Hra se zabývá – stejně jako řada jiných - stále se opakující otázkou, kterou nám život denně přináší: Jaké jsou správné mravní a materiální hodnoty („priority“)? Možné odpovědi se následně ve vší nahotě vyjevují na pozadí konzumního, resp. reklamního veletoče, který je součástí naší doby. Dějově je hra spojena příběhem nejmladších protagonistů, jejich seznámením, rozvíjejícím se láskyplným vztahem a „vstupem“ do rodinného kruhu. Postavy byly zvoleny záměrně jako stylizovaní představitelé tzv. cílových skupin (proto podtitul odkazující na komedii dell arte).

Výprava využívá „reklamní prostředky“ (především jejich zvětšené obrazy), jejichž netradiční zapojení do hry dodává představení originalitu, vtip a spád.

Významnou roli hraje hudební doprovod, který začíná a končí písní. Během hry se hudba objevuje v podobě krátkých instrumentálních „jinglů“. Celé představení je postaveno na stylizaci, nadsázce a přehánění – přesně v duchu reklamních sdělení. Hra diváka nutí, aby sám sobě přiznal, kolik jeho vlastní „hodnotový“ systém snese, nakolik se dává komentovaným „reklamním veletočem“ ve svém životě strhnout a nakolik se naopak dokáže zamyslet nad skutečnými potřebami (svými i jiných). Hra nemá ambice soudit – ani reklamu, ani hierarchii hodnot naší společnosti. Jen komentuje dnešní styl života lehce ironickou (místy až tragikomickou) formou.

Hra Narciskové deníčky karikuje některé rysy současné mladé společnosti. Autor hru označil jako konverzační tragikomedii, neboť je postavena spíše na vtipu a obsahu dialogů, než na akci či specifičnosti prostředí nebo výpravy. Hlavními protagonisty jsou tři mladší ženy a dva stejně staří muži, kteří se sejdou o víkendu v jedné venkovské hospodě. Děj hry je poměrně jednoduchý. Štěpán, nezadaný podnikatel se zájmem o moderní technologie, se seznamuje s Kristýnou, nezadanou učitelkou češtiny se zájmem o literaturu a umění. Postupně se dostávají v debatě do střetu. Na jejich názory reagují jejich kamarádi, manželé Radek a Tereza. Vše vyřčené staví do jiného světla svými glosami servírka Eva.

Divákovi se ve hře nabízí trochu jiný pohled na běžně využívané technologické vymoženosti a jejich vliv na zábavu a trávení volného času. Vzhledem k překotnému vývoji informačních technologií a médií však bude nejspíše nutno před budoucím uvedením hry podle situace „upgradovat“ jednotlivé „technologické vymoženosti“, které se ve scénáři vyskytují...

Zvířátka v okolí Dolského mlýna u pstruhové říčky nejsou lhostejná, jak se v přírodě odhazují odpadky, láhve a jiné nečistoty. Jinými slovy, zvířátka se na chování turistů, dospělých, ale i dětí ve volné přírodě dívají jinak, než oni samotní. Vždyť příroda je domovem velkého počtu lesní zvěře, dravých ryb ale i krásného ptactva. Ústředními postavami jsou dva skřítkové, kteří žijí v jedné z jeskyň u Dolského mlýna. Vyzvou děti, aby obešly les, paseky, louky i skály, ale také řeku Kamenici a ptali se, co na takový přístup k přírodě říkají zvířátka. Děti se rozběhnou a přinesou skřítkům vzkazy od medvěda, lišky a dalších obyvatel té překrásné chráněné krajiny, co je trápí a jak by to řešily.

Hra není náročná na obsazení. Jednotlivé postavy se mohou rekrutovat jak z dětských herců, tak z dospělých. Počty se mohou zvětšit anebo snížit spojením textů jednotlivých dětí. V případě rozšíření rozdělit delší texty jednotlivých herců. Není rozhodující, zda jsou to děvčata nebo chlapci. Počet herců je variabilní podle možnosti souboru a zájmu o hraní. Hraje se v jediné dekoraci, kterou je jeskyně, coby obydlí obou skřítků, kde se děj odehrává. Kostýmy jsou v podstatě současné. Rovněž rekvizity nejsou v podstatě žádné. Protože část textu je čtení vzkazů, není hra náročná na učení rolí.

Jak je uvedeno v úvodních poznámkách k realizaci hry, je vhodné jednoduchou inscenaci doplnit hudbou jednak ze známých refrénů anebo s hudbou Bedřicha Gregoriniho. Z textu je patrná vhodná tématika písniček. Jejich začlenění je na režii, která je v podstatě velice jednoduchá. Pro hudební doplnění hry je možné se prostřednictvím DILIA propojit s autorem hudby, Bedřichem Gregorinim.

Příběh mladého muže, který vymýšlí životní osudy k hlasům ozývajícím se z gramofonu za stěnou jeho bytu. Hra ruší hranice mezi skutečným a neskutečným a je čistou, neilustrativní hrou hlasů, v níž je všemoc fantazie předvedena jako síla schopná osvobodit i zaslepit. Protagonista, stržený svými vysněnými dramaty ztrácí vnímavost pro lidské tragédie zrající kolem něho.

Zábavný, veselý a zároveň jímavý a teskný milostný příběh z pera nositele Nobelovy ceny a jednoho z nejoriginálnějších vypravěčů soudobé prózy v překladu a dramatizaci Antonína Přidala.

Šprýmař Alchonon se vydává za démona a takto za nocí navštěvuje mladou Tajbele. Tajbele se zpočátku bojí, posléze se však do „démona" zamiluje a démon, až příliš lidský, se zamiluje do ní. Žert přerůstá ve vřelý vztah dvou osamělých citlivých duší.

Premiéru dramatizace uvedlo brněnské Divadlo U stolu 23. února 2006.

V této rozhlasové hře se téměř vše odehraje v nočních představách hlavních postav, kterými jsou venkovské ženy pomáhající při těžkém porodu dívce, jejíž manžel odešel jako většina mužů ze vsi do první světové války. Hlavami bezděkých „sudiček“ táhnou protikladné osudy, jaké by mohly novorozence čekat v nejistém světě. Než se dítě narodí, jsou jeho lepší i horší možnosti v imaginárních dialozích zmapovány. Jeho budoucnost jako by rostla z paměti kraje a země, z mýtů a balad, z nejhlubších vrstev lidských zážitků.

„Ani bájeslovné sudičky nic nepředvídaly, ale prostě z něčeho volily. Kdyby existovaly, nepotřebovaly by vědět o budoucnosti. Stačilo by jim znát minulost. Všechny základní podoby bolesti a zoufalství, nebo aspoň obavy z nich, už někdy někdo pojmenoval, byť i jen tiše a pro sebe. Totéž platí o štěstí a naději. Stopy po oněch citech a myšlenkách trvají, zdědili jsme je. Mohou vést k budoucímu času. Také mohou být přehlédnuty nebo úmyslně (z nového strachu a slabosti) smazávány.“ (Antonín Přidal)