Hra je ohlédnutím za životem herečky Jarmily. Deset let je již vdovou a už nedostává žádnou hereckou práci. Je doma a občas vzpomíná na staré časy. Tak je to také i v den, kdy slaví své kulatiny, 70. narozeniny. Sedí doma sama, opuštěná až do chvíle, kdy jí zavolá redaktor divadelního časopisu, že k ní dneska přijde udělat rozhovor. V tu chvíli se její den změní. Udělá si čaj, zalistuje si fotoalbem i výstřižky z dobového tisku a přemýšlí o svém životě, jak to asi redaktorovi vše poví. Dívá se do alba a vzpomíná na období, kdy jí bylo 20 let. Píše se rok 1970, začínající normalizace. Mladá Jarmila, která je v divadelním angažmá jen pár měsíců, je v divadelní šatně šťastně zamilovaná, neboť zažívá milostný poměr s 50-ti letým režisérem Karlem. Tento vztah má však i stinné stránky. Sedmdesátiletá Jarmila různé věci komentuje a pak se i s dvacetiletou Jarmilou ve své mysli baví, stejně jako s Karlem.

Podruhé, když se Jarmila ve svém bytě podívá do alba, přenese se o dvacet let později, do roku 1990. Je krátce po sametové revoluci, divadelní repertoár se dramaticky změnil a ona ve 40-ti letech začíná hrát konečně zajímavější role. Nyní má vztah s kolegou hercem – padesátiletým Petrem. I zde Jarmila starší vše komentuje a hovoří sama se sebou, v mladším provedení a s Petrem. Konečně přichází redaktor a Jarmila může o sobě říct vše, co si připravila. Přicházejí také obě Jarmiliny mladší verze a všichni si povídají a radí se, jak by měla Jarmila redaktorovi co nejlépe odpovídat. Nakonec čeká Jarmilu zajímavé a nečekané překvapení.

Hra Je mi teprve sedmdesát přibližuje zajímavý a dramatický život jedné herečky, která po těžkých desetiletích dostane nový impuls do dalších let, které je potřeba prožít naplno, pro radost, pro druhé a k tomu mít opět po delší době optimistický pohled na svět.

Text je k dispozici také ve slovenském překladu.

Novodobá variace na shakespearovské téma je zneklidňující, varovnou, až apokalyptickou vizí světa ovládaného praktikami intrik a násilí. Děj hry se odehrává na norském královském dvoře v téže době jako události zachycené v Shakespearově Hamletovi. Příběh Fortinbrase – jednoho ze synů zavražděného norského krále – je příběhem člověka, který uniká násilné mašinérii jen díky tomu, že je jejími představiteli vnímán jako lehce manipulovatelná a neškodná lidská troska ovládaná alkoholem. Fortinbras toho také vědomě využívá. Pověst opilce slouží vůči moci jako ochranné mimikry, které ho chrání, ale alkohol je zároveň také ničivou pastí, marným únikem před hrozivou skutečností a útěkem před jakoukoli odpovědností – útěkem, který je stejně ničivý a marný. Dílo balancuje na hranici groteskna a absurdna, humor v něm je převážně černý až cynický, přitom však neurážlivý a rozhodně ne samoúčelný. Głowacki si s původním Shakespearovým kusem zkušeně pohrál, divák najde v jeho hře jak zjevné, tak skrytější narážky na detaily z Hamleta.

Lavičku v newyorském parku obývají tři bezdomovci - Rus Saša, Polák Bleška a Portoričanka Anita. Každý má svou minulost i důvody, proč se na lavičce ocitl. Ale všichni sní o tom, že ji jednou opustí. Glowackého tragikomedie volně pracuje s motivy Sofoklovy Antigony. I tady jde o to pochovat důstojně, tedy podle představ bezdomovecké komunity, jednoho z nich, a i Glowackého Antigona končí poté, co se rozpadne její svět i sny, tragicky.

Hra polského dramatika Janusze Głowackého (1938) není jen studií bezdomovectví a emigrace nebo reakcí na velké sociální rozdíly ve společnosti. Je to hra o snech a touhách, o věrnosti představám a o lásce. Ale je zároveň i tom, co se stane, když náš opustí základní vůle a motivace žít, když systém nepodpoří člověka a jeho individualitu nebo inteligenci, když síla překonat překážky zvítězí jen na velmi krátkou chvíli. New York a jeho mraveniště se tak stávají metaforou velkého světa ztracených duší, které ale chtějí žít nový život. Vždyť proto tam přišli. Ale…

 Cena Evalda Schorma 

 za původní hru, dramatizaci či překlad

 Uzávěrka nominací: 14. dubna 2020!

