Téměř detektivní rozplétání tajemství o pravosti autorizace Shakespearových dramat. Za jedné teplé, zároveň silně deštivé červnové noci v roce 1615, pronikne do Shakespearova domu tajemný Neznámý, člověk pronikavé až „ďábelské“ inteligence, šlechtic a hráč na politické scéně alžbětinské doby. Posléze se v Shakespearově zahradě stáváme svědky příkrého dialogu, v němž autor využívá všech vzniklých literárních pochybností, které se (jak tvrdí mnozí vědci už od poloviny 19. století) vyrojily kolem Shakespearových her mezi hlavními hrdiny, z něhož vyplývá i přiznání o nebezpečné a komplikované hře o manipulaci dobra se zlem, o ambicích a dovednostech, jakož i o vydírání. Napínavý a rytmicky velmi svižný dialog o skutečnosti a nejasnostech, o pravosti a původu známých klasických Shakespearových děl.

Krzysztof Ćwikliński (1960), současný polský básník, literární vědec a dramatik. Vystudoval polonistiku na toruňské Univerzitě M. Koperníka, spoluzakladatel časopisu Przegląd Artystyczno-Literacki (1992), autor několika poetických sbírek (Středozemní moře, 1992, Kapka krve a sedmnáct jiných veršů pro Annu, 1999, Kníže básníků se loučí s milovaným městem, 2009 aj.), divadelní hry Proces (2017) a Noční host (2018). Jako dramatik spolupracuje s divadlem Teatr Polskiego Radia. Od roku 2009 členem polského PEN-Klubu.

Text divadelní hry, postrádající pevnou dramatickou kompozici a který autor nazývá partiturou, rozeznívá příběh v malém zapadlém haličském městečku Wielopole Skrzyńské, které ještě před první světovou válkou, jako mnoho jiných haličských městeček, tzv. štetlů, bylo dvoukulturní. Mísil se zde katolicismus s kulturou jidiš. Odjakživa tu žili vedle sebe Poláci a Židé. V příběhu hry – performance rozehrává autor svůj osobní, rodinný příběh s postavami svých rodičů, tet a strýců, s katolickými i židovskými svátky, který doplňuje příběhem polských vojáků z doby první světové války a to vše – životní peripetie rodiny i frontové události válečné doby, tvořící celý děj hry, je „vtěsnáno“ do tzv. dětského pokoje, který není pojat jako konvenční optimistická literární manýra, ale jako laboratoř vzpomínek – paměti na události ze soukromí i historicko-politické. Celý děj v onom pokoji opatřeném strohou realistickou dekorací - lůžkem, skříní, oknem, dveřmi a podle potřeby rozestupující se zadní stěnou – je částečně inspirován Uniłowského prózou (Společný pokoj, vykreslující nekompromisní obraz autorovy literární generace) i díly dramatiků S. I. Witkiewicze a W. Gombrowicze. Velmi důležité je zde i zastoupení hudební složky – opakované použití pochodové písně Šedá pěchota (z první světové války, která po r. 1918 na počátku existence státu krátce sehrála i funkci národní hymny).

Tadeusz Kantor (1915 – 1990), malíř, scénograf a divadelní režisér, spoluzakladatel krakovské scény Teatr Cricot 2 (1956 – 1999), jehož inscenace se opíraly o díla zmíněných již polských dramatiků a také malíře B. Schulze. V jedné z jeho posledních vývojových experimentálních etap – „divadla smrti“ vznikla právě dnes už kultovní autorská inscenace  Wielopole, Wielopole, v níž hráli živí herci a jejich přesné kopie – manekýni, které autor a zároveň režisér, částečně vystupující na scéně i jako herec či „dirigent“, používal (a nejen v této inscenaci) jako postavy rovnocenné postavám hereckým. Inscenace Wielopole, Wielopole, která vznikla v roce 1980 ve Florencii ve spolupráci s divadlem Teatro Toscano (rekruty v ní hráli také italští herci) a která se stala alegorií Evropy roztrhávané dvěma osudovými překážkami – chutí žít klidný život a tíživou osudovou zkázou, byla v roce 1984 zfilmována polskou televizí.   

Časopis Svět a divadlo v pondělí 16. března 2020 vyhlásil vítěze ankety o Ceny divadelní kritiky za rok 2019. Vzhledem k vládním opatřením v boji proti koronaviru byli vítězové provizorně vyhlášeni z redakce časopisu Svět a divadlo.

Ankety časopisu Svět a divadlo se tentokrát zúčastnilo 82 kritiků a kritiček z celé České republiky. Hlasovali v kategoriích: inscenace, ženský a mužský herecký výkon, divadlo, poprvé uvedená česká hra, scénografie, hudba a talent.

Letošnímu ročníku kraloval mladý autor, herec a režisér Tomáš Dianiška. V kategorii nejlepší Poprvé uvedená hra roku 2019 vyhrála jeho hra Transky, body, vteřiny, nominován však byl i jeho text Bezruký Frantík. Dianiška byl oceněn také jako režisér, neboť jeho inscenace Transky, body, vteřiny z ostravského Divadla Petra Bezruče se stala vítězem nejsledovanější kategorie Inscenace roku. Oceněn byl také herec Jakub Albrecht za titulní roli v inscenaci Bezruký Frantík a herec Jakub Burýšek v hlavní roli v inscenaci Transky, body, vteřiny jakožto Talent roku.

