Dva kejklíři v nezáviděníhodné situaci mají potíže se spánkem. Jeden provokuje druhého smyšlenkou o ukrytém chlebu. Nastalý konflikt pak oba vyřeší originálním soubojem: chléb pro sebe získá ten, kdo bude mít lepší sen. Do jejich pábení však vstoupí skutečný sen: dívčí zjevení inspiruje Kostku, prvního z nich, k příběhu o královské moci. Druhý, Nožík, však sní o lásce a obdivu dívky, kterou kdysi záviděl Kostkovi. V hádce o to, který sen si zaslouží výhru, se Nožík dovídá, že dívka podlehla svému někdejšímu zranění. Jeho sen byl tedy zcela neskutečným přeludem, v soutěži vítězí, ale za jakou cenu. Oba se vracejí do reality: obviněni z krádeže ve vězení čekají na výslech a mučení. Jedinou možnou záchranou vidí oba v pokusu svést vše na mrtvou dívku.

Hra tvoří mužský protějšek ke hře Pěnkava s Loutnou, dohromady tvoří diptych Malé noční hry.

Antonín Přidal objevil v literárním archivu řadu dopisů, které si v 16. století psaly české šlechtičny, osaměle žijící na svých venkovských sídlech a hrádcích, zatímco jejich manželé dobývali svět a honili kariéru na královském dvoře. Tyto dopisy ho inspirovaly k napsání básnické hry o věčném ženském údělu, naplněném čekáním, nadějí a zklamáním, touhou po blízkosti drahého člověka, vůlí přežít, vydržet všechny rány osudu. Drama několika lidských životů je zhuštěno do dopisů, probíhá jak ve snu, v imaginárním prostoru, kterým zní ženský mnohohlas. Vypravuje o životě jako o pouti zasněženou krajinou: v mládí se člověk radostně do ní rozběhne, jak stárne, tak tím dál víc zapadá do sněhu, jeho kroky jsou čím dál naléhavější... Z lidské samoty zní naléhavý hlas: přijeďte, napište, nezapomeňte.

„Většina textů je vymyšlena, třebaže v duchu starých dopisů, které mě už před tím uchvacovaly zvláštní naléhavostí, důvěrností a podpovrchovým napětím. O tento náboj mi šlo, ten jsem chtěl oživit především, ne historické události, ne dobový kolorit. (…) Ty volající, hledající a stárnoucí ženy jsou v houštinách svých dopisů pořád spolu, pořád na dosah, a přece vždycky odloučeny. Každý dopis je rozběh, každý útržek z něho kus pohybu, záškub, zdvih, nakročení. Nemohou to být reálné scény, ale jen jejich fáze a úlomky, stržené proudem zrychleného času. Ten zrychlený proud má vlastní krajinu, odlišnou od skutečné, podivnou, avšak svéprávnou jako ve snu, ale jen jako ve snu, protože postavy nepozbývají svého skutečného života, jen jím procházejí, prudčeji, intenzivněji, po strmých zkratkách. Vidím je jako oživlé klubko, které se odvíjí dál a dál a odhaluje, co všechno v něm bylo zakleto: vítr, oheň, prach, sněhy, hroby, hlad.“ (Antonín Přidal)

Příběh začíná scénou, kdy herci Pimprláci přicházejí do jednoho města hrát pro děti. Mezi diváky sedí jedno rozmazlené děvče jménem Viola, které co si umane, to jí její tatínek splní. Jakmile rozmazlená Viola uvidí na scéně hlavního herce, který je tahounem celého divadla, musí ho mít. Nepomůžou prosebné protesty tatínka, který pod palbou dceřiných nářků a scén, nakonec uprosí principála a koupí Viole za nehoráznou sumu peněz Dřevěného Maxe. V pokojíčku Violy se ale z Maxe stane jen dřevěná loutka bez života. Nakonec skončí Max ve skříni s dalšími hračkami, které Violu omrzely. Po čase Maxe odnesou s ostatními hračkami v pytli pryč. Všechny hračky od dětí, který jich mají moc, si rozeberou chudé děti. Až na jednu. Vypadá to, že o Maxe ale už nikdo nestojí, však po té době, co byl zavřený ve skříni, vypadá zbědovaně. Nakonec si ho vezme kluk, který Maxovi znovu vdechne život. Společně pak vymyslí pohádku, kterou hrají dětem v jejich okolí. Díky tomu potká Max svého principála, který už dávno lituje toho, že Maxe prodal. Na scéně se také znovu objeví Viola, kterou „napraví“ ten samý kluk, který zachránil Maxe.