 Cena je určena pro studenty DAMU, JAMU, FFUK, FFMU, FFUP,  FPF, VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka a dalších Konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad.

 Projekty hodnotí komise na základě nominace a cenu spojenou s finanční odměnou uděluje DILIA autorovi (kolektivu). 

 Nominována mohou být tato díla:  

             -  původní hra 
             -  překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené) 
             -  dramatizace

 Dílo může nominovat jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost.

 Nominace musí obsahovat zdůvodnění, kontakt na nominujícího a nominovaného a samotný text, který je nominován, a musí být doručena jednak v písemné formě na adresu DILIA, Krátkého 143/1, Praha 9, a také e-mailem na adresu spalova@dilia.cz, nejpozději do 14. dubna 2020.

 Hlavní cíle:

Základním cílem je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich autorské práci. Díky Ceně Evalda Schorma se jejich díla mohou dostat do širšího divadelního kontextu, než je samotná akademická půda. Cena Evalda Schorma se během své existence stala vedle Ceny Alfréda Radoka prestižním oceněním, uznávaným nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Texty oceněné Cenou Evalda Schorma se doposud dočkaly více než 44 divadelních inscenací (např. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Švandovo divadlo, Studio Ypsilon, A studio Rubín, Městské divadlo Zlín, Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami) a 9 rozhlasových inscenací.

Hra na „Cyrila a Metoděje“ aneb „Ta sádra dělá hrudky“

Vážně míněná komedie o dvou rozhádaných bratrech, kteří se kvůli zakutálené tužce na dvacet let rozešli. Jejich nemocný otec, milující historii devátého století, připomene divákovi svými vidinami dobu Cyrila a Metoděje. Spolu s přítelem doktorem vymyslí svérázný způsob léčby, jak oba bratry znovu usmířit.

Groteska o klukovi, který nemohl obejmout svou milou.

Čáp, který ho nesl rodičům, mu před narozením ukousl ruce, a tak se Frantík narodil bez nich. Jeho upřímné nadšení je však naprosto nakažlivé. A to i v dobách, kdy je optimismus jediné bohatství, které mu zbývá. Nohama se naučil dělat vše, co dítě potřebuje – vzít kámen a přehodit kostel, pouštět draka, cvrnkat kuličky a taky se prát. Spolužačky nosí krátké sukně, přišla nabídka z obludária a z fronty se vrací další mrzáci. Černočerná komedie podle skutečného příběhu se soustřeďuje na vypjaté chvíle Frantíkova života, v nichž tvrdohlavý člověk usiluje o vymanění se z daného osudu i prostředí. Na pozadí novodobých českých dějin tak Frantíka čeká veliký zápas o lidskou důstojnost.

Hra byla nominována na Hru roku 2019 v Cenách divadelní kritiky.

Ceny divadelní kritiky, které tradičně pořádá časopis Svět a divadlo, ovládl mladý autor, herec a režisér Tomáš Dianiška. V několika kategoriích zaujaly jeho hry Bezruký Frantík a Transky, body, vteřiny, které byly nominovány na Hry roku. Dianiška byl oceněn také jako režisér, neboť jeho inscenace Transky, body, vteřiny z ostravské Divadla Petra Bezruče byla nominována v nejsledovanější kategorii Inscenace roku. Nominací se dočkali také herci Jakub Burýšek a Jakub Albrecht za hlavní role ve zmíněných dvou inscenacích.

Třetí nominovanou Českou hrou roku je pak text Barbory Hančilové Za dveřmi, který loni uvedlo Divadlo na Vinohradech.

V 27. ročníku ankety přímo navazující na Ceny Alfréda Radoka hlasovalo 82 divadelních publicistů. Slavnostní vyhlášení aktuálního ročníku je v plánu na pondělí 16. března do divadla Komedie. Večerem budou provázet Kryštof Krhojvák, Milan Vedral a Štěpán Lustyk.

