát. V Německu se stal renomovaným autorem vtipných textů. S podporou liberálů dosud solidárních s okupovanými Čechoslováky, z nichž každého považovali za humoristického experta a především díky nezištné pomoci německé bohemistky, kterou během studijního pobytu v Praze jejich výstupy nadchly, prorazil; od malých kabaretů  až do televizí.

To vše se vyjasňuje z jejich komentářů a sporů během zkoušky. Hugo si  uvědomuje, že ačkoliv humor, který dělali, spoluvytvářela doba, nemohl na tu dobu právě proto nějaký vliv nemít. Hádali se zbytečně. Oběma šlo (a jde) o totéž: o velkou a očistnou srandu, aby smích „dál zůstával s touto krajinou“...  Jen jeden k tomu potřeboval jeviště – a  druhý psací stůl.          

Divadelní hra o české herečce, jejíž život osudově poznamenal milostný vztah s Josephem Goebbelsem.

Divadelní hra Lída Baarová hledá odpověď na otázku, co je člověk ochoten obětovat pro svoji kariéru – na pomyslnou misku vah pokládá svědomí, čest, rodinu, vlast a na druhou pak úspěch, slávu, společenský vzestup a bohatství. Mezitím ještě osciluje jazýček vah jménem LÁSKA. Autor toto věčné dilema ztvárňuje na postavě slavné české herečky Lídy Baarové (1914 Praha – 2000 Salzburk), která rozvíjela svoji filmovou a divadelní kariéru nejen v Československu, ale také v Německu a Itálii. Kontroverzním tématem, jež Baarovou provázelo až do její smrti, byl její milostný vztah s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Tomuto vztahu ještě předcházel vztah s německým hercem Gustavem Fröhlichem, který o její lásku s Goebbelsem bojoval. Do milostné aféry s Goebbelsem se nakonec v roce 1939 vložil sám Hitler, na jehož příkaz se musel Goebbels s Baarovou rozejít. Goebbels Hitlerovi dokonce nabídl svou rezignaci a chtěl odejít s Baarovou jako velvyslanec do Japonska, ale Hitler rezignaci nepřijal. Baarová měla po aféře s Goebbelsem zakázáno natáčet v Německu, vrátila se proto v roce 1939 do Československa. Kainovo znamení „Goebbels“ však dramaticky ovlivnilo především její život po válce a rovněž tragicky poznamenalo i celou její rodinu. Matka zemřela při výslechu, sestra Zorka spáchala sebevraždu a otec obětoval své zdraví, aby Lídu zachránil před popravou, která jí za kolaboraci hrozila. Osud Baarové a její rodiny tak bez nadsázky připomíná svým dopadem antickou tragédii. Tragická vina hlavní hrdinky, špatné rozhodnutí determinující celý další život, skutečná láska nebo jen předstíraný cit, který má sloužit jako prostředek dosažení vytčeného cíle - to jsou témata, která autor ve hře Lída Baarová nabízí k zamyšlení.

Po vzpomínkové a čtenářsky úspěšné próze Na Moravě nekvetou olivy (Nakladatelství Lidové noviny, 2015) přichází filmový a divadelní režisér George Agathonikiadis s původním textem dramatickým. Je jím komorní komedie s prvky černého humoru, v níž se věnuje tématu hledání smyslu života a osamělosti člověka v současné společnosti.

Základní situace Agathonikiadisovy divadelní hry  je modelová: na nemocničním pokoji kde se náhodou sejdou dva starší pacienti rozdílných charakterů, profesí a životních osudů – slavný architekt Richard a kuchař Leoš. Jejich vzájemné sbližování a reflexe vlastních existencí souzní s osobními problémy zdravotní sestry Veroniky, mladé, manželem zklamané ženy. Z klopotného uskutečňování tohoto nápadu pak vzejde řada komických a bizarních situací a to včetně pointy celého příběhu, podněcujících k vážnému zamyšlení. Georgova divadelní hra je naplněna duchem víry ve smysl lidské existence a v převahu toho dobrého, co v člověku je.