Česká (mašín)érie. Holá rekonstrukce. Nic než fakta. Udělej si názor. A pak ho změň.

Žádné divadlo, pouze holá rekonstrukce. Autorský text je rekonstrukcí činů bratří Mašínů a poskytuje maximálně objektivní prostředí pro rozřešení jednoduché, ale vyhrocené otázky: VRAH nebo HRDINA? Připadáme si, že víme dost. Ale víme jen tolik, kolik informací máme zrovna k dispozici. Mašínové hájili svobodu. Možná jen svou vlastní. Díky odvaze a přesvědčení o vlastní pravdě se jim podařilo uprchnout přes přísně střežené hranice a o několik desítek let později získat několik vyznamenání. Při jejich akcích však zemřeli lidé.

Připadáte si objektivní? A na čí straně stojíte? Autorský text, který vznikl pro absolventskou inscenaci studentů KALD DAMU v roce 2011, čerpá z policejních záznamů, autentických rozhovorů a internetových diskuzí k tématu bratří Mašínů.

Lidé se mění, dechovka zůstává.

Stalo se roku 1923. Stalo se roku 1945. Stalo se včera. Děje se pořád. Dokument o historii, který je víc než jen dokumentem o nás. Když se rozdírají staré rány, když se hledají viníci, je potřeba vykopat a spočítat kosti. Chcete vědět, jak by vám bylo na tancovačce po druhé světové válce? Viděli jste už někdy slavnostní otevření sokolovny? A přejete svým nepřátelům pomník? Přijďte to zažít.

Dechovka je příběh jednoho malého městečka, kde se zdánlivě zastavil čas. Jedna hospoda, jedna událost a lidé, kteří by rádi zapomněli. Jenže ono to nejde. Oběti dostihly své vrahy, které ovšem nikdo nezná. Anebo se někdo najde?

Autorský projekt Dechovka Divadla Vosto5 není tradičním divadelním textem, žánrově se jedná o dokumentární divadlo, které je podkladem pro divadelní zážitek.

Námět vychází z autentické historické události, kdy v obci Dobronín na Jihlavsku došlo v rámci živelného poválečného odsunu k brutálnímu zavraždění skupiny místních Němců. Nejde však o hledání viníků či analyzování příčin, nýbrž o paměť jednoho místa, v tomto případě kulturního sálu. Tedy jde mj. o proměnu času a takto i vědomí v rámci identického prostoru.

Tři obrazy, ze kterých se hra skládá, působí maximálně autenticky. Jako bychom se dívali na výsek reality. Na zpřítomnění času a prostoru ze tří podstatných momentů jedné obce. Nemají tedy klasickou divadelní stavbu. S divadelním časem se pracuje tak, aby co nejvíce zobrazoval skutečné plynutí času; věci, situace a mikropříběhy se dějí přes sebe, simultánně a paralelně, jako velké plátno, ve kterém si tu a tam všimneme konkrétního detailu. Všechny tři obrazy se odehrávají na jednom místě: v tomtéž sále, v tomtéž městečku. Spojuje je tedy prostor. Čas je jiný, ale vždy se jedná o výjimečný okamžik.

Vzhledem k uzavření divadel v rámci prevence šíření koronaviru se i pražské Divadlo na Vinohradech rozhodlo přenést své aktivity do virtuálního světa a od pondělí 23. března připravilo projekt „Hrajeme i v karanténě“. Vedle záznamů řady inscenací a rozhovorů s herci uvede také nejnovější hru Pavla Kohouta Valná hromada v čase virů z netopýrů čili Akce Davi, bulvární videofrašku o ničem a o všem pro obrazovku, plátno i jeviště, jak se komu zlíbí. Hru přečte sám autor ve čtvrtek 16. dubna 2020 v 17.00 před prázdným hledištěm Divadla na Vinohradech a diváci ji budou moci sledovat na www.divadlonavinohradech.com.