NOMINACE NA NEJLEPŠÍ POPRVÉ UVEDENOU ČESKOU HRU ROKU 2019

TOMÁŠ DIANIŠKA: TRANSKY, BODY, VTEŘINY (uvedlo Divadlo Petra Bezruče)

Žánr: groteska
Obsazení: 4 muži, 2 ženy, vedlejší postavy

Za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a psychopatických diktátorů, neklidem zmítaná země zrodila hrdinku. Byla jí Zdena. Mocná princezna zocelená žárem olympiád. Tretry, vášeň, nebezpečí. Její odvaha změní svět. Co na tom, že jí pod nosem raší tmavý knírek - hlavně když na běžecké dráze trhá rekordy. Brzy se stane miláčkem Československa a celého atletického světa. Ale ti, které nechává za sebou, se začnou pídit po příčinách jejího úspěchu.

Nová hra Tomáše Dianišky inspirovaná skandálním osudem československé atletky, jejíž sportovní úspěchy byly vymazány z naší novodobé historie, vznikla pro Divadlo Petra Bezruče.

TOMÁŠ DIANIŠKA, IGOR OROZOVIČ: BEZRUKÝ FRANTÍK (uvedlo Divadlo pod Palmovkou)

Obsazení: 6 mužů, 2 ženy (variabilní)
Groteska o klukovi, který nemohl obejmout svou milou.

Čáp, který ho nesl rodičům, mu před narozením ukousl ruce, a tak se Frantík narodil bez nich. Jeho upřímné nadšení je však naprosto nakažlivé. A to i v dobách, kdy je optimizmus jediné bohatství, které mu zbývá. Nohama se naučil dělat vše, co dítě potřebuje – vzít kámen a přehodit kostel, pouštět draka, cvrnkat kuličky a taky se prát. Spolužačky nosí krátké sukně, přišla nabídka z obludária a z fronty se vrací další mrzáci. Černo-černá komedie podle skutečného příběhu se soustřeďuje na vypjaté chvíle Frantíkova života, v nichž tvrdohlavý člověk usiluje o vymanění se z daného osudu i prostředí. Na pozadí novodobých českých dějin tak Frantíka čeká veliký zápas o lidskou důstojnost.

BARBORA HANČILOVÁ: ZA DVEŘMI (uvedlo Divadlo na Vinohradech)

Obsazení: 3 muži, 3 ženy

Hra se zabývá historií jednoho domu a jedné rodiny v Praze od druhé světové války po současnost. V rodinných vztazích se zároveň odrážejí větší dějiny. Jak název napovídá, za dveřmi v domě neustále někdo je. Dům je postupně a v každém období okupován: za druhé světové války Němci, v roce 1945 ruskými důstojníky, za komunistického režimu jinými rodinami. V současnosti jej musí mladý pár pronajímat přes Airbnb, aby byli schopni splatit hypotéku. Hra se zamýšlí, jak staré události, vztahy a vazby determinují životy současné generace a zobrazuje opakující se vzorce chování napříč generacemi.

Hra získala čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2017.

Všem nominovaným gratulujeme!

Všechny tři nominované texty jsou k dispozici v DILIA.

Hlavními hrdiny hry jsou členové rodiny Weissových – šedesátiletá prodavačka Kamila, čerstvý penzista František a jejich dvě děti – pětatřicetiletá dcera Jana, která je už maminkou, a stále svobodný a volnomyšlenkářský třicetiletý syn David. Jednoho dne, když čte František své ženě novinovou zprávu o osmdesátiletém německém důchodci, který se po šedesáti společných letech se svou manželkou rozhodl s ní rozvést, dostane Kamila podobný nápad! Chce rozvod, aby konečně po necelém čtyřicetiletém manželství opět začala žít! I když s tím František, ani jejich děti nesouhlasí, přesto si Kamila toto svoje rozhodnutí prosadí. Kamila se začíná scházet s neznámými muži a i František podstupuje podobné schůzky, aby se dostal ze své neplánované samoty. Jak oba manželé dopadnou? Jaké potenciální partnery potkají? Proč v každém vidí i trochu ze svého partnera dřívějšího? A co toto přerušení jejich vztahu ukáže nejen o tomto vztahu, ale i o nich samotných?

Černá situační komedie Chci rozvod, dědo! přibližuje s humorem a ironií současné mezilidské vztahy, ve kterých bohužel převažují negativní stránky, jako je například sebestřednost, krátkodobé uvažování a užívání si života na úkor ostatních. Řekněte sami, může toto všechno někdy skončit happyendem?