Za herecký výkon byla dále oceněna Erika Stárková za roli Dívky v muzikálu Davida Bowieho Lazarus v režii Mariána Amslera Inscenaci mají na repertoáru Městská divadla pražská, která se stala Divadlem roku. 

NEJLEPŠÍ POPRVÉ UVEDENÁ ČESKÁ HRA ROKU 2019

TOMÁŠ DIANIŠKA: TRANSKY, BODY, VTEŘINY (uvedlo Divadlo Petra Bezruče)

Žánr: groteska
Obsazení: 4 muži, 2 ženy, vedlejší postavy

Za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a psychopatických diktátorů, neklidem zmítaná země zrodila hrdinku. Byla jí Zdena. Mocná princezna zocelená žárem olympiád. Tretry, vášeň, nebezpečí. Její odvaha změní svět. Co na tom, že jí pod nosem raší tmavý knírek - hlavně když na běžecké dráze trhá rekordy. Brzy se stane miláčkem Československa a celého atletického světa. Ale ti, které nechává za sebou, se začnou pídit po příčinách jejího úspěchu.

Nová hra Tomáše Dianišky inspirovaná skandálním osudem československé atletky, jejíž sportovní úspěchy byly vymazány z naší novodobé historie, vznikla pro Divadlo Petra Bezruče.

Další nominované hry v této kategorii:

TOMÁŠ DIANIŠKA, IGOR OROZOVIČ: BEZRUKÝ FRANTÍK (uvedlo Divadlo pod Palmovkou)

Obsazení: 6 mužů, 2 ženy (variabilní)
Groteska o klukovi, který nemohl obejmout svou milou.

Čáp, který ho nesl rodičům, mu před narozením ukousl ruce, a tak se Frantík narodil bez nich. Jeho upřímné nadšení je však naprosto nakažlivé. A to i v dobách, kdy je optimizmus jediné bohatství, které mu zbývá. Nohama se naučil dělat vše, co dítě potřebuje – vzít kámen a přehodit kostel, pouštět draka, cvrnkat kuličky a taky se prát. Spolužačky nosí krátké sukně, přišla nabídka z obludária a z fronty se vrací další mrzáci. Černo-černá komedie podle skutečného příběhu se soustřeďuje na vypjaté chvíle Frantíkova života, v nichž tvrdohlavý člověk usiluje o vymanění se z daného osudu i prostředí. Na pozadí novodobých českých dějin tak Frantíka čeká veliký zápas o lidskou důstojnost.

BARBORA HANČILOVÁ: ZA DVEŘMI (uvedlo Divadlo na Vinohradech)

Obsazení: 3 muži, 3 ženy

Hra se zabývá historií jednoho domu a jedné rodiny v Praze od druhé světové války po současnost. V rodinných vztazích se zároveň odrážejí větší dějiny. Jak název napovídá, za dveřmi v domě neustále někdo je. Dům je postupně a v každém období okupován: za druhé světové války Němci, v roce 1945 ruskými důstojníky, za komunistického režimu jinými rodinami. V současnosti jej musí mladý pár pronajímat přes Airbnb, aby byli schopni splatit hypotéku. Hra se zamýšlí, jak staré události, vztahy a vazby determinují životy současné generace a zobrazuje opakující se vzorce chování napříč generacemi.

Hra získala čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2017.

Vítězům i nominovaným gratulujeme!

Všechny texty v elektronické podobě jsou k dispozici v DILIA.

„Konverzační“ jednoaktovka probíhá v současnosti, ve vícehvězdičkovém hotelu v turistickém centru na Maltě, těsně před letní sezónou. Celý příběh se odehrává jednoho večera v tamějším hotelovém baru, s výhledem na moře. Hlavní postavy - Gertruda a její společníkem Jacques - spolu řeší složitou životní a rodinnou situaci: Díky práci svého manžela Gertruda hodně cestovala a jejich častým společníkem byl i přítel a obchodní partner Jacques. Při společné „loňské“ cestě od moře došlo k autonehodě – manžel ani dcera ji nepřežili, Gertruda s Jacquesem ano. Gertruda se psychicky „sesypala“ a byla umístěna do sanatoria v Innsbrucku, kde ji navštěvovala sestra a ostatní příbuzní a známí, a podle možností i Jacques, který se zároveň postaral i o prodej manželovy firmy. Když se Gertrudin stav začal cca po roce zlepšovat, Jacques jí vzal na dovolenou na Maltu. Jak ale na konci hry vyplyne, nehoda neproběhla tak, jak se Gertuda domnívá… Jejich dohady sledují a do děje se zapojují i dva mladší návštěvníci hotelu - Adam a Karla. Hra je podložena hudebním doprovodem místního barového pianisty Renata.