Po letech se sejdou čtyři vězeňkyně z doby normalizace. Přestože nebýt kriminálu by se nikdy nepotkaly –  bývalá prostitutka, šmelinářka, cikánka a disidentka – vypadá to, že společně prožité utrpení se zpětně jeví jako přátelství. Mají si co říct a nač vzpomínat.

Ovšem jen do chvíle, kdy protřelá a jaksi nejmenovaná šéfka, prostitutka Saša (z jejíž iniciativy se setkání uskutečnilo) navrhne, aby si podaly žádost o osvědčení účastníka protikomunistického odboje: mají na to právo  získali to i lidé, kteří za komunistů vůbec neseděli a ona má konexe i „kompra“. Jde jen o to se navzájem domluvit, svědectví čtyř už má váhu. Pravda je to, co si říkaly mezi sebou, u soudu lhaly, aby dostaly měkčí paragrafy. Stačí kreativně pootočit to, co je ve spisech: rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byla vlastně sabotáž, cikánka „bola pekná mačka a papaláši ju chceli sexuálne zneuživať a kamarati tých sviňarou len trestali“. A mezi  klienty Saši patřili i hosté z kapitalistické ciziny, kteří byli tajným informačním kanálem pro disent, jak by jí mohla dosvědčit kolegyně chartistka. Jenže právě tady tvrdě narazí: z hlediska „vyššího principu mravního“ i znalosti lidí v komisích to disidentka kategoricky odmítne a během hádky, při níž vycházejí na povrch animozity v kriminále potlačované, odchází. Záhy ji následují ostatní. Tuhle „zradu“ zhrzená Saša neunese, polyká prášky na uklidnění, zapíjí to čímsi tvrdým. Na konec se splní věštba cikánky: dnešní večer skončí tragicky...

Rodina Malých je typická česká městská rodina. V jednom větším bytě spolu žijí pragmatická padesátiletá Kateřina, která je učitelkou češtiny a literatury na základní škole a nemá ráda počítače a další neuchopitelnou techniku dnešních dní. S ní zde žije také její o pět let starší manžel Rudolf, který pracuje ve skladu, a především je věrným fanouškem Sparty a návštěvníkem místní hospůdky. Jejich dvacetiletý optimistický syn Matěj, vysokoškolský student, který miluje nové technologie, internet a sociální sítě, se nachází v úplně jiném světě, který je mu plně otevřený. Nechce být jako jeho rodiče, touží se v životě prosadit a být nezávislý. Poslední členkou rodiny je vitální seniorka Hana, pesimistická Kateřinina matka. Dříve byla ředitelkou školy a nechápe, kam se to dnešní školství řítí. Miluje vnuka Matěje a ráda jej rozmazluje.

V březnu 2020 je ale v této rodině, stejně jako v celé zemi i na světě, vše jinak. S příchodem pandemie koronaviru je celá rodina nucena totálně změnit svůj život. I když jsou všichni zdrávi, musejí být spolu delší čas na jednom prostoru. Naštěstí existuje home office a internet, ale stejně je zaděláno na pořádné, nejen vztahové, problémy. Rodina si dělá zásoby, šije roušky a Rudolf začal pít místo Gambrinusu pivo Corona, neboť věří, že právě tato značka ho před zlověstným virem ochrání nejvíce.

Jak vyřeší Rudolf uzavření své oblíbené hospody, a především zrušení všech letošních plánovaných sportovních TV přenosů? Jak Kateřina zvládne svoji virtuální výuku přes počítač? Využije Matěj možnosti naskytnutých netušených možností v tomto období v práci s internetem a mobilními aplikacemi? Použije seniorka Hana své nabyté profesní školní zkušenosti se cvičením civilní obrany při svých nákupech?

Černá vztahová a situační komedie Není Korona jako Corona přibližuje s humorem a ironií současné rodinné mezilidské vztahy, které se v karanténních podmínkách ještě více umocňují a gradují. Dokáží rodinní příslušníci v tomto období více držet při sobě a přečkat tuto pandemii ve zdraví, jak fyzickém, tak především v psychickém? A co si z toho do dalšího života odnesou?